Pojetí a soustava věcných práv v občanském zákoníku

JUDr. Václav Pilík, Ph.D.

Věcná práva tradičně spoludefinují civilistický systém jako oblast práv majetkové povahy a značné síly projevující se působením vůči všem a přímým „vztahem“ svého nositele k danému předmětu. Takovou pozici by nemohla zastávat bez propracované konceptuální a strukturální stránky, která představuje hlavní zaměření následující přehledově pojaté stati.

I. Úvod do věcných práv

V prostředí právních řádů kontinentálně evropského typu právní kultury věcná práva představují zavedenou civilis­tickou kategorii; ze dvou základních civilistických systémů, institucionálního (2. stol. n. l., Gaius) a pandektního (poč. 19. stol., G. A. Heise), jim ovšem místo samostatného oddílu vyhrazuje až posléze uvedený.

Právě uvedené se vysvětluje faktem, že věcná práva mají sice římskoprávní základ, avšak jako obecný koncept jsou až produktem recepce římského práva; zásluhy o pojem ius ad rem připisuje romanistická i civilistická literatura zejména Jacquesu de Révigny.[1]

Jako skupině bývá věcným právům přikládána charakteristika konglomerátu.[2]^, [3] Jednotícím momentem je spíše tradice než přísná logika. Vlivem tradice se potom vysvětlují také rozdíly v pojetí věcných práv napříč právními řády kontinentálně evropského typu.

II.
Vymezení věcných práv – možnosti a meze

Převážně tradiční profilování nicméně neznamená jakoukoli absenci společných znaků; ty lze spatřovat následující:

a) majetková povaha,

b) absolutní povaha,

c) tzv. lpění na svém předmětu, kterým je věc.

Vysoká úroveň obecnosti těchto znaků ovšem nedovoluje chápat je zcela kategoricky; naopak, všechny – třebaže ne ve zcela shodné míře – platí s jistými výhradami:

Ad a) U znaku majetkové povahy lze poukázat například na zástavní právo na podílu v korporaci, v jehož případě lze ujednat výkon hlasovacího práva (a tedy jednoho z osobních práv společníků) zástavním věřitelem (§ 1323 OZ); majetková povaha zástavního práva zůstává zřetelná, leč nikoli zcela ostrá.

Ad b) U znaku absolutní povahy se patří zmínit předně nejednoznačnou povahu – v našem právu do věcných práv tradičně řazených – práva zástavního a zadržovacího; v této povaze se spojují prvky absolutní (ve vztahu k věci) i relativní (ve vztahu k zajištěnému dluhu). Dále si lze všimnout, že některá typicky závazková práva mohou být zvláštní úpravou opticky jakoby „posunuta“ blíže věcným právům s jejich absolutní povahou; zvláště vhodný příklad poskytuje nájemní právo, pro které je s popsaným vyzněním zvláště upraven například přechod práv a povinností pronajímatele na nového vlastníka věci (§ 2221 OZ) – a dlužno dodat, že taková zvláštní úprava je zcela obvyklá i v jiných právních řádech kontinentálně evropského typu právní kultury.[4]

Ad c) U znaku lpění na předmětu, kterým je věc, je tradiční a zkratkovité pojmenování věcných práv viditelné na první pohled; vedle věcí se věcná práva mohou vztahovat i k jiným předmětům (ovšem skrze podřízení těchto předmětů režimu věcí). Například vlasům nebo podobným částem lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují (ty lze podle § 112 OZ přenechat jinému i za odměnu, přičemž se na ně hledí jako na věc movitou), nebo k živým zvířatům (na ta se podle § 494 OZ, ač výslovně nejsou věcmi, obdobně použijí ustanovení o věcech, leč jen potud, pokud to neodporuje povaze živého tvora).

Budeme-li od právě vyložených společných pojmových znaků věcných práv odlišovat společnou podstatu či povahu jako podrobnější charakteristiku, lze o ní uvažovat jen stěží; snad jen s výhradou charakteristik vyvozovaných z výše uvedených znaků a jejich kombinací (tak například absolutní povaha a lpění na věci činí z věcných práv zvláště silná práva, což zákonodárce vyvažuje kogentností jejich úpravy – a do rámce kogentnosti spadá i princip uzavřeného počtu věcných práv, o němž bude ještě zmínka).

Podobně lze těžko nalézt společnou funkci věcných práv, jak lze doložit například na srovnání funkce práva odpovídajícího věcnému břemeni a zástavního práva.

III. „Evropské zrcadlo“

Konglomerátní povaha skupiny věcných práv se nutně projevuje i ve společném evropském právním prostoru ve všech jeho významech: věcná práva zde jsou sice známým i zavedeným, zdaleka však ne detailně propracovaným konceptem.

a) V historickém vývoji evropských právních řádů, jak již řečeno, poznáváme věcná práva jako skupinu výrazněji profilovanou až středověkým a dalším vývojem; odtud si potom věcná práva odnášejí silný otisk myšlenkových tradic národních právních řádů.

b) V právu EU patrně stále platí konstatování, že zde není přehledná koncepce zamýšleného vývoje právní úpravy;[5] příčina tkví nejen v obtížnosti překonávání silných národních tradic, ale také v jeho relativně menší potřebě oproti zejména závazkovému právu.

Jako ilustrativní příklad nutného respektu práva EU k silnému vlivu národních tradic v oblasti věcných práv sloužil čl. 5 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení, který vymezuje „věcná práva třetích osob“ ve snaze překlenout rozdílná národní pojetí převážně jen obecným a opisným způsobem.[6] Odpovídající čl. 8 nového předpisu, nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 o insolvenčním řízení (přepracované znění), u dosavadního způsobu vymezení „věcných práv třetích osob“ zůstává.

c) V akademických projektech europeizace soukromého práva věcná práva představují oproti zejména závazkovému právu relativně méně zpracovanou oblast; i zde ovšem nacházíme výrazné aktivity. Připomenutí zasluhuje například Study Group on European Civil Code a tzv. Acquis Group, jimiž publikovaný Draft Common Frame of Reference (2009, outline edition)[7] má záběr i do oblasti věcných práv (srov. knihy VIII „Acquisition and loss of ownership of goods“ a IX „Proprietary security rights in movable assets“) a jejichž činnost kromě tohoto akademicko-politického výstupu zahrnuje i navazující rozsáhlá komparatistická díla (např. The Future of European Property Law, 2012[8]), nebo projekt Ius Commune Casebooks for the Common Law of Europe s jeho publikačním výstupem Cases, Materials and Text on Property Law (2012).[9]

IV. Rekodifikovaná česká úprava

Po rekodifikaci českého soukromého práva jsou věcná práva zakotvena v občanském zákoníku, především v části třetí hlavě II. Hlava nazvaná „Věcná práva“ obsahuje především jednak obecnou úpravu věcných práv (díl 1), jednak úpravu práva vlastnického (díl 3 a 4 – spoluvlastnictví) a věcných práv k věci cizí (díl 5), a to práva stavby (oddíl 1), práv odpovídajících věcným břemenům (oddíl 2, s rozlišením služebností a reálných břemen), práva zástavního (oddíl 3) a práva zadržovacího (oddíl 4); dále upravuje také držbu (díl 2), jež je k věcným právům toliko přiřazena (nejde o svébytné věcné právo); a konečně majetkoprávní instituty obecnější povahy než věcná práva, totiž společenství jmění (které vzdor zařazení jako oddílu 7 do dílu 4, o spoluvlastnictví, není zvláštním druhem spoluvlastnictví), správu cizího majetku (díl 6 oddíly 1 až 3) a svěřenský fond (díl 6 oddíl 4).[10]

Úzkou vazbu na úpravu hlavy II má v téže části hlava I, obsahující trojici všeobecných ustanovení o absolutních majetkových právech. Zejména § 978, podle něhož se od ustanovení třetí části zákoníku lze odchýlit s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon. (Jde o zvláštní formulaci kogentnosti, která – s výhradou zvláštního zákonného dovolení – brání odchylným ujednáním působícím erga omnes. Naproti tomu odchylným ujednáním působícím inter partes obecně nebrání, přičemž důvod je nasnadě: taková ujednání zakládají „pouhé“ závazky a pro úpravu závazků je zvláště příznačná zásadní dispozitivnost.)

Na jiných místech občanský zákoník ustanovuje o právech obecně závazkových, která však mohou být zřízena též jako věcná; takto lze zřídit předkupní právo (§ 2144 odst. 1 OZ), výhradu zpětné koupě (§ 2138 OZ), jakož i výhradu zpětného prodeje (§ 2139 i.c. § 2138 OZ), zákaz zatížení nebo zcizení věci (§ 1761 OZ).

Přechodná úprava věcných práv je zakotvena v poslední, páté části OZ, v hlavě II dílu 1 oddílu 5.

Nastíněná rekodifikovaná česká úprava je pak základem dalších částí této stati.

V. Soustava věcných práv

Soustavu věcných práv je třeba předně vysvětlit co do jejích východisek; teprve poté co do podoby.

Východiska soustavy věcných práv v našem právu byla a jsou v zásadě dvě, totiž

a) fakt různého rozsahu a obsahu věcněprávního panství nad věcí,

b) princip uzavřeného počtu (numerus clausus) věcných práv.

Ad a) Věcným právům je společné, že poskytují tzv. přímé právní panství nad svým předmětem, tzn. že osoba má právo k věci nezprostředkované (tu je zřejmý rozdíl od závazkových práv, která by podle okolností také mohla být popisována jako „práva k věci“, leč jen s tím, že „vztah“ k věci je zprostředkován druhou stranou závazku). Rozsah i obsah tohoto panství však může být různý a jako takový působí coby faktor vnitřního rozrůznění okruhu věcných práv.

Ad b) Princip uzavřeného počtu věcných práv praví, že taková práva musí zákonodárce výslovně předvídat a vymezit; zřizování zákonu neznámých věcných práv (tedy „nepojmenovaných věcných práv“), např. ujednáním, není přípustné. Tento princip působí jako faktor vnějšího ohraničení okruhu věcných práv. (K jeho zformování došlo pravděpodobně v 19. století v Německu pod vlivem F. C. von Savignyho; v německém právním myšlení je tento princip také nejlépe propracován.[11] Patří se dodat, že zejména zahraniční literatura jej podrobuje zevrubné diskusi, ať jde o jeho konkrétní obsah,[12] nebo míru platnosti[13].)

Podobu soustavy věcných práv lze – s právě vyloženými východisky – načrtnout takto:

a) věcná práva k věci vlastní (iura in re propria):

• Takovým právem je právo vlastnické.

• K výkladu o právu vlastnickém se přiřazuje držba (possessio) a detence (detentio[14]).

• Rekodifikované soukromé právo eliminuje význam oddělování vlastnického a jiného „majitelského“ práva,

b) věcná práva k věci cizí (iura in re aliena), kam patří:

• právo stavby,

• práva odpovídající věcným břemenům, přičemž rekodifikované soukromé právo obnovuje (zdejší teorií beztak drženou v paměti) jejich rozlišování na služebnosti a věcná břemena,

• právo zástavní,

• právo zadržovací (retenční),

• práva obecně závazková, která zákonodárce umožní zřídit za stanovených podmínek jako věcná; jsou-li tak zřízena, rovněž patří k právům věcným.

VI.
Věcná práva k věcem vlastním. Držba a detence

Věcným právem k věci vlastní je právo vlastnické jako nejširší věcné právo. Přitom charakteristika nejširšího věcného práva je pojmová; v konkrétních případech tak vlastník může být ze své vůle nebo i jiným způsobem podle práva v některých dílčích oprávněních tvořících vlastnické právo omezen (jeho vlastnické právo přitom nadále trvá – tj. persistence vlastnického práva – a po odpadnutí překážky se navrací do původního rozsahu – tzv. elasticita vlastnického práva).

Jsou-li k právu vlastnickému do podskupiny věcných práv k věci vlastní přiřazovány držba (possessio) a detence (detentio), činí se tak jen z praktických důvodů výkladových (zejm. pedagogických), popř. systematických (zejm. při uspořádání právních předpisů); o další druhy věcných práv nejde. Držba ve svém prvním významu držby vlastnické (případy, kdy drží vlastník) představuje pouze jedno z dílčích oprávnění vlastníka (a patří tedy plně do rámce práva vlastnického); ani ve svém druhém významu držby nevlastnické (případy, kdy drží osoba od vlastníka odlišná) však podle převažujících názorů nemá povahu dalšího druhu věcného práva.[15] Tím méně lze jako o dalším věcném právu uvažovat o detenci.

V souvislosti s „rekodifikačním“ rozšířením koncepce věci v právním smyslu tak, že pokrývá věci jak hmotné, tak nehmotné, tratí na smyslu odlišování vlastnického a jiného „majitelského práva“. Slovy konsolidované důvodové zprávy OZ: „Pokud se jedná o tzv. nehmotné statky (např. patenty, ochranné známky, průmyslové vzory, obchodní firmu nebo obchodní tajemství atd.), jde návrh ruku v ruce s tendencemi, které se v naší legislativě projevily při přijetí nových zákonů vztahujících se k předmětům průmyslového vlastnictví (ochranným známkám, průmyslovým vzorům), ale i v jiných směrech (např. pokud jde o cenné papíry a investiční nástroje). Osnova nepřistupuje na scholastiku, podle níž nehmotné předměty, byť jde o předměty průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, objektem vlastnického práva nejsou a nemají vlastníka, nýbrž pouhého majitele.“

Vlastnické právo tak stojí v podskupině věcných práv k věci vlastní osamoceno.

VII. Věcná práva k věcem cizím

Na rozdíl od věcných práv k věci vlastní tvoří věcná práva k věci cizí početnější podskupinu. Avšak jakkoli jsou věcná práva k věci cizí oproti věcným právům obecně systematicky nižší kategorií, jejich obecné vymezení není nijak jednodušší; lze je vyjádřit ve dvou znacích věcných práv k věci cizí, a to ve:

a) věcněprávní podstatě, tzn. že patří k věcným právům a sdílejí jejich výše uvedené společné znaky,

b) věci cizí, tzn. že nositeli věcného práva k věci cizí jeho předmět vlastnicky nepatří.

Znak sub b) je oproti věcným právům upřesněním jediným a ještě ne bezvýjimečným, k čemuž srov. zákonem výslovně připuštěnou možnost vlastníka zatížit svůj pozemek ve prospěch jiného svého pozemku (§ 1257 odst. 2 OZ).

Občanský zákoník řadí k věcným právům k věcem cizím výslovně právo stavby, práva odpovídající věcným břemenům, právo zástavní a právo zadržovací; povahu věcných práv k věci cizí mají však i práva obecně závazková, která zákonodárce umožní zřídit za stanovených podmínek jako věcná [předkupní právo (§ 2144 odst. 1), právo z výhrady zpětné koupě (§ 2138), právo z výhrady zpětného prodeje (§ 2139 i.c. § 2138), právo odpovídající zákazu zcizení věci (§ 1761)].

Podskupina o více kategoriích dává již možnosti dalšího členění, které svým způsobem také přispívá k jejímu obecnému vymezení. Věcná práva k věcem cizím lze členit:

a) podle vztahu k závazkovým právům na:

• „pravá“ věcná práva (právo stavby a práva odpovídající věcným břemenům),

• práva mající stránku věcnou i závazkovou (právo zástavní a právo zadržovací); v našem právu jsou pod vlivem rakouské tradice zařazena k právům věcným, ve srovnávacím měřítku však nejde o pravidlo,

• práva obecně závazková, která zákonodárce umožní zřídit za stanovených podmínek jako věcná,

b) podle funkce na:

• věcná práva užívací (požívací), jejichž funkcí je umožnit realizaci užitné hodnoty cizí věci na věcněprávní bázi (právo stavby a práva odpovídající věcným břemenům),

• věcná práva zajišťovací, jejichž funkcí je zajištění dluhu, včetně poskytnutí náhradního zdroje uspokojení pro případ jeho nesplnění (právo zástavní a právo zadržovací),

• věcná práva ostatní (práva obecně závazková, která zákonodárce umožní zřídit za stanovených podmínek jako věcná),

• c)
  podle samostatnosti (s tímto členěním se setkáváme v zahraniční literatuře[16]) na:

• věcná práva hlavní (principal rights in rem), jež spočívají v derivátech práva vlastnického; mají autonomní existenci (u nás právo stavby, práva odpovídající věcným břemenům a lze sem patrně přiřadit i práva obecně závazková, která zákonodárce umožní zřídit za stanovených podmínek jako věcná),

• věcná práva vedlejší čili akcesorická (accessory rights in rem), jež oprávněnému poskytují možnost hojit se na zatíženém majetku, nebude-li plněno proti jeho pohledávce; existenčně jsou závislá na trvání zajištěného poměru (u nás právo zástavní a právo zadržovací).

VIII. Závěrečné shrnutí

Lze shrnout, že věcná práva svým seskupením navenek i svou vnitřní strukturou potvrzují silný vliv tradičního faktoru na jejich formování. Vykazují ovšem i potřebné logické jednotící momenty, které nespočívají jen ve společných znacích, ale také v možnostech utřídění; jako skupina tedy nepostrádají společné ratio.

Možno říci, že rekodifikace českého soukromého práva nezvrátila základní schéma věcných práv; k jeho dílčím změnám ovšem došlo (srov. katalog práv obecně závazkových, která zákonodárce umožní zřídit za stanovených podmínek jako věcná), stejně jako jeho uvedení v nové, obecnější souvislosti (srov. například změnu koncepce věci v právním smyslu).

V dlouhodobějším horizontu – poté, co systematické myš­lení získá potřebný odstup od legislativní struktury rekodifikovaného soukromého práva a ve větším rozsahu absorbuje výsledky srovnávacího studia věcněprávní partie soukromého práva – se ukazuje zajímavá otázka dalšího teo­retického vývoje věcných práv, například přístupu k principu numerus clausus.

• Štítky:
• 2016