Aktuálně k opatrovníkům v řízení o pozůstalosti dle paragrafu 118 až 119 Zákona o zvláštních řízeních soudních

JUDr. Filip Plašil

Soudní komisař se běžně setkává s případy, kdy některý ze zletilých dědiců – fyzických osob – v řízení o pozůstalosti zjevně není schopen před soudem samostatně jednat, ačkoliv není soudním rozhodnutím omezen ve svéprávnosti a nemá k hájení svých zájmů ustanoveného opatrovníka. Obdobná je i situace, kdy sice již došlo k zahájení řízení o omezení svéprávnosti takového účastníka, avšak dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

K zajištění ochrany práv takových dědiců v pozůstalostním řízení přinesl zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále ZŘS) v ustanoveních § 118 až 119 (část druhá, hlava III., pododdíl 3) instituty opatrovníka dědice a zvláštního opatrovníka, přičemž jejich právní úprava je speciální k obecné právní úpravě procesního opatrovníka dle § 29 odst. 1 až 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále OSŘ),[1] a je ve zvláštním vztahu i k běžnému opatrovnictví dle § 465 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále NOZ). I přes právní úpravu, která se jeví být poměrně jasná, již v praxi nastaly výkladové obtíže ohledně § 118 a 119 ZŘS, které se dotýkají samotné podstaty institutů opatrovníka dědice a zvláštního opatrovníka. Cílem příspěvku je zejména seznámit čtenáře s možná prvním dostupným rozhodnutím odvolací instance, které se této problematiky dotýká. V závěru příspěvek přináší ještě drobnou poznámku týkající se subjektivních mezí předmětných ustanovení.

Vztah opatrovníka dědice a zvláštního opatrovníka podle § 118 až 119 ZŘS k opatrovníku dle § 465 a násl. NOZ a procesnímu opatrovníku dle § 29 OSŘ

V posuzovaném případě jeden ze zletilých účastníků (fyzických osob) řízení o pozůstalosti, kteří přicházeli v úvahu jako dědicové, sice nebyl soudním rozhodnutím omezen ve svéprávnosti, avšak z obsahu spisu i ze souhlasných prohlášení ostatních účastníků řízení vyplynulo, že není schopen samostatně jednat před soudem. Soudním komisařem mu proto byl ustanoven opatrovník podle § 118 ZŘS. Opatrovník za dědice zejména neodmítl dědictví, vyhradil si soupis pozůstalosti, připojil se k dohodě pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů (§ 162 odst. 1 ZŘS) a též k dohodě o rozdělení pozůstalosti [dle § 1695 odst. 1 NOZ, potažmo § 185 odst. 1 písm. d) ZŘS]. Soudní komisař následně předložil věc opatrovnickému soudu ke schválení úkonů, které opatrovník dědice v řízení o pozůstalosti učinil.

Opatrovnický soud návrh na schválení právních jednání opatrovníka dědice odmítl, řízení o návrhu zastavil a zároveň zahájil řízení o přezkum svéprávnosti dědice a řízení ve věcech opatrovnictví. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že není příslušným ke schválení úkonů učiněných za dědice opatrovníkem ustanoveným podle § 118 ZŘS, neboť nejde o úkony opatrovníka ustanoveného opatrovnickým soudem dle § 465 NOZ. Opatrovnický soud uzavřel, že uzavření dohody o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela a dohody o rozdělení pozůstalosti musí být za dědice učiněno opatrovníkem jmenovaným mu soudem v rámci přezkumu svéprávnosti či v rámci řízení o jmenování opatrovníka, nikoliv opatrovníkem, jmenovaným mu soudním komisařem dle § 118 ZŘS.

K odvolání pozůstalostním soudem ustanoveného opatrovníka a dalšího účastníka řízení Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v aktuálním usnesení ze dne 24. 8. 2016, čj. 56 Co 512/2016-33, usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Shora uvedené závěry odvolací soud odmítl a dospěl k závěru, že „opatrovník ustanovený dědici v rámci řízení o pozůstalosti je plnohodnotným opatrovníkem, který může za dědice jednat ve všech oblastech, v nichž přísluší jednat samotnému dědici“. Opatrovnický soud je dle uvedeného usnesení odvolacího soudu příslušný k tomu, aby posoudil, zda úkony, které nelze považovat za jednání v běžné záležitosti, učiněné v řízení o pozůstalosti „hmotněprávním“ opatrovníkem ustanoveným podle § 118 až 119 ZŘS, jsou v zájmu opatrovance. Pravomoc opatrovnického soudu je zde dána ustanovením § 461 odst. 1 NOZ. Odvolací soud též výslovně uvedl, že opatrovníka dědice dle § 118 nebo zvláštního opatrovníka dle § 119 ZŘS jmenuje přímo v řízení o pozůstalosti soudní komisař. Dle závěrů odvolacího soudu je dále nutné, aby opatrovnický soud v řízení o schválení úkonů hmotněprávního opatrovníka ustanoveného dědici soudním komisařem dle § 118 ZŘS ustanovil dědici procesního opatrovníka, a to kvůli „vyloučení možné kolize zájmů hmotněprávního opatrovníka a opatrovance“.

Se závěry uvedenými v citovaném usnesení odvolacího soudu se lze ztotožnit i s ohledem na důvodovou zprávu k ZŘS, která pojímá opatrovníka ustanoveného soudním komisařem v řízení o pozůstalosti jako rovnocennou náhradu běžného opatrovníka ustanoveného opatrovnickým soudem podle § 465 NOZ: „V řízení o pozůstalosti je třeba, aby dědic, který nemůže samostatně jednat, byl náležitě zastoupen, a to jak v případě, že ho zákonný zástupce nebo opatrovník nemůže zastupovat pro nebezpečí střetu zájmů, tak i tehdy, jestliže nemá zákonného zástupce nebo opatrovníka a v příslušném opatrovnickém řízení dosud nebylo přijato odpovídající opatření. Soud proto přímo v řízení o pozůstalosti jmenuje dědici opatrovníka (zvláštního opatrovníka).“

Citované závěry lze podpořit i literaturou. Tak Pirk uvádí, že „pro účely pozůstalostního řízení jmenuje soudní komisař vždy opatrovníka podle tohoto ustanovení [§ 118 ZŘS, pozn. aut.] nezávisle na výsledku řízení o opatrovnictví člověka podle § 465 ObčZ“.[2] Podobný závěr lze dovodit z komentáře zpracovaného Muzikářem: „pozůstalostní soud nebude rozhodovat o ustanovení opatrovníka ani tehdy, jestliže jej již předešel soud v řízení ve věcech opatrovnictví a již dříve přijal v příslušném řízení odpovídající opatření (např. jmenoval opatrovníka fyzické osobě omezené ve svéprávnosti...)“[3] Je zřetelné, že i citovaní autoři vnímají opatrovníky ustanovované podle § 118 až 119 ZŘS jako náhradu hmotněprávního opatrovníka.

V posuzovaném případě lze využít i teleologický výklad: při interpretaci zákona podle opatrovnického soudu prvního stupně by opatrovník dědice či zvláštní opatrovník, kteří jsou ustanoveni dle § 118 a 119 ZŘS, nebyli oprávněni za dědice učinit prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví, uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela a uzavřít dohodu o rozdělení pozů­stalosti. Ke schválení těchto jednání by musel opatrovnický soud ustanovit dalšího opatrovníka dle § 62 nebo 465 NOZ, který by musel být soudním komisařem tak jako opatrovník dědice předvolán k jednání (když podle § 1694 odst. 1 NOZ je možné uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti jenom před soudem, respektive před soudním komisařem), zde by se mu dostalo týchž poučení jako již předtím opatrovníku dědice a soudní komisař by musel provést fakticky tytéž úkony, které již jednou provedl za účasti opatrovníka dědice ustanoveného dle § 118 ZŘS. Institut opatrovníka dědice nebo zvláštního opatrovníka ustanovených soudním komisařem by tak očividně ztrácel význam a ustanovení  § 118 a 119 ZŘS by se stala obsoletní. Hlavní účel nové právní úpravy lze spatřovat zřejmě v urychlení řízení o pozůstalosti. Jak shodně uvádějí Pirk a Muzikář, § 119 ZŘS předpokládá ustanovení zvláštního opatrovníka výhradně v řízení o pozůstalosti a nepočítá se jmenováním kolizního opatrovníka v řízení ve věcech opatrovnictví; to právě z důvodu, že hrozba střetu zájmů vyjde najevo teprve po zahájení řízení o pozůstalosti – učinil-li by soudní komisař podnět ke jmenování kolizního opatrovníka opatrovnickým soudem, vedl by takový postup pouze k průtahům.[4] Podobný závěr lze učinit i u § 118 ZŘS, kde zákon ukládá soudnímu komisaři ustanovit opatrovníka dědici neschopnému samostatně jednat před soudem generálně, pouze s výjimkou, kdy již opatrovnický soud učinil jiné opatření.

V návaznosti na výše uvedené lze učinit ohledně opatrovníků ustanovovaných soudním komisařem v řízení o pozůstalosti některé závěry:

Opatrovník ustanovený pozůstalostním soudem (rozumí se soudním komisařem,[5] neboť i na jmenování opatrovníka se vztahuje pověření soudního komisaře podle § 100 odst. 1 ZŘS – § 100 odst. 2 ZŘS nestanoví v této věci žádnou výjimku) podle § 118 až 119 ZŘS je plnohodnotným hmotněprávním opatrovníkem, rovnocenným běžnému opatrovníku ve smyslu § 465 a násl. NOZ ustanovenému opatrovnickým soudem v řízení podle §§ 44 a násl. ZŘS, a může proto činit za opatrovance v řízení o pozůstalosti veškerá právní jednání a procesní úkony, které by mohl opatrovanec činit sám, kdyby mu v tom nebránila překážka v podobě neschopnosti v řízení před soudem samostatně jednat. Není proto nutné ani přípustné, aby pozůstalostní soud podle § 109 odst. 2 OSŘ přerušoval pozůstalostní řízení a dával podnět opatrovnickému soudu k zahájení řízení podle § 34 a násl. a § 44 a násl. ZŘS, protože opatrovník ustanovený soudním komisařem podle § 118 až 119 ZŘS může za jím zastoupeného opatrovance činit i hmotněprávní úkony, a tedy i uzavřít např. dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání zaniklého společného jmění manželů nebo dohodu o rozdělení pozůstalosti. Zákon ostatně nestanoví, že by opatrovník dědice jmenovaný podle § 118 až 119 ZŘS mohl za opatrovance činit pouze procesněprávní úkony.

Pozůstalostní soud má povinnost opatrovníka dědice či zvláštního opatrovníka v řízení o pozůstalosti ustanovit, kdykoliv zjistí, že je to potřebné – zákon neponechává toto opatření pozůstalostnímu soudu na úvaze.[6] Opatrovník, jmenovaný pozůstalostním soudem, je opatrovníkem jmenovaným soudem stejně jako opatrovník jmenovaný dle § 465 nebo 62 NOZ.

Pozůstalostní soud má povinnost ustanovit dědici, který není schopen samostatně před soudem jednat, opatrovníka dle § 118 až 119 ZŘS i v případě, kdy již probíhá řízení podle § 44 a násl. ZŘS o ustanovení běžného hmotněprávního opatrovníka, avšak dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Právní mocí rozhodnutí opatrovnického soudu o jmenování opatrovníka dle § 465 NOZ opatrovnictví na základě rozhodnutí pozůstalostního soudu zaniká.[7] Byl-li opatrovník dle § 465 NOZ ustanoven již předtím, než v pozůstalostním řízení vyšlo najevo, že dědic není schopen před soudem samostatně jednat, nenaleznou § 118 a 119 ZŘS využití a pozůstalostní soud bude jednat s tímto hmotněprávním opatrovníkem.[8]

Jsou-li dány podmínky pro ustanovení opatrovníka dědice nebo kolizního opatrovníka podle § 118 a 119 ZŘS, ustanovení o procesním opatrovníku dle § 29 OSŘ se nepoužije.[9] Pozůstalostní soud tak není při ustanovování opatrovníka dědice nebo kolizního opatrovníka vázán ani podmínkou hrozícího nebezpečí z prodlení, kterou zakotvuje § 29 odst. 1 OSŘ.

Situace v zemích německého jazykového okruhu – pokus o komparaci víceméně selhává

Domácí judikatura bude při interpretaci právních institutů opatrovníka dědice a zvláštního opatrovníka dle § 118 a 119 ZŘS představovat nejspíše jediné snadno akceptovatelné vodítko, neboť právní řády Rakouska, Německa a Švýcarska, které převážně sloužily jako interpretační zdroj českému zákonodárci v oblasti dědického práva, vykazují v otázce opatrovnictví dědiců v pozůstalostním řízení více či méně podstatné odchylky. Ve všech třech státech se navíc jedná o poměrně novou právní úpravu, u níž je možné očekávat, že se její interpretace bude nadále vyvíjet.

V Rakousku upravuje AußStrG[10] v § 5 ve spojení s § 156 pro řízení o pozůstalosti několik speciálních typů opatrovníků – kolizního opatrovníka (obdoba českého § 119 ZŘS), opatrovníka dědiců neznámého pobytu, opatrovníka dosud nenarozených dědiců (např. následných dědiců) a opatrovníka pozůstalosti. V případech zletilých dědiců, kteří nejsou schopni před soudem samostatně jednat, však podle § 156 odst. 3 AußStrG pozůstalostní soud neustanovuje opatrovníka sám, nýbrž učiní podnět u opatrovnického soudu.[11]

V německém FamFG[12] v rámci regulace řízení o pozůstalosti chybí úprava opatrovnictví pro účastníky, kteří nemají procesní způsobilost. Objevily se názory, že pro tyto případy je nutné analogicky použít § 276 a § 340 odst. 1 FamFG a ustanovit běžného procesního opatrovníka.[13] Ustanovení § 364 FamFG v rámci ustanovení o pozůstalostním řízení zavádí pouze opatrovníka pro účastníky nepřítomné. V případě neznámého dědice se uplatní opatrovník pozůstalosti jmenovaný pozůstalostním soudem – Nachlasspfleger podle § 1960 BGB,[14] naproti tomu ale u dědiců neznámého pobytu jmenuje podle § 340 FamFG opatrovníka pro nepřítomné účastníky (Abwesenheitspfleger) opatrovnický soud.[15]

Ve Švýcarsku je situace méně přehledná. Ustanovení  § 390 až 398 ZGB[16] upravují několik typů opatrovníků podle povahy a stupně nutného zastupování – Begleitbeistandschaft, Vertretungsbeistandschaft, Mitwirkungsbeistandschaft a nejzávažnější a nejkomplexnější umfassende Beistandschaft. Ustanovení opatrovníků neprovádí pozůstalostní soud (kterým je podle jednotlivých kantonů samosoudce okresního soudu, notářství…), ale zvláštní úřad – Kindes- und Erwachsenenschutzbehörde (KESB). Organizace úřadu je regulována zákony jednotlivých kantonů. Právě úřad v některých kantonech schvaluje hmotněprávní úkony (přijetí či odmítnutí dědictví, uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti apod.), které za dědice neschopného samostatně před soudem jednat učinil opatrovník ustanovený dle ZGB (§ 416 ZGB); u některých typů opatrovnictví není souhlas úřadu třeba. Dojde-li ke kolizi již ustanoveného opatrovníka se zájmy jím zastupovaného dědice, ustanoví úřad náhradního opatrovníka nebo provede úkony sám (§ 403 ZGB). Uvedený stav platí od nabytí účinnosti novelizace ZGB k 1. 1. 2013.[17]

Z uvedeného stavu vyplývá, že právní úpravu obdobnou české v právních řádech Rakouska, Německa ani Švýcarska nenalézáme. Analogická interpretace § 118 a 119 ZŘS zde bude možná snad jen velmi obtížně.

Dodatečná poznámka k subjektivním mezím DLE § 118 AŽ 120 ZŘS

Speciální úprava opatrovnictví v řízení o pozůstalosti je použitelná právě pro dědice, ne však pro jiné účastníky řízení, jakými jsou např. pozůstalý manžel nebo věřitelé.[18] Termínem „dědic“ je zajisté míněn dědic v širším smyslu; úprava je použitelná i pro účastníky řízení, kteří se nabízejí v úvahu jako dědicové, avšak dosud se dědici nestali. Opačný výklad by postrádal smyslu, když k odmítnutí či přijetí dědictví (hmotněprávní úkony) by musel být účastníku nabízejícímu se v úvahu jako dědic ustanoven opatrovník v opatrovnickém řízení – následná potřeba opatrovníka dle § 118 až 120 ZŘS pro další úsek řízení o pozůstalosti by odpadla. Pro jiné účastníky pozůstalostního řízení než pro dědice ustanoví soud (soudní komisař) procesního opatrovníka podle § 29 OSŘ.[19]

Literatura, která je do této doby k dispozici, se jednotlivými typy účastníků pozůstalostního řízení kromě dědiců blíže nezabývá. Z toho důvodu snad není na škodu zamyšlení nad použitím § 118 až 120 ZŘS na vypravitele pohřbu a nepominutelného dědice, u kterých by mohly nastat otázky.

Ustanovení § 118 až 120 ZŘS se, a silentio legis, pravděpodobně nepoužijí ani pro vypravitele pohřbu, který je účastníkem řízení dle § 110 odst. 2 ZŘS, ale nemá postavení dědice, ačkoliv by se snad možnost ustanovit opatrovníka vypraviteli pohřbu soudním komisařem mohla jevit jako vhodná v případech, kdy soudní komisař hodlá zastavit řízení podle § 154 ZŘS a k tomuto postupu potřebuje souhlas vypravitele pohřbu s vydáním zůstavitelova majetku bez hodnoty nebo majetku nepatrné hodnoty. Zákon nerozšiřuje uplatnění  § 118 až 120 ZŘS i na vypravitele pohřbu zřejmě z důvodu, že právě kvůli nepatrné hodnotě vydávaného majetku nebude pravidelně vypravitel ve svých právech vážně dotčen. Případ, kdy některá osoba bude schopna vypravit zůstaviteli pohřeb, avšak neměla by či by následně ztratila schopnost jednat samostatně před soudem, bude navíc jistě ojedinělý. V nemnoha v úvahu hypoteticky přicházejících opačných případech bude muset postačovat patrně ustanovení běžného hmotněprávního opatrovníka podle § 465 NOZ. Ustanovení procesního opatrovníka podle § 29 OSŘ, které by zřejmě preferoval komentář Hamuľákové a Petrov Křiváčkové,[20] v daném případě spíše nebude namístě, neboť souhlas vypravitele pohřbu s vydáním majetku bez hodnoty či nepatrné hodnoty je úkonem hmotněprávním, ke kterému procesní opatrovník není oprávněn.[21]

U nepominutelného dědice je nutné zodpovědět otázku týkající se použití § 118 až 120 ZŘS záporně. Po nabytí účinnosti NOZ se právní postavení nepominutelného dědice oproti předcházející právní úpravě radikálně změnilo. Jistě lze souhlasit s tvrzením, že nepominutelný dědic není dědicem,[22] má pouze postavení věřitele,[23] a tedy patrně není potřebné chránit jeho práva v pozůstalostním řízení podstatně více než práva jiných věřitelů. Dle § 113 ZŘS není ani účastníkem celého řízení o pozůstalosti, nýbrž pouze některých jeho částí – jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.

Tolik dodatečná poznámka k některým případům použití § 118 a 119 ZŘS, kterým se dosud vydaná literatura nevěnuje.

• Štítky:
• 2016