Postavení potomků vyděděného potomka

JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

Důsledky vydědění pro potomky vyděděného potomka se podle nové úpravy (§ 1646 odst. 3)[1] liší podle toho, zda vyděděný potomek přežil zůstavitele nebo zda zemřel před zůstavitelem (resp. současně s ním). V případě, že vyděděný potomek přežil zůstavitele, nedědí v zásadě ani jeho potomci. Jako sporná však může být nahlížena otázka, zda má potomek žijícího vyděděného potomka alespoň právo na povinný díl.[2]

 I. Východiska a komparace

Hlavními východisky nové úpravy soukromého práva (a dědického práva zvláště) jsou podle důvodové zprávy diskontinuita (rozchod s dosavadní úpravou) a konvence (respekt k tradici středoevropského právního myšlení, srovnání se s evropskou právní a kulturní konvencí).[3] 

a) OZ 1964 ve znění novel

Podle § 469a odst. 2 OZ 1964 se důsledky vydědění vztahovaly i na potomky vyděděného potomka, pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanovil. Na protiústavnost této úpravy nedávno upozornil (obiter dictum) Ústavní soud (sp. zn. I. ÚS 295/10). Z odůvodnění vybírám: „V této souvislosti je nutno nad rámec uvedeného vyslovit pochybnosti nad kompatibilitou ustanovení § 469a odst. 2 občanského zákoníku v jeho ustáleném výkladu s čl. 11 odst. 1 větou třetí Listiny (‚Dědění se zaručuje.‘) a ústavní hodnotou autonomie a integrity rodiny a její ochrany (zejm. čl. 32 odst. 1 Listiny). ... V tom je možno spatřovat výraznou (a bezdůvodnou) nerovnost mezi potenciálními dědici, pro jejichž vydědění zákon vyžaduje existenci důvodů stanovených v § 469a odst. 1 občanského zákoníku, a potenciálními dědici (§ 473 odst. 2 občanského zákoníku), na něž je možno ‚vztáhnout‘ důsledky vydědění, ačkoliv proti nim samým tyto zákonem stanovené důvody nesvědčí. ... Kromě uvedeného není možno přehlížet, že vztahy v rodině se formují v mnohem širším rozsahu a neomezují se pouze na práva a povinnosti rodičů k dětem a dětí k rodičům. Vzájemná blízkost a z toho pramenící úcta a ochota k vzájemné pomoci se naopak může vytvořit jako funkční element rodinné soudržnosti i – přes jednu generaci – mezi vnuky a prarodiči, což právo obecně nejen zohledňuje, nýbrž i podporuje a chrání. Ustanovení Listiny (čl. 11 odst. 1 in fine a čl. 32 odst. 1), vztahující se i k majetkové ochraně rodiny zaručeným děděním přednostně v zákonné linii neopomenutelných dědiců, nepozbývá nic na své podstatě uznáním a respektováním autonomie vůle zůstavitele, směřující k vydědění synů, ale nikoliv vnuků, pokud zároveň při dokazování vyšlo mimo jiné najevo (bod 10 nálezu), že vztažení vydědění i na vnuky nemuselo zohledňovat skutečnou intenci zůstavitele, ale pouze mělo zabránit tomu, aby vydědění synové fakticky získali vliv na majetek zůstavitele.“

b) (Středo)evropská právní konvence

Všechny středoevropské občanské zákoníky chápou vydědění (resp. vyloučení z práva na povinný díl) jako přirozenou součást dědického práva a jako vyvážení ochrany nepominutelných dědiců (srov. rakouský ABGB – § 768 a násl., ABGB ve znění ErbRÄG – § 729, 758 a 769 a násl., německý BGB – § 2333 a násl., švýcarský ZGB – Art. 477 a násl., polský KC – Art. 1008 a násl. či maďarský PTK – § 7:77 a násl.). Na rozdíl od OZ 1950 a OZ 1964 umožňují tradiční zákoníky (a staronově také nový OZ v § 1647) exhereditatio bona mente facta neboli tzv. vydědění v dobrém úmyslu (viz níže).[4]

Právní úprava postavení potomků vyděděného potomka je ve všech výše uvedených úpravách obdobná: podle § 779 až 780 ABGB (ve znění § 729 odst. 3 a § 758 ErbRÄG),[5] § 2309[6] BGB, art. 478 odst 2 a 3[7] ZGB i art 1011[8] KC takoví potomci nedědí, a pokud je zůstavitel pominul, mají nárok na povinný díl, i když vyděděný potomek přežil zůstavitele.[9]

Podle meziválečných osnov, hlavního inspiračního zdroje NOZ, je řešení také obdobné, ať již jde o superrevizní návrh z roku 1931 (§ 687 až 688) či vládní návrh z roku 1936/37 (§ 589 až 590), a stejně tomu bylo také podle slovenského (resp. recipovaného uherského) práva.

Podle původního znění ABGB žijící předci vylučovali potomky z dědického práva i z práva na povinný díl, což však bylo částí literatury kritizováno (např. Emanuel Tilsch v tom spatřoval „skutečnou závadu rakouského práva“[10]). III. dílčí novela ABGB z roku 1916 pak tento nedostatek napravila.[11]

Shrnutí: Vztažení účinků vydědění na potomky vyděděného by nepochybně bylo v rozporu se (středo)evropskou právní a kulturní konvencí.  

II. Nový občanský zákoník

a) K pojmu a důsledkům vydědění

Nová úprava povinného dílu vychází ze zásady, že se vydědění nemá podporovat (exheredationes non sunt adiuvandae), což se dle důvodové zprávy odráží mj. také v modifikaci důvodů vydědění (v návaznosti na osnovu OZ 1931 se zakotvilo odsouzení pro trestný čin svědčící o zvrhlé povaze, podle novelizovaného OZ 1964 stačilo odsouzení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku).[12]

Vydědění představuje sankci za závadné chování nepominutelného dědice vůči zůstaviteli či společnosti. Podle názoru zůstavitele by vyděděný potomek jako jeho nástupce nebyl dostatečným garantem mezigenerační solidarity a zachování hodnot pro ty, za které je odpovědný (tj. primárně za potomky – vnuky zůstavitele, eventuálně i předky – rodiče zůstavitele). V souladu s ústavně zaručenými právy (čl. 11 odst. 1 in fine a čl. 32 odst. 1 Listiny) i vzájemnou vyživovací povinností mezi předky a potomky by se proto právo na povinný díl mělo „přenášet“ na další generaci.

Podle § 1646 odst. 1 OZ lze ze zákonných důvodů „nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v tomto právu zkrátit“. V ustanovení se nemluví o vyloučení z dědění či dědické posloupnosti, zřejmě se vychází z předpokladu, že zůstavitel kromě vydědění potomka ustanoví také někoho jiného dědicem (obdobně v § 1484 odst. 1 in fine OZ). V komentářích pak dospívají autoři výkladem a fortiori k tomu, že vyloučením z práva na povinný díl dochází i ke ztrátě dědického práva a že ustanovení dědice není nutné.[13]

Do úvahy však přichází také řešení, že pokud zůstavitel zanechal pouze prohlášení o vydědění potomka a nezanechal žádnou závěť, tento potomek by dědil, protože podle § 1649 odst. 2 OZ (výkladem a contrario) je neplatná negativní závěť, která vylučuje z dědění nepominutelného dědice. Takové řešení by však mohlo být v rozporu s vůlí zůstavitele, a proto je nutné každý případ posuzovat individuálně v souladu s principy dědického práva (např. pokud má zůstavitel ještě další potomky, měl by být vyděděný potomek vyloučen i z dědického práva; naopak pokud by ustanovený dědic zemřel nedlouho před nebo současně se zůstavitelem, který by neměl žádné jiné dědice, tak by vyděděný potomek z dědického práva být vyloučen neměl).

Shrnutí: Tím, že se mluví v § 1646 odst. 1 OZ pouze o vyloučení z povinného dílu, ponechává zákonodárce prostor pro zohlednění specifik jednotlivých případů.

b) K povinnému dílu potomků vyděděného potomka

Postavení potomků nedědícího potomka ve vztahu k povinnému dílu řeší generálně § 1643 odst. 1 OZ („nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci“); speciálně pak § 1484 (zřeknutí se dědického práva) a § 1490 OZ (vzdání se dědictví). Představuje takovou výjimku také § 1646 odst. 3 věta první OZ („přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli“)?

Z důvodové zprávy k § 1646 a 1647 OZ se zdá, že předkladatelé chtěli v zásadě zachovat dosavadní úpravu a účinky vydědění vztáhnout i na potomky vyděděného.[14] V § 1646 odst. 3 se však mluví o „nedědění“ a „o vyloučení z dědického práva“ a koncepce povinného dílu se ve srovnání s předchozí úpravou výrazně změnila – nepominutelný „dědic“ již nemá právo na podíl z pozůstalosti, ale pouze na peněžní vyrovnání (§ 1654 OZ). Je proto otázkou, zda je možné pod pojem „nedědí“ podřadit i „vyloučení z práva na povinný díl“? Domnívám se, že nejen z hlediska jazykového výkladu, ale především z účelu a koncepce povinného dílu jako nezadatelného minima, by tomu tak být nemělo.

Nová kodifikace chápe „dědické právo“ a „právo na povinný díl“ jako dvě samostatná oprávnění[15] a důsledně rozlišuje mezi dědickou posloupností a povinným dílem (viz § 1484 odst. 1, 1485 odst. 1 či 1490 odst. 1; v § 1643 se však pod pojmem „nedědí“ rozumí ve spojení s § 1642 povinný díl[16]). 

Ze sporných ustanovení můžeme dále uvést § 1635 odst. 2 OZ, podle kterého „nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti“, přičemž ze spojení s § 1485 OZ (odmítnutí dědictví) vyplývá, že pojem „nedědí-li“ povinný díl automaticky nezahrnuje.[17]

U zřeknutí se dědického práva (§ 1484 odst. 1 OZ) je výslovně stanoveno, že „není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům“ a „kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl“[18] a obdobně u vzdání se dědictví (§ 1490 odst. 1 OZ), kdy se tím nepominutelný dědic vzdává „také práva na povinný díl s účinnosti pro své potomky“. V obou případech se však jedná o zásadně odlišnou situaci ve srovnání s vyděděním (nejde o sankci, ale o výsledek dohody), nemělo by se proto postupovat analogicky, ale naopak použít výklad a contrario (pokud to není u vydědění výslovně uvedeno, není možné rozšířit „nedědění“ i na povinný díl).

U dědické nezpůsobilosti, která je vydědění bližší, nastupuje potomek toho, kdo je z dědického práva vyloučen, na jeho místo, i když vyloučený přežije zůstavitele (§ 1483 OZ), proto by se výkladem a fortiori mělo dospět k tomu, že pokud mají potomci dědicky nezpůsobilého potomka nárok na dědický podíl, resp. alespoň na povinný díl, tím spíše by ho měli mít v případě vydědění, které představuje vůči zůstaviteli méně závažné provinění (neprojevování opravdového zájmu x spáchání úmyslného trestného činu).

V neposlední řadě bychom výkladem ad absurdum mohli dospět k tomu, že jednáním, které zakládá dědickou nezpůsobilost (např. zfalšováním poslední vůle nebo spácháním úmyslného trestného činu vůči svým dětem) by jim vyděděný otec zajistil právo na povinný díl.

c) K argumentaci novými případy vydědění

Jako argument pro vyloučení potomků vyděděného potomka i z práva na povinný díl se uvádí zakotvení § 1647 OZ (vydědění v dobrém úmyslu) – pokud zůstavitel může zadluženého nebo marnotratného potomka vydědit pouze v případě, že zanechá povinný díl jeho potomkům, pak by mělo být v ostatních případech (§ 1646 odst. 1 OZ) možné takové potomky z povinného dílu vyloučit.

Tento specifický důvod vydědění ovšem znají jak tradiční středoevropské občanské zákoníky (ABGB v § 773, ABGB ve znění ErbRÄG v § 771, BGB v § 2338, ZGB v art. 480), tak i meziválečné osnovy (z roku 1931 v § 680 a z roku 1937 v § 582), a přesto právo na povinný díl potomkům vyděděného potomka neupírají.

Ve středoevropské perspektivě spočívá význam vydědění podle § 1647 OZ v tom, že ho je možné uplatnit pouze v případě, že potomci vyděděného potomka přežijí zůstavitele, jinak by bylo neplatné a zadlužený či marnotratný potomek by nárok na povinný díl měl. Další význam může být ten, že v případě odmítnutí či vzdání se dědictví by tato jednání zadluženého potomka mohla být napadnuta prostřednictvím odpůrčího práva (§ 589 a násl. OZ).[19]

Obdobně není důvodné argumentovat § 1646 odst. 2 OZ (vydědění dědicky nezpůsobilého potomka), což znal ještě původní ABGB (§ 770), ale z meziválečných osnov to bylo jako samozřejmé vypuštěno. Účelem takového vydědění, jak ostatně uvádí i důvodová zpráva,[20] je předejít sporu o tom, zda zůstavitel dědicky nezpůsobilé osobě její závadné chování neprominul (podle ABGB k tomu totiž mohlo dojít i konkludentně). V komentářích se sice názory na postavení potomků vyděděného potomka z důvodu dědické nezpůsobilosti rozcházejí, ale řeší situaci dědění, nikoli povinného dílu.[21]

d) K dědění potomků vyděděného potomka

Z hlediska dědickoprávních principů však považuji za problematické i to, že by potomek žijícího vyděděného potomka neměl automaticky dědit. Taková úprava nerespektuje důsledně autonomii vůle a ve stěžejní otázce rodinných vztahů podsouvá zůstaviteli řešení, které může být a v některých případech také bude v rozporu s jeho vůlí. Předpokládá totiž, že všichni zákonní dědicové (tj. v poslední dědické skupině praneteře/prasynovci a bratranci/sestřenice, případně i stát v postavení zákonného dědice) jsou zůstaviteli bližší než potomci jím vyděděného potomka (tj. většinou vnuci, kteří se ničím neprovinili). Takové řešení by bylo nejen v rozporu s principy pořizovací volnosti, zachování hodnot a rodinné solidarity, ale i s elementární praktickou zkušeností (zvl. v případě odúmrti).

Pořídil-li zůstavitel o majetku, nedědí vyděděný potomek a přirozeně ani jeho potomci (§ 1646 odst. 3 věta první OZ). Pokud by však ustanovený dědic nedědil (např. z důvodu, že zemřel současně se zůstavitelem nebo se stal dědicky nezpůsobilý), bude se řešení různit v závislosti na výkladu § 1646 odst. 1 OZ, zda vyděděním dochází pouze k vyloučení z práva na povinný díl nebo také ke ztrátě dědického práva (viz II a).

1) Vyděděný potomek není vyloučen z dědického práva: v případě nedědění ustanoveného dědice by jako dědic ze zákona nastupoval vyděděný potomek, jeho potomci by však měli mít právo na povinný díl.

2) Vyděděný potomek je vyloučen z dědického práva: v případě nedědění ustanoveného dědice bychom teleologickou redukcí měli dospět k tomu, že by potomci vyděděného potomka dědili.   

III. Závěrečné shrnutí

a) Z hlediska jazykového, teleologického, ústavně konformního i komparativního výkladu bychom měli dospět k řešení, že potomci vyděděného potomka mají právo na povinný díl i v případě, že vyděděný potomek přežije zůstavitele.

b) Pokud bychom chtěli úpravu vydědění, která důsledně respektuje středoevropskou právní konvenci, měl by být § 1646 odst. 3 OZ vypuštěn.

• Štítky:
• 2016