Rozvrhové usnesení v likvidaci pozůstalosti

Mgr. Ing. Drahomír Foltan

 

Každá alokace majetku a jeho transformace na peněžní prostředky v našem právním řádu končí vždy rozvrhem, který na základě zákonných pravidel rozdělí vytěžené peněžní prostředky mezi věřitele. Poměrně mladou, legislativně znovuobjevenou regulovanou oblastí je likvidace pozůstalostí.

Nejznámějšími řízeními v našem právním řádu, kde rozvrh je používán k rozdělení peněžní hotovosti z alokovaného majetku transformovaného na peněžní prostředky, jsou:

• exekuční řízení[1]

• výkon rozhodnutí[2]

• likvidace obchodních společností[3]

• insolvenční řízení[4] a

• likvidace pozůstalosti[5]

Likvidace pozůstalostí patří, a do budoucna bude patřit, mezi instituty využívané mnohem častěji a dlouhodobě se stoupající tendencí. Způsobilí dědicové se snaží dědictví po poučení dle § 164 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), odmítat, ale rozhodnutí dědice o likvidaci pozůstalosti s sebou nese také výhodu, kdy takovýto navrhovatel je pak v rozvrhu osobou, která obdrží hyperochu dle § 275 ZŘS. Vznik hyperochy je však závislý na množství přihlášených pohledávek a úspěšnosti prodeje likvidační podstaty likvidačním správcem či popření přihlášených pohledávek a vedení incidenčních sporů.

Nedá se říct, že by likvidace pozůstalosti, resp. dědictví, nebyla upravena v našem právním řádu před 1. 1. 2014. Tato úprava však byla poměrně strohá. Byla situována do § 175t a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), platného do 31. 12. 2013. Mnoho neregulovaných částí likvidace pak bylo doháněno spíše výkladem, zvyklostmi a logikou než judikaturou. Až teprve postupem doby, která posunula společenské, ekonomické a právní vztahy natolik dopředu, vznikla společenská poptávka po přesnější regulaci likvidace pozůstalosti, dříve likvidace dědictví, protože začal být chápán ekonomický význam tohoto institutu, a tím byla akcelerována jeho potřeba právní regulace.

Všechna výše uvedená řízení mají rozvrh ovládán těmito společnými zásadami:

• Zásada legálního pořádku, kdy je zde přesný postup rozvrhování získaných částek podle zákona.

• Zásada poměrného a rovnoměrného uspokojení, kdy jednotlivé skupiny pohledávek, kterým je přiřazena různá priorita, jsou uspokojovány tak, že v rámci dané skupiny je uspokojení poměrné, které spočívá v tom, že na každou pohledávku vychází uspokojení stejným podílem. Tato zásada je vtělena do § 273 a násl. ZŘS, kterými je ovládán samotný rozvrh.

• Zásada přednostního uspokojení, kdy tato zásada zahrnuje i zásadu občanského práva hmotného „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva přejí bdělým). Občanské právo hmotné vnímá zásadu tak, že osoby, které se o osud svých pohledávek starají tím, že je zajistí takovým zajišťovacím instrumentem, který příslušná právní oblast, např. likvidace pozůstalosti, vnímá jako zajištění a přisuzuje jim prioritní uspokojení. Zajištění prostřednictvím zajišťovacích institutů ve všech právních oblastech zabývajících se alokací majetku, jejich transformací na peněžní prostředky a následně rozdělení mezi věřitele, mohou určovat pořadí uspokojení těchto věřitelů. Proto zákon uvádí, kterým zajišťovacím právům přisuzuje přednostní uspokojení a kterým v daném institutu nikoliv. V likvidaci pozůstalosti je tato zásada vtělena především do § 270 a 271 ZŘS.

Samotné rozvrhové usnesení v likvidaci pozůstalosti není jediným způsobem uspokojování věřitelů. Z § 272 ZŘS, který zakotvuje smysl rozvrhového usnesení v likvidaci pozůstalosti, plyne, že v rozvrhu se uspokojí: „Uhrazované pohledávky (§ 269), které nebyly uspokojeny podle § 270 a 271, se uspokojují podle rozvrhového usnesení.“ Tím je postaveno najisto, že uspokojování se děje také před rozvrhem.

To, co se uspokojí před rozvrhem, jsou pohledávky zajištěné. Uspokojení se děje v souladu s § 270 a 271 ZŘS. Ustanovení § 271 ZŘS sleduje osud výtěžku, který je získán zpeněžením, podle toho, zda zpeněžení provedl věřitel, správce nebo notář. V případě zpeněžení majetku věřitelem může jít pouze o pohledávky zajištěné, protože jiný majetek nemůže být věřitelem zpeněžen. Tuto možnost pevně ukotvuje § 233 ZŘS, který říká: „Vázne-li na majetku patřícím do likvidační podstaty zástavní nebo zadržovací právo, může soud věřiteli zajištěné pohledávky na jeho návrh usnesením povolit, aby sám uskutečnil zpeněžení zastavené nebo zadržené věci, jestliže má platně sjednáno, že jí může zpeněžit dohodnutým způsobem a jestliže takové zpeněžení věci není v rozporu se zájmy jiného věřitele.“

Z uvedeného plyne, že tento způsob zpeněžení majetku z likvidační podstaty věřitelem, bude řídce zastoupen v likvidacích pozůstalostí, protože dle § 233 ZŘS se týká pouze dvou druhů zajištění, a to zástavního práva a zadržovacího práva. Jiných zajišťovacích instrumentů se tato možnost netýká.

Další podmínkou pak je, aby zástavní věřitel měl platně sjednáno, že věc může zpeněžit dohodnutým způsobem. Vezmeme-li v úvahu, že v případě zadržovacího práva se víceméně jedná o institut, který vzniká až následně, po vzniku dluhu, pak mám za to, že dohoda o případném zpeněžení je prakticky vyloučena, protože si nejsem jist, zda ten, komu zadržím věc na vzniklý dluh, se mnou dobrovolně podepíše dohodu o způsobu zpeněžení. Vyloučeno to sice není, ale pravděpodobnost vnímám jako velice nízkou. Zbývá tedy jediná možnost, a to sjednat způsob zpeněžení v zástavní smlouvě nebo v samostatné smlouvě vedle smlouvy zástavní. Zástavní práva vzniklá rozhodnutím státního orgánu mají své úskalí pro sjednávání následných dohod. Tato úskalí spočívají v tom, že zástavní právo vzniká autoritativně a jednostranně rozhodnutím, a následně by osoba věřitele z pohledávky, v jejíž prospěch zástavní právo na věci vzniklo, musela uzavřít soukromoprávní dohodu se zástavcem o způsobu zpeněžení. Ne že by to bylo teoreticky nemožné, ale je vysoce nepravděpodobné, že ten kdo neuzavřel smlouvu o vzniku zástavního práva dobrovolně, by po vzniku zástavního práva rozhodnutím státního orgánu uzavíral dohodu o způsobu zpeněžení zástavy. V našem případě bychom se mohli setkat s následujícími zástavními právy vzniklými rozhodnutím státního orgánu, kde bude třeba pečlivě zkoumat, zda existuje dohoda o zpeněžení věci a jak vznikla, tedy:

• zástavní právo soudcovské[6]

• zástavní právo exekutorské[7]

• zástavní právo správní pro správce daně[8]

• zástavní právo správní pro okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“)[9]

A pak je zde celá řada zákonných zástavních práv, která budou vznikat na základě nějaké skutečnosti či plynutím času. Smyslem tohoto článku ovšem není udělat průvodce zástavními právy platnými na území ČR v současnosti.

Zjednodušeně řečeno, věřitel bude moci zpeněžit pouze takový majetek, na němž je váznoucí zástavní právo a zároveň je sjednána možnost zpeněžení věřitelem dohodnutým způsobem. I tak soud, resp. soudní komisař, bude muset vážit, zda takovéto zpeněžení věřitelem nebude v rozporu se zájmy jiného věřitele.

Prakticky častější bude zpeněžení likvidačním správcem pozůstalosti nebo notářem. Ustanovení § 270 ZŘS se zabývá uspokojením zajištěných pohledávek a § 271 ZŘS se zabývá osudem výtěžku získaného ze zpeněžení majetku podle toho, kdo tento majetek zpeněžuje.

Dle § 271 ZŘS notář jako soudní komisař vydá usnesení, kterým se rozvrhne výtěžek z prodeje zajištěné věci.

Nejdříve je nutné zjistit čistý výtěžek zpeněžení. Definice čistého výtěžku zpeněžení je obsažena v § 270 odst. 1 ZŘS „… čistý výtěžek zpeněžení tohoto majetku, který se vypočte tak, že od výtěžku zpeněžení se odečtou poměrná část nákladů vynaložených na správu majetku patřícího do likvidační podstaty a, byl-li majetek zpeněžen likvidačním správcem nebo notářem, též náklady vynaložené na jeho zpeněžení“.

Likvidační správce, notář a také zpeněžující věřitel mají nárok na náklady, které souvisejí se správou zpeněženého majetku. Termín poměrná část je míněn zákonodárcem pro případ, kdy v likvidační podstatě je více věcí a každá z nich vyžaduje náklady na správu. Poměrnou částí nákladů jsou tedy ty náklady, které se zpeněženou věcí souvisejí.

Pouze však likvidační správce nebo notář, který majetek zpeněžuje, má nárok na odečtení nákladů na jeho zpeněžení. Věřiteli toto privilegium, odečíst náklady na zpeněžení, není zákonem aprobováno. Dostatečným benefitem pro věřitele je už to, že se může přímo podílet na zpeněžení majetku a jeho chování je pak ovládáno zásadou hospodárnosti řízení, protože věřitel, který tyto náklady nedostane zaplaceny se, z logiky věci, bude chovat při prodeji co nejefektivněji ve svém vlastním zájmu, protože tyto náklady ponese ze svého.

Na to, co jsou náklady na správu a náklady na zpeněžení, můžeme inspirativně pohlédnout do insolvenčního práva a v něm používaných zvyklostí, známých komentářů a vzniklé judikatury, kdy tyto dva okruhy nákladů budou při zpeněžování v likvidacích pozůstalostí a zpeněžování v insolvenčních řízeních prakticky shodné.

Náklady na zpeněžení mohou být zejména:

• náklady na inzerci,

• náklady na sepsání kupních smluv,

• cestovné na prohlídky se zájemci o koupi,

• ověřování listin,

• konverze listin z datových schránek.

 

Náklady na správu majetku mohou být zejména:

• cestovné na obhlídku věcí,

• daň z nemovitých věcí,

• u bytů fixní měsíční náklady do fondů, např. oprav apod.,

• u osobních automobilů umístění na střeženém parkovišti.

• u movitých věcí jejich skladování.

• náklady na střežení.

Bohužel mezi odečítané náklady na zpeněžení nepatří odměna likvidačního správce ani odměna notáře. Toto podporuje ustanovení ZŘS, které vnímá náklady na správu a náklady na zpeněžení jako dvě samostatné části nákladů likvidačního správce pozůstalosti či notáře.

Analogicky si můžeme pomoci také insolvenčním právem, přesněji zákonem č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „IZ“), který ve svém § 298 odst. 2[10] (analogie s § 270 odst. 1 ZŘS[11]) rozlišuje, co lze od výtěžku zpeněžení odečíst. V případě prodeje zajištěné nemovitosti v insolvenčním řízení jsou to náklady spojené se správou, náklady spojené se zpeněžením a odměna insolvenčního správce. V případě prodeje zajištěné nemovitosti v likvidaci pozůstalosti tak likvidační správce pozůstalosti a notář odečtou náklady na správu a náklady na zpeněžení a v případě, že věc prodává věřitel, pouze náklady na správu.

V obou případech se samozřejmě předpokládá, že tyto náklady budou řádně doloženy účetními doklady.

Protože se pohybujeme v oblasti práva veřejného, neunese toto jasné ustanovení žádnou výkladovou modifikaci, která by mohla „propašovat“ odměnu likvidačního správce nebo notáře do usnesení o vydání čistého výtěžku dle § 271 odst. 2 ZŘS.

V  § 270 odst. 1 ZŘS není žádné ustanovení, které by odůvodňovalo odečtení odměny jakékoliv, proto je odměna likvidačního správce situovaná jen a pouze v rozvrhu. Není-li na odměnu, pak tuto odměnu hradí stát. Tento stav je sice nekoncepční a nesystémový, dokonce také nemotivační pro notáře a likvidační správce, a v tomto ohledu se naprosto bezdůvodně odlišuje od insolvenčního řízení, ale bohužel je to tak.

Pokud nebudou veškeré zajištěné pohledávky ze zpeněžení zajištěné věci uhrazeny, pak se reziduum této zajištěné, ale neuspokojené pohledávky přesouvá k uspokojení do rozvrhu dle § 270 odst. 3 ZŘS, a to postupem dle § 273 ZŘS.

Insolvenční právo má samozřejmě s přesunem neuspokojené zajištěné pohledávky mezi nezajištěné pohledávky velké zkušenosti, a proto může být velmi inspirativní pro likvidaci pozůstalosti. Do 31. 12. 2013 byl přesun neuspokojených pohledávek přihlášených jako zajištěné upraven v § 299 odst. 1 větě druhé IZ.[12] Následně však insolvenční zákon musel oddělit osud zajištěných a neuspokojených pohledávek ze zajištění v institutu způsobu řešení úpadku konkursem a v institutu způsobu řešení úpadku oddlužením. V konkursu se pohledávky neuspokojené ze zajištění přesouvají mezi nezajištěné dle § 167 odst. 4 IZ.[13] Toto ustanovení je však ustanovením obecným a v § 398 odst. 4 IZ[14] je ustanovení speciální, které přesunu pohledávek ze skupiny zajištěných do skupiny nezajištěných po prodeji zajištěné věci brání, protože věřitel si v oddlužení musí vybrat, zda pohledávka bude v oddlužení uspokojována jako zajištěná nebo nezajištěná. Naše likvidace pozůstalosti se podobá svou povahou a smyslem úpadku řešenému konkursem.

Ve chvíli, kdy jsou uspokojeni zajištění věřitelé v souladu s § 270 a 271 ZŘS, pohledávky neuspokojené ze zajištění přesunuty mezi nezajištěné pohledávky dle § 273 odst. 1 písm. h) ZŘS nebo po uhrazení všech přihlášených či oznámených zajištěných pohledávek a vzniku přebytku z čistého výtěžku lze přistoupit k samotnému rozvrhu.

Dle § 273 ZŘS se rozvrh dělí na několik skupin, a to:

a) pohledávky ze smluv, které byly uzavřeny s likvidačním správcem nebo notářem,

b) pohledávky vzniklé státu na nákladech vynaložených na zpeněžování majetku likvidační podstaty a jeho správu, popřípadě též na úschovu majetku patřícího do likvidační podstaty u vhodného schovatele,

c) pohledávka odměny a náhrady nákladů likvidačního správce a, byla-li likvidačnímu správci poskytnuta záloha, státu,

d) pohledávka odměny a náhrady nákladů notáře za úkony, které v řízení o pozůstalosti provedl jako soudní komisař,

e) pohledávka nákladů zůstavitelova pohřbu,

f) pohledávky odměny a náhrady nákladů těch, kdo vykonávali správu pozůstalosti za řízení v době do nařízení likvidace pozůstalosti,

g) pohledávky výživného,

h) ostatní pohledávky.

Od pohledávek uvedených pod písm. a) a b) se odečtou náklady vynaložené likvidačním správcem pozůstalosti nebo notářem na provedené zpeněžením majetku, který sloužil k zajištění pohledávek, a poměrná část nákladů vynaložených na správu majetku patřícího do likvidační podstaty, která byla započítána věřitelům zajištěných pohledávek (§ 270 odst. 1 ZŘS). Je tomu tak proto, aby náklady nebyly uplatňovány dvakrát, a to jak v předrozvrhové části uspokojování dle § 270 a 271 ZŘS, tak opět v rozvrhové části dle § 273 odst. 1 písm. c) a d) ZŘS.

Zákon v § 228 ZŘS uvádí, že náklady na správu hradí stát. Za odměnu likvidačního správce pozůstalosti náhrady hotových výdajů a za daň z přidané hodnoty v souladu s § 210 odst. 2 ZŘS ručí stát. Dále uvádí, že odměnu notáře a náhradu jeho hotových výdajů dle § 108 odst. 1 písm. d) ZŘS je povinen zaplatit stát. Poukazuji na zcela odlišnou formulaci, jak se stát zavazuje vůči likvidačnímu správci a notáři.

Proto je třeba nejdříve umořit podle rozvrhu zákonem předvídanou část odměn a nákladů, na kterou jsou v likvidační podstatě peněžní prostředky, a pak teprve zbylou neuhrazenou část vyúčtovat českému státu, resp. okresnímu soudu, který je k danému dědickému řízení příslušný.

Po předrozvrhovém uspokojení zajištění pohledávek pokračujeme v rozvrhové části likvidace pozůstalosti následujícím způsobem.

Nejdříve musíme zajistit institut čistého výtěžku.

Výtěžek ze zpeněžení předmětu zajištění

– náklady na správu

– náklady na zpeněžení

= čistý výtěžek

Čistý výtěžek

– zajištěné pohledávky

= přebytek čistého výtěžku, který se rozděluje dále v rozvrhu dle § 273 ZŘS.

Může však vzniknout situace, že zajištěné pohledávky nebudou uspokojeny plně, protože se čistý výtěžek spotřebuje úplně tak, že bude uhrazena jen část zajištěných pohledávek a vznikne stav, kdy neuhrazené zajištěné pohledávky se přesouvají do skupiny rozvrhu reprezentované § 273 odst. 1 písm. h) ZŘS.

Přebytek čistého výtěžku ze zpeněžení zajištěných věcí

 + výtěžek z nezajištěných věcí

 = základ pro rozvrh.

Peněžní prostředky tvořící základ pro rozvrh se pak uspokojují v následujícím pořadí:

ad a) Pohledávky ze smluv, které byly uzavřeny s likvidačním správcem nebo notářem (nepatří sem ty pohledávky, které byly odečteny v jednotlivých usneseních při zpeněžení zajištěných věcí).

Nejsou-li tyto náklady uhrazeny plně, platí je v souladu s § 228 ZŘS stát, resp. okresní soud, který je k dědickému řízení příslušný. Po úplném uspokojení pohledávek v této skupině se přebytek přesouvá k uspokojení pohledávek v další skupině.

ad b) Pohledávky vzniklé státu na nákladech vynaložených na zpeněžování majetku likvidační podstaty a jeho správu, popřípadě též na úschovu majetku patřícího do likvidační podstaty u vhodného schovatele (nepatří sem ty pohledávky, které byly odečteny v jednotlivých usneseních při zpeněžení zajištěných věcí).

 

Nejsou-li tyto náklady uhrazeny plně, platí je v souladu s § 228 ZŘS stát, resp. okresní soud, který je k dědickému řízení příslušný. Po úplném uspokojení pohledávek v této skupině se přebytek přesouvá k uspokojení pohledávek v další skupině.

ad c) Pohledávka odměny a náhrady nákladů likvidačního správce a, byla-li likvidačnímu správci poskytnuta záloha, státu.

Nejsou-li tyto pohledávky uhrazeny plně, protože za ně v souladu s § 210 ZŘS ručí stát, resp. okresní soud, který je k dědickému řízení příslušný. Dikce sice neříká, že stát je platí, ale stát za ně ručí. Je tomu tak proto, že výplatě těchto pohledávek předchází rozhodnutí soudu o nich samotných ve formě usnesení dle § 273 odst. 3 ZŘS, resp. § 210 odst. 2 ZŘS. Ať už jsou tyto pohledávky uhrazeny z likvidační podstaty, nebo z rozpočtu okresního soudu, jsou uhrazeny vždy plně.

ad d) Pohledávka odměny a náhrady nákladů notáře za úkony, které v řízení o pozůstalosti provedl jako soudní komisař.

Nejsou-li tyto náklady uhrazeny plně, je povinen je zaplatit v souladu s § 108 odst. 1 písm d) ZŘS stát, resp. okresní soud, který je k dědickému řízení příslušný. Ať už jsou tyto pohledávky uhrazeny z likvidační podstaty, nebo z rozpočtu okresního soudu, jsou uhrazeny vždy plně.

ad e) Pohledávka nákladů zůstavitelova pohřbu. Tyto náklady jsou vždy dokladovány soudním komisařem již při prvních úkonech dědického řízení.

Nestačí-li peněžní prostředky na úhradu všech pohledávek v této skupině, pak se uspokojují poměrně (zásada poměrného uspokojení).

Tyto pohledávky nemusí být uhrazeny plně a nemusí být uhrazeny ani zčásti.

ad f) Pohledávky odměny a náhrady nákladů těch, kdo vykonávali správu pozůstalosti za řízení v době do nařízení likvidace pozůstalosti.

Nestačí-li peněžní prostředky na úhradu všech pohledávek v této skupině, pak se uspokojují poměrně (zásada poměrného uspokojení).

Tyto pohledávky nemusí být uhrazeny plně a nemusí být uhrazeny ani zčásti.

ad g) Pohledávky výživného.

Nestačí-li peněžní prostředky na úhradu všech pohledávek v této skupině, pak se uspokojují poměrně (zásada poměrného uspokojení).

Tyto pohledávky nemusí být uhrazeny plně a nemusí být uhrazeny ani zčásti.

ad h) Ostatní pohledávky.

Nestačí-li peněžní prostředky na úhradu všech pohledávek v této skupině, pak se uspokojují poměrně (zásada poměrného uspokojení).

Tyto pohledávky nemusí být uhrazeny plně a nemusí být uhrazeny ani zčásti.

Pokud budou v rozvrhu uhrazeny všechny skupiny plně a zůstanou peněžní prostředky, které dle pořadí v rozvrhu nebude komu vyplatit, vzniká likvidační přebytek, tzv. hyperocha. Ta připadne na základě usnesení soudu, resp. soudního komisaře, osobám, kterým svědčilo dědické právo po zůstaviteli v době nařízení likvidace dědictví, a to dle § 275 odst. 1 ZŘS. Je to tzv. porozvrhová část uspokojování. Výhodou je, že pasiva pozůstalosti na ty, co jim hyperocha byla usnesením přiznána a následně vydána, nepřecházejí dle § 275 odst. 2 ZŘS.

Prakticky doporučuji, aby usnesení o vydání hyperochy bylo vydáno až po právní moci rozvrhového usnesení a výplatě věřitelů dle § 273 odst. 1 ZŘS, proto, aby bylo jasné nade vši pochybnost, jaká výše hyperochy vlastně z rozvrhu vznikne. To, že některé pohledávky nebudou v rozvrhu uhrazeny, je součástí ekonomické podstaty likvidace pozůstalosti jako takové. Ekonomický smysl celé likvidace pozůstalosti pak spočívá také v tom, že některé subjekty, které vedou účetnictví, mohou v souladu s § 24 odst. 2 písm. y) bod 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu,[15] na základě rozvrhového usnesení neuhrazené pohledávky odepsat ve valné většině do daňově uznatelných nákladů.

Tímto postupem je pak dosaženo věrného a poctivého obrazu předmětu účetnictví u věřitele přihlášeného do likvidace pozůstalosti, a to v souladu s § 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „ZÚ“), který říká „Účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky.“

Ustanovení § 7 odst. 2 ZÚ uvádí „Zobrazení je věrné, jestliže obsah položek účetní závěrky odpovídá skutečnému stavu, který je přitom zobrazen v souladu s účetními metodami, jejichž použití je účetní jednotce uloženo na základě tohoto zákona.“

Odstranění neuhrazených a v budoucnu nevymahatelných pohledávek pro absenci dlužníka[16] z účetnictví účetní jednotky touto legální cestou má u účetních jednotek[17] ještě další nezanedbatelný význam spočívající v dopadech do jejich vlastního hospodaření. Tento dopad spočívá v úspoře na dani z příjmů, která má další přímé dopady do státního rozpočtu v podobě snížení výběru na daních z příjmů. Je sice pravda, že několik likvidací pozůstalostí neovlivní makroekonomické ukazatele českého státu, ale stanou-li se likvidace pozůstalostí jako „kreativní destrukce“ jedním z významných forem exitu z trhu, jako je tomu např. u insolvencí, bude jejich význam z hlediska makroekonomického stoupat. Proto je nezbytné, aby likvidace pozůstalosti byly vykonávány řádně a rychle, a to počínaje alokací majetku do likvidační podstaty a konče rozvrhem peněžních prostředků. Likvidační správci pozůstalosti a notáři pak přispějí k ekonomické stabilitě státu a zpřesnění reálných makroekonomických údajů tím, že účetním jednotkám umožní rychlejší aplikaci norem finančního práva.

 

• Štítky:
• 2017