Přál bych nastupující generaci notářů, aby v notářské práci našla své společenské poslání, říká doc. JUDr. Jiří Mikeš:

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

 

 

Doc. JUDr. Jiří Mikeš je české notářské veřejnosti dobře znám, a to především z velkého množství přednáškových vystoupení a rozsáhlé publikační činnosti, z nichž většina se týkala notářství anebo na notářský obor úzce navazovala. Na jaře letošního roku oslavil v dobré zdravotní kondici již úctyhodného 95. životního jubilea. Je pamětníkem sedmdesátiletého vývoje českého právního prostředí. Proto jsme využili jeho ochoty odpovědět na několik našich otázek.    

Vážený pane docente, milý Jiří, dovolte, abych Vám pro čtenáře notářského časopisu Ad notam, v jehož redakční radě jste řadu let působil, položil několik otázek. Právnickou fakultu UK jste vystudoval po válce v roce 1948 a pak jste nastoupil jako notářský kandidát u notáře, který byl v té době již jen nakrátko notářem privátním. Proč jste si vybral právě notářství jako své právnické povolání? Mohl byste se se čtenáři podělit o své vzpomínky na české notářství v této velmi nepříznivé historické době, popř. zda máte vzpomínky na své tehdejší kolegy či na činnost končící pražské notářské komory.

Úvodem mi dovolte zmínku o tom, že jsem se svým zrozením 29. 5. 1921 zařadil do pověstné generace 1921, o jejímž uplatnění – jak se později ukáže – měli vládnoucí představitelé zvláštní představy. Za protektorátu byla mužská část této generace určena k nucené manuální práci v Říši, a tím i ke sdílení válečných životních podmínek obyvatelstva tohoto státu. O 10 let později v počínajícím období socialismu zase pro zaměstnance v administrativě nasazení k manuální práci v těžařském odvětví. 

 

Prvnímu úskalí jsem unikl tím, že jsem po maturitě na reálném  gymnáziu ve Vysokém Mýtě v r. 1940 v době zavřených vysokých škol pracoval v továrně na letadla a chladicí stroje Ing. J. Mráze v Chocni, v místě svého bydliště. Jako na pracovníka  důležitého odvětví se na mne přesun do Říše nevztahoval. Druhá nástraha na mne nedopadla , protože jsem pracoval v Liberci, v osídlovaném pohraničí, které se nemělo odsunem oslabovat. 

 

Zájem o práva jako vědní obor mne vedl ke studiu na Právnické fakultě UK v Praze a přihlásil jsem se tehdy ke zkrácenému studiu. Na první přednášku v půli července 1945 jsem přijel ze skautského tábora, jehož jsem byl vedoucím. Některé přednášky jsem si zachycoval stenograficky a odpoledne jsem stenogram přepisoval na přenosném psacím stroji na koleji v Holešovicích. Kopie jsem rozdával kolegům. Učebnice ani jiné pomůcky ke studiu nebyly v té době k dispozici.

 

Studium jsem dokončil promocí 28. 5. 1948. Od té doby jsem se začal ucházet o možnost uplatnění v právnickém povolání. Nedlouho po únorovém převratu jsem narážel na nezájem adresátů, na které jsem se obracel, z nichž se mi někteří svěřili, že sami nemají v nových podmínkách jistotu ve svém zaměstnání.

 

Nevynechal jsem ani kancelář Notářské komory v Žitné ulici, kde jsem dostal nějaké tipy na notáře, u kterých bych se mohl ucházet o přijetí. Šlo pouze o mimopražská pracoviště, z nichž jsem žádné neupřednostňoval. 

 

Akce se setkala s úspěchem jen u notáře JUDr. Čeňka Svobody v Liberci, který byl v čele notářů Libereckého kraje. Šťastnou náhodou se mi podařilo zahájit svou právnickou činnost pod dohledem a odborným vedením zkušeného, charakterově i odborně vynikajícího učitele. Vytvořil mi na pracovišti skvělé podmínky a vedl mne k vědecké práci o problematice tohoto oboru. Seznámil mne postupně se všemi notáři Libereckého kraje a vyjednal mi pravidelné pozvánky na pracovní porady pražských notářů, vedené JUDr. Richardem Bébrem. To mi umožnilo orientovat se v daném oboru právní činnosti a zajímat se o podrobnosti při jejím výkonu.

 

Notář JUDr. Č. Svoboda měl mimořádné postavení mezi notáři Libereckého kraje pro své odborné znalosti a bohaté předválečné zkušenosti. Měl ušlechtilou povahu a pevné morální zásady, které se v době, kdy jsem ho poznal, neshodovaly s nově zaváděnými politickými mravy. Své povolání vykonával svědomitě s velkou pozorností k zájmům klientů, snažil se posilovat nestrannost postavení notáře, zajišťující rovné postavení smluvních stran, o nichž se zřizoval notářský zápis. Od počátku se mi věnoval, upozorňoval na úskalí práce, kterým bych se měl vyhnout, a zdůrazňoval mi nestrannost postavení notáře.

 

Období privátního notářství jsem zažil jen krátce, protože už brzy po mém nástupu se notářství při nezměněné náplni práce stalo jednou ze složek Krajského notářského sboru. Od roku 1952 dokonce došlo k transformaci notářství na podobu státního orgánu pod označením jako státní notářství, podléhajícího vedení krajského soudu. Po složení notářské zkoušky v roce 1953 jsem nastoupil na uvolněné místo vedoucího státního notáře ve Frýdlantě v Č. Tam jsem se seznámil nově i s problematikou pohraničí, zvláště co se zemědělských nemovitostí týkalo, nedokončených přídělů půdy a zásahů do nich nuceným združstevňováním.

 

Je známo, že jste se v šedesátých letech již na Ministerstvu spravedlnosti  podílel na přípravě velmi neobvyklého předpisu – instrukce Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství, tzv. registrační směrnice, která pomáhala notářům orientovat se v tehdy nové a v zákoně lakonicky upravené notářské agendě – řízení o registraci smluv týkajících se nemovitostí (jednalo se obdobný proces, který dnes provádějí katastrální úřady při vkladu do katastru). Mohl byste vyjádřit své vzpomínky v tomto směru?

Z rodinných důvodů jsem změnil místo svého pracoviště a stal jsem se v roce 1957 soudcem Krajského soudu v Praze, později  Městského soudu v Praze. Stal jsem se členem senátu JUDr. Štěpiny, od kterého se mi dostalo neobyčejně cenných poznatků ze soudcovské praxe. Se jmenovaným předsedou senátu jsme vydali společnou právnickou publikaci o rodinných domcích.

 

V roce 1964 jsem byl převeden do stavu zaměstnanců Ministerstva spravedlnosti – oddělení řízení státních notářství, kde jsem pracoval s JUDr. Bébrem, známým propagátorem notářství s bohatými zkušenostmi z praxe pražského notáře.

 

V tomto období nabyl účinnosti nový občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Jako osoba z notářské činnosti znalá problematiky nemovitostí jsem byl přibrán do skupiny školitelů soudců v jednotlivých krajích, a seznámil se tak s problematikou nově zaváděných novinek do systému občanského práva. Získané zkušenosti z těchto akcí mne přiměly k iniciování přípravy předpisu, který by přispěl k jednotnému výkladu nově zaváděných ustanovení, týkajících se působnosti státních notářů při registraci smluv. Došlo tak k vydání tzv. registrační směrnice, která se stala vítanou pomůckou praxe. I když se vyskytly hlasy, že směrnice není obecně závazným předpisem, jejím uplatněním v praxi to však neotřáslo. Ukázalo se, že by bez jednotného přístupu k realizování změn v právních vztazích k nemovitostem nebyla zachována žádoucí právní jistota.

              

Jako mladí čekatelé a pak notáři jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století čerpali informace a poznatky z tzv. černé knihy, tj. z Komentáře notářského řádu vydaného v roce 1969, v němž jste působil jako vedoucí autorského kolektivu. Jaké máte vzpomínky na přípravu tohoto komentáře?

Rozšíření působnosti notářství vedlo k přípravě publikace označované později „černá kniha“, což byl Komentář k notářskému řádu, vydaný v r. 1969. Stal jsem se vedoucím autorského kolektivu složeného ze zkušených pracovníků notářské praxe. Byla to svého času vítaná odborná pomůcka zejména pro nově začínající pracovníky státních notářství. Přispěla k posílení odborné úrovně notářských pracovníků a posílení postavení státních notářů odpovídající úrovni soudců.

 

V roce 1988 jste se stal členem katedry občanského práva Právnické fakulty UK, kde jste působil po dvě desetiletí a v roce 1993 dosáhl docenturu. Jak na Vás působilo akademické prostředí a styk s mladými lidmi?

Na Právnické fakultě v Praze jsem v době svého zaměstnání na Ministerstvu spravedlnosti působil jako externista, vedl jsem semináře. Po odchodu z Ministerstva spravedlnosti jsem byl v roce 1988 přijat za člena občanskoprávní katedry a v roce 1993 jsem dosáhl docentury. Velkou pozornost jsem věnoval právním vztahům k nemovitostem, a to nejen z občanskoprávních aspektů, ale i navazujících oborů, jako je oceňování nemovitostí, evidence právních vztahů k nemovitostem, stavební právo a postup při vyvlastňování nemovitostí.

 

Je o Vás známo, že jste odpůrcem izolace jednotlivých právních oborů, ale naopak zastáncem jejich vzájemného propojování, a to dokonce i bez ohledu na to, zda jde o právo soukromé či veřejné.  Typicky se to ve Vašem případě projevovalo ve výkladu vzájemných souvislostí mezi občanským a stavebním právem, kterým jste se zabýval, popř. když jste také spolupracoval se znalci z oboru oceňování nemovitostí. V čem spočíval tento Váš postoj?

Za svého působení už jako soudce odvolacího soudu jsem poznal, že i vynikající civilisti se soustřeďují na aplikaci občanského práva a příbuzným oborům věnují jen málo pozornosti, takže někdy jim unikají souvislosti uskutečňovaných právních změn, týkajících se předmětu rozhodování. Spoléhají např. na závěry znaleckých posudků o cenách nemovitostí, aniž se blíže zajímají o postup znalce, jak k uvedeným závěrům dospěl.

 

Angažoval jsem se proto svou činností i na oceňovací předpisy uvedeného druhu, na územně plánovací předpisy, daňové dopady uskutečňovaných změn, publikoval jsem o tom v odborném tisku a účastnil jsem se odborných seminářů jako přednášející. Vystupoval jsem jako přednášející na soustředění znalců z oboru oceňování nemovitostí a seznamoval jsem účastníky s výsledky uvedené činnosti do rozhodování soudů a notářů. Publikoval jsem v odborných časopisech, zaměřených na činnost orgánů ve stavebněprávním řízení. 

 

Zpracoval jste oblíbenou publikaci „Dědické právo v teorii a praxi“, později ve spolupráci s dr. Muzikářem, která vyšla v mnoha vydáních v devadesátých letech i v prvním desetiletí tohoto století. Osobně jste zažil v praxi ještě několik let při aplikaci rakouského občanského zákoníku a rakouského dědického práva. Máte postřehy k úpravě dědického práva v novém občanském zákoníku?   

Ze svého počátečního působení na notářství v praxi jsem se podrobně seznámil s předpisy vztahujícími se k projednání pozůstalosti podle ABGB a seznámil jsem se příležitostně i se změnami tohoto předpisu v Rakousku, jakož i na studijní cestě s náplní práce katastrálních úřadů v uvedeném státě.

 

Vydal jsem několik odborných publikací o dědickém právu, posléze se spoluautorem JUDr. Muzikářem, předsedou senátu Městského soudu v Praze, pod názvem „Dědické právo v teorii a praxi“. O publikaci byl ve veřejnosti značný zájem. Týkala se však stavu legislativy před 1. 1. 2014, tedy dnem účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. 

 

Rád bych se obloukem vrátil k Vašemu mládí prožitému v době první republiky. Pocházíte z východočeské Chocně a vím, že máte zajímavé poznatky ze studia osmiletého reálného gymnázia ve Vysokém Mýtě. Působil jste také jako skautský vedoucí. Mohl byste se k tomu vyjádřit? 

Pocházím, jak jsem již dříve uvedl, z východočeského města Chocně, studoval jsem na reálném gymnáziu v sousedním, tehdy okresním, městě Vysoké Mýto. Škola se těšila dobré pověsti díky svému profesorskému sboru, ale také vysokým studijním nárokům na studenty. Volný čas jsem věnoval skautingu, v němž jsem postupně zastával různé funkce a po několik letních období jsem vedl chlapecké tábory konané v té době na březích Svratky na Českomoravské vysočině.

 

Vím, že máte hluboký vztah k Českomoravské vysočině, kde jste měl dlouhá léta chalupu, a současně také milujete Itálii. Jak jdou tyto dva navzájem rozdílné světy dohromady?

K Českomoravské vysočině jsem nabyl z období skautských táborů niterný vztah, takže jsem v ní podnikal dlouhé objevné výlety a přilnul jsem k ní, jako by byla mým rodným krajem, protože jsem v ní nalezl i řadu věrných přátel. Ovlivněn humanitním vzděláním, kterého se mi dostalo studiem na gymnáziu, jsem přilnul k Itálii, kde jsem si při svých návštěvách ověřoval poznatky o římských reáliích z výuky latiny, které mi připomínaly poznatky ze studentských let. Našel jsem zalíbení v oboru římské civilní právo.

 

Závěrem – co byste rád vzkázal  současným českým notářům, kteří se právě nyní výrazně generačně omladili?

Přál bych nastupující generaci notářů, aby v notářské práci našla své společenské poslání, aby svou činností působila na vytváření bezkonfliktních vztahů mezi účastníky řízení a ve smluvní činnosti pamatovala formulačně na řešení sporů, které by se ohledně předmětu jednání mohly mezi účastníky v budoucnu vyskytnout, trpělivost při jednání s účastníky, kteří od notáře očekávají odborně fundovanou pomoc ve svých záležitostech s poučením o smyslu a dopadech úkonů, které podnikají.

 

Vážený pane docente, děkuji Vám za rozhovor a přeji do dalších let mnoho zdraví a radosti.

 

 

 

doc. JUDr. Jiří Mikeš (*1921)

 

• Po dokončení právnických studií nastoupil v roce 1948  jako kandidát notářství u notáře JUDr. Čeňka Svobody v Liberci.

• Od roku 1953 byl státním notářem ve Frýdlantě v Čechách, od roku 1957 pak soudcem v Praze.

• Od roku 1964 působil na notářském úseku Ministerstva spravedlnosti.

• Od roku 1988 se stal členem katedry občanského práva Právnické fakulty UK, v roce 1993 dosáhl docenturu.

• Štítky:
• 2016