Zcizení dědictví

JUDr. Ing. Michael Sáblík,

Mgr. Martina Sáblíková

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ), zavedl nový institut, který umožňuje dědicům dědictví po smrti zůstavitele zcizit. Inspirací byla, dle důvodové zprávy, úprava zcizení dědictví ve švýcarském občanském zákoníku. Předpokládalo se, že ke zcizení dědictví bude moci dojít úplatně i bezúplatně, stejně tak smlouvou odvážnou nebo nikoli odvážnou. Z toho důvodu byla úprava zcizení dědictví, ačkoli se jedná o smluvní úpravu, zařazena na konec třetí části ObčZ, konkrétně v § 1714–1720.[1]

Dle našeho názoru ale můžeme vidět inspiraci i v zákoně č. 946/1811 Sb., Obecném zákoníku občanském (dále jen OZO), který upravuje zcizení dědictví v hlavě dvacáté deváté věnované odvážným smlouvám, konkrétně v § 1278–1283 OZO. Úprava zcizení dědictví je velice podobná dnešní podobě zcizení dědictví v ObčZ, pouze se trochu odlišuje terminologie, kdy místo nabyvatele a zcizitele užíval OZO kupce a prodavače dědictví. 

Zcizení dědictví x zcizení dědického práva

Jak již bylo shora uvedeno, zcizení dědictví znal OZO. Tento zákon však zakládal institut ležící pozůstalosti a dědické právo vycházelo z koncepce, podle níž se po zůstavitelově smrti až do rozhodnutí soudu o dědictví (resp. rozhodnutí o odevzdání pozůstalosti dědici) hledělo na pozůstalost jako na majetek náležející stále zůstaviteli. Z těchto zásad se pak dovozovalo, že dědic nenabývá dědické právo již smrtí zůstavitele, ale až soudním odevzdáním pozůstalosti.[2] Za tohoto předpokladu zcizení dědictví nevyvolávalo žádné zvláštní problémy.

Současný ObčZ však z koncepce ležící pozůstalosti nevychází. V § 1479 pouze uvádí, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Dědické právo je nově definováno jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní, jak je uvedeno v § 1475 odst. 1 ObčZ. Podle výkladu k ObčZ však dědické právo vzniká smrtí zůstavitele pouze jako titul k dědění, neboť dědic nabývá dědictví až v souvislosti s pravomocným usnesením vydaným v pozůstalostním řízení (usnesení soudu představuje modus či způsob nabytí), ovšem s účinky zpětně ke dni vzniku dědického práva, tj. zásadně ke dni smrti zůstavitele, jak plyne z § 185 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb.[3]

Podle našeho názoru základní otázkou, kterou problematika zcizení dědictví přináší, je, zda touto smlouvou dochází ke zcizení dědictví nebo ke zcizení dědického práva. S tím jsou totiž spojeny různé důsledky.

Většina názorů v odborných knihách se kloní k tomu, že smlouvou o zcizení dědictví dochází ke zcizení dědického práva, přičemž chápe použití pojmu zcizení dědictví jako pouhou nedůslednost v dodržování právních pojmů v zákoně, protože správně mělo být uvedeno, že se zcizuje dědické právo, a nikoli dědictví. Dědickým právem je pak právo osoby, které svědčí některý z dědických titulů, na nabytí pozůstalosti nebo její části – tedy na nabytí dědictví. Z toho je zřejmé, že předmětem zcizení je dědické právo, nikoli dědictví. V opačném případě by dědic zcizoval (převáděl) již své vlastnické právo k tomu, co děděním nabyl, a šlo by o klasický převod majetku bez potřeby speciální úpravy. Z toho lze učinit závěr, že oproti dikci zákona lze smlouvou o zcizení dědictví převádět jen dědické právo, nikoli dědictví.[4] I když zákon používá pojem zcizení dědictví, rozumí se tím také zcizení dědického práva či dědického podílu.[5]

Podle našeho názoru však s tímto názorem nelze až tak jednoznačně souhlasit. ObčZ zavedl legální definice jednotlivých pojmů, a proto pokud použije jeden pojem, nelze pak jednoduše konstatovat, že měl být použit pojem jiný. Základní legální definice pojmů dědické právo, dědictví a pozůstalost jsou uvedeny v § 1474 ObčZ:

Dědické právo je:      
Právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní.

Dědictví je:     Pozůstalost ve vztahu k dědici.

Pozůstalost je:           
Celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

Z těchto definic je zřejmé, že pojmy dědictví a dědické právo mají zcela jiný význam, a proto i termíny zcizení dědictví a zcizení dědického práva přinášejí zcela jiné důsledky.

Pokud budeme vycházet z toho, že zákon použil pojem zcizení dědictví správně, pak smlouvou o zcizení dědictví zcizitel na nabyvatele převádí pozůstalost, tedy jmění zůstavitele, případně podíl na tomto jmění, který dědici náleží. Přestože tímto svým názorem směřujeme proti většině, kloníme se spíše k tomu, že smlouvou o zcizení dědictví se zcizuje skutečně dědictví, a nikoli dědické právo. Stejně tak si dovolujeme nesouhlasit s argumentem, že předmětem zcizení je dědické právo, nikoli dědictví, protože v opačném případě by dědic zcizoval (převáděl) již své vlastnické právo k tomu, co děděním nabyl, a šlo by o klasický převod majetku bez potřeby speciální úpravy.[6] Přestože zákon výslovně stanoví pouze to, kdy nejdříve je možné zcizit dědictví, tedy smrtí zůstavitele, domníváme se, že možnost zcizit dědictví zaniká v okamžiku, kdy soud potvrdí nabytí dědictví dědicům. Po tomto okamžiku by dědic již skutečně nezcizoval dědictví, ale zcizoval by vlastnické právo k tomu, co již děděním nabyl. Ke zcizení dědictví musí dojít v době od smrti zůstavitele do právní moci usnesení soudu, kterým se potvrzuje nabytí dědictví. V tomto okamžiku však dědic nemá potvrzeno nabytí žádného majetku, a proto speciální úprava zcizení dědictví je jistě potřeba. Smlouvu o zcizení dědictví je podle našeho názoru třeba chápat tak, že dědic zcizuje ve prospěch nabyvatele to, co z dědictví nabude, ve spojení s výsledky řízení o pozůstalosti, ale v okamžiku uzavření smlouvy není ještě zcela jasné, co to bude. Na základě této smlouvy pak tím, že soud potvrdí nabytí dědictví dědici, který dědictví zcizil, přejde takto nabytý majetek na nabyvatele dědictví. Podle § 1714 nabyvatel zcizením dědictví vstupuje do práv a povinností náležejících k pozůstalosti. Z tohoto důvodu na nabyvatele přejde nejen majetek, který dědic takto nabude, ale ve stejném rozsahu jako dědic na nabyvatele přejde i odpovědnost za dluhy dědictví. U odpovědnosti za dluhy navíc zákon výslovně stanoví solidární odpovědnost zcizitele i nabyvatele dědictví. Podle důvodové zprávy k zákonu je tomu proto, že se tím má zabránit zcizení dědictví s podvodnými úmysly a cílem věřitele poškodit.[7]

Na druhou stranu musíme připustit, že úplně jednoznačně otázka zcizení dědictví v zákoně vyřešena není. Je proto jistě legitimní i opačný názor, tedy že smlouvou o zcizení dědictví dochází ke zcizení dědického práva.

Možná se někomu může zdát, že se jedná o pouhou teoretickou otázku a že je vlastně jedno, zda dochází ke zcizení dědictví nebo dědického práva, protože ve svém důsledku je výsledek stejný, tedy že zůstavitelův majetek připadne nabyvateli dědictví. To však není zcela pravda a navíc obě tyto varianty výkladu způsobují různé následky z hlediska práv a povinností zcizitele a nabyvatele dědictví v pozůstalostním řízení.

Nyní bychom se pokusili zmínit některé rozdíly těchto dvou výkladů.

1. Majetek, který nabude nabyvatel dědictví

Různé důsledky při použití obou výkladů nastanou tehdy, pokud jsou součástí pozůstalosti věci, které nelze převádět vůbec nebo je lze převádět s určitými omezeními.

Jedná se například o majetková autorská práva. Dle § 26 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, dále jen a. z., se majetková autorská práva stávají součástí dědictví. Dědic může tato autorská majetková práva nabýt. Na druhou stranu dle § 26 odst. 1 a. z. jsou majetková práva autorská nepřevoditelná.

V tuto chvíli je zcela zásadní otázka, zda je předmětem smlouvy o zcizení dědictví skutečně dědictví, tedy pozů­stalost připadající dědici, nebo dědické právo. Pokud je tímto předmětem pouze dědictví, pak zcizení dědictví má charakter převodu konkrétního majetku, čili v tomto případě i převod majetkových práv autorských, která jsou nepřevoditelná. To by v důsledku mělo znamenat, že tato na nabyvatele nemohou přejít. Pokud by však předmětem zcizení dědictví mělo být dědické právo, pak se z nabyvatele stává dědic, neboť dle § 1475 odst. 3 ObčZ komu náleží dědické právo, je dědic. Jako takový pak může jako součást dědictví nabýt i majetkové právo autorské, tedy věc, jejíž převod je zákonem vyloučen. 

Obdobný případ je, pokud byl zůstavitel společníkem veřejné obchodní společnosti (dále jen v. o. s.), jejíž společenská smlouva připouští dědění podílu. U tohoto typu společnosti je převod podílu společníka zakázán dle § 116 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, dále jen ZOK. To pak opět znamená, že pokud by dědic při zcizení dědictví zcizoval pouze dědictví, nikdy by se nabyvatel nemohl stát společníkem takové společnosti, protože převod podílu společníka v. o. s. je ze zákona zakázán. Naproti tomu při výkladu, že nabyvatel nabyl dědické právo a stal se dědicem, pak může takový podíl nabýt, protože ho nenabývá převodem, ale děděním, tedy přechodem.

V tuto chvíli je třeba si položit otázku, zda skutečně bylo smyslem zákonodárce, aby se pomocí smlouvy o zcizení dědictví mohl obcházet zákonem zakázaný převod takových věcí.

Jiným podobným případem může být, pokud součástí pozůstalosti je podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným, u které společenská smlouva přechod podílu nijak neomezuje, ale převod podílu omezuje souhlasem valné hromady, jak předpokládá § 208 ZOK. Pokud budeme brát, že zcizení dědictví je zcizení jmění zůstavitele, čili jeho majetku a závazků, pak se jedná de facto o převod podílu a k tomu bude potřeba souhlas valné hromady. Pokud však budeme nabyvatele považovat za dědice, podle druhého výkladu, mohl by takový podíl nabýt bez tohoto souhlasu, neboť by se jednalo o přechod, nikoli převod podílu.

Domníváme se, že problémem může být i otázka daňová, a to v případě, že součástí pozůstalosti jsou nemovité věci. Pokud zcizitel takové dědictví zcizí úplatně, je možné se tázat, zda by se na nabyvatele takového dědictví neměla vztahovat povinnost platit daň z nabytí nemovité věci. Pokud budeme uvažovat, že smlouvou o zcizení dědictví zcizitel převádí na nabyvatele pozůstalost, tedy majetek patřící do pozůstalosti, pak by se na nabyvatele povinnost platit daň z nabytí nemovitých věcí zřejmě vztahovat měla, protože zcizitel vlastně na nabyvatele převedl tyto nemovité věci jako součást dědictví. Pokud však použijeme výklad, že předmětem smlouvy o zcizení dědictví je dědické právo, pak těžko takovou daňovou povinnost pro nabyvatele budeme hledat, neboť ten by tyto nemovité věci vlastně nenabyl od zcizitele, ale nabyl by je jako dědic.

2. Postup v pozůstalostním řízení

Poté, co strany uzavřou smlouvu o zcizení dědictví, bez zbytečného odkladu oznámí soudu, u kterého je vedeno řízení o dědictví, že bylo dědictví zcizeno. To stanoví § 1715 ObčZ. Dle výkladu k ObčZ proto, protože k realizaci dědického práva dochází v rámci soudního procesu, nestačí ke vzniku shora uvedených důsledků samotné uzavření smlouvy, ale soud se musí o uzavření smlouvy předepsaným způsobem dozvědět (§ 122 ZŘS).[8]

Dle § 122 zákona č. 212/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.), pokračuje soud (resp. soudní komisař) na místě dědice s nabyvatelem dědictví, a to za předpokladu, že o to zcizitel a nabyvatel do protokolu výslovně požádají a jestliže zcizení dědictví prokáží. Po tomto oznámení a žádosti by měl soudní komisař pokračovat namísto dědice s nabyvatelem zcizeného dědictví, tedy na základě záměny účastníků. Nabízí se však otázka, co se stane, když zcizení dědictví bude soudu oznámeno, ale nedojde k výslovné žádosti zcizitele a nabyvatele dědictví o záměnu účastníků. Pokud se budeme držet zákonné dikce, že dochází pouze ke zcizení dědictví, tedy jmění zůstavitele, pak by účinky takové smlouvy ve svém důsledku stále trvaly, pouze by až do skončení řízení o pozůstalosti byl účastníkem a dědicem pouze zcizitel a na nabyvatele by pak ve spojení se smlouvou o zcizení dědictví přešlo vše, co zcizitel z dědictví nabyl na základě usnesení soudu, kterým mu bylo nabytí dědictví potvrzeno. Pokud bychom však vycházeli z teorie, že smlouvou o zcizení dědictví došlo ke zcizení dědického práva, měla by tato skutečnost na účinky této smlouvy zásadní význam. Co by se poté stalo s takovou smlouvou, když by nabyvatel a zcizitel o záměnu účastníků v pozůstalostním řízení nepožádali? Došlo by k jejímu zrušení? To ale zákon nikde nestanoví. Pouze ukládá účastníkům takové smlouvy zcizení dědictví oznámit. Žádost o záměnu účastníků je pak spíše jejich právo, a nikoli povinnost.

Dle § 185 z. ř. s. soud s účinností ke dni vzniku dědického práva, tedy zpětně k datu úmrtí, potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, rozdělí pozůstalost mezi více dědiců podle nařízení zůstavitele a potvrdí podle rozdělení nabytí dědictví více dědicům, rozdělí pozůstalost mezi více dědiců podle určení třetí osoby, kterou tím zůstavitel pověřil, ledaže by k takovému určení nepřihlédl, a potvrdí podle rozdělení nabytí dědictví více dědicům, schválí dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, která není v rozporu se zákonem, a potvrdí podle ní nabytí dědictví více dědicům, rozdělí pozůstalost mezi více dědiců na jejich žádost, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené předpoklady, a potvrdí podle rozdělení nabytí dědictví více dědicům, potvrdí nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů, jejichž výše byla stanovena v souladu se zákonem dohodou dědiců, nedošlo-li k rozdělení pozůstalosti, potvrdí nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů ze zákona, nedošlo-li k rozdělení pozůstalosti a ani k dohodě dědiců o výši dědických podílů, nebo potvrdí, že dědictví připadlo státu, jestliže nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic.

V případě, že dojde k prokázání zcizení dědictví a zcizitel a nabyvatel požádají o záměnu účastníků, pokusme se říci, jak soud rozhodne. Vezměme v tuto chvíli ten nejjednodušší případ, tedy že máme pouze jednoho dědice.

Pokud budeme uvažovat, že došlo ke zcizení dědictví jako jmění zůstavitele ve vztahu k dědici – zciziteli, pak záměna účastníků bude brána tak, že dědicem zůstává zcizitel a nabyvatel jako účastník a procesní nástupce takového dědice má možnost využít veškerá oprávnění, která mu dávají procesní předpisy upravující pozůstalostní řízení, aby se mohl brát o to, co je součástí dědictví. Soud by potom v usnesení dle § 185 odst. 1 písem a) z. ř. s. potvrdil, že dědictví nabyl jako jediný dědic zcizitel s případnou poznámkou, že tento dědictví zcizil nabyvateli. Nabyvatel by potom uplatňoval svá práva nejenom tímto usnesením, ale i smlouvou o zcizení dědictví. 

V případě, že bychom postupovali podle výkladu, že smlouvou o zcizení dědictví dochází ke zcizení dědického práva, pak bychom na nabyvatele hleděli jako na dědice, neboť podle § 1475 odst. 3 ObčZ ten, komu náleží dědické právo, je dědicem. Soud by potom potvrdil tomuto nabyvateli nabytí dědictví jakožto dědici. V tomto případě je ovšem trochu zvláštní, že podle § 122 z. ř. s. musí nabyvatel a zcizitel soud výslovně požádat o to, aby provedl záměnu účastníků, a to i přesto, že zcizení dědictví prokáží.

Navíc může nastat jiný problém. Řízení o pozůstalosti může v některých případech trvat rok, dva nebo i více, zejména pokud je řešena sporná otázka dědického práva. Jak bylo řečeno výše, podle § 185 odst. 1 z. ř. s. soud potvrdí nabytí dědictví dědici nebo dědicům s účinností ke dni vzniku dědického práva. Jelikož dědické právo v souladu s § 1479 ObčZ vzniká smrtí zůstavitele, nabytí dědictví se potvrzuje zpětně ke dni smrti zůstavitele. Vytváří se zde tedy konstrukce, že soud potvrdí nabytí dědictví dědicům například po třech letech od úmrtí zůstavitele, ale zpětně k datu úmrtí zůstavitele. To znamená, že dědici se stávají vlastníky jednotlivých věcí z pozůstalosti nebo podílů na nich zpětně ke dni úmrtí zůstavitele. Je pak zřejmé, že těžko může být takto potvrzeno nabytí někomu, kdo k datu úmrtí neexistoval. Občanský zákoník stanoví pouze jedinou výjimku v § 1478, a to tak, že za dědice či odkazovníka lze povolat i právnickou osobu, která má teprve vzniknout, ale požaduje se, aby vznikla nejpozději do jednoho roku od smrti zůstavitele. Představme si tedy případ, že nabyvatelem dědictví je u takto dlouhotrvajícího pozůstalostního řízení právnická osoba, která vznikla dva roky po smrti zůstavitele. Je pak možné takové osobě jako dědici potvrdit, že nabývá dědictví zpětně k datu úmrtí zůstavitele, tedy k datu, kdy vůbec neexistovala? Domníváme se, že nikoli. Můžeme ale z tohoto důvodu říci, že není způsobilá být nabyvatelem dědictví? I zde se domníváme, že nikoli.

Zákon nikde nestanoví, kdo může být nabyvatelem dědictví. V této souvislosti vzniká otázka, zda se tímto způsobem neotevírá prostor pro vznik, případně obnovu dědického práva osob, které nesplnily podmínky pro jeho vznik pro svou dědickou nezpůsobilost, nebo které je pozbyly z důvodu vydědění. Úprava skutkových podstat dědické nezpůsobilosti i důvodů vydědění má v sobě obsažen i morální aspekt a sankcionuje určité negativní kategorie chování vůči zůstaviteli. Pokud by tato sankce byla obejita smlouvou o zcizení dědictví, byl by zde nepochybně rozpor smlouvy uzavřené touto osobou s dobrými mravy. Podle § 1 odst. 2 je takovéto ujednání zakázáno a z úpravy § 547 a 588 lze dovodit jeho absolutní neplatnost, ke které by musel soud přihlédnout i bez návrhu (viz též výklad k § 580 Lavický a kol., 2014, s. 2083–2085), a to v rámci řízení o pozůstalosti po předložení takovéto smlouvy.[9]

Souhlasíme s těmito argumenty a bylo by asi zvláštní, kdyby osoba vyloučená z dědického práva mohla nabýt dědictví smlouvou o zcizení dědictví. V případě, že by se vycházelo z toho, že nabyvatel se stává přímo dědicem, bylo by to rozhodně nemožné.

Pokud budeme vycházet z toho, že při zcizení dědictví nabyvatel nabývá pouze dědictví, nikoli dědické právo, pak asi není problém, aby nabyvatelem a účastníkem smlouvy o zcizení dědictví mohla být osoba, která vznikla dva roky po smrti zůstavitele. Pokud však použijeme výklad, že došlo i ke zcizení dědického práva, asi dospějeme k závěru, že nabyvatelem tato osoba být nemůže, protože jí soud nemůže dědictví jako dědici zpětně potvrdit.

I z toho důvodu se domníváme, že je vhodnější výklad, že při zcizení dědictví ke zcizení dědického práva nedochází.

Závěr

Institut zcizení dědictví je dle našeho názoru v zákoně nedostatečně upraven. Z toho pak pramení i nejasnost při aplikaci předmětných ustanovení, a to jak z hlediska práva hmotného, tak i procesního. Některá ustanovení dávají za pravdu výkladu, že se při zcizení dědictví zcizuje dědické právo. Jiná zase svědčí tomu, že se zcizuje dědictví, tedy jmění zůstavitele, případně podíl na něm, který náleží dědici. Domníváme se, že by bylo potřeba provést komplexní úpravu občanského zákoníku tak, aby byly odstraněny jeho chyby. To, že je veřejným tajemstvím, že zákon chyby obsahuje, vede při výkladu jeho ustanovení k tomu, že vlastně cokoli může být chybou, a je možné dovozovat, že text obsahuje jiný pojem nebo termín, než má správně být. Tak tomu je i při výkladu ustanovení upravujících zcizení dědictví. ObčZ zavedl nové zákonné pojmy, respektive se k mnoha vrátil podle OZO, ale dosti nedůsledně je používá. Bylo by dobré, aby se text zákona upravil tak, aby bylo možné vycházet z toho, co je v něm napsáno, než z toho, co v něm být napsáno správně mělo. 
 

• Štítky:
• 2017