Střípky z historie 40.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík,člen redakční rady Ad Notam

 

Dne 9. května 2016 obhájila studentka Fakulty právnické ZČU Andrea Mikolášová diplomovou práci na téma Dějiny dědického řízení ve srovnání se současnou úpravou. Konzultantem byl Stanislav Balík, oponentkou Petra Krtková, komisi pro obhajobu předsedala Vlasta Formánková. „Za velice přínosné považuji ty partie, v nichž se Andrea Mikolášová zabývala například rozborem historického případu, publikovaného v časopisu Právník, podle dobové i současné právní úpravy, či kdy konfrontovala současnou právní úpravu s pohledem notáře Mgr. Jindřicha Procházky,“ podává se z posudku konzultanta. Diplomová práce, v níž autorka „pojednala o úpravě dědického práva v Code civil a v AGBG, porovnala úpravu v obou těchto kodifikacích, předestřela úpravu dědického řízení v NOZ a konečně zařadila i otázku aplikace ABGB do současného občanského zákoníku“, je k dispozici ve fakultní knihovně.

•

Jedním z malířů, který se ve svém díle dotkl i notářské tematiky, byl düsseldorfský rodák Max Volkhart (1848–1928). Jeho signovaný olej na plátně s názvem U notáře (Beim Notar) byl dokončen v roce 1924, tedy čtyři roky před Volkhartovou smrtí. Obraz je přitom malován ve stylu 17. století. Autor byl synem a pokračovatelem malíře Wilhelma Volkharta (1815–1876), absolventem Královské pruské umělecké akademie (Königlich-Preußische Kunstakademie) a patřil k početné romantické düsseldorfské malířské škole (Düsseldorfer Malerschule). Kromě scén z každodenního života namaloval Max Volkhart také řadu portrétů svých současníků.

•

Knihovna Notářské komory v Praze byla podle zprávy člena knihovní rady a knihovníka Otakara Hanny v roce 1937 „přístupná všem pp. notářům, kandidátům notářství, členům Stálé delegace notářských komor, Spolku československých notářů, Spolku československých kandidátů notářství neb i jiných stavovských organisací notářských, jakož i členům redakční rady ‚Českého práva‘, jiným osobám pak se svolením knihovní rady“. Tato knihovna vznikla krátce předtím sloučením více knihoven a byla uspořádána berounským notářem Janem Krajíčkem. Mezi těmi, kdož do knihovny přispěli dary, byla i pozdější první československá notářka Anděla Kozáková – Jírová. Úřední hodiny byly stanoveny na časy 9–12 hod. a 15–18 hod., týdenní výpůjčka za prvních čtrnáct dnů byla „za mírný režijní příspěvek 20 hal.“ a 50 haléřů za každý další týden.

•

Notáři Stanislavu Černému (1860–1937) „nesplněným přáním zůstalo, že se nestal notářem ve svém rodišti, v Příbrami, ke které lnul po celý svůj život tělem i duší“. Stanislav Černý studoval kromě tamějšího gymnázia i na pražském gymnáziu v Křemencově ulici. Po právnických studiích se krátce věnoval také soudní praxi, notářem byl po koncipientské notářské praxi jmenován až v roce 1901. Vystřídal Sedlec, Hlubokou (1905–1913), Mirovice (1913–1918) a nakonec Dobříš. I on „žil především pro své milované povolání a pro svou rodinu. Ve­dle toho měl však plné porozumění pro všecky věci kulturního života.“

•

Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 8. 1920 pod č. j. R 1 709/20/1, že „notářský spis obsahující závazek manželův platiti své manželce výživné jest neplatný, a proto nemůže býti exekučním titulem pro jeho vymáhání, nebyl-li současně povolen rozvod manželství“. Jednalo se o případ, kdy se manželé smluvně dohodli, že nepovedou nadále společnou domácnost, zprošťují se navzájem povinnosti manželské a že manžel se vzdává práva, „aby jej jeho choť následovala do jeho bydliště“. Součástí ujednání byl i závazek manželův platit manželce výživné, a to včetně prohlášení o souhlasu k vykonatelnosti. Soud prvního stupně povolil následně manželce mobilární exekuci k vymožení splatného výživného, rekursní soud však změnil toho rozhodnutí a exekuční návrh zamítl. Nejvyšší soud pak potvrdil zamítavé usnesení s tím, že z obsahu notářského spisu je patrné, že se jedná o rozvod manželství, k jehož účinnosti bylo tehdy třeba povolení soudu a poznamenání v soudních spisech. „Ježto toho tu nebylo a veškerá ustanovení notářského spisu nutno pokládati za jeden celek, nenabyl, jak správně již podotkla druhá stolice, ani závazek alimentační v čl. II, ujednaný účinnosti,“ uzavřel Nejvyšší soud.

 

Zpět