Rozhodování o tom, co patří do dědictví

JUDr. Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu ČR

Z odůvodnění: Řízení o dědictví po J. R., zemřelém dne 9. 5. 2010 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 5. 2010, č. j. 24 D 534/2010-9. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena (§ 38 občanského soudního řádu) JUDr. Hana Vančurová, notářka v Nymburce, posléze JUDr. Marcela Svobodová, notářka v Městci Králové.

Ing. P. R. se návrhem ze dne 31. 10. 2011 domáhal, aby soud v řízení o dědictví po zůstaviteli „vydal usnesení, kterým určí, že po smrti J. R. členství ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk a nájem družstevního bytu s příslušenstvím a družstevní garáže přešlo na M. R.“. V návrhu uvedl, že právo na družstevní byt s příslušenstvím a družstevní garáž v N. „bylo nabyto za trvání manželství“ zůstavitele a jeho bývalé manželky (M. R.); že se stali „společnými členy Stavebního bytového družstva Nymburk a společnými nájemci bytu a garáže“ a že podle § 707 odst. 2 obč. zák. smrtí zůstavitele „přechází členství ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk a nájem družstevního bytu a garáže výhradně na M. R.“ a „jí výhradně patří členský podíl“.

Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 3. 4. 2014, č. j. 24 D 534/2010-397, Nd 176/2010, návrh Ing. P. R. zamítl. Zjistil, že manželství zůstavitele bylo pravomocně rozvedeno dne 29. 9. 1998; že bývalá manželka zůstavitele podala dne 16. 12. 1998 žalobu proti zůstaviteli o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže; že tuto žalobu Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29. 8. 2003, č. j. 5 C 1101/98-138, zamítl; že tento rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2004, č. j. 23 Co 121/2004-156, potvrdil a že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 6. 2005, č. j. 26 Cdo 439/2005-182, odmítl. Soudy vycházely ze závěru, že „účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu (ani garáže) manžely, a proto nelze rozhodnout o jeho zrušení“. Soud prvního stupně proto dovodil, že tvrzení Ing. P. R. o společném nájmu družstevního bytu a garáže v N. zůstavitelem a bývalou manželkou „zůstává skutkově sporné“, resp. že dle pravomocných rozhodnutí soudů bylo uzavřeno, že nelze rozhodnout o zrušení společného nájmu, neboť účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely (ani garáže); že „nemůže v řízení o dědictví aplikovat ustanovení § 707 odst. 2 obč. zák., neboť toto ustanovení dopadá na případy společného nájmu bytu manžely“, a že proto návrh Ing. P. R. zamítl.

K odvolání Ing. P. R. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2014, č. j. 24 Co 304/2014-440, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že z dosavadního obsahu spisu vyplývá, že „pozůstalý syn zůstavitele opakovaně učinil podání, které je podle svého obsahu návrhem na vydání věcného rozhodnutí v otázce, zda do dědictví po zůstaviteli patří (podle názoru syna nepatří) zůstavitelova členská práva a povinnosti (členský podíl) ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk, se sídlem v Nymburce“; že „vychází totiž z předpokladu, že existovalo společné členství M. R. a J. R. (zůstavitele) ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk“; že „k tomuto návrhu pozůstalého syna se pozůstalá dcera vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, neboť právo osobního užívání bytu k 1. 1. 1992 svědčilo pouze zůstaviteli jako členu družstva, které se následně změnilo na nájem bytu zůstavitele“; že „do aktiv dědictví tak náleží členská práva a povinnosti zůstavitele k bytu“ a že „členský podíl k družstevnímu bytu tvoří aktivum dědictví po zůstaviteli“. Vycházel proto ze závěru, že „takovýto spor mezi účastníky dědického (nesporného) řízení o skutkovém základu rozsahu aktiva dědictví není oprávněn soud řešit“; že „ohledně tohoto sporného aktiva dědici mohou uplatňovat svá práva v samostatném řízení nezávisle na dědickém řízení“; že „v těchto souvislostech je shledáváno věcně správným zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně o návrhu pozůstalého syna, jímž se podle svého obsahu výslovně domáhá vydání rozhodnutí o sporném aktivu dědictví jakožto o skutkové otázce v rámci řízení o dědictví po zůstaviteli, třebaže k takovému věcnému rozhodování dán prostor ze samotné podstaty dědického řízení není“, a že „je třeba tuto skutečnost dát najevo vydáním posuzovaného procesního usnesení“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. P. R. dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil věc“, když „nesprávně aplikoval § 707 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 175l a 175s o. s. ř. (ve znění platném k datu úmrtí zůstavitele) a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR na zjištěný skutkový stav věci“. K tomu dále namítá, že zásadní je v tomto ohledu vyřešení otázky, zda „je při vypořádání mezi dědici a pozůstalou manželkou povinen soud přihlédnout k přechodu členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu s příslušenstvím a družstevní garáže na pozůstalou manželku, jestliže právo na družstevní byt s příslušenstvím a družstevní garáž bylo nabyto za trvání manželství“, a zda „je povinen vydat o tomto usnesení či sdělení“. Dále namítá, že „soud v řízení o dědictví neměl přihlížet k řešení předběžné otázky tak, jak se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí jiný soud v jiném řízení vypořádal jen v odůvodnění svého rozhodnutí“; že „údajná předběžná otázka existence či neexistence společného členství a společného nájmu zůstavitele J. R. a pozůstalé manželky M. R. není řešena ve výroku rozhodnutí soudů vydaných v jiném řízení sp. zn. 5 C 1101/98 u Okresního soudu v Nymburce a v rámci navazujícího odvolacího, dovolacího řízení a řízení o ústavní stížnosti“; že „odůvodnění soudních rozhodnutí totiž není závazné pro nikoho“; že „soud prvního stupně a odvolací soud měly v případě existence údajné sporné skutečnosti, kdy bylo nabyto právo na družstevní byt s příslušenstvím, povinnost postupovat dle § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění platném k datu úmrtí zůstavitele“ a že „postup soudu totiž upravuje judikát Nejvyššího soudu ČR č. R 19/1990“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky změnil usnesení odvolacího soudu „a současně“ soudu prvního stupně tak, že „se návrhu Ing. P. R. vyhovuje a určuje se, že po smrti zůstavitele J. R. členství ve Stavebním bytovém družstvu a nájem družstevního bytu s příslušenstvím (včetně sklepa) a nájem družstevní garáže v N., přešly na M. R. a jí výhradně náleží členský podíl“, eventuálně aby usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil, a aby současně „z důvodu existence závažných vad v řízení před odvolacím soudem a soudem prvního stupně“ věc přikázal podle § 243e odst. 3 o. s. ř. k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu a jinému soudu prvního stupně. 

D. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že jej považuje za zjevně neopodstatněné a bezdůvodné, a navrhla, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal – jak vyplývá z čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkových zjištění a vznáší výhrady proti hodnocení důkazů, namítá-li, že soudy v dědickém řízení „nesmějí přihlížet k tvrzením pozůstalé dcery, která jsou z její strany pouze zneužitím práva na vyjádření k návrhu odvolatele z 31. 10. 2011 a současně jednáním v rozporu s § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník“; že „nesmějí přihlížet k údajnému tvrzení účastníka řízení, které však účastník řízení neučinil“, a že „rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné, jestliže soud nezdůvodnil, proč důkazní návrhy dovolatele neprovedl, a nepřihlédl ke skutkovým tvrzením a právní argumentaci dovolatele“. Dále namítá i vady řízení, které spatřuje v tom, že „Okresní soud v Nymburce nebyl správně obsazen“; že tudíž „odvolací soud byl povinen usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 24 D 534/2010-397 zrušit pro nedostatek podmínky řízení“; že „odvolací soud lze mít za podjatý“ a že „pozůstalé manželce byla svévolně odňata možnost jednat před soudem v té fázi dědického řízení, ve které se jedná o jejích právech a povinnostech“.  Uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda je možné v průběhu dědického řízení samostatně rozhodnout o tom, zda určitá věc patří nebo nepatří do dědictví. Protože tato otázka procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání Ing. P. R. je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§ 175m věta první o. s. ř.). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§ 175o odst. 1 o. s. ř.). Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. § 120 odst. 2 o. s. ř.). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo dovozeno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli.

Posouzení toho, co patřilo (nebo nepatřilo) do dědictví po zůstaviteli, se přitom v dědickém řízení může řešit pouze v usnesení o dědictví podle § 175q o. s. ř. Tato otázka je tudíž výhradně předmětem tohoto usnesení (součástí něhož může být i usnesení podle § 175o o. s. ř.), případně usnesení o vypořádání společného jmění manželů podle § 175l o. s. ř., pokud nebylo součástí usnesení o dědictví (k tomu srov. § 175q odst. 2 o. s. ř.). Z uvedeného je zřejmý závěr, že o tom, co tvoří (či netvoří) součást dědictví, nelze v dědickém řízení rozhodovat samostatně (tj. vydávat jiná usnesení než podle § 175q a 175l o. s. ř.).

V projednávané věci však navíc ani není důvod řešit, zda do dědictví po zůstaviteli určitá věc patří (nebo nepatří). Z obsahu spisu je totiž nepochybné (a svědčí o tom i údaje obsažené v dovolání), že soudy již dříve (před zahájením dědického řízení po zůstaviteli) ve věci zrušení společného nájmu družstevního bytu a garáže v N. pravomocně rozhodly o společném členství zůstavitele a jeho bývalé manželky ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk tak, že toto členství nevzniklo. Mezi účastníky následného dědického řízení po zůstaviteli tedy nemůže být sporná otázka, zda zůstavitel byl výlučným členem bytového družstva a nájemcem bytu a garáže (nebo zda společnými členy družstva a nájemci bytu a garáže byli zůstavitel a jeho bývalá manželka M. R.), a zda tedy tato majetková hodnota do dědictví po něm náleží. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě je třeba dovodit závěr o neexistenci spornosti předmětného aktiva dědictví, není namístě ani postup podle § 175k odst. 3 o. s. ř., jak nesprávně uzavřely soud prvního stupně i soud odvolací, ani postup podle § 175k odst. 2 o. s. ř., jak se mylně domnívá dovolatel.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně návrh Ing. P. R. na vydání usnesení o tom, že do dědictví po zůstaviteli nepatří členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk, zamítl (a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil) sice z nepřípadných důvodů, ale ve svém výsledku v souladu se zákonem (vypořádal-li se s tímto návrhem procesně). Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) nebo odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Ing. P. R. podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

• Štítky:
• 2016