Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu

Mgr. Ing. Lenka Holíková

Ustanovení § 1485 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění (dále jen „o. z.“) umožňuje nepominutelnému dědici odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu. Jedná se o výjimku ze zákazu odmítnout dědictví s výhradou. Tento institut se jeví problematický, zejména s ohledem, vůči komu se dědictví odmítá (kdo má zaplatit povinný díl), zda nárok z dědické posloupnosti přechází na potomky odmítnuvšího dědice a kdy je možné toto odmítnutí učinit. Tento příspěvek si klade za úkol přiblížit čtenáři úpravu odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu v německé právní úpravě a srovnat ji s úpravou v českém právním prostředí.

Česká právní úprava

Předně je nutné možnost odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu umožnit pouze tzv. nepominutelnému dědici, tj. v souladu s § 1642 a násl. o. z. osobě, která:

- je dítětem, resp. potomkem zůstavitele

- nezřekla se dědictví nebo povinného dílu

- není nezpůsobilá dědit

- nebyla platně vyděděna.

Tato osoba je nepominutelným dědicem pouze v případě, že byla zůstavitelem v pořízení pro případ smrti zcela nebo zčásti opominuta, tedy se jí nedostalo, ať již v podobě dědického podílu, nebo odkazu, hodnotově ani toho, co představuje její povinný díl.[1] Aby v řízení mohla vystupovat osoba nepominutelného dědice, je tedy nutné, aby zůstavitel zanechal závěť, dědickou smlouvu nebo dovětek, a tímto jednání nepominutelného dědice takto omezil. Může se tedy stát, že nastane dědění ze zákonné dědické posloupnosti, kdy nepominutelný dědic bude dědicem ze zákona, ale z důvodu dovětku zůstavitele, který zatíží dědictví nepominutelného dědice odkazy, bude mít tento právo na povinný díl. Právo odmítnout s výhradou povinného dílu může být nicméně zřejmě limitováno ze strany nepominutelného dědice samotného, pokud by v dědické smlouvě se zůstavitelem toto právo vyloučil; pokud totiž lze vyloučit právo odmítnout dědictví, lze a maiori ad minus dovozovat, že je zřejmě možné smluvně vyloučit i právo na odmítnutí s výhradou povinného dílu.

Nepominutelný dědic v souladu s § 1654 o. z. nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na povinný díl (§ 1642 o. z.), nicméně dle s § 1644 odst. 1 o. z. může být povinný díl zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, musí ale zůstat zcela nezatížen. K nařízením zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží. Zůstaví-li se nepominutelnému dědici více než povinný díl, vztahuje se takové nařízení, učinil-li je zůstavitel v pořízení pro případ smrti, jen na část, která přesahuje hodnotu povinného dílu (§ 1644 odst. 2 o. z.). Zůstavitel může také nepominutelnému dědici uložit, aby se rozhodl pro to, co se mu zůstavuje s omezením, nebo pro povinný díl (§ 1644 odst. 3 o. z.). Odstavec 3 § 1644 způsobuje dispozitivitu odstavců 1 a 2 na základě vůle zůstavitele vyslovené v právním jednání pro případ smrti. Nepominutelný dědic je dle § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních účastník řízení o pozůstalost, pouze jde-li v něm o soupis pozů­talosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.

Nový občanský zákoník též vzkřísil starořímský institut tzv. Falcidiánské kvarty,[2] a to v § 1598, podle kterého „každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu.“ Je otázkou, jaký je vztah § 1598 a § 1644 odst. 3, tedy zda může zůstavitel ve svém pořízení pro případ smrti aplikaci Falcidiánské kvarty vyloučit (tím, že zatíží odkazy více než ¾ dědictví nepominutelného dědice).

Falcidiánská kvarta v římském právu byla původně kogentní normou. Nejprve srážka neplatila jen u některých druhů odkazů, poté Justinián ustanovil, že zůstavitel může výslovně zakázat srážku kvarty a dědic musí poslechnout.[3] Tím byl téměř zrušen rozdíl mezi testamentem a kodicilem, a Falcidia, původně norma donucovací a veřejnoprávní, pozbyla úplně svého původního rázu a cíle.[4] Quarta Falcidia není v současné době zakotvena ve francouzském (Code civil, CC), rakouském (Allgemeines Bürgerliches Ge­setzbuch, ABGB), německém (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB) ani švýcarském (Zivilgesetzbuch, ZGB) občanském zákoníku, nebyla ani v původním všeobecném zákoníku občanském (dále jen OZO) platném na našem území.[5] Pokud zákonodárce zakotvil tuto zásadu v novém občanském zákoníku, je otázkou, zda by mohla být dispozitivní na základě vůle zůstavitele, tedy zda by např. mohl někoho ustanovit dědicem a zatížit více než ^3/4 jeho dědictví odkazy s podmínkou, že pokud uplatní nárok na ¼ nezatížené pozůstalosti v souladu s § 1598 o. z., nebude dědicem. V souladu s § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Pokud by opravdu mohl zůstavitel ustanovit dědicem celé pozůstalosti osobu, jejíž dědický podíl by ze 100 % zatížil odkazy s vyloučením možnosti aplikace falcidiánské kvarty, lze toto považovat za rozpor s dobrými mravy. Na tuto otázku nicméně bude muset odpovědět budoucí judikatura.

Možnost odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu OZO v § 808 výslovně vylučoval.[6] Tuto úpravu nezná ani současný rakouský ABGB. Zřejmou inspirací zákonodárce byla německá právní úprava.

Německá právní úprava

V Německu patří mezi nepominutelné dědice dítě, příp. jiný potomek, za určitých podmínek též manžel, resp. partner, a rodiče zůstavitele. Úpravu Falcidiánské kvarty BGB nezná, nicméně § 2318 BGB umožňuje snížit hodnotu pořízením pro případ smrti zřízených odkazů ve prospěch výplaty povinného dílu.[7]

Odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu umožňuje § 2306[8] BGB, který je zařazen do úpravy povinného dílu (Pflichtteil), a zní:

Omezení a zatížení

(1) Pokud je nepominutelný dědic (Pflichtteilsberechtigter) povolaný za dědice omezen zřízením svěřenského nástupnictví, jmenováním vykonavatele závěti nebo nařízením o rozdělení pozůstalosti, nebo je zatížen odkazem nebo příkazem, může nepominutelný dědic požadovat povinný díl, pokud dědictví odmítne; lhůta k odmítnutí dědictví počne běžet nejdříve ve chvíli, kdy se nepominutelný dědic o omezení nebo zatížení dědictví dozví.

(2) Je-li nepominutelný dědic ustanoven následným dědicem, je toto na roveň postavené omezení povolaného dědice.

Význam § 3206 spočívá v tom, že zůstavitel nesmí nepominutelného dědice v jeho nároku na povinný díl zkrátit (dát mu v pořízení pro případ smrti méně, než je povinný díl, který v Německu dle § 2303 BGB[9] činí polovinu zákonného dědického podílu) tím, že mu dá podíl na pozůstalosti menší, ani tím, že mu k jeho dědickému podílu stanoví omezení nebo zatížení.

Ustanovení chrání nepominutelného dědice, který sice byl ustanoven dědicem, ale s různými omezeními a zatíženími. Tento dědic má poté na výběr, buď převzít zatížené dědictví, nebo ho odmítnout a uplatnit právo na povinný díl. (…) Podmínkou uplatnění nároku je, že osoba nepominutelného dědice je též skutečným dědicem zůstavitele, přičemž nezáleží na skutečnosti, zda své dědické právo odvozuje ze zákona nebo z pořízení pro případ smrti.[10] V souladu s judikaturou Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof) může odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu učinit i jediný dědic. Toto je v praxi velmi důležité v situaci, kdy dědic musí odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu z důvodu velkého zatížení dědictví např. odkazem vysoké hodnoty, který dědictví vyčerpává.[11]

V praxi se po odmítnutí s výhradou povinného dílu stává dědicem následný nebo náhradní dědic dle pořízení pro případ smrti nebo dle zákonné dědické posloupnosti[12] a v souladu s § 2320[13] BGB má tento povinnost nést výplatu povinného dílu sám až do výše hodnoty jím získaného prospěchu. Tímto ustanovením je tedy prolomena zásada, že povinný díl mají vyplácet spoludědicové v poměru svých dědických podílů.[14] Takové pravidlo však český o. z. nezná.

Právo na odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu má v Německu nepominutelný dědic pouze v taxativně vypočtených příkladech stanovených v § 2306 BGB. Pokud zůstavitel určí dědicem nepominutelného dědice, nebo je tento dědicem ze zákona, má tato osoba právo na povinný díl jen ve výjimečných případech. „Je nutné rozlišovat:

a) Pokud nepominutelný dědic dostane z pozůstalosti nezatížený podíl, je třeba zjistit, zda tento podíl co do velikosti odpovídá povinnému dílu, nebo je dokonce vyšší. Pokud ano, nemá nepominutelný dědic právo na povinný díl, a to z důvodu, že nebyl zůstavitelovým pořízením pro případ smrti ve svém nároku zkrácen (§ 2303 odst. 1 BGB).

b) V případě, že nezatížená část pozůstalosti je ale nižší než povinný díl, může nepominutelný dědic požadovat po ostatních spoludědicích dorovnání do výše chybějícího povinného dílu jako tzv. nárok na zbytek povinného dílu (Pflichtteilsrestanspruch) v souladu s § 2305 BGB.

c) Oproti tomu pokud je nepominutelným dědic ustanoven dědicem, ale jeho dědický podíl je v souladu s odst. 1 omezen nebo zatížen nařízením zůstavitele, poskytuje mu zákon v souladu s § 2306 možnost volby, zda převezme dědictví s veškerými omezeními a zatíženími nebo toto dědictví odmítne a uplatní své právo na povinný díl. Po změně právní úpravy provedené zákonem Gesetz zur Änderung des Erb- und Verjährungsrechts (ErbVerjRÄndG) s účinností od 1. 1. 2010 v tomto případě již není důležité, jak velká část dědického podílu je nepominutelnému dědici zatížena nebo omezena.“[15]

V praxi se právo odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu v Německu zejména používá v případě zatížení dědického podílu řadou odkazů, ustanovení nepominutelného dědice jako předního dědice, nebo pokud zatížení spočívá v zřízení věcného břemene doživotního výlučného užívání bytové jednotky,[16] která je jedinou věcí v pozůstalosti. Další možností je jmenování vykonavatele závěti na dobu života nepominutelného dědice s tím, že tento má nepominutelnému dědici měsíčně vyplácet z pozůstalosti určitou částku.[17] BGB nicméně zná i oprávněné omezení povinného dílu, tedy výjimku z pravidla obsaženého v § 2303 BGB, kdy v § 2338[18] stanoví, že lze omezit povinný díle nepominutelného dědice, který je marnotratný nebo zadlužený do té míry, že hrozí nebezpečí, že získaný majetek promrhá nebo spadne do rukou jeho věřitelů. Stejně jako dědictví může nepominutelný dědic odmítnout s výhradou povinného dílu i odkaz (§ 2307[19] BGB).

shrnutí

Dle autorky není možné uplatnit odmítnutí s výhradou povinného dílu, pokud zůstavitel nezanechal žádné právní jednání pro případ smrti, kterým by omezil dědický podíl nepominutelného dědice v takovém rozsahu, že by se mu nedostalo povinného dílu bez omezení. Oproti německé úpravě ale v českém právním prostředí není taxativně stanoveno, kdy přesně lze toto odmítnutí učinit, česká právní úprava je tudíž benevolentnější. Na rozdíl od Německa nicméně nemáme možnost omezit v povinném dílu marnotratného nebo zadluženého nepominutelného dědice, v souladu s § 1647 o. z. je sice možné tuto osobu vydědit, ale pouze pokud má potomky, kterým by byl stanoven povinný díl.

Co se týče náhrady nepominutelného dědice, který je dědicem zůstavitele, ukáže až budoucí aplikace soudů, zda bude nepominutelný dědic vždy nahrazen jiným dědicem dle pořízení pro případ smrti nebo ze zákona (jako je tomu v Německu) nebo zda to bude takto pouze v určitých případech a například za situace, kdy by právem reprezentace vstoupili do dědického nároku nepominutelného dědice jeho potomci, se tato reprezentace neuplatí, a povinný díl zaplatí ostatní dědicové. V neprospěch druhé možnosti uvádím, že by nešla použít ve všech případech, při odmítnutí s výhradou povinného dílu u jediného dědice by nebylo vůči komu uplatnit povinný díl.

Je otázkou budoucí judikatury, nakolik se praxe odmítnutí s výhradou povinného dílu bude podobat německé úpravě, nicméně tato může být inspiračním zdrojem.

• Štítky:
• 2017