Dunningův-Krugerův efekt a jak jím netrpět

Ing. Mgr. Lenka Holíková, notářka v Mělníku

„Skutečné poznání je znát rozsah své nevědomosti.“

Konfucius

Nobelova cena. Jedna z nejznámějších a nejvýznamnější cen na světě vznikla na základě poslední vůle někdejšího průmyslníka a vědce Alfréda Nobela. Vynálezce dynamitu si svou největší bombu nechal až na dobu po svém odchodu – svým pořízením pro případ smrti totiž (k velké nelibosti jeho zákonných dědiců) zřídil fond, který každoročně vyplácí odměnu vybraným laureátům.[1] Což už samo o sobě dokazuje, že možnost vytvořit závětí fond či nadaci není vůbec špatný nápad.

Psychologové David Dunning a Justin Kruger v roce 1999 uveřejnili studii,[2] za kterou si vysloužili atypickou verzi této ceny – tu s předponou Ig. Ig Nobel Price, cena, kterou uděluje porota složená z nositelů skutečných „nobelovek“, je udělována za neobvyklé nebo triviální výsledky vědeckého výzkumu, které lidi nejprve rozesmějí, a poté je donutí se zamyslet.[3] Dunning s Krugerem si všimli, že při hodnocení svého výkonu se lidé s podprůměrnými znalostmi přeceňují, naproti tomu lidé s nadprůměrnými kompetencemi mají tendenci se podceňovat. Při možnosti srovnat své výsledky s ostatními ti méně kvalifikovaní svůj názor na svůj výkon nezmění (stále o sobě mají velké mínění), oproti tomu nadprůměrní jedinci svůj odhad upraví blíže realitě (dost často též tím, že přestanou přeceňovat ostatní). V překladu – když jste nekompetentní, nevíte o tom. A přeceňujete se právě z důvodu své neznalosti. Pokud lidé nejsou s jistou problematikou dostatečně seznámeni, neuvědomují si, jak velké mají limity.

Konfrontaci se skutečností můžeme zažít dnes a denně, stát se obětí Dunning-Krugera je v podstatě na denním pořádku pro každého z nás. Za triviální může člověk považovat například koupi obyčejného chleba. Stačí ale zajít do supermarketu, aby člověk zjistil, že vybrat si z aktuální nabídky je v podstatě nemožné a obyčejný chléb už neexistuje, protože byl z trhu vytěsněn konkurencí rozličných tvarů a názvů základní potraviny, např. s pšeničním kváskem, v bio verzi či s chia semínky, a to ve všech druzích od arabského až po žitný. Jindy zase můžeme stavět nábytek, u kterého návod vypadá jednoduše jako Lego příručka, nicméně následně zjistíte, že vám řada součástek chybí nebo přebývá a Pat s Matem jsou v porovnání s vámi naprostí profíci. Při tomto nárazu na realitu si pak člověk připadá, jako když jde se svým pevným zdravím k doktorovi, kde se dozví, že už vlastně může tak akorát dýchat, a to ještě ne zhluboka (pokud je lékař navíc i cynik, prozradí, že vám už pomůže leda kremace).

V dnešním složitém světě je normální, že se naše znalosti ve zjevně jednoduché záležitosti limitně blíží nule. Renesanční osobnosti s rostoucím pokrokem na poli vědy a techniky a dostupností vzdělání už prakticky existovat nemohou. Útěchou nám alespoň může být, že je vědecky dokázáno, že ne vždy si svou neznalost uvědomujeme. Alespoň dokud nám nezchladí žáhu prodavačka, když se u pultu zeptá, jakýže chleba jsme si z oněch padesáti druhů vybrali.

Dunning-Krugerovým efektem buď můžeme trpět my sami, nebo můžeme trpět tím, že na něj trpí někdo z okolí. Z tohoto důvodu se také můžeme v praxi setkat s dědici, kteří nám zaníceně vysvětlují, že „družstevní“ byt lze rozdělit na podíly, i když stanovy družstva spoluvlastnictví vylučují, a to vše nezávisle na tom, že už ze zákona přešel podíl v družstvu na pozůstalou manželku. V dalším případě zase ovdovělý zůstavitel s jediným dítětem žádá o sepsání závěti ve prospěch tohoto potomka, aby měl jistotu, že bude opravdu dědit pouze on. A škála je široká. Od ověřování autentičnosti podpisů až po zástavní smlouvu. Ovšem klienty nemá smysl podceňovat, ve svých oborech budou odborníci.

Asi jediný způsob, jak se výše uvedenému efektu bránit, je stát se v dané věci odbornějším. A vzdělávat se. Neustále. A pochybovat – tedy být.

• Štítky:
• 2017