Ústavodárný říšský sněm 1848 až 1849 a jeho poslanec, budoucí notář Antonín Mokrý

JUDr. Jan Kotous

Autor působí externě na Právnické fakultě UK v Praze.

 

V roce 1898, kdy celá habsburská monarchie oslavovala 50. výročí nastoupení císaře Františka Josefa I. na trůn, vydalo Vilímkovo nakladatelství v Praze reprezentativní publikaci vinohradského novináře a publicisty Josefa Jakuba Toužimského (1848–1903) nazvanou „Na úsvitě nové doby“ s podtitulem „Dějiny roku 1848 v zemích českých“. Už samotný název odrážel naděje, které český národ s tímto rokem spojoval, zvláště „aby pokračoval tam, kde Bílá Hora přítrž jeho státnímu životu učinila“. Naděje byly vkládány zejména do hnutí slovanské vzájemnosti, vrcholící známým Slovanským sjezdem, který měl být podle představ svolavatelů činitelem reprezentujícím nároky slovanských národů na rovnoprávnost. Současně měl vytvořit hráz „proti rozpínavosti velkoněmecké a panovačnosti maďarské“. Hlavním politickým cílem toho roku však bylo přijetí ústavy „v duchu starého práva a nové svobody“ jak pro české historické země, tak pro celou mnohonárodnostní říši. Svoji nezastupitelnou roli zde sehrávali pochopitelně vzdělaní právníci, zástupci nejrůznějších odvětví práva, účastnící se na veřejném životě. Mezi nimi nacházíme i zástupce notářského stavu, z nichž někteří, jako např. Alois Pravoslav Trojan, zůstávají v širším povědomí dodnes. Další většinou upadli v zapomnění, i když tato skutečnost, sama o sobě, jim na významu neubírá. Jednou takovou osobností, které je věnován tento článek, byl pozdější vodňanský notář, delegát Slovanského sjezdu, poslanec Ústavodárného říšského sněmu a zakladatel jihočeské právnické generace, skromný a moudrý člověk s hlubokým sociálním cítěním, Antonín Mokrý.

Historické souvislosti

Pražské noviny, vycházející každý týden v neděli a ve čtvrtek, přinesly dne 2. ledna 1848 ve svém 1. čísle v rubrice „Domácí záležitosti“ článek „České přání“ vyslovené k novému roku 1848. Prvním, a proto patrně nejdůležitějším přáním, které „si všichni Čechové přejí, aneb aspoň přáti mají“, bylo „aby skutečně panovala svornost obou národů v zemích koruny naší bydlících, tak jak velí zákony a moudrá vůle našich králů“. Bohužel toto přání zůstalo pouze přáním. Z novin a letáků, které se dochovaly z roku 1848, nemůžeme se ubránit dojmu, že situace v tehdejší monarchii byla všechno, jenom ne přehledná. Události se řítily dopředu rychlostí, které tehdejší zpravodajství nemohlo stačit. Jen namátkou si připomeňme nejdůležitější okamžiky, které tento „revoluční rok“ charakterizují.

Bylo to především známé shromáždění ve Svatováclavských lázních v Praze dne 11. března 1848, kde byly koncipovány tzv. Články svatováclavské, obsahující požadavky českého národa. Březnové bouře ve Vídni znamenaly odstoupení Met­ternicha a změny na nejvyšších místech. Následoval Kabinetní list z 8. dubna 1848, adresovaný císařskému ministru vnitra Pillersdorfovi a slibující mj. jazykovou rovnoprávnost, svolání a volby do českého zemského sněmu. Vídeňská vláda vyhlásila rozhodnutím císaře z 25. dubna 1848 ústavu pro neuherskou část monarchie (tzv. Pillersdorfovu – oktrojovanou), která přes všechny legislativní nedostatky zakotvila základní demokratické svobody: osobní, náboženskou a tiskovou. Zaručila rovněž ochranu listovního tajemství, ústnost a veřejnost soudního řízení a také rovnoprávnost národů žijících v monarchii. Na jejím základě měl být zvolen Říšský sněm, který měl vypracovat a schválit definitivní ústavu neuherské části monarchie. V Praze byl zahájen 2. června 1848 Slovanský sjezd (ve skutečnosti to byl sjezd rakouských Slovanů) a došlo k bouřím, známým jako „svatodušní“, které trvaly od 12. do 18. června 1848. Neklidná a poněkud i nepřehledná situace v Čechách měla za následek, že se zde, oproti ostatním říšským zemím, konaly volby do Ústavodárného říšského sněmu opožděně, až ve dnech 8. až 10. července 1848. Zvoleno bylo 55 Čechů oproti 35 Němcům. Sněm byl zahájen ve Vídni 22. července. Je zajímavé, že zatímco všichni čeští poslanci stáli na pravici a podporovali vídeňskou vládu, němečtí poslanci tvořili levici a hlásili se ke státoprávnímu spojení Rakouska s Německem.

Delegátem Slovanského sjezdu

Antonín Mokrý, někdy označovaný v rodinné kronice jako Antonín IV., se narodil 27. září 1820 v jihočeských Netolicích spolu se svým dvojčetem Františkem. Byli v pořadí deváté a desáté dítě manželů Adama Mokrého a Marie roz. Řídké. Rod Mokrých žil v Netolicích od konce třicetileté války, tedy v době Antonínova narození necelých 200 let. Netolice jsou dodneška typickým jihočeským městečkem, které svou tvář měnilo po staletí jen sporadicky. Je ovšem třeba zdůraznit, že jsou velice starobylé, pokládají se za sídlo staročeského kmene Netoliců, podobně jako další jihočeské městečko Doudleby je od pradávna považováno za sídlo kmene Doudlebů. Po skončení základní školní docházky dvojčata vystudovala českobudějovické Piaristické gymnasium a odešla v roce 1842 společně studovat práva na právnickou fakultu vídeňské univerzity. Studium absolvovali v roce 1845. Oba také praktikovali postupně na různých místech v jižních Čechách. I když si byli k nerozeznání podobní, jak už to někdy u dvojčat bývá, stejně se oblékali a nosili dokonce stejný knír, jejich cesty se pomalu, ale jistě rozcházely. Zdá se, že Antonín byl na rozdíl od svého bratra cílevědomější a ve společenském životě aktivnější. František byl po skončení praxe právního praktikanta jmenován aktuárem okresního úřadu v Benešově, kde se také oženil s dcerou tamního notáře Kapuse. Krátce nato byl ustanoven soudcem okresního soudu v Tarnobrzegu v Haliči. Antonín se naproti tomu stává 8. 10. 1845 právníkem (Rechtakcessist) magistrátu města Netolic. Na tomto místě setrvá až do 1. 5. 1848.

Slovanský sjezd byl zahájen v Praze 2. června 1848. Jeho předsedou se stal František Palacký. Sjezd jednal ve třech sborech, jejichž ustavující schůze proběhly ještě před zahájením sjezdu 31. května v budově Musea Království Českého na tehdejší Kolowratově třídě (dnešní Příkopy a bývalý palác Zemské banky). Každý sbor měl ve svém čele předsedu, místopředsedu a zapisovatele. První byl sbor jihoslovanský, druhý polskorusínský a konečně třetí sbor českoslovanský. Jeho předsedou byl zvolen Pavel Josef Šafařík, místopředsedou (také „náměstkem“) se stal moravský delegát dr. Jan Dvořáček a zapisovatelem Karel Storch. Každý ze sborů zvolil své zástupce pro tzv. „velký výbor sjezdový“, zatímco zvolení funkcionáři všech tří sborů tvořili „malý výbor sjezdový“. Mezi zvolenými zástupci českoslovanského sboru do velkého sjezdového výboru se potkáváme s celou řadou jmen známých českých právníků a mezi nimi také se jménem „Antonín Mokrý (z Netolic)“.

Slovanský sjezd neměl od svého počátku jasný program. Bezprostředním podnětem ke svolání byly s největší pravděpodobností aktivity frankfurtského parlamentu směřující k vytvoření velkého, sjednoceného Německa. Jednání sborů byla často velmi dramatická a odrážela nejednotnost a také různorodost zájmů jednotlivých slovanských národů. Patrné to bylo i ve sboru českoslovanském, ve kterém se střetávaly austroslavistické názory českých delegátů se stanovisky Slováků. Na návrh předsedy sboru polskorusínského Karla Libelta se nakonec sjezd 5. června shodl na třech programových bodech svého jednání. Nejprve měl být vydán manifest ke všem evropským národům, za druhé mělo být vypracováno zvláštní podání k císaři, z něhož by bylo patrno, čeho se Slované v monarchii domáhají, a konečně měly být odsouhlaseny prostředky k utužení svazků slovanských národů v mocnářství. Z těchto tří bodů byl zrealizován sjezdem pouze první. Manifest k evropským národům se vyslovil pro svobodu, rovnost a bratrství všech evropských národů, proti absolutismu a za vládu na základě ústavy. Habsburská monarchie měla být přeměněna na spolek rovnoprávných národů. Ostatní dva body, i když byly ve stadiu rozpracování, nemohly být dokončeny. V Praze došlo ke svatodušním bouřím. V jejich důsledku většina delegátů Prahu opustila. Když bouře ustaly, sešli se zbývající delegáti dne 16. června 1848, ale k jednání pro malou účast nedošlo. 28. června 1848 bylo publikováno odročení Slovanského sjezdu v Praze na příznivější dobu. Sjezd se už nikdy nesešel. Antonín Mokrý se vrátil domů do Netolic.

Poslancem ústavodárného říšského sněmu

U některých lidí se nejvýznamnější etapy jejich života z celospolečenského pohledu odehrají často ještě před jejich vstupem do praktického období, kdy si najdou trvalé zaměstnání a založí rodinu. Antonín Mokrý je toho příkladem. Nebylo mu ještě ani 28 let, když se stal delegátem Slovanského sjezdu a současně poslancem Říšského sněmu. Měl k tomu všechny předpoklady. Jeho otec Adam Mokrý byl váženým netolickým měšťanem, který vedl příkladný rodinný život. Ačkoli neměl vysokoškolské vzdělání, měl na svou dobu široký rozhled a zřejmě velmi vysokou přirozenou inteligenci. O vybraném vkusu Adama Mokrého svědčí až do dnešních dnů několik dochovaných kousků mobiliáře z jeho domu v Netolicích. Maximální péči věnoval výchově svých dětí, z nichž nejstarší Vojtěch vystudoval teologii a stal se později jako generální vikář a probošt katedrální kapituly v Českých Budějovicích nejbližším spolupracovníkem vlasteneckého biskupa Jana Valeriána Jirsíka. Jaro 1848 a jeho revoluční nálada patřila mladým. Není divu, že v Netolicích a nedalekých Vodňanech padla volba na mladého právníka, který se nedávno vrátil ze studií ve Vídni a který nota bene pocházel ze známé „patricijské“ netolické rodiny.

Při volbách do Říšského sněmu, který byl zvláštním císařským manifestem ze dne 6. června 1848 prohlášen ústavodárným, platil volební katastr stanovený Pillersdorfovou ústavou. Volby byly realizovány jako nepřímé. Samotný volební akt se rozpadal na dvě části, na volbu volitelů a volbu vlastních poslanců. K platné volbě poslance bylo třeba absolutní většiny odevzdaných hlasů při účasti nejméně tří čtvrtin celkového počtu volitelů. Celkem mělo být z deseti správních obvodů neuherské části říše zvoleno 383 poslanců, z nichž každý měl zastupovat cca 50 000 obyvatel. Volby začaly ve druhé polovině června a trvaly v některých místech i několik týdnů. Poslanci se sjížděli proto na zasedání postupně. Ještě v září 1848 evidovala sněmovní kancelář sice neúplný, zatím ale nejvyšší počet poslanců, 377.

O vídeňském pobytu poslance Říšské rady Antonína Mokrého se nám mnoho zpráv nedochovalo. Víme ale, že patřil mezi ty poslance, jejichž volební mandáty byly ověřeny do 18. července 1848, kdy byl sněm prohlášen za ustavený. Hned následující den se sněmovně představila nová vláda v čele s ministrem vnitra Antonem von Doblhoffem a ministrem spravedlnosti Alexandrem Bachem. 20. července 1848 bylo zvoleno prezídium ústavodárného sněmu v čele s prezidentem JUDr. Franzem Schmittem, který zastupoval Dolní Rakousy, a viceprezidenty JUDr. Antonínem Strobachem za Čechy a Johannem Hagenauerem, zastupujícím Terst. Prezídium sněmu bylo voleno vždy na jeden měsíc. Mimochodem, pražský právník JUDr. A. Strobach se stal o měsíc později prezidentem sněmu a tuto funkci zastával během volebního období ještě 2x (září a prosinec 1848). Z dochovaného zasedacího pořádku říšského sněmu ve vídeňské Zimní jízdárně ještě dnes můžeme identifikovat, kde měl poslanec Antonín Mokrý své místo. Jak už bylo řečeno výše, poslanci z Čech zasedali na pravici. Antonín Mokrý zasedal v 5. řadě na sedadle č. 45. Jako povolání má v zasedacím pořádku uvedeno „měšťan“ (Bürger) a volební okres Vodňany. Za souseda na sedadle č. 46 měl Františka Haška, rovněž měšťana, zvoleného za České Budějovice (Budweis). Z druhé strany byl jeho sousedem na sedadle č. 43 protagonista sněmu a mluvčí českých poslanců JUDr. František Rieger, zvolený za volební okres Železný Brod, povoláním doktor práv (Doktor der Rechte). Činnost sněmu a práce poslanců byla stejně jako dnes často terčem nemilosrdné kritiky. Tak např. poslanec – sněmovní odborník na církevní problematiku – Václav Vladivoj Tomek při zasedání pokračoval ve psaní svých Dějin král. hl. města Prahy a poslanec Josef Kajetán Tyl napsal během sněmovních jednání dvě divadelní hry…

Ústavodárný říšský sněm, který se konstituoval jako suverénní, svěřil vypracování návrhu nové ústavy třicetičlennému ústavnímu výboru. Měl poměrně volnou ruku s jediným omezením – nedotčena musela zůstat dynastická moc. Na přechodnou dobu měl být také zachován správní a administrativní aparát na střední a nižší úrovni. Samostatnou kapitolou byla armáda a její postavení v celospolečenském systému monarchie. Armáda měla být i nadále nezávislá, a sehrávat tak roli nezastupitelného mocenského činitele. O senzaci se na zasedání sněmu, hned několik dnů po zahájení, postaral slezský poslanec Hans Kudlich, který předložil návrh na zrušení poddanství a všech závazků z něho vyplývajících. Návrh podporovala i silná skupina českých poslanců a není důvodu pochybovat o tom, že mezi nimi byl netolický Antonín Mokrý. Při hlasování 5. září 1848 rozhodla sněmovna většinou 183 : 119 hlasům o zrušení poddanství a vykoupení se z roboty za náhradu. Zákon byl neprodleně předložen vládou císaři ke schválení. Ještě téhož dne Ferdinand V. svým podpisem zákon potvrdil.

Sněm v Kroměříži

6. října 1848 vypukly ve Vídni opět nepokoje, jejichž obětí se stal ministr války Theodor Baillet-Latour. Císařský dvůr se hned následující den přesunul do Olomouce. Poslanci se ve Vídni necítili bezpečni a mnozí z nich Vídeň opustili. Jejich počet na sněmovních jednáních stále klesal. Také poslanci z Čech většinou odjeli domů. Karel Sabina k tomu napsal v Pražském večerním listu: „Naši deputovaní se musí vrátit a my je voláme k pořádku…“ Ve Vídni byl vyhlášen 22. října 1848 stav obležení a současně bylo rozhodnuto přeložit ústavodárný sněm do Kroměříže. Olomoucký arcibiskup dal k dispozici k tomuto účelu svůj zámek s vhodným sálem. Císař přesun schválil a podle jeho rozhodnutí se měl sněm sejít v Kroměříži 15. listopadu. Protože se úprava sněmovního sálu poněkud protáhla, sešel se ústavodárný sněm o týden později.

Ještě dnes najdeme na mnoha domech v Kroměříži pamětní desky s označením, kde bydlel Palacký, kde Rieger a mnoho dalších. 53. schůze sněmovny byla zahájena 22. listopadu 1848 a již 27. listopadu 1848 seznámil nový ministerský předseda Felix Schwarzenberg sněmovnu s vládním prohlášením, kterým se vláda přihlásila k principu konstituční monarchie. Současně nenechal Schwarzenberg nikoho na pochybách, že vláda chce skutečně vládnout a že hodlá být tím, čemu se říká „vláda silné ruky“. To bylo v pondělí. Poslanci se ještě zcela nevzpamatovali z nové vlády, když v sobotu 2. prosince 1848 dostal prezident sněmu, kterým byl tentokrát JUDr. Frantizsek Smolka, telegram z Olomouce, ve kterém byl vyzván, aby svolal v poledne mimořádnou schůzi sněmu, aby poslanci mohli vyslechnout závažné vládní prohlášení.

Schůze začala asi v půl druhé odpoledne a před poslance předstoupil opět ministerský předseda Felix Schwarzenberg, který přečetl dokumenty oznamující, že toho dne dopoledne v trůnním sále arcibiskupského paláce v Olomouci abdikoval císař Ferdinand V. a na jeho místo nastoupil nový panovník František Josef I. Sněm ihned zvolil deputaci, která se měla odebrat do Olomouce s gratulací novému mocnáři. Ne všichni poslanci byli se změnou na trůně spokojeni. A důvodů k obavám bylo víc než dost. V nástupním manifestu František Josef I. sice potvrdil, že chce vládnout „ve srozumění s národy“, ale v panovnické titulatuře se opět objevilo označení panovníka „z Boží milosti“ místo dosavadního „konstituční císař“.

Není účelem tohoto článku podávat podrobný rozbor situa­ce a jednání na Ústavodárném říšském sněmu v Kroměříži. Lze však konstatovat, že i po změně na trůnu sněm pokračoval ve své práci na nové ústavě, která měla být podle všeobecného přání hotova v polovině března 1849. (Snad k prvnímu výročí pádu starého metternichovského režimu.) Diskuse ve sněmovně o nové ústavě byly poměrně bouřlivé a celý vývoj směřoval tam, kde jej vídeňská vláda mít nechtěla. Když 4. ledna 1849 přednesl Rieger návrh základních občanských práv, byl ostře odmítnut ministrem vnitra Františkem Stadionem s tím, že poslancům chybí monarchistické smýšlení. 22. ledna už bylo zasvěcencům jasné, že sněm bude rozpuštěn a vláda vydá vlastní, oktrojovanou ústavu. Sněm přesto práce nepřerušil a ústavní listinu připravil. Večer 6. března 1849 bylo asi 20 poslanců z české strany, mezi nimi byli např. Pinkas nebo Brauner, pozváno večer k ministru vnitra Stadionovi. Tam jim bylo oznámeno, že se vláda rozhodla ústavodárný sněm rozpustit a ústavu vydat sama. Všechny snahy o kompromis byly marné. Druhý den, kdy se shodou okolností konal v Kroměříži výroční trh, našli poslanci sněmovní sál obsazený vojskem. Současně začalo zatýkání některých poslanců, údajně pro podezření z účasti na vraždě ministra Latoura. Poslanci slovanského klubu, včetně Antonína Mokrého, uspořádali sice ještě tentýž den protestní shromáždění, ale bez vyhlídek na úspěch. Příslušný císařský manifest o rozpuštění sněmu byl datován již 4. března 1849 a osmnáctiletý panovník v něm oznamoval, že se nenaplnily jeho naděje, sněm planě a nevhodně teoretizuje, a proto se jako zbytečný rozpouští. Císařský manifest o rozpuštění ústavodárného sněmu vlastně uvozoval dva další dokumenty – Ústavu císařství rakouského a Patent o politických právech.

Z politika otcem a notářem

Poslanci se zklamaně začali rozjíždět domů. Mnozí se, ne zcela bezdůvodně, obávali zatčení, a tak jeli domů oklikami. Antonín Mokrý volil cestu přes Vídeň. Po svém návratu do Netolic byl zřejmě v centru pozornosti svých spoluobčanů, kteří jen těžko chápali změněnou politickou situaci. Antonín Mokrý, který byl doma v Netolicích velitelem městské setniny Národní gardy, ozbrojeného sboru vzniklého z revolučního kvasu roku 1848, se stal záhy předmětem skrytých útoků. Vždy se najdou tací, kteří snadno převlékají kabát a útočí na druhé, aby zakryli vlastní neschopnost a podlost. V rodinném archivu se dochoval dopis, ve kterém Antonín Mokrý skládá svou hodnost velitele – hejtmana setniny netolické Národní gardy. Konstatuje mj., že byl oloupen o dobré jméno, že mu bylo vyhrožováno šibenicí, vyhnáním z rodného města, odsouzením k pevnostnímu žaláři atd. „Volte sobě tedy, pánové, nového představeného, na cti zachovalého muže, a tou samou slávou a většinou hlasů jako mne, byste jej po čase opět jako mne beze vší příčiny, ledva skrze závist a sobectví zhanobiti a vší cti zbaviti mohli.“ K těmto slovům netřeba komentáře…

Velké zklamání, které pro Mokrého znamenal neúspěch revoluce v roce 1848 včetně chování některých netolických spoluobčanů, nasměrovalo jeho další osud. Už se nikdy intenzivněji neúčastnil veřejného života. Prezident Vrchního zemského soudu v Čechách hrabě Mitrovský jmenoval Antonína Mokrého na jeho žádost 15. 5. 1850 auskultantem pro Zemský soud v Českých Budějovicích a v říjnu ho přidělil jako substituta okresního soudního adjunkta do Třeboně. A tady se začíná další kapitola jeho života. Na pouti ve Sv. Máří Majdaléně (dnes obec Majdalena poblíž Chlumu u Třeboně) potkává Marii Pávkovou, osmnáctiletou hostinského z Lišova. Byla o 13 let mladší. V roce 1852 uzavřeli manželství a v roce 1853 se jim narodil první syn Jaroslav. V tom samém roce je Antonín Mokrý povolán zpět k Zemskému soudu do Budějovic, kde se jim o rok později narodil syn Otakar, budoucí český básník. Dvojnásobný otec je posléze jmenován aktuárem u c. a k. okresního úřadu ve Vodňanech.

Krátce po uvedených událostech dochází v celém Předlitavsku ke zřízení notářských úřadů. Jejich právní rámec vymezil císařský patent z 29. září 1850 č. 366 ř. z. Notáři získali pravomoc sepisovat veřejné listiny a jejich účast byla nezbytnou podmínkou řady právních úkonů. Místní působnost jednotlivých notářů omezoval notářský řád na okres, v němž byl notář ustanoven a kde vykonával svou činnost. Zmíněný notářský řád upravoval jmenování notářů, stanovil podmínky jmenování, vyslovil inkompatibilitu pro určité činnosti a funkce, neslučitelné s výkonem notářské profese.

Antonín Mokrý si zažádal o notariát ve Vodňanech, který obdržel a současně s tím byl ustanoven notářem v nedalekých rodných Netolicích. V Netolicích úřadoval vždy v pondělí. Ostatní pracovní dny pak ve Vodňanech, kde mu bylo uděleno měšťanské právo. Do Vodňan se také manželé záhy přestěhovali i s oběma syny, starším Jaroslavem a mladším Otakarem. K nim přibylo časem v rozmezí let 1855 až 1867 ještě dalších 6 sourozenců, dvě dcery a čtyři synové. Rodinná idyla bohužel netrvala dlouho. Po prázdninách 21. září 1871 manželka Marie Mokrá zemřela na souchotiny v poměrně mladém věku 39 let. Kromě svých vlastních dětí pečoval Antonín Mokrý ještě o tři syny svého bratra – dvojčete Františka, který náhle v roce 1869 zemřel jako soudce okresního soudu v Tarnobrzegu v Haliči. Měl tedy na starosti a vlastně také živil jedenáct dětí. Domácnost mu vedly hospodyně, sice „dobré duše“, ale jak napsal později Antonínův syn Theodor, „nebyly způsobilé vést domácnost tak četné rodiny“.

Epilog

Antonín Mokrý zůstal Vodňanům věrný po celý život. Po smrti manželky žil spartánsky, v péči o rodinu mu pomáhal jeho bratr Vojtěch, probošt katedrální kapituly v Budějovicích. Když i ten 3. 10. 1882 náhle zemřel, přestálá utrpení a ztráta tohoto milovaného bratra urychlila jeho konec. Snad jedinou radostí byla pomoc syna Antonína, který dosáhl doktorátu práv a vstoupil do otcovy notářské kanceláře jako substitut. Antonín Mokrý stačil ještě krátce před smrtí zakoupit na vodňanském náměstí vlastní dům. Zde také 22. listopadu 1883, ošetřován svým synem Antonínem, zemřel na rakovinu jater. Notářskou kancelář převzal nakonec další syn Otakar. Antonín ml. u něho zůstal jako substitut, pak působil na několika místech v Čechách, až byl nakonec jmenován notářem v Praze na Královských Vinohradech, kde také v roce 1922 zemřel.

Co říci na závěr? Životní osudy jihočeského právníka, poslance a notáře Antonína Mokrého jako by vyjadřovaly osud a pocity celého národa. Bylo to především zklamání z událostí nadějného roku 1848, kdy nesmyslné „svatodušní bouře v Praze“ zhatily možnost svolání českého zemského sněmu a vypracování samostatné české ústavy. České politické kruhy, které tehdy přiznaly říšskému sněmu právo vypracovat ústavu, ale nikdy nepochopily, že se tímto skutkem vlastně vzdávají všeho, oč dosud usilovaly. Odsoudily českou státnost k rozplynutí v západní polovině habsburské monarchie a vytvořily nechtěně základ pro budoucí rakousko-uherský dualismus. Antonín Mokrý si byl této skutečnosti vědom. Přesto nebo právě proto zůstal po celý svůj život oddaným vlastencem, charakterním člověkem, dobrým otcem rodiny a váženým notářem, který neodmyslitelně patřil k životu společnosti 19. století v krásném a romantickém prostředí jižních Čech.

Autor tohoto článku má milou povinnost poděkovat na tomto místě JUDr. Antonínu (VII.) Mokrému, em. předsedovi Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, za možnost vy­užití rodinného archivu.

Zpět