O převodu majetku na smluvního dědice za zůstavitelova života podle § 1589 OZ

JUDr. Filip Plašil

§ 1589 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále OZ) představuje jedno z nejobtížněji interpretovatelných ustanovení občanského zákoníku.[1] Ačkoliv obecným znakem dědické smlouvy je vyvolání účinků teprve po smrti zůstavitele (pomineme-li závazek druhé smluvní strany poskytovat zůstaviteli či jiné osobě plnění mezi živými u dědických smluv úplatných),[2] jeví se § 1589 v rozporu s touto zásadou, když předpokládá převod zůstavitelova majetku na smluvního dědice již za života a zároveň vztahuje i na takto převedený majetek účinky dědické smlouvy.[3] 

Pokusy o interpretaci českými autory

Nad smyslem § 1589 OZ se z dosud publikované české literatury zamýšlel zejména Bílek,[4] který přes své pochybnosti o interpretaci ustanovení nabízí dva různé výklady, ke kterým ale zároveň vznáší nesouhlasné připomínky. Společný oběma výkladům je přirozený názor, že nemohou obstát dědickoprávní účinky dědické smlouvy vztahující se k majetku, který je převáděn mezi živými. Podle první interpretace je převod majetku zůstavitele na smluvního dědice pojímán jako smlouva inter vivos ve formě notářského zápisu, v jejímž rozsahu zanikají účinky dědické smlouvy, neboť dědická smlouva se již nadále nemůže vztahovat na majetek, který smluvní dědic nabyl převodem mezi živými. Dle interpretace druhé lze převod realizovat smlouvou v běžné formě poté, co je formou notářského zápisu sepsán seznam majetku, který má být takto převeden. V rozsahu převedeného majetku však musí zanikat alespoň dědickoprávní účinky dědické smlouvy, z týchž důvodů, jak je uvedeno výše, a trvat mohou snad jenom účinky dědické smlouvy mezi živými, zejména závazek druhé smluvní strany poskytovat zůstaviteli plnění.[5] 

Značné interpretační obtíže jsou způsobeny s právě na první pohled zřetelným nesouladem v účincích dědické smlouvy jednak pro případ smrti, jednak mezi živými. Pokud má dědická smlouva obecně vyvolat právní následky teprve po smrti zůstavitele, lze obtížně dovozovat, že by převod majetku nastal zároveň s její účinností či na jejím základě ještě za zůstavitelova života. Transfer práva k majetku zůstavitele je v odstavci 1 § 1589 OZ označován jako převod, jazykový výklad by tedy mohl vést k hypotéze, že ustanovení míří na cesi podle § 1099 a násl. OZ. Cese způsobuje převod, nikoliv přechod práva; získá-li smluvní dědic vlastnické právo k zůstavitelovu majetku cesí, stane se tak vlastníkem na základě právního jednání inter vivos – dědická smlouva tedy nebude právním titulem převodu vlastnického práva. Naopak § 1589 odst. 2 OZ, obsahující odlišnou formulaci „odevzdání ještě za života“, jako by na první pohled jazykovým výkladem směřoval spíše k fakticitě[6] – odevzdání majetku do užívání či alespoň k fiduciárnímu převodu, neboť z pohledu českého práva lze stěží připustit, aby smluvní dědic definitivně získal vlastnické právo k téže věci dvěma právními tituly – pro případ smrti i mezi živými. Je evidentní, že pokusy o interpretaci na základě českého právního řádu v podstatě selhávají, neboť nevedou k jednoznačným výsledkům.

Komparativní výklad – srovnání s čl. 534 ZGB

Jestliže domácí zdroje nedávají jednoznačnou možnost interpretace, je patrně namístě použít výklad komparativní. Porovnáním textu ustanovení českého a švýcarského občanského zákoníku je nutné dospět k závěru, že § 1589 je výsledkem v podstatě doslovného převzetí čl. 534 švýcarského občanského zákoníku (dále ZGB). Rakouské ani německé právo obdobnou úpravu neznají. Původní návrh paragrafového znění OZ z roku 2003 s ustanovením tohoto obsahu nepočítal. V rámci příklonu zákonodárce ke švýcarskému modelu dědické smlouvy byl do roku 200,[7] mimo jiné, subjektivní rozsah dědické smlouvy rozšířen i na jiné osoby než manžele a zakomponován do návrhu byl též obsah § 1589 OZ (tehdejší § 1331 návrhu).

Nemá-li ustanovení v českém právním prostředí žádnou tradici a zároveň jde-li zcela evidentně o jeho převzetí z čl. 534 ZGB, bude zřejmě nutné se i při jeho interpretaci řídit alespoň do jisté míry výkladem švýcarské právní teo­rie, což však může přinést nezvyklé a těžko pochopitelné důsledky, jak je uvedeno níže. Některé švýcarské závěry však vůbec nebude možné použít, zejména kvůli odlišnému charakteru inventáře.

a) obecné poznatky

Švýcarský autor Birrer označuje právní institut regulovaný čl. 534 ZGB jako „smlouvu o vypořádání pozůstalostního majetku“.[8] Ustanovení reguluje situaci, kdy zůstavitel ještě za svého života vyvolává některé právní následky, které by jinak měly nastat teprve s jeho smrtí, a sice převod majetku mezi živými, jehož kauzou je dědění.[9] Birrer dospívá k závěru, že právní jednání podle čl. 534 ZGB nelze jako celek označit za pořízení pro případ smrti, neboť se jedná vlastně o nepojmenovanou smlouvu, která v sobě obsahuje jak pořízení pro případ smrti (povolání dědice či odkazovníka), tak i právní jednání mezi živými (převod majetku).[10] Escher i Birrer ve shodě podotýkají, že se jedná o zcela neobvyklou právní konstrukci.

Tuor, Forni a Piatti uvádějí, že čl. 534 ZGB nalezne využití, pouze vede-li k univerzální sukcesi, tedy je-li spojeno s povoláním za dědice;[11] starší autor Escher a z moderní literatury Birrer upřesňují, že i přesto samotný majetek zůstavitele na smluvního dědice v souvislosti s uzavřením smlouvy podle čl. 534 ZGB nepřechází (nejedná se o univerzální sukcesi), nýbrž je převáděn (sukcese singulární). K témuž závěru vlastně dospívá z české literatury Dvořák, podle kterého jde o převod inter vivos, ne mortis causa.[12] S posledně citovanými autory lze souhlasit. Samotná smlouva podle čl. 534 ZGB (§ 1589 OZ) není ani titulem k nabytí vlastnického práva k věcem ze zůstavitelova majetku, nýbrž předpokládá ještě přistoupení právního jednání mezi živými, není-li již obsaženo ve stejné listině. Tím je podle Eschera a též i Forniho a Piattiho převod majetku podle čl. 181 OR (spolkový zákon z 30. 3. 1911, SR 220, Obligationenrecht), čili jistá obdoba § 1893 OZ, čímž získává smluvní dědic k majetku plné právo.[13] Vlastnické právo k majetku, který zůstavitel smluvnímu dědici odevzdává podle čl. 534 ZGB či § 1589 OZ, se převádí běžným způsobem (srov. § 1099 a násl. OZ);[14] i podle Dvořáka platí pro obsahové i formální náležitosti smluv o převodu obecná ustanovení.[15] Je však třeba si uvědomit, že pokud jde o převod majetku mezi živými, může se za splnění zákonných podmínek jednat o právní jednání i jednostranně odvolatelné. Na paměti je také třeba mít daňové důsledky převodu zůstavitelova majetku mezi živými.

Podle Birrera[16] lze převod majetku ve smyslu čl. 534 ZGB realizovat jak současně s povoláním dědice či odkazovníka dědickou smlouvou (v téže listině), tak i poté. Uvedený závěr má dopad i na otázku formy – je-li právní jednání mezi živými činěno v jedné listině s dědickou smlouvou, vyžaduje přirozeně formu dědické smlouvy, tedy veřejné listiny. Dochází-li však k převodu majetku po uzavření dědické smlouvy, není pro takové právní jednání forma veřejné listiny vyžadována.[17] Tytéž závěry bude možné dovodit i v českém právním prostředí. Z textu § 1589 odst. 1 OZ („dohodnou-li se strany, že zůstavitel převede na smluvního dědice majetek“) je patrné, že zákon počítá s odlišnými časovými okamžiky uzavření samotné dědické smlouvy a převodem majetku, zároveň však smluvním stranám nebrání zakomponovat do téže listiny právní jednání o převodu vlastnického práva k majetku. Zákon také stanoví formu veřejné listiny pouze pro inventář odevzdávaného majetku, ne však pro samotné právní jednání, kterým je odevzdání majetku uskutečňováno.

Z odstavce 1 § 1589 OZ výslovně vyplývá (srov. část textu „nepřevede-li zůstavitel všechen svůj majetek“), že smlouvu podle téhož ustanovení lze uzavřít i ohledně části zůstavitelova majetku. Starší švýcarská právní teorie dovozuje, že čl. 534 ZGB lze aplikovat i na převod jednotlivých věcí, pokud tyto představují podstatnou část zůstavitelova majetku a kromě nich se již v majetku nenalézají jiné hodnotné kusy.[18] Literatura v pochybnostech předvídá domněnku, že smluvní dědic byl povolán pouze k majetku, který mu byl zůstavitelem skutečně odevzdán.[19]

Čl. 534 ZGB má pro smluvního dědice výhodu v tom, že do značné míry odbourává účinky volnosti zůstavitele nakládat s majetkem během života (čl. 494 odst. 2 a 3 ZGB, § 1588 OZ). Ani to však nebrání zůstaviteli, aby za splnění běžných zákonných podmínek smluvního dědice vydědil; zůstavitelovi právní nástupci by v takovém případě měli proti smluvnímu dědici restituční nárok na poskytnutá plnění zůstaviteli, neboť vyděděním, eventuálně dědickou nezpůsobilostí v okamžiku smrti zůstavitele zaniká celé právní jednání od počátku, přestože smluvní dědic již získal převodem k majetku plné právo.[20] V této skutečnosti se také projevuje dědickoprávní charakter smlouvy podle čl. 534 ZGB.

b) inventář majetku

Vymezit kvantitativní rozsah dědické smlouvy lze (není to však nutné) i pomocí inventáře majetku, který je nebo má být převeden na smluvního dědice ještě za zůstavitelova života. Neujednají-li strany něco jiného, vztahuje se dědická smlouva pouze na majetek pojatý do inventáře, ne však už na majetek nesepsaný či na majetek, který zůstavitel získá později. Inventář se pořizuje ve formě veřejné listiny, avšak jiné požadavky na obsah inventáře či proceduru jeho sestavení zákon neklade. Uvedené vyplývá přímo z textu § 1589 OZ.

Co se týče podoby inventáře, shledávám velmi podstatné rozdíly mezi českou a švýcarskou právní úpravou a vlastně i jejím účelem. Ve švýcarském právním prostředí se inventářem ve smyslu čl. 534 ZGB podle převažující části literatury míní veřejný dědickoprávní inventář podle čl. 580 a násl. ZGB;[21] jedná se o inventář pořizovaný orgánem příslušným dle kantonálního práva nejen o majetku, ale i o dluzích – tedy o celém jmění zůstavitele, pročež má předcházet kvalifikovaná výzva věřitelům zůstavitele, aby přihlásili své pohledávky; Birrer dovozuje, že má být veřejným inventářem vždy sepsán veškerý zůstavitelův majetek, a to i v případech, kdy je smluvnímu dědici za zůstavitelova života odevzdána pouze část tohoto majetku.[22] Cum grano salis by bylo možné považovat švýcarský veřejný dědickoprávní inventář za obdobu českého soupisu pozůstalosti kombinovaného s konvokací věřitelů podle § 1711 OZ a § 174 ZŘS. Je pochopitelné, že s mnohem kvalifikovanější švýcarskou formou inventáře je možné spojovat jiné právní účinky – zejména v souvislosti s odpovědností za dluhy – než s jeho českou podobou. Birrer shrnuje, že smyslem veřejných inventářů obecně je učinit jasno o majetku a dluzích, které přecházejí v rámci převzetí majetku, a tím omezit odpovědnost přejímající osoby na sepsané dluhy;[23] takové účinky však českému inventáři podle § 1589 OZ lze přiznat sotva.

Je evidentní, že ačkoliv se text českého a švýcarského občanského zákoníku co do inventáře odevzdávaného majetku velmi podobají, jejich obsah je velmi odlišný. Těžko soudit, zda byl tento důsledek vyvolán zákonodárcem z příčiny vyvolání odlišných následků anebo pouhou snahou o jazykově akceptovatelný překlad švýcarského textu bez dalšího úmyslu.

c) odpovědnost za dluhy

S převáděným majetkem přejímá smluvní dědic také dluhy; podle závěrů staré rakouské právní teorie, se kterými lze i dnes souhlasit, přejímá také břemena váznoucí na majetku, odkazy a povinné díly[24] (účelem čl. 534 ZGB či § 1589 OZ jistě není obcházení práva zejména nepominutelných dědiců). Dokud ale není na smluvního dědice převeden veškerý majetek, ke kterému byl povolán jako dědic, ručí za dluhy solidárně se zůstavitelem jen v rozsahu toho, co na něj už bylo převedeno.[25]

S ohledem na zcela odlišný charakter inventáře ve smyslu čl. 534 švýcarského ZGB (viz výše) tamější právní teorie shodně dovozuje, že pořízením inventáře může smluvní dědic omezit svou odpovědnost za dluhy zůstavitele; smluvní dědic bude odpovídat pouze za dluhy pojaté do inventáře, za jiné dluhy zůstavitele, které věřitelé při inventarizaci zaviněně nenahlásili, nebude za života zůstavitele odpovídat vůbec.[26] Odpovědnost zůstavitele za dluhy vztahující se k odevzdanému majetku je v případě pořízení inventáře časově omezena dobou tří let, avšak odpovídá i za dluhy, které věřitelé při inventarizaci nenahlásili.[27] Jelikož inventarizováno je veškeré zůstavitelovo jmění, má smluvní dědic právo odmítnout majetek převzít a od smlouvy odstoupit, pokud se při inventarizaci zjistí nepříznivý stav zůstavitelova majetku.[28]

I s ohledem na ochranu práv věřitelů (kromě jiného charakteru inventáře majetku ve Švýcarsku a České republice) je nutné dospět k závěru, že v českém právním prostředí se švýcarské závěry uplatnit nemohou; spíše nalezne analogické uplatnění § 1893 OZ, podle kterého se smluvní dědic stane solidárně se zůstavitelem dlužníkem z takových dluhů, které souvisejí s převedeným majetkem[29] a o nichž při uzavření smlouvy věděl či mohl vědět. Bude-li smluvním dědicem osoba zůstaviteli blízká, bude odpovídat za dluhy související s převedeným majetkem bez ohledu na cenu tohoto majetku, ledaže by prokázala, že o dluzích nevěděla a vědět nemusela.[30]

V této souvislosti není od věci zmínit i názor švýcarského autora Birrera komentujícího čl. 534 ZGB, že smluvní dědic odpovídá za každý zůstavitelův dluh v poměru majetku již odevzdaného k celkovému rozsahu zůstavitelova majetku v době odevzdání, přičemž tento poměr by měl být při odevzdání zjištěn; je-li však smluvnímu dědici odevzdán ucelený majetkový soubor, odpovídá smluvní dědic i za veškeré dluhy s tímto souborem související, třeba by i byla jeho odpovědnost vyšší než poměr odevzdaného majetku.[31] Birrer tedy neomezuje odpovědnost smluvního dědice pouze na dluhy související s převáděným majetkem, ale rozšiřuje ji i na ostatní zůstavitelovy dluhy s majetkem nesouvisející, přičemž je odpovědnost omezována poměrně kvótou převedeného majetku. Uplatnění uvedeného názoru však předpokládá zjištění veškerého zůstavitelova majetku v době převodu, což vzhledem k jednoduššímu charakteru českého inventáře majetku bude v praxi těžko prováděno.

Převod majetku ze zůstavitele na smluvního dědice mohou napadnout zůstavitelovi věřitelé žalobou o neúčinnost, pokud je převodem majetku zkracováno uspokojení jejich vykonatelných pohledávek.[32]

d) děditelnost čekatelství z dědické smlouvy

Oproti obecnému pravidlu, že čekatelství[33] z dědické smlouvy zaniká smrtí smluvního dědice před zůstavitelem, zakotvuje § 1589 odst. 2 OZ výjimku pro případy, kdy zůstavitel svůj majetek již za života odevzdal smluvnímu dědici. V takovém případě vstupují dědicové smluvního dědice do jeho čekatelství, není-li ujednáno jinak, a dědická smlouva tak v tomto případě získává vlastnost, připomínající věcněprávní účinky.[34] Jelikož zákon neužívá termín právní nástupci, ale toliko dědicové, je zřejmé, že ustanovení nenalezne využití, je-li smluvním dědicem právnická osoba; smysl uvedeného řešení není zřejmý. U dědiců smluvního dědice neomezuje zákon právní nástupnictví zákonnou či závětní posloupností. Tuor či Birrer považují děditelnost čekatelství z dědické smlouvy za zákonnou domněnku povolání náhradníka.[35] Ustanovení § 1589 OZ však nenalezne uplatnění na právní nástupce smluvního dědice, který nedědí pro dědickou nezpůsobilost nebo v důsledku vydědění.[36]

Dvořák si správně všímá diskrepance v užívané terminologii odstavců 1 a 2 § 1589 OZ, kdy v prvním odstavci operuje zákonodárce s termínem „převod“, kdežto v odstavci druhém s termínem „odevzdání“. Podle Dvořáka jde u odevzdání o převod již perfektní, právně dokončený.[37] V § 1589 OZ se jedná o přesný překlad švýcarského znění odstavců 1 a 3 čl. 534 (überträgt – Übergabe, různá slovesa jsou užívána i ve francouzském znění ustanovení). Různost termínů je nutné vysvětlit v kontextu se švýcarskou právní teorií, která rozlišuje mezi samotným uzavřením smlouvy o převodu majetku dle čl. 534 ZGB (§ 1589 OZ) a odevzdáním majetku právním jednáním mezi živými, kdy se smluvní dědic stává vlastníkem. Jak bylo výše uvedeno, jsou možné i různé časové okamžiky převodu a odevzdání majetku. Švýcarská právní teorie dospívá k závěru, že způsobem podle čl. 534 odst. 3 ZGB (potažmo § 1589 odst. 2 OZ) je děditelné pouze čekatelství k zůstavitelovu majetku, který už byl smluvnímu dědici odevzdán, ne však k tomu, jehož odevzdání ještě nenastalo.[38] I jazykovým výkladem ustanovení, které jako by upřednostňovalo fakticitu („uskutečnilo-li se odevzdání ještě za života“), a s ohledem na zákonem výslovně připuštěnou možnost převést i pouze část majetku, se lze přiklonit nejen k prezentovanému závěru švýcarské literatury, že čekatelství k zůstavitelovu dosud nepřevedenému majetku na právní nástupce smluvního dědice nepřechází, ale i ke Dvořákově interpretaci.

Přechází-li povinnosti inter vivos z dědické smlouvy na zákonné či závětní dědice smluvního dědice, může se zůstavitel snadno dočkat, že povinnost přejde na osobu jemu zcela neznámou či přímo nenáviděnou, která může převzít např. povinnost osobní péče o zůstavitele. Bude-li tato osoba plnit povinnost formálně správně, odstoupení zůstavitele od smlouvy v takovém případě nebude patrně možné; § 1589 OZ tak klade na zůstavitele požadavek až nereálné předvídavosti, chce-li spolehlivě předejít doživotním mrzutostem.

Smysluplnost ustanovení v českém právním řádu

Nelze se nepozastavit nad smysluplností zakotvení § 1589 OZ do českého právního řádu. Ačkoliv jednou ze základních myšlenek tvůrců nového občanského zákoníku byl návrat k prvorepublikové tradici občanského práva, přináší ustanovení úpravu, která nemá v rakouském právu předobraz a celkově v českém právním prostředí působí mimořádně cizorodě. Kombinace prvků pořízení pro případ smrti a právního jednání mezi živými je převzetím švýcarské úpravy čl. 534 ZGB pravděpodobně dovedena tak daleko, že zůstavitelův majetek má být na smluvního dědice převeden právním jednáním inter vivos, avšak zároveň má být takový převod vnímán i jako plnění mortis causa. To činí podstatné právně-teoretické překážky, neboť pro jediný majetkový transfer jako by existovaly dva různé právní tituly, nadto jednak s důsledkem převodu, jednak přechodu práva. V samotném švýcarském právním prostředí, ze kterého je norma převzata, zaznívají názory, že v praxi se lze s jejím využitím setkat minimálně a že se jedná o právní konstrukci zcela neobvyklou.[39] Ustanovení § 1589 OZ má též potenciál fakticky přinést zůstaviteli doživotní nevítané následky (viz výše). Obdobných účinků jako u dědické smlouvy ve smyslu § 1589 OZ by bylo pravděpodobně možné dosáhnout i smíšenou smlouvou darovací/kupní se smlouvou o důchodu či vázanou na rozvazovací podmínku poskytování plnění. Existence § 1589 OZ se ve světle předestřených závěrů jeví jako nikoliv nezbytná. n

• Štítky:
• 2017