Konstruktivní svěřenské nástupnictví, aneb co dělat, když zůstavitel neurčil předního nebo následného dědice

Mgr. Šimon Klein

 

Úvod

 

Nový občanský zákoník přinesl řadu novinek, které i po třech letech stále vzbuzují v aplikační praxi otázky. Mnoho dosud nevyřešených problémů zůstává zejména v oblasti svěřenského nástupnictví, neboť jde o institut, který je v praxi jen zřídka využíván, a bude trvat celá desetiletí, než se vytvoří dostatečně bohatá a ustálená rozhodovací praxe. Zatímco v listinné agendě se této nejistotě snažíme čelit sepisováním co nejpreciznějších pořízení pro případ smrti, která pokud možno pamatují na každou eventualitu, nikdo nepochybuje o tom, že v praxi soudního komisaře se budou notáři potýkat mnohem častěji se závěťmi sepsanými laicky a neodborně.

 

Je proto nasnadě, že jen zřídkakdy bude mít soudní komisař ten komfort, že bude moci postupovat podle pořízení pro případ smrti, které zcela precizně identifikuje jak dědice předního, tak i dědice následného. Dosavadní doktrína tento problém anticipovala a shodně s tvůrci zákona se přiklonila k tomu řešení, že v případě, kdy zůstavitel povolá dědice s doložením času či s podmínkou, ale neurčí výslovně, kdo má být přední i následný dědic, nastupují na místo předních (u odkládacích doložek), resp. následných (u doložek rozvazovacích) dědiců, dědici ze zákona.[1]

 

Objevily se však významné názory, které prosazují alternativní řešení daného problému, spočívající v tom, že se v takovém případě aktivuje náhradnictví, jež je ve svěřenském nástupnictví obsaženo (§ 1512 odst. 1 OZ), nebo dokonce v tom, že až do naplnění podmínky nebude dědické řízení skončeno a pozůstalost bude spravována správcem pozůstalosti. V důsledku toho pak svěřenské nástupnictví vůbec nevznikne.[2] Tento navrhovaný postup je veden snahou co nejvíce vyhovět zůstaviteli a naplnit jeho vůli. Přitom z vůle zůstavitele je akcentováno především povolání dědice a hlavní účel pořízení pro případ smrti je spatřován ve snaze, aby se pozůstalost v žádném případě nedostala do rukou dědiců zákonných. Vedlejší doložka v pořízení obsažená je pak považována za otázku relativně podružnou, která tomuto hlavnímu účelu musí ustoupit.

 

To je na první pohled logické, jedná se koneckonců o vedlejší doložku v závěti, nicméně v důsledku toho jsou na laického pořizovatele kladeny neúměrně vysoké nároky. Aby se jím zamýšlená podmínka (či doložení času) prosadila, musí jmenovitě určit jak předního, tak následného dědice. Oba navrhované alternativní postupy též narážejí na zásadní překážky.

 

Následný dědic se nemůže ke dni smrti zůstavitele stát náhradníkem v případech, kdy je jako následný dědic povolána osoba, která ještě není ani počata. Celé pořízení by tedy patrně bylo neplatné. Myšlenka, že by dědické řízení mohlo trvat až do naplnění podmínky, pak po teoretické stránce naráží na neexistenci institutu ležící pozů­stalosti a po stránce praktické na skutečnost, že je z podstaty věci nejisté, zda bude podmínka vůbec někdy naplněna.

 

Považuji proto za účelné pokusit se dosavadní doktrinální pozici obhájit. Přitom budu postupovat postupně od argumentů slabších, k argumentům silnějším.

 

Argument komparativní

 

Předně je třeba poznamenat, že z pojetí, kdy se předním, resp. následným dědicem stává dědic ze zákona, není-li zůstavitelem výslovně určeno jinak, vychází jak právo rakouské, tak i právo německé a švýcarské. Lze jej tedy z komparativního hlediska považovat za pojetí v našem právně kulturním okruhu obvyklé.

 

Tento mechanismus je v německé literatuře označován jako „konstruktive Nacherbfolge“, tedy volně přeloženo konstruktivní svěřenské nástupnictví. Pro nedostatek jiné terminologie se budu nadále držet tohoto názvu. Konstruktivní svěřenské nástupnictví je vykládáno jako pomocná konstrukce[3] či nástroj, jímž právo vyplňuje neúplně či nedokonale vyjádřenou vůli zůstavitele tam, kde jejího naplnění lze dosáhnout jedině pomocí svěřenského nástupnictví.[4]

 

Jmenovitě je toto pravidlo v německém právu zakotveno v § 2104 BGB, podle něhož nařídí-li zůstavitel, aby byl dědic dědicem jen po určitý čas nebo do určité události, aniž by určil, kdo má dědictví poté obdržet, předpokládá se, že povolal za následné dědice ty, kdo by byli zákonnými dědici zůstavitele v případě, že by zemřel v době uplynutí tohoto času nebo v době určené události,[5] a § 2105 BGB, který zakotvuje obdobné pravidlo pro případ, že zůstavitel určí, že dědic má dědit až po určitém čase nebo určité události, a pro případ, že zůstavitel povolá za dědice fyzickou osobu, která ještě nebyla počata, nebo právnickou osobu, která ještě nevznikla.[6]

 

Stojí též za povšimnutí, že § 2104 BGB výslovně stanoví, že pro tyto účely se stát nepovažuje za následného dědice, zatímco § 2105 BGB takové pravidlo neobsahuje (o této otázce se v tuzemských poměrech též hojně diskutuje). V německém právu je tedy nepřípustné, aby stát tímto způsobem dědil jako dědic následný (v takovém případě dědictví zůstane dědici přednímu, ten se tak vlastně stává dědicem nepodmíněným), může však dědit jako dědic přední, a to aniž by mohl v takovém případě dědictví odmítnout.[7]

 

Švýcarské právo pak problematiku upravuje v čl. 545 ZGB, který v odstavci prvním uvádí, že zůstavitel může povolat za dědice i osobu, která v době jeho smrti nežije, v odstavci druhém pak, že nepovolá-li zůstavitel výslovně přední dědice, jsou jimi dědici ze zákona.[8]

 

Samotná obvyklost je přitom již argumentem. Byť se evropské nařízení o dědictví dotýká pouze kolizních norem, nelze přehlédnout tendence k postupné konvergenci civilního práva, kterou vyžaduje stále větší a častější mobilita obyvatel v globalizovaném světě. Je proto v zájmu právní jistoty, aby tam, kde je to možné, byly instituty civilního práva v pochybnostech (a zde nepochybně pochybnosti jsou) vykládány v souladu s komparativně běžnou praxí.

 

Argument historický

 

Argumentace německou a švýcarskou úpravou ovšem naráží na zásadní překážku. Tou je skutečnost, že na rozdíl od obou citovaných zákoníků český občanský zákoník zvláštní úpravu konstruktivního svěřenského nástupnictví neupravuje. Ustanovení zahraničních právních předpisů nejsou do našich právních poměrů volně (ani pomocí analogie) přenositelná, a lze je tedy použít jen jako argument podpůrný.

 

Je přesto namístě se nyní blíže zabývat úpravou rakouskou. Obecný zákoník občanský (ABGB) na rozdíl od německého či švýcarského občanského zákoníku neobsahuje zvláštní ustanovení, které by princip konstruktivního svěřenského nástupnictví výslovně zakotvovalo, přesto se tento princip prosadil i v rakouských poměrech.[9] Veškerá relevantní ustanovení týkající se vedlejších doložek v závěti a svěřenského nástupnictví přitom český zákonodárce převzal takřka doslovně právě z ABGB.

 

Jedná se zde především o § 707 a 708 ABGB, které upravují omezení předního dědice v případě odkládacích a rozvazovacích podmínek. Vztah mezi předním a následným dědicem však daná ustanovení výslovně uvádějí jako vztah mezi dědicem povolaným a dědicem ze zákona. Princip konstruktivního svěřenského nástupnictví tedy z této úpravy plyne jaksi mimochodem, tím, že upravuje jeho následky.[10]

 

Ustanovení § 707 a 708 ABGB se pak stala předobrazem § 1567 odst. 1 OZ, ten ovšem na rozdíl od historické předlohy zmiňuje toliko obecně vztah mezi dědicem předním a dědicem následným. Z toho však lze jen obtížně dovozovat, že úmyslem zákonodárce bylo radikálně změnit princip fungování vedlejších doložek závěti. Mnohem spíše měla změna dikce reflektovat § 1513 OZ. O tom však níže.

 

Argument systematický

 

Odpověď na otázku, zda je v prostředí českého civilního práva třeba zvláštního zákonného ustanovení, aby se princip konstruktivního svěřenského nástupnictví prosadil, nám dá podrobnější rozbor systematiky předpisu.

 

ABGB důsledně rozlišuje a jako samostatné instituty zvlášť upravuje svěřenské nástupnictví a dědění pod podmínkou či s doložením času. F. X. Veselý uvádí, že fideikomisární substituce (svěřenské nástupnictví) je takové nařízení zůstavitele, v němž dědici uloží, „aby nabyté dědictví při své smrti nebo v určitých jiných případech (ku př. když se stal řeholníkem nebo když do určité doby nevešel v manželství) odevzdal druhému jmenovanému dědici“.[11]

 

Rouček a Sedláček již výraz „v určitých jiných případech“ chápou obecněji, jako doložení určité doby nebo určení, že pozůstalost přejde, když nastane určitá skutečnost, a dále uvádějí, že „podstata fideikomisární substituce spočívá v tom, že jde o institutci, která je doložena výminkou odkládací nebo lhůtou počínací“.[12]

V tomto světle je jasné, že rozlišování mezi svěřenským nástupnictvím a děděním pod podmínkou nebo s doložením času je koncepčně zcela zastaralé. Jediným rozdílem mezi oběma variantami pak v podstatě je, že v případě svěřenského nástupnictví se v zásadě[13] počítá s tím, že je určen jak přední, tak následný dědic, v případě podmínek a doložení času se s tím v zásadě nepočítá.

 

Modernější úprava německá a švýcarská toto reflektuje tím, že mezi těmito instituty nerozlišuje a jednotně upravuje všechny případy, kdy dědictví přechází z předního dědice na následného dědice, jako „Nacherbfolge“. I náš zákonodárce se rozhodl tyto úvahy do textu zákona promítnout, učinil tak však poněkud svérázným způsobem. Český občanský zákoník totiž přebírá bez podstatných změn samostatnou úpravu svěřenského nástupnictví a vedlejších doložek v závěti, ustanovením § 1513 OZ pak celou koncepci staví na hlavu, když uvádí, že obojí ve skutečnosti jedno jest.

 

Je též třeba si uvědomit, že každá podmínka (doložení času) je pro dědice předního rozvazovací a pro dědice následného odkládací. Pokud zákon rozlišuje mezi doložkami odkládacími a rozvazovacími, má takové rozlišování smysl jedině tehdy, pokud je přípustné, aby dědic přední nebo dědic následný zůstal neuveden. V ostatních případech se totiž rozdíl mezi odkládacími a rozlišovacími doložkami zcela stírá.

 

Argument teleologický

 

Slíbil-li jsem na začátku tohoto článku, že budu postupovat od argumentů slabších k argumentům silnějším, sluší se završit tuto úvahu argumentem nejsilnějším, kterým je smysl a účel zákona. Novým dědickým právem se jako červená nit vine myšlenka, že je třeba co nejvíce ochránit vůli zůstavitele, a to mnohdy i proti oprávněným zájmům dědiců. Tento princip, výslovně vyjádřený v § 1494 odst. 2 OZ, je pak nepochybně třeba zohlednit i při řešení problému, kterému se věnuje tento článek.

 

Jak však uvádím v úvodu tohoto článku, rovněž i výklad, že se v případě neuvedení předního nebo následného dědice aktivuje náhradnictví, jež je ve svěřenském nástupnictví obsaženo, je založen na snaze co nejvíce vyhovět vůli zůstavitele. Stěžejní a rozhodující je proto otázka, co by si zůstavitel přál, kdyby svou vůli vyjádřil zcela přesně a výslovně.

Po celá desetiletí jsme mohli bezpečně vycházet z toho, že pořídil-li zůstavitel pro případ smrti, pak chtěl určit, kdo a v jakých podílech po něm bude dědit. Ničeho jiného totiž v poměrech starého občanského práva nebylo možné pořízením pro případ smrti dosáhnout (zůstavitel nemohl ani nařídit, jak má být dědictví rozděleno[14]).

 

Toto však už v novém občanském právu v žádném případě neplatí. Zůstavitel může svým pořízením pro případ smrti dosáhnout celé řady rozmanitých uspořádání, ba dokonce se jeho pořízení osob dědiců a výše jejich podílů vůbec nemusí týkat (§ 1498 OZ).

 

Z toho, že zákon výslovně připouští, aby zůstavitel dovětkem uložil dědici podmínku, doložení času nebo příkaz, je pak zřejmé, že zákon počítá i s takovým uspořádáním, kdy nebude pořízením zůstavitele výslovně určen dokonce ani dědic přední, ani dědic následný. Daleko významnější ovšem je, že zákon tímto dává najevo, že chce vytvořit institucionální rámec i pro ty zůstavitele, které trápí něco úplně jiného než osoby dědiců.

 

Tomu odpovídá i dosavadní praktická zkušenost z listinné agendy notáře. Počáteční obava, že pořizovatelé budou svým dědicům hromadně ukládat zcela nepodstatné podmínky a příkazy, na kterých jim vlastně ani příliš nezáleží, se dosud nepotvrdila. Zcela typickým je oproti tomu požadavek, aby nedědily děti zůstavitele, dokud budou nezletilé. Klienty k tomuto požadavku často vede nepříjemná zkušenost s komplikacemi, které nezletilý dědic přináší v pozů­stalostním řízení, i s potížemi, které jsou následně spojeny se správou majetku nezletilého. Nezřídka se již v pozůstalostním řízení účastníci, konfrontovaní s potřebou zvláštního opatrovníka, závěry pozůstalosti, soupisu pozůstalosti a konečně schválení celé záležitosti opatrovnickým soudem, ptají, zda mohou celému tomu martyriu pro budoucí případy zabránit. Z toho lze usuzovat, že podmíní-li zůstavitel dědické právo potomka jeho zletilostí, pak tak činí proto, že je to pro něj skutečně významné.

 

Domnívám se nicméně, že pozůstalostnímu soudu každopádně nepřísluší hodnotit, nakolik byla pro zůstavitele ta či ona podmínka důležitá nebo nakolik je z obecného hlediska významná. Upřednostnit by soud měl vůli, kterou zůstavitel ve svém pořízení výslovně vyjádřil, před vůlí, o které lze jen hypoteticky spekulovat. Výslovně vyjádřenou vůlí pak je, že dědic má dědit jen za splnění určitých podmínek.

 

 

Význam podmínky v právních jednáních ostatně akcentuje i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, týkající se částečné neplatnosti podmínky, když uvádí, že „je třeba vzít zřetel na to, že účastníci činí právní úkon podmíněně proto, že vznik právních následků odpovídá jejich vůli jen za skutkového stavu vznikajícího teprve přistoupením určité nejisté skutečnosti, resp. že jde o projev vůle sledující určitý právní následek jen při splnění vymíněné skutečnosti. Z toho pak lze dovozovat, že účastník týž právní úkon bez tohoto podmínění a bez dalších projevů své vůle (v případě smlouvy bez nového návrhu či nové akceptace neobsahující již dosavadní podmínku) nemínil učinit.“[15] Není přitom podstatné, že nový občanský zákoník má pro částečnou neplatnost podmíněných závětí (nikoli již však podmíněných dědických smluv) zvláštní úpravu.[16] I zde se musí prosadit, že v právním jednání vyjádřená podmínka je nedělitelnou součástí vůle jednajícího.

 

Tuto vůli pak lze realizovat jedině za použití konstruktivního svěřenského nástupnictví.

 

Závěr

 

Na základě souhrnu všech shora uvedených argumentů se domnívám, že je třeba se jednoznačně přiklonit k tomu, že tam, kde zůstavitel neurčí výslovně jak dědice předního, tak dědice následného, nastupují dědici ze zákona. Mnoho otázek však i v této oblasti zůstává otevřeno. Palčivou je zejména otázka, zda může z tohoto titulu získat postavení předního nebo následného dědice stát. Jakkoli německá úprava ukazuje, že ani to není zcela vyloučeno, jeví se takové řešení krajně neuspokojivé.

 

Nejasnosti, jak postupovat v případech, kdy zůstavitel výslovně neurčí jak předního, tak následného dědice, jsou pak jen symptomatickým projevem období právní nejistoty, které přinesla rekodifikace civilního práva. Tato nejistota je dále zesílena mnohostí interpretačních zdrojů, z nichž český zákonodárce čerpal,[17] tím spíše, že jen vzácně opisoval přesně a doslovně. Každá odchylka od inspiračního zdroje vyvolává otázky, zda je jen projevem květnatosti mluvy nebo zda si zákonodárce skutečně přál vyjádřit odlišné pravidlo. Praktik si přitom jen zřídkakdy může dovolit strávit hodiny studiem historických a zahraničních pramenů, aby konečně jakž takž pochopil, co vlastně zákonodárce mínil. Nezbývá tedy než doufat, že takto vzniklé období nejistoty bude i přesto jen přechodné, a hlavně co nejkratší.

• Štítky:
• 2017