Pořízení o věci nepatřící zůstaviteli

JUDr. David Novák

Úvod

V České republice je poměrně běžnou praxí zůstavitelů pořizovat pro případ své smrti závětí tak, že povolají své budoucí právní nástupce dědici jednotlivých věcí tvořících pozůstalost, a to i přesto, že pro zůstavení jednotlivých věcí z pozůstalosti pořízením pro případ smrti preferuje občanský zákoník[1] institut odkazu, a tedy formu kodicilu, ať již testamentárního, jež je součástí závěti, nebo intestátního, jež je samostatnou listinou. S ohledem na zmíněnou praxi se otevírá otázka, zda může zůstavitel závětí povolat svého právního nástupce též za dědice věci, která mu nepatří, případně jaké má takové pořízení následky. Půjde přitom samozřejmě zejména o věci, jejichž nabytí zůstavitel v budoucnu očekává. Z názoru prezentovaného v komentáři k ust. § 1610 občanského zákoníku vydaného nakladatelstvím C. H. Beck,[2] který k odkazu věci cizí uvádí, že „nicotnost odkazu ... nastane pouze, pokud odkázaná věc nebyla ve vlastnictví zůstavitele ... v době, kdy byl odkaz zřízen“,[3] by bylo možné dovodit, že takové pořízení pro případ smrti není možné. Je tomu však skutečně tak? Cílem tohoto článku je nalézt na tuto otázku odpověď a blíže analyzovat konkrétní situace, k nimž může v praxi docházet.

Obecné úvahy

Občanský zákoník neobsahuje výslovnou úpravu možnosti povolat závětí osoby dědici jednotlivých věcí, ať již druhově, nebo individuálně určených, a to právě z důvodu výše uvedené preference odkazu pro tyto situace.[4] Mimochodem je nicméně s touto možností počítáno na jiných místech kodexu, např. v ustanoveních týkajících se možností rozdělení pozůstalosti v řízení o pozůstalosti.[5] Žádné ustanovení občanského zákoníku takový postup zůstaviteli nezakazuje. Možnost povolat dědice dědici konkrétních věcí z pozůstalosti jako takovou připouštěla i judikatura z doby účinnosti starého občanského zákoníku,[6] která je v této otázce v zásadě použitelná i pro výklad ustanovení stávajícího kodexu. Zanechání konkrétních věcí dědici závětí je tak nepochybně možné i dle právní úpravy v občanském zákoníku. Právní úprava povolání osoby dědicem věci nepatřící zůstaviteli ovšem taktéž není k dispozici.

Naopak v případě odkazu se s přenecháním jednotlivých věcí odkazovníkovi výslovně počítá,[7] neboť právě přenechání práva na převod vlastnictví k určité věci představuje základní podobu odkazu. S ohledem na podobnost odkazu věci odkazovníkovi a zůstavení jednotlivé věci dědici ve vztahu k předmětu obou těchto způsobů pořízení pro případ smrti, lze dle mého názoru použít jako vodítko pro řešení v úvodu nastíněného problému právě analogii k právní úpravě odkazu jednotlivých věcí, když výslovná právní úprava obsahu závěti a jejího výkladu pro případ přidělení jednotlivých věcí dědicům není k dispozici, jak uvedeno shora. Vzhledem k tomu, že právní úprava odkazů s odkazem věci nepatřící zůstaviteli výslovně počítá, není důvod pro závěr, že zůstavitel není v obecné rovině oprávněn pořídit o věci, která mu nepatří, tak, že určitou osobu povolá za jejího dědice. Pro připuštění této možnosti svědčí i zásada vyjádřená v ust. § 1494 odst. 2 OZ, které stanoví, že „závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele“. V praxi pak můžeme vypozorovat několik základních podob takového pořízení. Jednotlivé varianty budou podrobněji rozebrány níže.   

Zůstavení věci individuálně určené

Mimořádně zajímavá je dle mého názoru problematika povolání dědicem věci individuálně určené nepatřící zůstaviteli. Zpravidla půjde o věc cizí, jejíž nabytí, a to zejména děděním či koupí, zůstavitel v době pořízení pro případ smrti předpokládá. Může tedy zůstavitel o takových věcech pořídit? V případě odkazu určité věci, tedy věci individuálně určené, právní úprava na takovou možnost výslovně pamatuje v ust. § 1610 odst. 1 OZ, podle kterého se nepřihlíží k odkazu věci cizí nenáležející ani zůstaviteli, ani dědici nebo odkazovníkovi, který ji má poskytnout někomu jinému. Výklad tohoto ustanovení bude pro vyřešení shora položené otázky klíčový právě s ohledem na nutnost užití analogie. Závěry bude samozřejmě možné užít též při výkladu a posouzení nicotnosti případného odkazu.

Na první pohled by se zdálo, že jakýkoli odkaz i zůstavení věci cizí je nicotný, případně neplatný. Dle mého názoru tomu ale tak není, neboť pro takový závěr v obecné rovině není důvod. Je nutné přihlédnout k tomu, že mezi pořízením pro případ smrti a dědickým nápadem, smrtí zůstavitele, uplyne určitá, někdy i značně dlouhá, doba. Z tohoto důvodu je nutné položit si otázku, k jakému okamžiku musí být zůstavená věc věcí cizí, aby tím byla způsobena nicotnost, případně neplatnost[8] ustanovení závěti či kodicilu. Zde se většina odborných textů shoduje na závěru, že k odkazu věci cizí se nepřihlíží pouze v případě, že věc je věcí cizí v době dědického nápadu, tedy v případě české právní úpravy v okamžiku smrti zůstavitele.[9] Autor příslušné části komentáře k občanskému zákoníku vydaného nakladatelstvím C. H. Beck,[10] citovaného shora, se však přiklání k názoru, že nicotný je odkaz věci cizí, pokud jde o věc cizí v době pořízení pro případ smrti.[11] Tento závěr však i v rámci zmíněného komentáře postrádá jakékoli odůvodnění. S tímto se tedy neztotožňuji a osobně se přikláním k názoru prvnímu, podle kterého nicotný je pouze odkaz věci cizí, která je cizí v době smrti zůstavitele.[12] Taková věc nemůže být z logiky věci předmětem odkazu, neboť zůstavitel s ní nemohl ke dni své smrti disponovat.[13] Tento závěr platí analogicky i pro zůstavení jednotlivé individuálně určené věci dědici.

Není zde důvod zakazovat zůstaviteli pod sankcí nicotnosti, případně neplatnosti, jeho pořízení, aby pořídil již dříve o věci cizí, o které má za to, že bude ke dni jeho smrti tvořit součást pozůstalosti.[14] Může jít přitom jednak o věci v době pořízení cizí, nebo i o věci ještě neexistující např. dům, který se zůstavitel chystá vystavět, apod. Mám tedy za to, že zůstavení určité individuálně určené věci zůstavitelem je možné, i když konkrétní věc v době pořízení zůstaviteli nepatří, je tedy věcí cizí v širším smyslu, pokud se jeho vlastnictvím stane v budoucnu a tímto bude i v okamžiku smrti zůstavitele. Platnosti takového ustanovení závěti není na závadu ani to, že zůstavitel věc, potom co o ní pořídí, za života převede do vlastnictví třetí osoby, pokud ji ještě před svou smrtí nabude zpět. Tento závěr navíc plně reflektuje i zásadu výkladu závěti v souladu s vůlí zůstavitele, jak je vyjádřena ve shora citovaném ust. § 1494 odst. 2 OZ.     

Zůstavení věci druhově určené

Podobná situace jako u věcí individuálně určených panuje v případě, že zůstavitel pořídí o věci druhově určené, která není součástí jeho pozůstalosti v době pořízení. Zde v případě, že by se jednalo o zřízení odkazu takové věci, platí ust. § 1605 OZ, které stanoví, že takový odkaz je neplatný pouze v případě, že věc není součástí pozůstalosti.[15] Pro případ odkazu věci cizí druhově určené tak zákonodárce výslovně normuje, že věc musí být cizí právě v okamžiku dědického nápadu, nikoli ke dni pořízení, neboť právě věci patřící do jmění zůstavitele ke dni jeho smrti tvoří pozůstalost.[16] Vzhledem k tomu, že závěry o možnosti užití analogie právní úpravy odkazů na případy povolání určité osoby dědicem konkrétních věcí z pozůstalosti lze dle mého názoru užít i v případě věcí genericky určených, je možné uzavřít, že pořídit závětí o cizí věci lze platně i v případě druhově určených věcí, avšak tyto musí být součástí pozůstalosti ke dni smrti zůstavitele.[17]

Předmětná právní úprava může navíc představovat argument pro správnost závěru shora uvedeného týkajícího se možnosti pořízení o cizí věci určené individuálně, a to vzhledem k tomu, že zde není žádný důvod stanovit jiný rozhodný okamžik pro posouzení platnosti, resp. nicotnosti, příslušného ustanovení pořízení pro případ smrti pro věci druhově určené a pro věci individuálně určené.[18] Poněkud zvláštní je, že situace, kdy je předmětem odkazu cizí věc druhově určená a věc individuálně určená, které nejsou součástí pozůstalosti, případně majetkem obtížené osoby v době smrti zůstavitele, jsou ze strany zákonodárce sankcionovány různými následky. V prvním případě neplatností, ve druhém nicotností. Velký praktický význam ovšem toto rozlišení dle mého názoru nemá.

Shrnutí

Právní úprava v občanském zákoníku tedy ze shora uvedených důvodů umožňuje zůstaviteli povolat určitou osobu dědicem věci, která není majetkem zůstavitele v době pořízení závětí, pokud se předmětná věc stane majetkem zůstavitele k okamžiku jeho smrti.

• Štítky:
• 2016