Právo a dadaismus

Není žádným tajemstvím, že právní profesionálové nazírají na právní předpisy jinak než právní laici. V praxi se často a neradi setkáváme s takzvaným inženýrským, či také programátorským pohledem na právo, kdy adresát normy (často technického vzdělání) nahlíží na řádky předpisu, jako kdyby byly řádkem počítačového programu. Každé jednotlivé ustanovení pak samostatně vykládá pomocí jednoduchého sylogismu a dospívá k pevnému (a nesprávnému) přesvědčení, že ví, co to všechno znamená.

 

Já si však vzpomínám na úplně opačné vnímání právních textů. V době, kdy jsem se jako začínající student právnické fakulty připravoval na své první zkoušky a kdy se vyčerpání duševní mísilo s vyčerpáním fyzickým, začal mi text studovaného předpisu připadat jako dadaistická báseň. Text to byl hezký a strukturovaný, ale přestal mi dávat jakýkoli smysl. Jako každé správné umění, i tato báseň ve mně probouzela náhlé vzedmutí emocí. Konkrétně to byl pocit beznaděje.

 

Když jsem poprvé četl podstatné náležitosti nějaké smlouvy, nedokázal jsem si představit, jak je mám vtělit do souvislého textu, aby byla výslovná smlouva právně závazná. V mých očích bylo psaní smlouvy rovno jakémusi rituálnímu zaříkávání a já si říkal, zda někdy dokáži do tohoto záhadného umění proniknout.

 

Od těch dob jsem dávno ztratil schopnost nahlížet na texty právních předpisů očima laika. Nezapomněl jsem však na to, že laikům, jimž každý den poskytujeme své služby, může i jednoduchý právní předpis připomínat naivní báseň a poučení námi poskytovaná pak zaříkávání zlého čaroděje.

 

Snad nikdy to pak nebylo tak aktuální jako v souvislosti s rekodifikací civilního práva. Média se tehdy roztomilých archaismů našeho nejstěžejnějšího předpisu chytila s nebývalou vervou a děsila laickou veřejnost zprávami o tom, že kdo nebude po 1. 1. 2014 znát rozdíl mezi pachtem a nájmem nebo mezi odkázáním a zůstavením, nebude moci ve světě nového práva vůbec přežít a patrně zhyne nějakou hroznou smrtí.

 

Co na tom, že i ve světě starého práva se našel málokterý laik, který by dokázal popsat rozdíl mezi dluhem a pohledávkou, neřkuli mezi půjčkou a úvěrem, aniž by to široké veřejnosti bránilo ve spokojeném zadlužování se v nebývalé míře. Katastrofické předpovědi novinářů se tedy nepotvrdily. Tři roky po rekodifikaci kupodivu stále ještě žijí lidé, kteří neznají rozdíl mezi výprosou a výpůjčkou, aniž by je tato trestuhodná neznalost práva musela jakkoli znepokojovat.

 

Skutečné problémy se ovšem skrývaly veřejností nepovšimnuty v minuciózních detailech, které nejenže přehlédl každý laik, ale i každý právník, který se na danou problematiku zrovna nespecializoval. Mnohdy se rozhovory s kolegy z jiných oborů nesly v duchu „obecně asi dobré, ale zrovna v té mojí oblasti je to děs“.

 

Jak byl během let každý vyřešený problém vykoupen poznáním nového, skrytějšího a detailnějšího problému, vracel se někdy i onen starý známý pocit nezkušeného studentíka konfrontovaného s ohromnou a nemilosrdnou masou práva. Není však namístě propadat beznaději. Vlastně je to krásné, že nás i po letech studií a následné praxe stále může občas potěšit, když v zákoně objevíme malý kousek dada.

Mgr. Šimon Klein, notářský kandidát

JUDr. Ing. Ondřeje Kličky, notáře v Praze

Zpět