Nad starým judikátem

Mgr. Andrea Mikolášová, asistentka soudce

V roce 1898 zveřejnil odborný časopis právník judikát, ve kterém byl řešen případ souběhu dvou dědických titulů – dědické smlouvy a odkazu. Ustanovení § 1476 NOZ tuto možnost působení vedle sebe nevylučuje. Jak by se však nyní projednával případ, jehož výsledek byl rozsouzen před více než sto lety?^[1]

Průběh a výsledek řízení byly následující:

„Dr. F. K. ustanovil dle poslední své vůle na základě předchozí dědické smlouvy s manželkou svou učiněné, českou universitu v Praze universální dědičkou svého veškerého jmění, při čemž vyhrazeno pozůstalé manželce doživotní požívání jmění téhož.

Dle obsahu smlouvy dědické ve formě notářského spisu sepsané, vzdala se matka zůstavitelova Františka K. práva na díl povinný, vůči tomu, že dr. F. K. uložil manželce své, aby ji vyplácela ihned po úmrtí jeho měsíční důchod 34 zl.

Pozůstalá matka, kteráž cestou sporu odpírá, že by se práva na díl povinný platně byla zřekla, žádala u soudu pozůstalostního, aby s ohledem na její chudobu pozůstalé manželce bylo uloženo, zaplatiti jí odkázaný měsíční důchod 34 zl. Na dobu minulou již splatný a budoucně platiti ji týž důchod vždy na měsíc napřed, dokud o sporu dotčeném právoplatně nebude rozhodnuto.

Žádosti té vyhověl soud pozůstalostní přes rekursy české university a pozůstalé vdovy, a také c. k. vrchní soud zemský v Praze, i vydán navržený příkaz s připojením dodatku, že tím nemá býti prejudikováno rozhodnutí, keré ve sporu již zahájeném bude vydáno.^[2]

C. k. nejvyšší soud vyhověl však mimořádným revisijním rekursům české university a pozůstalé vdovy, obě rozhodnutí nižších soudů změnil a Františku K. s její žádostí na pořad práva odkázal, uváživ, že sice pozůstalá matka Františka K. žádá na pozůstalé manželce Marii K. zaplacení odkazu částečně již, a dále vždy aspoň na měsíc napřed splatného, že však jak česká universita tak i pozůstalá vdova jako poživatelka pozůstalého jmění tomuto návrhu odporují. Tím jest tedy povinnost ku placení odkazu popřena a není proto soud pozůstalost po dru. F. K. projednávající k tomu povolán, aby během projednávání rozhodoval o sporných otázkách právních.

Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 1898, č. 5736.“²

V novém občanském zákoníku existují dvě ustanovení, o něž opírám svou tezi, že dnešní soud by dospěl ke stejnému závěru. Jedná se o § 1484 odst. 1, jehož znění: „Dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem; není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl; kdo se však zřekne jen práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické posloupnosti“ zcela očividně neguje popírání zůstavitelovi matky, že se svého dědického podílu nezřekla. Dědického práva se lze totiž zříci smlouvou se zůstavitelem.

Druhým ustanovením, které odpovídá ustanovení § 687 občanského zákoníku obecného: „Bylo-li někomu něco odkázáno, co se dávati má ve lhůtách se opakujících, totiž: každý rok, každý měsíc a ve lhůtách podobných, nabude odkazovník práva k sumě na celou lhůtu vycházející, když se dočká i jen začátku lhůty. Aby se mu však suma vydala, žádati může teprv po projití lhůty. První lhůta počíná se toho dne, kdy pořizující zemře“, je ustanovení § 1626 odst. 1: „Při odkazu dávek splatných ročně, měsíčně nebo jinak nabude odkazovník právo k částce, která připadá na celou dobu, dožije-li se jejího počátku; splátka se však stane splatnou až v určenou dobu splatnosti.“ Jediný rozdíl vnímám v přesném uvedení doby splatnosti odkazu v ustanovení ABGB. Zde dává NOZ volnou ruku zůstaviteli, aby si tuto dobu mohl sám určit. Domnívám se však, že celý případ měl být vyřešen již zpočátku zamítnutím žaloby matky, a tím by bylo ušetřeno řízení v dalších instancích.

• Štítky:
• 2016