Svolení k vykonatelnosti

JUDr. Roman Fiala,

místopředseda Nejvyššího soudu ČR

 

Neurčitost hmotněprávního ujednání nelze odstranit jiným ujednáním v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016

 

Z odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 5. 10. 2015, č. j. 29 EXE 5624/2013-55, vyhověl návrhu povinného na částečné zastavení exekuce, vedené soudním exekutorem JUDr. Josefem Lavičkou na základě notářského zápisu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. NZ 203/2013, N 223/2016, sepsaného notářkou Mgr. Adélou Gabányiovou (exekučního titulu), v části týkající se „smluvního penále“ (výrok I.), a v této části výkon rozhodnutí odložil (výrok II.), když dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce ze dne 7. 12. 2012 je pro jeho neurčitost neplatné.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-87, toto rozhodnutí změnil a návrh povinného na zastavení exekuce v části týkající se „smluvního penále“ a návrh na odklad provedení exekuce zamítl. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti ujednání „smluvního penále“ (ve smyslu smluvní pokuty) obsaženém ve smlouvě o půjčce, neboť došlo k odstranění neurčitosti této části smlouvy následným jednáním jeho účastníků, jmenovitě právě vykonávaným notářským zápisem, resp. jím založeným výkladem tohoto ujednání.

Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž posouzení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně má dovolatel za to, že smlouva o půjčce obsahuje nejasná a neurčitá ujednání o smluvní pokutě, která nemohou být – pro jejich zvláštní povahu – zhojena notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tím spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v kolizi se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013; dovolatel proto navrhl, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od  1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237, § 241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulovaný dovolací důvod (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.), který tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihuje.  Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.

Je tedy nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatem vymezené splnění podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013.

V kladném případě bude dovolání přípustné, a neshledá-li dovolací soud důvod toto usnesení překonat, bude i opodstatněné. Podle ustálené judikatury soudů je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu titulem pro exekuci, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „not. ř.“), tj. obsahuje-li dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Stejně tak je judikatorně fixováno, že dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004); jde o jednu z náležitostí, kterou musí exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný, a tato dohoda sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu (pročež nemůže být ani narovnáním či novací). I když je exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro nařízení exekuce, není rozhodnutím (nemá účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje) a není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v exekutorském zápisu se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před soudem.

Z uvedeného vyplývá, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter a obsahuje jen takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro nařízení exekuce vykonatelný; exekutor jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a činí tak na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5068/2009, ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2881/2009, nebo ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2618/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2005, č. 5, pod č. 81).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2001, č. 1, pod č. 15, odůvodnil závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti [§ 274 písm. e) o. s. ř.] výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Konečně v usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013, na něž poukázal dovolatel, upřesnil Nejvyšší soud, že platební povinnosti, k jejichž splnění se povinný zavázal v dohodě obsažené v exekutorském zápisu se svolením k vykonatelnosti, lze poměřovat jen tím, jaké povinnosti pro něj vyplývají z uzavřeného hmotněprávního úkonu (který byl podkladem pro sepis tohoto zápisu), jež nesplnil. Neměl-li by oprávněný podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění oproti tomu, co účastníky bylo dohodnuto v exekutorském zápisu se svolením k vykonatelnosti jen v určitém rozsahu (určité části), bylo by to důvodem pro částečné zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř.

Odtud – coby určující – se podává, že jinak regulérní názor odvolacího soudu, využít k výkladu právního jednání i „následné chování“ jeho účastníků, má zde specifické limity; jinak řečeno, exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti – oproti názoru odvolacího soudu – interpretačně ve vztahu k původnímu ujednání účastníků využít nelze, neboť jen to je rozhodné, zatímco, jak bylo výše zaznamenáno, exekutorský zápis má jen „formální“, nikoliv hmotněprávní povahu.

Pakliže z bodu 3.5 smlouvy o půjčce uzavřené mezi oprávněným a povinným obsahujícím ustanovení o smluvní pokutě není zřejmé, jak má být smluvní pokuta „ve výši 0,3 % za kaž­dý den prodlení až do úplné úhrady dlužné částky“ zjištěna (zda „z původně zapůjčené peněžní částky či z částky aktuálně dlužné“, jak mínil soud prvního stupně), a nelze tak spolehlivě určit ani z jiných ujednání smlouvy o půjčce, jde o ujednání neurčité, a tím neplatné dle § 544 odst. 2 ve spojení s § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů. Notářský zápis sepsaný na tomto základě proto – v části ujednání o smluvní pokutě („penále“) – není, jak se podává ze shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013, způsobilým exekučním titulem, a důvod k (částečnému) zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je tím dán.

Odvolací soud se napadeným rozhodnutím tudíž od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ vskutku odchýlil, a to s důsledky předznamenanými shora (§ 237 o. s. ř.). Jelikož není důvod v dané věci z této rozhodovací praxe jakkoliv vybočit (rozhodnout jinak), je logickým důsledkem i úsudek, že napadené usnesení odvolacího soudu, pakliže jím byl návrh povinného (odvolatele) na zastavení exekuce „v části týkající smluvního penále a na odklad provedení exekuce“ zamítnut, správné není. Nejvyšší soud je proto podle § 243e odst. 1, 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je v dalším řízení vyloženými právními názory vázán (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

Nad rámec řečeného stojí též zaznamenání, že ve smyslu závěrů, dovozených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3288/2006, určení doby plnění smluvní pokuty v notářském zápisu, jak je požaduje § 71b odst. 1 písm. d) not. ř., neodpovídá vymezení doby plnění „do zaplacení“, neboť z něj není zřejmé, kdy je smluvní pokuta splatná a dokdy má být plněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 593/2000, a ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2737/2004); nejde totiž o opětující se plnění.

Zpět