Původ a důvod ustanovení § 1581 zákona č. 89/2012 Sb.

JUDr. Pavel Salák jr., Ph.D.

Ambulatoria enim est voluntas...

Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen jako OZ 2012), se svým pojetím dědického práva vrací k základům, které v kontinentální právní kultuře položilo římské právo.[2] Základní odlišností římského práva oproti ostatním právním řádům dané doby bylo, že před intestátní posloupností byla dána přednost testamentu, tedy zásadě volní dispozice zůstavitele před nuceností.[3] Zánik Římské říše znamenal ve středověku opět posílení pozice intestátní posloupnosti, nicméně myšlenka autonomie vůle se postupně propracovávala, až s moderními kodifikacemi nabyla opět vrchu. Domácí právo ji naposledy opustilo vlivem změny politického systému v r. 1948, resp. s občanským zákoníkem z r. 1950, který byl, stejně jako později OZ 1964, postaven na preferenci rodinných vazeb, a tedy i intestátní posloupnosti.

Odhlédneme-li od specifického institutu dědické smlouvy, který je OZ 2012 postaven jako nejsilnější delační důvod, opět je novým občanským zákoníkem postaveno poslední pořízení před intestátní posloupnost.

Již od dob antiky byla základním rysem takovéhoto pořízení skutečnost, že šlo o jednání jednostranné, tedy takové, kterým disponovala právě jen jedna strana, kterou byl zůstavitel. Římské právo klasické v zásadě vůbec nepřipouštělo,[4] aby zůstavitel podstupoval jakékoliv dvoustranné jednání, jež by se týkalo jeho dědictví.[5] Testament byl pro Římany v dědickém právu tím, čím byl zákon v právu veřejném. A stejně jako platilo pravidlo lex posterior derogat legi priori, tak i testament mohl být vždy nahrazen novou vůlí zůstavitelovou. A jelikož šlo o jednání jednostranné, tato vůle mohla být proměnlivá až do posledního okamžiku jeho života – ambulatoria enim est voluntas defuncti usque ad vitae supremum exitum (Dig. 34.4.4 Ulpianus 33 ad Sab.).

Tato římská regule je studentům práv v souvislostí se závětí vtloukána již po celé generace a koneckonců i dnes je vyjád­řena v OZ 2012, např. v § 1494 odst. 1: „Závěť je odvolatelný projev vůle...“[6] Nabízí se tedy otázka, proč zákonodárce považoval za tolik důležité, aby nový občanský zákoník obsahoval ustanovení následujícího znění:

§ 1581 Neúčinná zrušovací doložka

Prohlásí-li zůstavitel, že neplatná budou všechna jeho příští pořízení pro případ jeho smrti, anebo že budou neplatná taková pořízení, jež nebudou pořízena v určité formě, nepřihlíží se k tomu.

Důvodová zpráva toto ustanovení vysvětluje pak následovně: „Navrhuje se doplnit úpravu zrušení závěti o výslovné ustanovení, že bez právních účinků je prohlášení zůstavitele, že neplatná budou všechna jeho příští pořízení pro případ smrti, případně že jeho eventuelní příští závěti budou neplatné, pokud nebudou pořízena v určité zvláštní formě. Toto pravidlo bylo zatím dovozováno jen literaturou.“[7] Zdůvodnění, že tato skutečnost je dovozována pouze literaturou, se sice zdá býti rozumným, na druhou stranu, jak plyne z výše řečeného, tato skutečnost vyplývá ze samotné povahy daného jednání, a zdálo by se tedy, že není potřeba ji nijak zdůrazňovat. Tím spíše, že o tomto pojetí není v odborných kruzích – což sama důvodová zpráva svými slovy připouští – pochyb.

Geneze ustanovení § 1581 OZ 2012

Podobný krok, tedy zdůraznění něčeho, co ze samotného textu zákona vyplývá, bývá obvyklý tam, kde dochází k odchýlení od dosavadní praxe. Velmi dobře je to vidět např. na porovnání ustanovení o dědickém právu v OZ 1950 a OZ 1964. Zatímco OZ 1964 víceméně volně navazoval, OZ 1950 se musel vůči dosavadnímu VOZ (ABGB) vymezit. Proto, i když z textu je to jinak samo o sobě patrné, obsahuje ustanovení, které výslovně hovoří o nepřípustnosti dědické smlouvy (ačkoliv zákon jasně říká, že delačními důvody byly jen intestátní posloupnost a testament), případně zmiňuje i neplatnost svěřenského nástupnictví – jehož nemožnost je však možné dovodit i z nemožnosti učinit závěť pod podmínkou.

Ve sledované otázce – tedy v neplatnosti tzv. derogační klauzule – jsou však OZ 1950, OZ 1964 i OZ 2012 ve shodě. Ani jeden z nich něco podobného nepřipouštěl. Ostatně první zákaz derogační klauzule by bylo možné nalézt již v onom římském právu v ustanovení Dig. 32.22pr. (Hermogenianus 4 iuris epit.), kde se říká, že i když zůstavitel napíše, že chce, aby dotyčný z jeho majetku měl navždy prospěch, a následně svou vůli změní, je pozdější vůle silnější, neboť nikdo nemůže sobě stanovit zákon, který by zakazoval od dřívěji psaného ustoupit – „suprema voluntas potior habetur: nemo enim eam sibi potest legem dicere, ut a priore ei recedere non liceat“.

Odpověď na tuto „záhadu“ je třeba hledat v jednom z hlavních inspiračních zdrojů OZ 2012 – v meziválečné osnově občanského zákoníku z r. 1937 (§ 535). Jindy poměrně obšírná důvodová zpráva k této osnově však pouze suše konstatuje, že v § 535 a 536 byly převzaty § 716 a 717 ABGB.[8] Otázkou tedy je, proč dané bylo obsaženo i v ABGB, kde ustanovení § 716 (český překlad dle komentáře Rouček-Sedláček) znělo: „Za nepřipojenou pokládá se doložka, připojená v závěti nebo dovětku, že neplatným má býti každé pozdější pořízení vůbec, nebo, nebude-li opatřeno určitou značkou.“

Odpověď je velmi snadno objevitelná v komentáři Rouček-Sedláček. Tento komentář totiž neobsahuje toliko text platného zákona, nýbrž postihuje i změny, jimiž původní text ABGB prošel. Již na počátku 20. století byly vedeny diskuse, že je třeba sto let starý zákon novelizovat. Velká válka tyto rekodifikační snahy zastavila, nicméně přesto v jejím průběhu došlo k několika velkým novelám, přičemž z hlediska sledovaného tématu je nejdůležitější tzv. třetí novela, konkrétně § 61 (císařské nařízení č. 69/1916 ř. z. ze dne 19. 3. 1916).

Původní znění citovaného paragrafu totiž bylo dosti odlišné (pro přesnost je uváděno jak v autentickém znění německém, tak i v překladu):

§ 716 ABGB (před novelou r. 1916)

 „Der in einem Testamente oder Kodizille angehängte Beisatz: dass jede spätere Anorderung überhaupt, oder, wenn sie nicht einem bestimmten Merkmale bezeichnet ist, null und nichtig sein solle, verhindert zwar den Erblasser nicht, sein­nen letzten Willen zu verändern; allein, wenn er in der spätern Verorderung den eben angeführten allgemeinen, oder besonderen Beisatz nicht ausdrücklich aufhebt; so wird nicht sein späterer, sondern sein früherer Wille für gültig angenommen.“

„Dodatek připojený v závěti nebo dovětku, že má býti neplatným každé pořízení vůbec, nebo není-li označeno určitou značkou, nevadí sice zůstaviteli, změniti svoji poslední vůli, nezruší-li se však v pozdějším pořízení výslovně právě výše uvedený všeobecný nebo zvláštní dodatek, nepokládá se jeho pozdější, nýbrž jeho dřívější poslední vůle za platnou.“[9]

Z tohoto poněkud kostrbatého překladu, jenž odpovídá německé větné skladbě, je patrné, že původnímu znění § 716 byla derogační klauzule známa. Ne však v takové míře, jak si běžně podobné ustanovení představujeme – nic nebránilo zůstaviteli, aby místo své dřívější vůle pořídil novější, odlišnou vůli. Pokud však dřívější vůle obsahovala derogační klauzuli, pořízením nové vůle nenastala automaticky neplatnost starší závěti, jak je obvyklé. Ta nastala pouze za předpokladu, že derogační klauzule byla v oné novější závěti výslovně prohlášena za zrušenou.

S něčím podobným se nebylo možné setkat v právu římském a ani v předchozím právu domácím (rakouském či českém). Důvody takovéto zvláštní úpravy osvětluje poměrně jasně obsáhlý komentář samotného autora ABGB, F. von Zeillera. Toto ustanovení mělo být ochranou zůstavitelů.[10] Dle jeho slov docházelo k situacím, kdy movité osoby byly okruhem svých příbuzných, u nichž vstoupil text závěti ve vědomost, nuceny, aby závěť změnily v jejich prospěch. Právě obava, že by podobnému nátlaku nemusel zůstavitel, zejména vyššího věku, odolat, vedla k tomu, že bylo do zákona vpraveno toto ustanovení. Zeiller přitom počítal s tím, že by derogační klauzule či její následné zrušení nemuselo mít výslovnou podobu, ale spíše podobu jakési šifry – např.: „nebude-li v jakékoliv mé další závěti použito slovo ‚amen‘, ať je považována za neplatnou“.[11]

Autoři novely z r. 1916 však byli jiného názoru. Dle nich toto ochranné ustanovení bylo spíše pastí na zůstavitele. Bylo zde riziko, že zůstavitel pořídil závěť s podobnou doložkou, ale později, po uplynutí delší doby, při sepisování nové vůle na tuto doložku zapomněl. Tak se mohlo stát, že pozdější vůle, přestože byla nevynucená a skutečně odpovídala jeho přání, se stala fakticky neplatnou v důsledku dotyčné doložky.[12] Správně ostatně bylo i připomenuto, že dostatečnou ochranu skýtá sama zásada ambulatoria enim est voluntas defuncti usque ad vitae supremum exitum. Nic přeci nemohlo zůstaviteli, který by pořídil závěť pod nátlakem svých příbuzných, poté, co onen nátlak odpadne, pořídit novou závěť, která by opět onu vynucenou zrušila.[13] Tyto důvody vedly ke změně citovaného ustanovení v chystané novelizaci ABGB. Přestože tuto novelizaci překazila první světová válka, nakonec se citované ustanovení dostalo alespoň do III. dílčí novely.

Je zajímavé, že ustanovení § 716 ABGB v původním znění se zcela vymykalo nejen římskoprávnímu pojetí, ale nenalezneme jeho obdobu ani v jedné z velkých kodifikací – ani v Code civil, ani v německém BGB.[14] Není proto divu, že při novele z r. 1916 došlo nejen ke zrušení předchozího znění paragrafu, ale nové znění svými slovy výslovně reagovalo na znění původní. Tato skutečnost je patrná zejména v tom ohledu, že nové znění hovořilo nejen o doslovné derogační klauzuli, ale i o neplatnosti v případě, „nebude-li opatřeno určitou značkou“. Znění § 535 osnovy 1937 však již tento dovětek o značce neobsahuje, stejně jako § 1581 OZ 2012. Ke změně textu došlo v rámci rekodifikačních prací – ještě původní návrh osnovy z r. 1924 ona slova o značce obsahoval.[15]

Důvodem, proč zůstalo i v osnovách zachováno toto ustanovení, byla možná snaha zákonodárce výslovně běžného, právně nevzdělaného uživatele upozornit na skutečnost, že ani o své vůli se nemůže sám omezit. Je zajímavé, že jiný, podobnou funkci plnící § 401 ABGB[16] byl z meziválečné kodifikace vypuštěn, neboť byl považován za nadbytečný.[17] Jen pro zajímavost dodejme, že obdobu zmiňovaného paragrafu nalezneme i u právní úpravy věci skryté v OZ 2012.[18]

Závěrem

Nalézt přesný důvod, proč zákonodárce do zákona zavedl § 1581 OZ 2012, by bylo možné jen v paměti zákonodárce. Z toho, co je však patrné z důvodové zprávy a ostatních okolností, lze dovodit následující. Předně hlavním inspiračním zdrojem zákonodárce spíše než meziválečné osnovy byl právě ABGB. To se projevuje nejsilněji právě v dědickém právu, kdy nepřijal některé z pokrokových změn, jež meziválečné osnovy přinesly a k nimž ABGB dospěl až při nedávných novelách rodinného a dědického práva z let 2004 a 2009, které však OZ 2012 nereflektoval.

Hlavním důvodem však mohla být zákonodárcova obava, že by si možnosti volní dispozice, které oproti předchozím občanským zákoníkům OZ 2012 nabízí, běžný uživatel mohl vyložit i v tom smyslu, že by sám sebe omezil na své vůli do budoucna. V tomto ohledu a při vědomí toho, že OZ 2012 často skutečně cíleně jde proti ustálené judikatuře, lze mít za to, že § 1581 OZ 2012 v textu zákona své opodstatnění má. Přestože jeho obsah právně vzdělaní uživatelé dovodí i z jiných ustanovení, zákonodárce pamatoval na své předsevzetí, že píše zákon „pro lidi“, tedy nejen pro ty, kteří mají za sebou předmět teorie práva.

• Štítky:
• 2017