Dědický podíl

JUDr. Martin Šešina

Dědický podíl je jedním ze základních institutů dědického práva, který kvantifikuje právo jednotlivých dědiců na celé pozůstalosti. Jeho velikost určuje zůstavitel ve své závěti (neurčí-li tak, platí § 1500 odst. 1), popřípadě zákon v případě zákonné dědické posloupnosti. Je zajímavé sledovat jeho vývoj od účinnosti obecného zákoníku občanského z r. 1811 dodnes.

Obecný zákoník občanský z r. 1811 (dále jen ABGB) uvádí ve svém § 532: Výlučné právo ujmouti se držby celé pozůstalosti nebo její části, určené v poměru k celku (např. poloviny, třetiny), nazývá se právem dědickým. Lze říci, že tím je definován i dědický podíl, s nímž AGBG v dalších ustanoveních pracuje, viz např. v § 758, 774, 783, 793.

Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (dále jen střední OZ) stanovil v § 511: Dědic může nabýt buď veškerého majetku zůstavitelova nebo jeho poměrného dílu, anebo i jen jednotlivé věci nebo práva.

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen OZ) v § 477 odst. 1 uvádí: V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout.

Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ) se v § 1475 odst. 1 vrací k AGBG, když definuje:  Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní.

Porovnáním těchto zákonných textů lze zjistit, že všechny pracují s pojmem dědický podíl, který je vyjádřen poměrem k celku, a jak je z praxe známo, převážně v podobě zlomku, případně lze též uvažovat o formě určitého procenta z celku. Pouze střední OZ a OZ ještě navíc výslovně pracují s možností, že dědic zdědí pouze jednotlivou věc nebo právo. ABGB s takovouto možností nepočítal, pracoval jen s celou pozůstalostí, pokud ji nabyl jediný dědic, nebo s dědickým podílem při více dědicích. Nicméně v období účinnosti ABGB většina odevzdacích listin také obsahovala dohody o rozdělení pozůstalosti, což prokazovalo, že i dříve dědici nechtěli zůstávat ve spoluvlastnictví a každý chtěl mít ve svém výlučném vlastnictví určitou věc z pozůstalosti. Základní však bylo určení dědických podílů více dědiců na celé pozůstalosti a rozdělení dědictví bylo v podstatě již jen rozdělením spoluvlastnictví děděného majetku, bez vlivu na velikost dědického podílu.

Nutno říci, že zákonodárce v případech středního OZ a OZ tak vyšel vstříc dávno nastolenému trendu a potřebám dědiců i pořizovatelů závětí. Toto bylo možno nastolit zejména proto, že střední OZ v podstatě připodobnil odkaz dědickému podílu, když v § 537 stanovil, že o odkazu a o odkazovníkovi platí přiměřeně ustanovení o dědictví a o dědici, a OZ už neznal odkaz vůbec.

Lze však říci, že i za účinnosti ABGB se soudy musely potýkat s tím, že zůstavitelé v závěti nepořídili o dědických podílech více dědiců, nýbrž rozdělovali mezi ně jednotlivé své věci, tak jak to činí pořizovatelé závětí i dnes. ABGB ve svém § 535 však celkem jasně rozlišoval mezi dědickým podílem a odkazem, když stanovil: Není-li na někoho pamatováno dědickým podílem, který se vztahuje na celou pozůstalost, nýbrž jen jednotlivou věcí, jednou nebo několika věcmi určitého druhu, částkou nebo právem, nazývá se to, čím je pamatováno, odkazem (legátem), i kdyby hodnota toho byla největší částí pozůstalosti, a ten, komu to bylo zůstaveno, nebude posuzován jako dědic, nýbrž jako odkazovník (legatář). Přesto se i teorie zabývala tím, zda v případech, kdy zůstavitelé rozdělovali v závěti jednotlivé věci mezi několik osob, nešlo o jejich povolání za dědice. Pokud by bylo přijato jasné rozdělení mezi dědickým podílem a odkazem, tak by platilo, že když zůstavitel neurčil dědicům dědické podíly a pouze rozděloval mezi ně věci, pořídil o odkazech a ty by jim měl vydat dědic. Ale kde jej vzít? Šlo by o dědice ze zákona, ale který dědic by chtěl takovou roli přijmout, když musí splnit odkazy a z pozůstalosti by v podstatě nic neměl.

Tuto otázku řešil například Komentář k ABGB Roučka a Sedláčka (viz díl třetí, Praha 1936, komentář k § 556, s. 80), kde se mluví o tom, že je nutno rozeznávat mezi ustanovením dědického podílu (tj. ideálního dílu) a přikázání jeho (tj. reálního dílu). Šlo o situaci, kdy dědické podíly byly určeny cenou přikázaných předmětů. V Komentáři byl dále řešen případ, kdy se ceny zůstavitelem přikázaných věcí v době od pořízení závěti k datu smrti zůstavitele tak změnily, že jejich poměr je jiný (jde zřejmě o podstatnou změnu, k jaké např. došlo po r. 1989 v cenách zemědělských pozemků, kdy se cena z původních 0,40 Kč za 1m2 vyšplhala na nynějších 10 Kč za 1m2 a více). Bylo konstatováno, že se má ponechat původní určení podílů (podle původního poměru cen), ale přikázání předmětů tak, jak jej provedl zůstavitel, bude pokládáno za neplatné, protože spočívá na nesprávném předpokladu (§ 572 ABGB o mylné pohnutce), kdyby zůstavitel nové ceny znal, neprovedl by takové přikázání předmětů.

Lze říci, že i teorie brala na vědomí situaci, kdy zůstavitel pořídil nikoli o ideálních dědických podílech (např. o 1/2, 1/3 pozůstalosti), nýbrž pořídil o „reálních“ dílech, tedy přímo rozdělil mezi dědice jednotlivé kusy svého majetku. Pozoruhodné je zejména ono pojetí, že i v takovémto případě bylo toto dělení bráno jako určení dědických podílů, kdy velikost každého podílu není dána prostým zlomkem určeným v závěti zůstavitele, nýbrž se musí zjistit matematicky z poměru ceny té které věci zůstavitelem dědici přidělené k ceně celé pozůstalosti. A v tomto pojetí bychom měli dle mého názoru chápat dědický podíl v případech, kdy zůstavitel mezi dědice rozděluje své věci, i dnes.

Takto ostatně musí nyní soudní komisař postupovat když se objeví po skončení řízení o pozůstalosti dodatečně další majetek, jak mu to ukládá § 193 odst. 2 z. ř. s. v případě, kdy žádný z dědiců nepožádá ve lhůtě k tomu určené, aby soud o dodatečně najevo vyšlém majetku projednal pozůstalost. Pak platí, že podle pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti došlo rovněž k nabytí nově najevo vyšlých aktiv pozůstalosti. Pokud byla pozůstalost rozdělena mezi více dědiců, platí, že dědicové nabývají majetek v podílech, vyplývajících z provedeného vypořádání dědictví, a ty musí soudní komisař nejprve vypočítat tak, že porovná obvyklé ceny věcí, které nabyl ten který dědic v původním řízení, s obvyklou cenou celé pozůstalosti tak, jak vyplývá z usnesení vydaného v původním řízení podle § 180 o. s. ř.

K bližšímu objasnění této problematiky lze použít následující příklad. Zůstavitel napíše závěť, kterou podělí dědice svými věcmi a dědic, který má zdědit chatu, hodlá prodat své dědické právo smlouvou podle § 1714 a násl. NOZ. Předmětem smlouvy nebude chata, neboť by šlo o obyčejnou kupní smlouvu a k prodeji by bylo třeba, aby pozůstalostní soud povolil dědici podle § 1680 NOZ volné nakládání. Předmětem smlouvy o zcizení dědictví by měl být dědický podíl o velikosti poměru obvyklé ceny této chaty k obvyklé ceně celé pozůstalosti. Pokud by v době uzavření této smlouvy nebyla konkrétní velikost takového dědického podílu známa, postačila by dle mého názoru tato obecná definice převáděného dědického podílu, neboť v ní je obsažen i způsob výpočtu přesné výše dědického podílu. Konkrétní velikost prodávaného dědického podílu, bude-li to třeba, bude stanovena později v řízení o pozůstalosti, jakmile budou známy obvyklé ceny chaty a celé pozůstalosti. Způsob, jakým bude tato výše určena, bude oběma stranám jasný již při uzavírání smlouvy.

Lze říci, že NOZ počítá s tím, že zůstavitel neurčí dědicům v závěti podíly na celé pozůstalosti, nýbrž přidělí mezi ně věci ze své pozůstalosti. Viz např. § 1500 odst. 2 větu druhou, v níž je uvedeno, že zákonní dědici nebudou mít právo na zbylou část pozůstalosti, zůstavil-li zůstavitel povolaným dědicům zřejmě celou pozůstalost, byť i při výčtu podílů nebo věcí něco přehlédl. Také § 1694 počítá s tím, že zůstavitel mezi dědice sám rozdělí pozůstalost (odstavec 1: Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti, rozdělí se pozůstalost podle jeho vůle. [...], odstavec 2: Přidělil-li zůstavitel dědicům jednotlivé věci ze svého jmění, [...]).

Zůstává ovšem problém, který neměl OZ, když nepočítal s odkazy, a to problém odlišit odkaz od reálného dědického podílu, tedy poznat, kdy zůstavitel pořídil o odkazu a kdy rozděloval věci a mínil tím povolání dědiců, zvláště v případech, kdy zůstavitel nepořídil tak, jak je uvedeno v § 1594 odst. 1 větě první NOZ a používal slovo „odkazuji“, i když mínil povolání za dědice. V důvodové zprávě k NOZ je obsažen určitý návod k tomu, jak rozlišit dědický podíl od odkazu, a je založen na určité kvantifikaci. V důvodové zprávě se uvádí:

Lze předpokládat, že se v závětech pořizovaných bez pomoci notáře nebo jiného právníka budou vyskytovat jiné výrazy; pak bude třeba vyložit závěť tak, aby se co nejlépe vyhovělo vůli zůstavitele. Pořídí-li tedy zůstavitel např. slovy: odkazuji svůj dům sestřenici Anně, chalupu bratru Petrovi a porcelánovou sošku tanečnice přítelkyni Marii Novákové, musí být závěť vyložena.

Je-li tímto výčtem pozůstalost takřka vyčerpána, takže zbývají jen nábytek, šatstvo a nevelké peněžní prostředky na účtu, budou sestřenice a bratr závětními dědici a jejich dědické podíly se určí poměrem hodnot domu a chalupy, zatímco přítelkyně odkazovnicí. Protože „odkázání“ sestřenici a bratrovi nebude zpravidla možné chápat jako příkaz, aby si sestřenice ponechala dům a bratr chalupu, ale jako pouhé zůstavitelovo přání bez právní závaznosti, nezabrání to dědicům, aby si pozůstalost rozdělili i jinak. Zůstavitelova přítelkyně však bude mít právo požadovat, jen co jí bylo odkázáno, a nemůže se tedy proti vůli dědiců domáhat, aby jí dědicové místo sošky tanečnice vydali něco jiného. Ani to ovšem nebrání její dohodě s dědici, ovšem mimo dědické řízení, že se její pohledávka vůči nim nahradí něčím jiným, neboť strany budou v postavení věřitelky a dlužníků, a novace tedy vyloučena není.

Nebude-li však pozůstalost uvedenými hodnotami vyčerpána, např. proto, že v pozůstalosti je ještě zůstavitelův obchodní podnik, několik hektarů pozemků a několik milionů na účtu, budou k pozůstalosti povoláni zákonní dědicové a sestřenice, bratr i paní Nováková budou mít postavení odkazovníků.

Je třeba dodat, že takový výklad závěti vyžaduje shodu všech, kdo jsou v závěti uvedeni. Dojde-li ke shodě, vytříbí se ti, kdo jsou dědici, a ti, kdo budou nadále považováni za odkazovníky. V případě neshody dojde ke sporu o dědické právo, který bude nutno řešit nejspíše podle § 170 z. ř. s., neboť bude třeba provádět důkazy.

Přijmeme-li tento výklad dědického (řečeno slovy Komentáře k ABGB „reálního“) podílu, můžeme se pokusit zodpovědět otázky, které vyvstávají v praxi, jež čeká na jejich odpověď. Jde zejména o to, zda se lze:

  • zříci dědického práva k určité věci z budoucí pozůstalosti (§ 1484),

  • vzdát se dědictví k určité věci z pozůstalosti (§ 1490),

  • zřídit svěřenské nástupnictví pouze k určité věci z pozůstalosti (§ 1512 a násl.),

  • uzavřít dědickou smlouvu o určité věci (§ 1582 a násl.),

  • uzavřít smlouvu o zcizení dědictví k určité věci zůstavitele (§ 1714 a násl.).

Mám za to, že s přihlédnutím k výše uvedenému by to mělo být možné.

Zpět