Poznámky k článku „Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu“

JUDr. Filip Plašil

Českou literaturu, která se dosud otázkou odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu podle § 1485 OZ příliš nezabývala, obohatil příspěvek Mgr. Ing. Lenky Holíkové, publikovaný v minulém čísle Ad notam.[1] 

Autorka si ve svém příspěvku pokládá za cíl zejména komparaci s německou právní úpravou a dochází k několika zásadním závěrům, ke kterým považuji za vhodné učinit určité poznámky, jež vedou zejména k problému diskutabilního reprezentačního práva potomka odmítnuvšího dědice. Příspěvek lze vnímat zejména jako snahu o oživení diskuze, která se zatím v otázkách dědického práva objevuje, bohužel spíše méně, než by si bylo možné přát.

I. Nepominutelný dědic jako hmotněprávní status nezávislý na faktické situaci

Holíková vychází ve svém článku z premisy, že nepominutelným dědicem je osoba pouze za předpokladu, že „byla zůstavitelem v pořízení pro případ smrti zcela nebo zčásti opominuta, tedy se jí nedostalo, ať již v podobě dědického podílu, nebo odkazu, hodnotově ani toho, co představuje její povinný díl“.[2] K tomu autorka dodává, že je předpokladem pro účast nepominutelného dědice v řízení, aby zůstavitel zanechal pořízení pro případ smrti, kterým by nepominutelného dědice omezil v jeho právu na povinný díl. V souvislosti s tím dochází autorka k závěru, že nelze odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu, pokud „zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti, kterým by omezil dědický podíl nepominutelného dědice v takovém rozsahu, že by se mu nedostalo povinného dílu bez omezení“.

Definici nepominutelného dědice obsahuje § 1643 odst. 1 OZ. Ten bez dalšího stanoví, že nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Ustanovení § 1642 pak již pouze vymezuje obsah práv nepominutelného dědice tak, že nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl. Jak vystihovali za účinnosti OZ 1964 Mikeš a Muzikář, „někteří ze seskupení tzv. dědiců ze zákona mají v porovnání s ostatními k tomu ještě určité výsadní postavení. Jsou to tzv. neopomenutelní dědici… neopomenutelný dědic má v rozsahu svého povinného dílu postavení dědice, který dědí jako zákonný dědic…“[3] Podle Drápala a Šešiny jde u nepominutelného dědice „o někoho, kdo nemá být zůstavitelem opominut při rozhodování o tom, koho povolává za svého dědice“.[4] Podobným způsobem vymezoval nepominutelné dědice už Zeiller: „Mezi zákonnými dědici existují osoby se zůstavitelem natolik blízce spojené, že zákon požaduje, aby na ně zůstavitel pamatoval i v případě výslovného pořízení o své pozůstalosti pro případ smrti. Tito se nazývají nepominutelnými dědici…“[5] I z citované literatury lze, dle mého názoru, dovodit závěr, že postavení nepominutelného dědice nevzniká až po nastoupení určité faktické situace – když zůstavitel již zkrátil nepominutelného dědice na jeho povinném dílu pořízením pro případ smrti. Srov. též § 1492 („pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice…“), ze kterého lze dospět k závěru, že právo na povinný díl existuje ještě před pořízením pro případ smrti, nemá-li být pořízením pro případ smrti zkráceno. Z toho ostatně vycházely už principy a východiska tehdy připravovaného OZ, které v existenci nepominutelných dědiců spatřují omezení pořizovací svobody zůstavitele, jenž svým pořízením pro případ smrti nesmí zkrátit (již existující) zákonné nároky nepominutelných dědiců.[6] I důvodová zpráva k § 1642 OZ uvádí, že zůstavitel pořizující pro případ smrti „musí práva nepominutelných dědiců respektovat a zanechat jim to, co jim náleží…“

Dle rakouského autora Welsera omezuje institut povinného dílu zůstavitele v jeho pořizovací svobodě, neboť jej nutí, aby nepominutelným dědicům ze své pozůstalosti něco zanechal.[7] Jako omezení zůstavitelovy testovací volnosti tímto způsobem vnímá právo nepominutelných dědiců i německé a částečně české právní prostředí.[8] Je-li tedy zůstavitel v pořizovací svobodě již za svého života ve prospěch nepominutelných dědiců omezen, musí nepominutelní dědicové a jejich právo už v té době existovat.

Institut nepominutelného dědice lze tedy v českém i rakouském právu vnímat spíše jako zvláštní status, který zákon per se přiznává zůstavitelovým potomkům a se kterým jsou spojena jistá zvláštní práva; pouze nároky z nich plynoucí se aktivují v případě nastoupení faktické situace – tedy pokud zůstavitel pořídí pro případ smrti tak, že zkrátí nepominutelného dědice na povinném dílu. Tak dovozoval už Rouček, podle kterého „bylo-li právo na povinný díl porušeno, mluvíme o nároku na povinný díl“.[9] Stejný závěr uvádí i moderní rakouští autoři Eccher a Welser, podle kterých je nutné rozlišovat mezi samotným právem na povinný díl a nárokem na povinný díl, který vzniká v případě zkrácení práva na povinný díl zůstavitelem.[10] Samotné označení nepominutelný dědic však lze vnímat i jako legislativní zkratku: a) při benevolentním výkladu jde bez dalšího o označení zůstavitelových dětí či, nedědí-li děti, jejich potomků, ať už mají, či nemají právo na povinný díl;[11] b) při striktnějším výkladu pak jde o potomky, kteří by se v případě zůstavitelovy smrti nabízeli jako dědicové ze zákonné posloupnosti (jsou dědicky způsobilí, nebyli platně vyděděni, nezřekli se dědického práva či práva na povinný díl), a tedy mají právo na povinný díl – což ovšem neznamená, že jim na povinný díl vznikl nárok.[12]

Stará rakouská a prvorepubliková literatura přijímala také závěr, že právo na povinný díl vzniká nejen při posloupnosti testamentární, nýbrž i při posloupnosti intestátní,[13] což je nadále do jisté míry přijímáno i současnou literaturou rakouskou – přestože obvykle nepominutelným dědicům při dědění ze zákonné posloupnosti žádná práva související s povinným dílem nevznikají, mohou se v jistých situacích na své právo povinného dílu odvolávat.[14] Přímo odmítnutí s výhradou povinného dílu i při dědění ze zákonné posloupnosti předpokládal celkem samozřejmě Zeiller: protože povinný díl musí nepominutelnému dědici zůstat ničím nezatížený také i při posloupnosti intestátní (§ 774 ABGB), může i nepominutelný dědic povolaný k dědění závětí odmítnout dědictví a přenechat je ostatním testamentárním dědicům či zákonným dědicům a omezit se na pohledávku k výplatě povinného dílu. Zeiller tak dokonce dovozoval možnost odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu u závětního dědice s odůvodněním, že je připuštěno i u zákonných dědiců.[15] U dědice ze zákonné posloupnosti připouštěli ve 30. letech 20. století odmítnutí s výhradou povinného dílu podle § 808 ABGB Schell a Rouček, podle kterých může nepominutelný dědic odmítnout dědictví ze zákona s výhradou povinného dílu, avšak tato otázka bude praktická či bude mít význam, pokud zůstavitel sice nepovolal dědice, ale nařídil odkazy nebo jiná omezení.[16] Jak se nyní ukazuje, praktičnost této otázky je mnohem širší a dopadá na všechny případy, kdy dědic ze zákonné posloupnosti nechce z jakéhokoliv více či méně racionálního důvodu dědit zůstavitelův majetek, ale je pro něho přijatelnější povinný díl.

„Existence“ a práva nepominutelných dědiců tedy nejsou v českém a rakouském právu vázány pouze na situace, kdy zůstavitel pořízením pro případ smrti nerespektoval právo potomka na povinný díl. V tom spatřuji rozdíl německého vnímání, jehož odlišnost je založena na jiné právní úpravě § 2303 odst. 1 BGB („je-li potomek zůstavitele vyloučen z dědické posloupnosti pořízením pro případ smrti, může od dědiců požadovat povinný díl“). Právě v důsledku znění tohoto ustanovení je právo dětí, rodičů nebo manžela na povinný díl v Německu činěno závislým na tom, zda je zůstavitel vyloučil ze zákonné posloupnosti pořízením pro případ smrti,[17] a není tedy vnímáno jako hmotněprávní status nezávislý na faktické situaci. V Německu je ostatně užívána i odlišná právní terminologie, kde se v oddíle o povinném dílu pojednává o „oprávněném z povinného dílu“ (Pflichtteilberechtigter, jehož právo na povinný díl vzniká až po nastoupení určité situace), nikoliv o nepominutelném dědici (Noterbe, který má právo na povinný díl již jen existencí svého příbuzenského vztahu k zůstaviteli).

Dílčí závěr

Právě ve smyslu výše uvedeného vnímání institutu nepominutelných dědiců rakouskou a vlastně i českou literaturou je, dle mého náhledu, potřebné interpretovat § 1485 odst. 1 větu druhou OZ, pojednávající toliko o nepominutelném dědici bez další specifikace. Uvedené ustanovení se proto, patrně, nevztahuje pouze na situace, kdy zůstavitel svým pořízením pro případ smrti zkrátil nepominutelného dědice na povinném dílu, ale na veškeré případy, kdy odmítá dědictví nevyděděný potomek zůstavitele způsobilý dědit, který se dědictví nezřekl (ať už při dědění ze zákonné posloupnosti,[18] či ze závěti nebo dědické smlouvy).

II. Reprezentace potomků nepominutelného dědice, který dědictví odmítl s výhradou povinného dílu

a) Domácí závěry

Otázka reprezentace potomků nepominutelného dědice, který podle § 1485 odst. 1 věty druhé OZ odmítl dědictví s výhradou povinného dílu, byla položena i v moderní české literatuře. Šešina má za to, že v případě reprezentace by stejný kmen při dědění ze zákonné posloupnosti získal povinný díl i dědický podíl, pročež by děti odmítnuvšího již neměly mít dědické právo, avšak odůvodnění svého názoru nalézá pouze v zásadách občanského zákoníku (§ 2 odst. 2 a 3 a § 3 odst. 1 OZ).[19] Týž názor zastává i Fiala, který argumentuje nevhodností dvojího zvýhodnění téhož kmene a nebezpečím účelového odmítání dědictví s výhradou povinného dílu za účelem poškození dědiců jiného kmene.[20]

Holíková se ve svém shora citovaném příspěvku naopak spíše přiklání k opačnému závěru a argumentuje tím, že v případě, kdy by s výhradou povinného dílu odmítl jediný dědic, nebylo by vůči komu povinný díl uplatnit.[21] Domnívám se však, že pokud by se již nenabízel žádný dědic z pořízení pro případ smrti nebo ze zákonné posloupnosti, bude možné i tak uplatnit povinný díl vůči státu, kterému pozůstalost připadne jako odúmrť podle § 1634 OZ. Na stát se v takovém případě hledí jako na zákonného dědice a vůči jiným osobám má stát stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu. V důsledku toho „stát hradí dluhy zůstavitele (a další pasiva pozůstalosti) do výše ceny nabytého dědictví, tzn. ve stejném rozsahu, jako dědic, který uplatnil právo výhrady soupisu nebo jako osoba pod zvláštní ochranou, v jejímž zájmu soud nařídil soupis pozůstalosti (§ 1706)“.[22]

Zákon ani důvodová zpráva na předmětnou otázku odpověď nedávají a domácí literatura není, jak bylo výše demonstrováno, v řešení otázky zcela jednotná. Je proto vhodné provést srovnání nejenom s právní úpravou, ale též se závěry doktríny států, jejich civilní kodexy sloužily českému zákonodárci při rekodifikaci soukromého práva jako nejpodstatnější inspirační zdroje – Rakouska a Německa, a zamyslet se nad aplikací jejich závěrů v českém právním prostředí (švýcarské právo nemůže k řešení otázky přispět, neboť dle čl. 570 odst. 2 ZGB musí být prohlášení o odmítnutí dědictví učiněno nepodmíněně a bez výhrad. Jiné ustanovení regulující položenou otázku švýcarské právo neobsahuje, a tedy lze mít za to, že neumožňuje odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu).

B) Rakousko

Rakouská právní teorie se dlouhodobě potýkala s legislativně nejednotným řešením reprezentace potomků presump­tivního dědice, který z vlastní vůle nebo z vůle zůstavitele dědictví nenabude. V některých případech obsahuje ABGB regulaci odpovídající tzv. formálnímu reprezentačnímu právu, kdy potomek dědice sice nastupuje na jeho místo, to však na základě vlastního práva, aniž by je odvozoval od práva svého nedědícího předka, a tedy reprezentace slouží pouze k určení velikosti dědického podílu nastupujícího potomka (to platí u dědické nezpůsobilosti dle § 541 ABGB); v jiných případech naopak upřednostňuje materiální reprezentační právo, kdy potomek obsahově vstupuje do práv svého předka, resp. jeho práva závisejí a jsou odvozena od předkova právního postavení, a tudíž se i případné důvody vedoucí k odpadnutí předka z dědické posloupnosti vztahují i na jeho potomky (zejména platí v pochybnostech u zřeknutí se dědického práva dle § 551 ABGB).[23] V případech, kdy nelze pravidlo dovodit přímo z textu zákona, panuje naprostá nejednotnost – zejména pokud se jedná právě o odmítnutí dědictví. Nejvyšší soudní dvůr v rozsudku sp. zn. 1 Ob 739/82 (ve sbírce pod zn. SZ 55/165) odmítl analogickou aplikaci § 551 ABGB (zřeknutí se dědického práva, podle kterého se zřeknutí v pochybnostech vztahuje i na potomky) na odmítnutí dědictví a ponechal na vůli odmítajícího, zda odmítnutí vztáhne i na své potomky či nikoliv; v pochybnostech má být otázka zjištěna interpretací. Uvedený závěr je v judikatuře přijímán i nadále (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 6 Ob 196/06a, 6 Ob 3/09y aj.). Literatura však vykazuje extrémní roztříštěnost názorů.[24]

Zřejmě i s ohledem na tyto nesnáze právní teorie se ani ve mně známé moderní rakouské literatuře neobjevuje názor ohledně reprezentačního práva potomků nepominutelného dědice, který dědictví odmítl s výhradou povinného dílu (§ 808 věta třetí ABGB). Před tzv. třetí novelou ABGB v roce 1916[25] byla otázka řešena starým judikátem Oberste Justizstelle z 1. června 1840,[26] podle kterého odmítne-li presumptivní dědic povolaný závětí dědictví s výhradou povinného dílu, pak je jeho potomstvo z dědického práva vyloučeno. Uvedený závěr, dovozovaný pomocí analogické aplikace § 541 (dědická nezpůsobilost) a § 780 (vydědění) ABGB, byl dlouhodobě uznáván až do uvedené novelizace,[27] od té doby však se názor na řešení problému v podstatě neobjevil. Jediným mně známým publikovaným vyjádřením je krátká zmínka v příspěvku Paula Steinlechnera z roku 1912;[28] Steinlechner, s ohledem na tehdy projednávanou novelizaci § 541 a 780 ABGB (tzv. III. novela) a nový, odlišný úmysl zákonodárce, dosavadní názor odmítl a zastával stanovisko, že i potomkové dědice odmítnuvšího s výhradou povinného dílu mají dědické právo.

Nových závěrů se v dané věci již pravděpodobně nelze dočkat, neboť velkou novelou dědického práva, účinnou od 1. ledna 2017,[29] byla v Rakousku možnost odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu zrušena.

C) Německo

Základním judikátem, dotýkajícím se probírané otázky v Německu, je rozsudek Spolkového soudního dvora z 29. 6. 1960, sp. zn. V ZR 64/59. Podle něj se neuplatní reprezentační právo potomků (§ 2069 BGB), pokud dědicem nepominutelného dědice, který dědictví odmítl s výhradou povinného dílu, je jeho potomek – neprojeví-li však odmítající jinou vůli; jeden dědický kmen nemůže být takto vícekrát zvýhodněn.[30] Týž názor zaujal Nejvyšší zemský soud Bavorska v usnesení z 2. 3. 2000, sp. zn. 2 Z BR 144/99: odmítne-li následný dědic dědictví s výhradou povinného dílu, jsou jeho potomci z dědického práva vyloučeni; to neplatí, vyplývá-li jiná (faktická či hypotetická) vůle odmítajícího. Tak judikoval následně i Vrchní zemský soud v Mnichově usnesením z 25. 7. 2006, sp. zn. 31 Wx 40/06, a z poslední doby Vrchní zemský soud v Bambergu z 23. 4. 2013, sp. zn. 5 U 34/12 (opravný prostředek proti rozhodnutí byl Spolkovým soudním dvorem odmítnut,[31] což je odbornou veřejností vnímáno jako potvrzení starého judikátu z roku 1960[32]). Závěry uvedené judikatury jsou někdy označovány jako „Doppelbegünstigungstheorie“. Pro úplnost lze dodat, že Vrchní zemský soud v Mnichově v usnesení z 26. 10. 2011, sp. zn. 31 Wx 30/11, dovodil zcela opačný závěr pro případ, kdy dědictví s výhradou povinného dílu odmítne přední dědic – následný dědic pak není z dědického práva vyloučen, leda by zůstavitel projevil jinou vůli (zde je ovšem uvedený závěr logický, když následný dědic byl k dědění povolán výslovně samotným zůstavitelem).

Celkem přehledně pojednává o problému Nieder,[33] který označuje otázku za spornou; zatímco starší literatura a judikatura (výše citovaný judikát BGHZ 33 60 a podřízené soudy nejméně do 80. let 20. století, autoři Kipp, von Lübtow a jiní do 70. let) považovaly reprezentaci potomků při odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu za nepřípustnou, novější literatura (Damrau, Leipold v mnichovském komentáři, ale také Weidlich a Litzenburger[34]) zastává opačný názor s odkazem na § 2320 BGB, podle kterého odpovídají za splnění povinného dílu pouze ti dědicové, kteří nastoupí na místo odmítnuvšího – nemůže proto dojít ke dvojímu zvýhodnění téhož kmene. Jednota panuje, s ohledem na výše citovanou judikaturu, pouze v případě, kdy zůstavitel povolal následného dědice (svěřenského nástupce), který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu – v takovém případě pak je dovozována domněnka, že je vůlí zůstavitele, aby dědicové odmítnuvšího svěřenského nástupce nevstupovali do jeho práva. Ani v nové literatuře však nelze nalézt shodu, shora uvedený rozsudek Spolkového soudního dvora souhlasně cituje např. Schellhammer.[35] Kromě toho dosud chybí potvrzení nových teoretických závěrů judikaturou Spolkového soudního dvora, ba naopak se zdá, jako by Spolkový soudní dvůr nehodlal tyto závěry převzít a setrvával na svém starém judikátu z roku 1960 (srov. výše potvrzení usnesení OLG Bamberg).

Dílčí závěr

Problémem aplikace závěrů německého právního prostředí na § 1485 OZ zůstává, že v OZ se podobná úprava jako v § 2320 BGB nenalézá a za splnění povinných dílů odpovídají všichni dědicové a odkazovníci poměrně podle čistých hodnot svých dědických podílů a odkazů (§ 1653 OZ).[36] Není možné odhlédnout ani od skutečnosti, že změna v nazírání na probíraný problém v německé literatuře od 80. let byla podložena právě argumentací § 2320 BGB – chybělo-li by v německém občanském zákoníku toto ustanovení, je otázkou, zda vůbec by k takovému vývoji v právní teorii došlo. Nadto lze v Německu vysledovat poměrně ustálenou judikaturu i z poslední doby, která spíše odmítá závěry moderní literatury převzít. Dle mého názoru tedy podle platného českého práva odpovídají všichni ostatní dědicové a odkazovníci poměrně pravděpodobně i za splnění povinného dílu, který si vyhradil odmítnuvší dědic, neboť zákon zvláštní regulaci kromě § 1653 neobsahuje; v takové situaci pak při odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu a reprezentaci odmítnuvšího dědice jeho potomky může skutečně dojít ke zvýhodnění jeho přímé linie (které by bylo ještě větší, pokud by odmítl s výhradou povinného dílu nepominutelný dědic a následně i jeho potomek). Jako vhodný způsob, jak tomu čelit, se jeví právě taková interpretace § 1485 OZ, vylučující reprezentační právo potomků dědice, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu, po vzoru starého rakouského judikátu z 1. 6. 1840 (rakouské prostředí otázku v moderní době nezodpovídá, neboť se jí nevěnuje od doby III. novely ABGB roku 1916) a modernějšího německého rozsudku z 29. 6. 1960, 5 ZR 64/59 (BGHZ 33 60) a navazující judikatury. Taková interpretace by ostatně podpořila i vnímání tohoto problému dosud publikovanou českou komentářovou literaturou (srov. výše) – závěry německého Spolkového soudu odpovídají zejména argumentaci Fialy, ke kterému se v této otázce lze přiklonit.

III. Podoba povinného dílu odmítnuvšího dědice

V české literatuře dosud zřejmě nebyla položena otázka, která je často uváděna v rakouské literatuře – pokud nepominutelný dědic odmítne dědictví s výhradou povinného dílu, má nárok žádat běžným způsobem vyplacení svého povinného dílu v penězích?

V Rakousku je tato otázka dlouhodobě spornou. V případě, kdy je nepominutelný dědic povolán k dědění pořízením pro případ smrti, a přesto odmítne dědictví, dovozuje většina autorů, že není oprávněn žádat výplatu v penězích, ale pouze podíl na pozůstalosti velikostí odpovídající jeho povinnému dílu, oproštěný od dluhů a zatížení zůstavitelovými nařízeními (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 6 Ob 666/95). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 6 Ob 189/98g tedy § 808/3 ABGB otevírá možnost přijmout ničím nezatíženou část dědictví v rozsahu povinného dílu a zbytek odmítnout. Objevují se však i některé názory opačné.[37]

K přijetí většinového rakouského stanoviska v českém prostředí jsem spíše skeptický, a to z důvodu absence speciální úpravy v OZ. Vyhrazuje-li si odmítající nepominutelný dědic povinný díl, vyhrazuje si tím podle výslovné úpravy v § 1654 OZ právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu a nemá právo na podíl z pozůstalosti. V případě dědění ze zákonné posloupnosti je tedy řešení zřejmé – nepominutelný dědic odmítnuvší s výhradou povinného dílu má tak po ostatních dědicích právo na výplatu peněžité částky odpovídající hodnotě jeho povinného dílu. Týž závěr však, podle mého, bude nutné dovodit i v případě, kdy byl nepominutelný dědic povolán k dědění pořízením pro případ smrti. Rakouská literatura zde argumentuje tím, že byl-li povinný díl zůstaven v podobě dědického podílu, měl by si nepominutelný dědic podíl z pozůstalosti na svůj povinný díl „započíst“ ve smyslu § 774, resp. také 787 odst. 1 ABGB[38] (obdoba § 1644 odst. 1 a § 1660 odst. 1 OZ); pomíjí však základní skutečnost, že nepominutelný dědic ve zkoumaném případě dědictví odmítl – dal tedy jasně najevo, že ze zůstavitelova pořízení pro případ smrti nechce v rámci univerzální sukcese ničeho obdržet.

Dílčí závěr

Rakouská doktrína, upírající nepominutelnému dědici, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu, ačkoliv byl k dědění povolán pořízením pro případ smrti, právo na výplatu celého povinného dílu v penězích, se v českém právním prostředí s největší pravděpodobností nepoužije kvůli zřejmému rozporu se stávající obecnější právní úpravou.

Shrnutí závěrů

Na podkladě výše uvedené argumentace tak dovozuji zejména tři závěry:

1) Odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu může i dědic, který není zůstavitelovým pořízením pro případ smrti na svém povinném dílu zkrácen – tedy i dědic při dědění ze zákonné posloupnosti.

2) Potomci nepominutelného dědice, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu, nepožívají po tomto odmítnuvším předku reprezentačního práva, a nesvědčí jim tedy ze zákona dědická posloupnost po zůstaviteli, nestanoví-li sám odmítající jinak.

3) Nepominutelný dědic odmítnuvší dědictví s výhradou povinného dílu bude mít nárok na výplatu celého povinného dílu v penězích, ať byl zůstavitelem povolán za dědice, či nikoliv.

Přesto je nutné podotknout, že se jedná pouze o právní názor autora, a nelze ani zcela vyloučit opačnou interpretaci, zastávanou Mgr. Ing. Lenkou Holíkovou, neboť – slovy klasika – „je to případ komplikovanej a čert nám ho byl dlužen“.[39]

• Štítky:
• 2017