Perspektivy vývoje notářství v 21. století

Mgr. Šimon Klein

 

Původ notářské profese

Často se setkáváme s tím, že široká veřejnost vnímá instituci notářství jako konzervativní, neměnnou a snad prý i archaickou. Bezpochyby lze říci, že notářství je institucí prastarou, s kořeny sahajícími až do antiky, byť z tria klasických právnických profesí (soudci, advokáti a notáři) jsou notáři institucí relativně nejnovější. Na rozdíl od soudců nebo advokátů se však můžeme chlubit v podstatě nepřerušenou kontinuitou. I v dobách nejtemnějšího středověku, kdy státní zřízení z větší části zkolabovalo a profesionální soudnictví se zdálo zcela nadbytečným, neboť spory poddaných přece rozsuzuje jejich lenní pán, případně sám panovník, se státní aparát neobešel bez relativně početné skupiny profesionálních notářů.

 

Institut notářství, jeho podoba a funkce v justiční soustavě, se však v průběhu staletí neustále vyvíjel. Reagoval na měnící se potřeby společnosti i na měnící se technologické možnosti.

 

Zpočátku notáři poskytovali své služby především státu samotnému. Ve středověku panovník, jako nositel státní moci, zpravidla listiny státního významu opatřoval svým podpisem, či spíše značkou a pečetí, aniž by si je mohl přečíst, a bylo pro něj tedy zcela nezbytné mít k dispozici písma i práva znalého odborníka, kterému mohl zcela bez výhrad důvěřovat. Profesionální notáři tak de facto tvořili součást tehdejšího byrokratického (lze-li tento termín vůbec pro takto rané formy státu použít) státního aparátu, byť nebyli po formální stránce součástí mocenské struktury státu.

 

Prevence sporů jako hlavní účel notářství

Teprve později začali notáři poskytovat své služby též veřejnosti, které možnost nechat si vyhotovit listinu od někoho, komu plně důvěřuje i sám panovník, přinášela nesporné výhody. Tehdy se zrodila základní podoba notářské čin­­nosti – vy­hotovování veřejných listin, tj. listin nadaných veřejnou vírou a z toho vyplývající domněnkou správnosti. Z této činnosti pak vyplynul úkol a účel notářství, spočívající v prevenci sporů, což je dodnes hlavní poslání profese notáře. V této podobě se institut notářství historicky osvědčil a došlo k jeho nedílnému začlenění do justičních systémů většiny států světa.

 

Prevence sporů je totiž službou, která byla vždy ceněna, jakkoli je minulost někdy prezentována jako idylický svět, kde se smlouva uzavírala rukoudáním, které bylo svaté a nezpochybnitelné. Zapomíná se totiž na to, že takové rukoudání bylo právě proto nezpochybnitelné, protože proběhlo na návsi v přítomnosti rychtáře, který, obdobně jako notář, byl nositelem veřejné moci a jeho svědectví bylo, obdobně jako notářský zápis, nadáno veřejnou vírou.

Kontrolní a garanční úlohy jako vedlejší funkce notářství

Notářství však nezůstalo zakonzervované. Stát postupně pro řadu právních jednání zavedl povinnou formu veřejné listiny. Nedělo se tak však samoúčelně. Stát touto cestou získal možnost ingerence do soukromoprávních vztahů prostřednictvím úkolů, které pro něj notáři plnili při sepisování listin, pro něž je předepsána forma veřejné listiny.

 

Notářům je především uložena obdobná povinnost nestrannosti, jaká váže soudce. Povinnost stejnou měrou dbát na zájmy obou stran, bez ohledu na to, kdo o sepsání notářského zápisu požádal a kdo jej platí. S tím je spojena povinnost nestranného poučení obou stran. Touto cestou je zabezpečována též ochrana slabší smluvní strany, což v moderním kontinentálním právu patří mezi nosné principy smluvního práva.

 

Notářům byla uložena též kontrola a ochrana zákonnosti sepisovaných listin. Notář nesepíše listinu, která by odporovala zákonu, byť by to odporovalo zájmům jeho klienta. V některých případech je právní posouzení notáře součástí notářského zápisu a toto vyjádření je nadané presumpcí správnosti.

 

Konečně touto cestou stát zajišťuje transparentnost pořizování listin v těch oblastech, kde na tom existuje veřejný zájem. Typicky tím je zajištěna přehlednost právních vztahů k nemovitostem v těch státech, kde je pro převádění a zatěžování nemovitostí požadována forma veřejné listiny (a je třeba podotknout, že v těchto zemích jsou podvodné převody nemovitostí, k jakým u nás dochází, věcí prakticky neznámou). V našem právním řádu je to pak typicky zajištění publicity rozhodnutí orgánů právnických osob, kdy je pomocí veřejné listiny zpětně dohledatelné, jaké rozhodnutí bylo přijato, kdy k tomu došlo a kdo pro ně hlasoval. Transparentnost veřejných listin může též napomáhat boji proti praní špinavých peněz či financování terorismu.

 

Přenos veřejné moci na notáře jako moderní trend notářství

Ani u shora uvedených vedlejších úloh notářství však nezůstalo a zůstat nemůže, neboť notářská profese v 21. století bude čelit novým úkolům a výzvám. Rychlost a komplexnost společenských vazeb klade enormní nároky na úpravu právních poměrů. K soudním sporům dochází v nebývalém množství a intenzitě. Soudní soustava je přetížená plejádou zcela zbytečných sporů, v důsledku toho dochází k prodlužování soudních řízení a snižování důvěry ve státem organizovanou spravedlnost.

 

Soukromá spravedlnost v podobě rozhodčích řízení nabízí sice jistou alternativu, zejména pak v obchodním styku. Mnohdy však, jako třeba ve spotřebitelských věcech, znamenala jen namísto pomalé spravedlnosti rychlé bezpráví.

 

Stále větší důraz je tak kladen na preventivní justici a předcházení sporům. Preventivní justicí přitom není jen mediace a konciliace, jejichž účelem je umožnit vyřešit vzniklý spor, aniž by došlo k soudnímu řízení, ale především též notariát, který svou činností pomáhá především sporům vůbec předejít. Význam veřejných listin pro společnost je tak dost možná ještě větší než kdy dříve.

 

Tomu paradoxně přispívá rozvoj moderních technologií. Digitální technologie umožňují prakticky libovolně manipulovat s fotografiemi, ba dokonce i s audiovizuálními záznamy. Na černém trhu je obchodováno s osobními údaji, včetně podoby podpisu. Takto získaný podpis lze snadno replikovat a údaje zneužít (proto též zákonodárce v § 565 NOZ uvaluje důkazní břemeno na osobu, která se soukromé listiny dovolává). Svědectví důvěryhodného odborníka, zachycené v listině, jejíž jediné originální vyhotovení je uloženo v trezoru a jež je tak jen velmi omezeně padělatelná, má vyšší důkazní hodnotu nejen de iure, ale i de facto.

 

Moderní doba však nepřináší vyšší důraz jen na prevenci sporů, ale i na efektivní výkon justice a veřejné správy. Trendem je stát, který je k občanům blíže, a řeší jejich problémy flexibilně a rychle. Tento požadavek je však v přímém rozporu s dramatickým nárůstem agendy jak justice, tak státní správy. Požaduje se, aby stát konal více a zároveň lépe. I to otevírá prostor pro uplatnění profese notáře.

 

Notář, který je při výkonu své profese jak ve službách veřejnosti (klientů), tak ve službách státu, představuje v mnohých případech ideálního prostředníka mezi občany a veřejnou mocí. Není pak pouze nástrojem, skrze nějž stát vnáší veřejnoprávní prvky do soukromoprávních vztahů, ale i naopak – stát na notáře přenáší výkon veřejné moci a touto cestou zajišťuje její flexibilní, efektivní a klientsky orientovaný výkon.

 

Zjevným příkladem je stále ještě nová možnost přímých zápisů do veřejných rejstříků, které přispěly nejen k odbřemenění rejstříkových soudů tak, aby se mohly zabývat podstatnějšími problémy, ale především též ke zrychlení (a dokonce i zlevnění) řízení o zápisu do veřejných rejstříků. V neposlední řadě pak probíhá řízení před notářem relativně neformálně a je klientům poskytováno především jako komplexní služba.

 

Perspektivy vývoje formální stránky notářství

Společenský a technologický vývoj přináší nové nároky na formu, v níž jsou veřejné listiny pořizovány. To je patrné na první pohled v tom, že je stále více upouštěno od listinné podoby dokumentů. Též notářské zápisy jsou stále častěji používány v podobě elektronických stejnopisů.

 

Možnosti formálního vývoje notářské profese však sahají mnohem hlouběji. Například možnost zjistit totožnost pomocí svědků je dnes dávno překonaná a potenciálně nebezpečná. Ani zjišťování totožnosti pomocí občanského průkazu není bezproblémové. Jistě, občanské průkazy jsou opatřeny bezpečnostními prvky, které mají ztížit jejich padělatelnost, pořád však jde v zásadě o plastové kartičky s maličkou černobílou fotografií. Možnosti odhalit padělek sice existují, ale jsou z povahy věci omezené. Toho je přitom ne zcela zřídka zneužíváno k trestné činnosti. Riziko z toho vyplývající je přitom v zásadě zcela zbytečné. Moderní průkazy totožnosti jsou strojově čitelné a data v nich obsažená, včetně fotografie, jsou uchovávána elektronicky. K těmto vymoženostem však bohužel zatím notář nemá přístup. Proč tomu tak ale je? Notář není soukromou osobou, které by přístup k těmto nástrojům měl být odepřen z důvodu ochrany osobních údajů, ale v rámci svého úřadu vykonává veřejnou moc státem mu svěřenou. Přitom je eminentní veřejný zájem na tom, aby notář při výkonu svého úřadu mohl verifikovat pravost jemu předloženého dokladu a aby mohl plnohodnotně porovnat podobu účastníka s fotografií pořízenou při vydávání dokladu.

 

Zabezpečení samotného notářského zápisu je přitom velice silné. Originál zůstává uložen u notáře a v případě pochybnosti je vždy možno srovnáním s tímto originálem verifikovat pravost stejnopisu i zjistit, zda nebyl pozměněn. Je li však někomu předložen stejnopis notářského zápisu, má tato osoba jen omezené možnosti, jak okamžitě ověřit pravost jí předložené listiny. Má-li důvodné pochybnosti, může se samozřejmě vydat za notářem, který listinu sepsal, i to je však dnes v podstatě zbytečná komplikace.

 

Notářský zápis je v prvé řadě možné zabezpečit vizuálními ochrannými prvky. To může být např. předepsané používání speciálního papíru s prvky, jako je např. vodoznak (takové zabezpečení je možné vidět např. na listinách pocházejících z Ukrajiny nebo z Ruské federace), efektivnější a zřejmě i levnější řešení však mohou představovat speciální zálepky s holografickými prvky. Jejich padělání je technicky obtížné, a tedy i nákladné, navíc je obvykle není možné bez poškození opětovně odlepit. Tím však možnosti nejsou vyčerpány. Pokud by byly tyto zálepky individuálně číslovány (ideálně též opatřeny tzv. QR kódem) a pokud by do informačního systému komory bylo vždy zaneseno, na jakou listinu byla která zálepka nalepena, mohl by se každý, kdo listinu dostane do ruky, přesvědčit,  zda do systému zanesená data souhlasí s listinou.

 

Není ale třeba chodit tak daleko, významnou inspirací může být i právní úprava u našich východních sousedů. Podle § 73k slovenského notářského řádu (zákona č. 323/1992 Zb.) vede slovenská notářská komora centrální registr listin. V tomto registru jsou mimo jiné registrovány všechny notářské zápisy, které slovenští notáři sepisují. Notář je povinen bezprostředně po sepsání notářského zápisu nahrát do informačního systému elektronický stejnopis notářského zápisu, kterému je pak přidělena spisová značka centrálního registru listin. Tato spisová značka se vyznačí jak na originál, tak na všechny stejnopisy notářského zápisu. Teprve poté je možné stejnopis vydat účastníkům (§ 25 interního předpisu Prezidia Notářské komory SR – Poriadok vedenia notárskych registrov).

 

Výhody tohoto řešení jsou zřejmé. Nejenže je tím umožněno, aby kterýkoli notář vydal účastníku nebo osobě, která na tom prokáže právní zájem, stejnopis kteréhokoli takto digitalizovaného notářského zápisu (např. za účelem kon­troly autenticity),1 ale navíc je tím dosaženo další doplňkové ochrany notářských zápisů před případnou nežádoucí manipulací. Skrze to je pak zvýšena důvěra v institut veřejné listiny. Je přitom potřeba si uvědomit, že je to právě důvěra, chcete-li veřejná víra, která tvoří materiální podstatu zvýšené důkazní síly veřejných listin.

 

Perspektivy vývoje materiální stránky notářství

Přes nedozírné možnosti vývoje formální stránky notářství je však daleko podstatnější (i vzhledem k postupnému nahrazování listin fyzicky hmatatelných listinami v elektronické podobě), aby notářství mělo jasnou koncepci, aby poskytovalo ucelenou a smysluplnou službu veřejnosti. Prostor pro další vývoj je v materiálních otázkách snad ještě rozsáhlejší než v otázkách formálních.

 

Například § 94b a násl. notářského řádu dávají notářům do ruky unikátní nástroj, který umožňuje prokázat obsah doručované písemnosti, a tím i významnou možnost, jak předcházet sporům. Zákonodárce však tuto kompetenci omezil pouze na velmi úzkou oblast oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání. Zákon navíc nedává notáři do rukou možnost, aby o obsahu písemnosti a způsobu jejího doručení vyhotovil veřejnou listinu. Výsledný důkaz, jakkoli unikátní, je tak pouze běžným důkazem.

 

Stejně tak vynikající inovací je možnost přímých zápisů do veřejných rejstříků, která byla veřejností vřele přivítána a i dlouho očekávána. Chybí však možnost obdobných přímých zápisů do veřejných seznamů. Přitom i v této oblasti mohou notáři na jedné straně pomoci odbřemenit přetíženou státní správu a na druhé straně nabídnout veřejnosti rychlejší, efektivnější a v neposlední řadě klientsky orientované řízení. Je též třeba vzít v potaz, že svěření agendy zápisů do katastru nemovitostí katastrálním úřadům bylo ve své době vnímáno jako provizorní řešení a dodnes trpí neduhy provizoria, jmenovitě např. tím, že úředníci katastrálního úřadu nejsou a z podstaty věci ani nemohou být v přímém kontaktu se stranami, a jsou tedy i v situaci, kdy jen obtížně mohou odhalit případné podvodné jednání. Hojně diskutovaná je i možnost nesporného rozvodu notářem a tím není výčet nesporné agendy, kterou by mohl převzít notář, ani zdaleka vyčerpán.

 

Není to ale jen veřejnost, které mohou notáři poskytovat svoje služby. Tam, kde je státem předepisována pro právní jednání povinná forma veřejné listiny, neslouží to jen k ochraně právní jistoty účastníků, ale jsou tím notářům též svěřeny významné kontrolní funkce. Notář svou činností může pomáhat zajišťovat transparentnost (zejména majetkově) právních vztahů v oblastech, kde je to ve veřejném zájmu. Tím může notář významně přispívat v boji proti organizovanému zločinu, praní špinavých peněz a financování terorismu. Ani v této oblasti není potenciál notářství plně využit, ba naopak je např. současnou úpravou hlasování per rollam významně podkopáván (a to dokonce v rozporu s evropským právem).

 

Takovou funkci může notář perspektivně vykonávat též v oblasti výběru některých daní. Je sice pravda, že moderní stát daně v pravém slova smyslu aktivně nevybírá, ale že mu je občané sami platí (od toho nahrazení staršího výrazu „berně“ modernějším „daně“). Stát nicméně musí kontrolovat, zda mu každý platí, kolik má, a tato činnost je administrativně i finančně enormně náročná. Například v případě daně z nabytí (převodu) nemovitých věcí to pro finanční úřad znamená kontrolovat, jaké nemovitosti v evidenci katastru nemovitostí změnily vlastníka (a případně za jakou cenu), a tato zjištění pak porovnávat s tím, kým a v jaké výši byly daně zaplaceny. Celý tento proces je přitom v zásadě zcela zbytečný. V řadě zemí je daň z převodu nemovitostí vybírána notářem ještě před převodem samotné nemovité věci, kdy zaplacení daně je podmínkou převodu. Složitá kontrola tím z větší části odpadá, přičemž kontrolu vybírání daní samotnými notáři je s to provádět notářská komora bez jakýchkoli nákladů pro stát.

 

Závěrem

Notářství jistě v mnoha směrech poskytuje vynikající službu veřejnosti. V záplavě možných technických inovací je však třeba nezapomínat na nejniternější podstatu notářství. Tou je veřejná důvěra (víra) v osobnost notáře, v jeho osobní morální integritu, nestrannost a neúplatnost. Notáři přečkali i turbulentní dobu devadesátých let s obdivuhodně čistým štítem a za to patří nebývalý dík nyní postupně odcházející generaci notářů. Pokud však má tento stav být stavem trvalým, je třeba si uvědomit, že nejde zdaleka o samozřejmost, ale že na jeho udržení je třeba neustále a vytrvale pracovat.

 

1  § 73k odst. 4 slovesnkého notářského řádu.

Zpět