Zamyšlení nad odkázáním nepominutelného dědice na pořad práva

JUDr. Filip Plašil

 

Postavení nepominutelných dědiců

Postavení nepominutelných dědiců se s účinností zák. č. 89/2012 Sb. (dále NOZ) proměnilo. Pořízení pro případ smrti, které zkracuje právo na povinný díl, již není neplatné jako dříve podle § 479 zák. č. 40/1964 Sb.[1] Podle § 1654 odst. 1 NOZ nepominutelný dědic také nemá právo na část dědictví (pozůstalosti), nýbrž na pouhou výplatu peněžité částky, odpovídající hodnotě povinného dílu – pokud mu sám zůstavitel nezanechá majetek v podobě dědického podílu nebo odkazu. Zákonodárce se tak v podstatě navrátil ke staré úpravě obsažené v  císařském patentu č. 946/1811 Sb. z. s. (dále ABGB),[2] za jehož účinnosti Emil Svoboda trefně poznamenal, že nepominutelní dědicové „vůbec nemají nepominutelných nároků dědických, nýbrž jen obligační nárok na vyplacení podílu zákonem určeného“, a navrhoval změnu označení na nepominutelné čekatele.[3] Jinými slovy, nepominutelný dědic byl věřitelem pozůstalosti.[4] Uvedené platí i za současné právní úpravy, s tím rozdílem, že se již neuplatňuje institut ležící pozůstalosti. Nepominutelný dědic není dědicem, ale věřitelem.[5]

 

Co tedy s nepominutelným dědicem v postavení věřitele, který nenapadá platnost závěti a nedomáhá se dědického práva, nýbrž pouze žádá vyplacení povinného dílu a tvrdí, že nebyl vyděděn po právu? Nabízí se řešení jednoduché, spočívající v odkázání nepominutelného dědice k podá­ní žaloby podle § 1673 odst. 2 NOZ. Nabízí se také jiné řešení – pro „jednoduchost“ je označme jako „složité“, kdy nepominutelný dědic odkázán na pořad práva nebude. Nejprve však je vhodné seznámit se krátce s někdejší právní úpravou a její interpretací, jejímiž závěry by bylo možné též argumentovat.

 

Srovnání s právní úpravou ABGB a nesporného patentu

Současný zákonodárce se při tvorbě § 1672 a § 1673 odst. 1 NOZ zřetelně nechal inspirovat § 125 a 126 nesporného patentu.[6] Posledně uvedená ustanovení upravovala řešení sporu o dědické právo – pokud byly podány vzájemně si odporující dědické přihlášky. Zatímco § 125 ukládal soudnímu komisaři odkázat po výslechu stran jednu z nich na pořad práva (sporné řízení), § 126 určoval právní sílu jednotlivých dědických titulů.

 

Dnešní § 1673 odst. 2 NOZ v tehdejším nesporném patentu svou obdobu neměl. Spory o vydědění po právu byly za účinnosti ABGB odklízeny jako předběžná otázka v rámci řízení o žalobě, kterou podával nepominutelný dědic v procesním postavení žalobce proti závětním dědicům či odkazovníkům jako žalovaným.[7] Důkazní břemeno ohledně existence důvodů vydědění však podle § 771 ABGB leželo na žalovaném, nikoli na nepominutelném dědici, který se domáhal výplaty nebo doplnění svého povinného dílu. Žalobní petit zněl na zaplacení nebo doplnění povinného dílu v peněžité částce.[8] Právo podat žalobu se promlčovalo v tříleté lhůtě – podle tehdy převládajícího mínění počínala promlčecí lhůta běžet od okamžiku publikace závěti.[9] Právo podat dědickou žalobu nepominutelný dědic neměl.[10] Tehdejší právní úprava byla k nepominutelným dědicům přívětivější než právní úprava dnešní – v případě sporu o vydědění po právu to byl dědic či odkazovník, který nesl důkazní břemeno o existenci řádných důvodů vydědění, ať už zůstavitel důvod vydědění uvedl, či neuvedl.

 

Zajímavější je nalézt odpověď, zda byla přípustná také žaloba o určení práva na povinný díl. Judikatura v této věci se vyvíjela. Podle rozsudku Nejvyššího soudního dvora č. 6320[11] se nepominutelný dědic zkrácený na povinném dílu odkázal na pořad práva, přičemž soudní výrok se měl omezit na otázku, je-li oprávněn žádat povinný díl – tedy v podstatě se jednalo o žalobu určovací. Vyměření výše povinného dílu pak náleželo do řízení o projednání pozůstalosti. Značný posun v uvedené otázce přinesl rozsudek Nejvyššího soudního dvora sp. zn. Rv II 657/10.[12] V uvedeném rozsudku dospěl Nejvyšší soudní dvůr k závěru, že není možné žalovat na určení práva na povinný díl, pokud již byl sestaven inventář pozůstalosti, a tedy nepominutelný dědic mohl žalovat o zaplacení konkrétní peněžité částky. K témuž závěru se posléze připojil i československý Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. Rv II 750/27,[13] který se též zcela jasně přidržoval teze, že není možné žalovat na určení tam, kde lze žalovat na zaplacení (ledaže by měl žalobce pro takové určení naléhavý právní zájem – ten však by musel tvrdit a prokázat). Definitivní řešení otázky přinesl rozsudek Nejvyššího soudního dvora sp. zn. R II 48/16.[14] V uvedené věci žaloval nepominutelný dědic o určení práva na povinný díl, s tvrzením, že nemohl žalovat na zaplacení konkrétní částky, protože dosud nebyl proveden soupis pozůstalosti. Nejvyšší soudní dvůr dospěl k závěru, že žaloba na určení práva na povinný díl není vůbec přípustná. Skutečnost, že dosud nebyl proveden soupis pozůstalosti, není na újmu žalobě o zaplacení peněžité částky odpovídající povinnému dílu. Je totiž právě úkolem žalobce v takovém sporném řízení, aby prokázal výši hodnoty povinného dílu. Je tedy zcela zřejmé, že žalobce, který se domáhal práva na povinný díl, měl žalovat rovnou o zaplacení peněžité částky.[15]

 

Řešení jednoduché

Podle § 1673 odst. 2 NOZ odkáže soudní komisař k podání žaloby vyděděného zůstavitelova potomka, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem, byl-li důvod vydědění uveden. Nebyl-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na místě vyděděného potomka. Pokud bychom přijali jednoduché řešení, uplatní se uvedený postup bez dalšího. Zdá se, že uvedené řešení by pravděpodobně odpovídalo příslušnému komentáři Martina Šešiny, byť autor se přímo nevěnuje variantě vydědění a pořízení závěti bez uvedení vyděděného potomka.[16]

 

V případě jednoduchého řešení nabízí se, přirozeně, otázka, jak má znít žalobní petit. V úvahu přichází více možností:

 

1) žaloba na určení, že žalobce má právo na povinný díl. Nebezpečí uvedeného řešení spočívá zejména v pochybnostech, zdali má nepominutelný dědic naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zák. č. 99/1963 Sb. (dále o. s. ř.) na určení svého práva na povinný díl. V této souvislosti nechť čtenář srovná pasáž o přípustnosti žaloby o určení práva na povinný díl v období účinnosti ABGB a nesporného patentu, kdy v roce 1916 byla taková žaloba Nejvyšším soudním dvorem shledána za úplně nepřípustnou z důvodů, které mohou plně obstát i dnes.[17] Žaloba na určení, že vydědění je neplatné, by trpěla podobným problémem, navíc ještě umocně­ným – žalovat na určení negativní skutečnosti s sebou nese i další riziko nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém určení, když lze žalovat na určení pozitivní skutečnosti[18] (v daném případě tedy určení, že žalobce má právo na povinný díl, což je problematické samo o sobě).

 

2) žaloba na zaplacení konkrétní peněžité částky, odpovídající povinnému dílu. Uvedenému petitu by odpovídalo právní postavení nepominutelného dědice jako věřitele podle NOZ a zároveň i právní praxe, která se vyvinula v období po roce 1910 a nalézala uplatnění i v době vládního návrhu nového občanského zákoníku z roku 1937. Autor tohoto příspěvku by dával přednost právě takovému žalobnímu petitu. Otázkou je, proč by vůbec měl soudní komisař nepominutelného dědice usnesením odkazovat k podání takové žaloby a určovat mu k jejímu podání lhůtu, když nepominutelný dědic si může žalobu o zaplacení peněz podat v běžné promlčecí lhůtě jako kterýkoli jiný věřitel. Podle autorova názoru není smysluplné, aby takovou žalobou bylo zasahováno do průběhu řízení o pozůstalosti a aby nepominutelný dědic byl zvýhodňován oproti jiným věřitelům zvláštním odkázáním na podání žaloby (nota bene stejné, jakou mohou podat i ostatní věřitelé, kteří k jejímu podání odkazováni nejsou).

 

3) žaloba na určení, že žalobce je nepominutelným dědi­­cem – takový žalobní petit nemá podle názoru autora tohoto příspěvku naději na úspěch, neboť potomek zůstavitele zůstane nepominutelným dědicem, i když v konkrétním případě nebude mít právo na povinný díl kvůli vydědění, a tedy na takovém určení nemá naléhavý právní zájem.

 

Řešení složité

Protože nepominutelný dědic se ve zkoumaném případě nehodlá domáhat svého dědického práva (když nenapadne pravost ani platnost závěti, kterou mu zůstavitel nic nezanechal), nezíská tak nárok na dědický podíl, i kdyby se domohl určení, že má právo na povinný díl.[19] Za takové situace však je problematické uplatnit § 1673 odst. 2 NOZ. Systematickým výkladem lze totiž dospět k závěru, že předmětné ustanovení se týká pouze sporů o dědické právo. To vyplývá zejména z návaznosti § 1673 odst. 2 na § 1672 NOZ; právě § 1672 NOZ specifikuje charakter žaloby, o které následně pojednává § 1673 odst. 2. Podle § 1672 jde totiž o žalobu, kterou může podat osoba, jež uplatňuje právo na dědictví. I důvodová zpráva zmiňuje k podání žaloby podle § 1672 a 1673 NOZ jako aktivně legitimované pouze osoby, které lze považovat za dědice a jejichž práva si odporují, anebo „někoho dalšího“, jehož tvrzené právo odporuje tvrzeným právům ostatních. Mám za to, že tímto „někým dalším“ nemůže být míněn vyděděný nepominutelný dědic, který nepopřel platnost závěti nebo dědické smlouvy, a tedy v postavení pouhého věřitele nemůže jeho právo odporovat dědickým právům ostatních. 

 

Podobně i Ljubomír Drápal uvádí u výkladu k § 1673 odst. 2 NOZ, že zákonem je zde míněno dědické právo potomka zůstavitele, který byl vyděděn, uvedl-li zůstavitel důvod vydědění, a který tvrdí, že byl vyděděn neprávem, oproti dědickému právu toho, kdo má dědit na jeho místě.[20] Je zjevné, že ve zkoumaném případě taková situace nenastane, když na místě vyděděného potomka nikdo nedědí, neboť nepominutelný dědic nemá dědické právo, ani se ho nedomáhá.

 

Jiří Svoboda a Ondřej Klička zařazují spory v případě vydědění ke zvláštní kategorii sporů o dědické právo; petit žaloby, k jejímuž podání má soudní komisař nepominutelného dědice či dědice odkázat, má znít zásadně na určení, že „určitá osoba je či není zůstavitelovým dědicem“.[21] I v dalším navazujícím výkladu autoři operují pouze s dědickým právem, nárok na povinný díl nezmiňují.

 

Složitému řešení odpovídá i znění § 170 odst. 1 zák. č. 292/ /2013 Sb. (dále z. ř. s.), podle kterého soud usnesením odkáže toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou. Podle § 168 téhož nastává spor o dědické právo v případě, že všechna dědická práva nemohou vedle sebe obstát. Ani procesněprávní úprava tak neukládá soudnímu komisaři odkázat k podání žaloby vyděděného zůstavitelova potomka, který se nedomáhá svého dědického práva.

 

Ustanovení § 185 odst. 3 písm. b) z. ř. s. ukládá soudnímu komisaři, aby rozhodl nebo schválil dohodu o vypořádání povinného dílu pro nepominutelného dědice, bylo-li na něj uplatněno právo. Jak ale správně poukazuje Martin Šešina, „to však předpokládá, že o existenci tohoto práva není pochyb“.[22] Protože zákon v uvedeném ustanovení ukládá soudnímu komisaři rozhodnout o vypořádání povinného dílu, předpokládá ustanovení per se, že nebude panovat spor o právo na povinný díl a že existence tohoto práva bude postavena najisto – pokud totiž nebude jasné, zda vůbec nepominutelný dědic právo na povinný díl má, nemůže soudní komisař rozhodnout o jeho vypořádání. Je-li tedy sporné, zda nepominutelný dědic byl vyděděn po právu, nenalezne, podle mého názoru, § 185 odst. 3 z. ř. s. využití. Pod stejným úhlem je nutné hledět i na § 113 z. ř. s., podle kterého je nepominutelný dědic účastníkem pozůstalostního řízení, mimo jiné, i pokud jde o vypořádání jeho povinného dílu. Pokud je právo na povinný díl sporné, a soudní komisař proto o vypořádání povinného dílu rozhodovat nebude, není nepominutelný dědic ani účastníkem této fáze pozůstalostního řízení.

 

Pokud nebude § 185 odst. 3 písm. b) z. ř. s. interpretován poněkud extenzivně, nespatřuji zákonnou oporu pro postup řízení, kdy soudní komisař by musel za každou cenu s nepominutelným dědicem i nadále jednat jako s účastníkem a vyčkávat [respektive podle § 109 odst. 1 písm. b) či odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušovat pozůstalostní řízení], až bude spor o povinný díl odstraněn. Pokud soudní komisař nerozhoduje o vypořádání povinného dílu a nepominutelný dědic není účastníkem řízení, je namístě, aby byla jeho účast ze shora uvedených důvodů ukončena usnesením (§ 7 odst. 2 z. ř. s.).

 

Nepominutelnému dědici bude zachována možnost uplatnit svůj domnělý nárok na vyplacení povinného dílu v penězích příslušnou žalobou o zaplacení peněžité částky v občanském soudním řízení sporném. Soud pak si posoudí jako předběžnou otázku, zdali zůstavitel vydědil nepominutelného dědice právu či nikoli.[23] Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že v době po vydání konečného usnesení v řízení o pozůstalosti bude již pozůstalostním soudem určena obvyklá cena pozůstalosti, ze které může vyděděný nepominutelný dědic při uplatnění svého práva žalobou na plnění peněžité částky vycházet.

 

Kdy tedy § 1673 odst. 2 NOZ při aplikaci složitého řešení na zkoumaný případ nalezne využití?

 

Jednak tehdy, pokud zůstavitel vydědí svého potomka, avšak nepořídí pro případ smrti a nastane dědění podle zákonné posloupnosti. V takovém případě, bude-li nepominutelný dědic namítat, že nebyl vyděděn po právu, odkáže jej soudní komisař k podání žaloby proti dědicům ze zákona. V případě úspěchu žaloby nebude mít nepominutelný dědic právo na povinný díl, nýbrž se stane dědicem ze zákona vedle žalovaných.

 

Za druhé, vydědí-li zůstavitel svého potomka a pořídí závětí nebo dědickou smlouvou, ve které vyděděnému neodkáže nic anebo méně, než činí jeho povinný díl. To však pouze v případě, že vyděděný bude nejenom namítat, že nebyl vyděděn po právu, ale zároveň uplatní námitky proti platnosti či pravosti závěti nebo dědické smlouvy (přirozeně, z jiných důvodů, než že měl být uveden jako dědic – například pro formální nedostatky závěti nebo pořizovací nezpůsobilost zůstavitele).[24] Bude-li vyděděný se svou žalobou úspěšný, stane se dědicem.

 

Oba případy lze shrnout do situace, kdy vyděděný se hodlá domoci svého dědického práva. Pokud však nepominutelný dědic nehodlá dosáhnout uznání dědického práva a chce docílit pouze výplaty povinného dílu, potom není namístě, aby byl soudním komisařem odkázán k podání žaloby a aby se nadále účastnil dědického řízení.

 

Otázka účastenství vyděděného nepominutelného dědice v pozůstalostním řízení

U obou řešení, jednoduchého i složitého, bude nutné vypořádat se blíže s otázkou účastenství nepominutelného dědice – třebas vyděděného – v řízení o pozůstalosti. Ustanovení § 113 z. ř. s. označuje nepominutelné dědice za účastníky nejen při vypořádání jejich povinného dílu, ale také při sestavení soupisu pozůstalosti a určení její obvyklé ceny.[25] Přitom se nepraví, že by právo účasti neměli ti nepominutelní dědicové, jejichž právo na povinný díl je sporné. Není dokonce ani výslovně uvedeno, že by účastníky řízení nebyli nepominutelní dědicové, kteří právo na povinný díl nemají v důsledku nesporného vydědění po právu. Ukončení účasti v řízení v této souvislosti uvádí pouze § 170 odst. 3 z. ř. s. u sporů o dědické právo: nebyla-li podána žaloba osobou, která byla soudním komisařem k jejímu podání odkázána, ve lhůtě, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou, a jeho účast v řízení bude ukončena usnesením.[26]

Pokud by na případ, zkoumaný v tomto příspěvku, bylo aplikováno jednoduché řešení, lze na něj patrně analogicky vztáhnout závěry § 170 odst. 3 z. ř. s. a po odkázání vyděděného nepominutelného dědice k podání žaloby posečkat, zda žalobu ve lhůtě podá, zda žaloba bude odmítnuta nebo zamítnuta, a poté vydat usnesení, kterým se účast nepominutelného dědice v řízení ukončí. Do té doby však, pravděpodobně, bude potřebné řízení o pozůstalosti přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.[27] Skončení pozůstalostního řízení se tak, při zkušenostech s průměrnou délkou sporného soudního řízení, může protáhnout i o několik let. Vyděděnému nepominutelnému dědici by se tímto způsobem dostala do rukou zbraň, jejíž pomocí by mohl úspěšně dosáhnout účelových dlouhodobých obstrukcí v průběhu pozůstalostního řízení, aby přiměl dědice a odkazovníky k uznání jeho práva na povinný díl, byť by třeba byl skutečně vyděděn po právu.

 

V případě aplikace řešení složitého je situace málo přehledná. Vyděděný nepominutelný dědic nebude odkázán k podání žádné žaloby. Řízení o pozůstalosti nebude potřebné přerušovat a bude moci být rychleji skončeno, nicméně otázka účastenství nepominutelného dědice zůstává otevřená. Podle § 113 z. ř. s. by se nepominutelný dědic mohl účastnit úseku řízení, kdy by docházelo k soupisu pozůstalosti a jejímu ocenění. Před tímto úsekem a po něm by však soudní komisař, pravděpodobně, měl usnesením jeho účast v řízení ukončit podle § 7 odst. 2 z. ř. s., což se jeví do značné míry nepraktické. Pokud však připustíme, že i nepominutelný dědic, jehož právo na povinný díl je sporné, je účastníkem řízení o pozůstalosti v části o určení obvyklé ceny, potom je zároveň nutné si uvědomit, že usnesení o určení takové ceny je pro účastníky závazné[28] – a zřejmě tedy i pro nepominutelného dědice. Pokud by následně nepominutelný dědic chtěl podat žalobu o zaplacení částky odpovídající povinnému dílu, musel by při výpočtu povinného dílu, s ohledem na výše uvedené, patrně vycházet z již pravomocně určené obvyklé ceny pozůstalosti.

 

Praktičtějším řešením by bylo vydat usnesení o ukončení účasti vyděděného nepominutelného dědice neprodleně poté, co uzná pravost a platnost závěti či dědické smlouvy. Tím okamžikem přestává být aktuální možnost, že nepominutelný dědic se v konečném důsledku domůže dědického práva,[29] a stává se pouhým věřitelem dědiců (eventuálně i odkazovníků). Následně by již nepominutelný dědic nebyl účastníkem řízení o pozůstalosti v žádné jeho části. K takovému postupu by však byl nutný, poněkud odvážný, restriktivní výklad § 113 z. ř. s. Výhodou pro nepominutelného dědice by nicméně byla skutečnost, že by nebyl vázán usnesením o obvyklé ceně pozůstalosti, ale mohl by v rámci sporného řízení o zaplacení částky odpovídající jeho povinnému dílu vést dokazování v tomto směru.[30] K podpoře posledně uváděného postupu lze uvést asi tolik, že podle § 113 z. ř. s. je nepominutelný dědic účastníkem jen té části pozůstalostního řízení, „která se nějakým způsobem dotýká vypořádání práva na jeho povinný díl“.[31] Pokud panuje spor, zda nepominutelný dědic právo na povinný díl vůbec má, a zůstavitel uvedl důvod vydědění, stejně se v takovém případě nepominutelný dědic může domoci povinného dílu pouze v řízení sporném (ať už bude k podání žaloby soudním komisařem odkázán, či nebude, ať už bude znít žalobní petit jakkoli). Ve sporném řízení by při aplikaci složitého řešení nebyl nepominutelný dědic nijak omezován v dokazování co do práva na povinný díl i jeho výše. Jeho případná účast v nesporném pozůstalostním řízení by se v takovém případě stala bezpředmětnou. Nebo opačně – práva nepominutelného dědice by jeho neúčastí v pozůstalostním řízení nebyla zkrácena, neboť by měl možnost je v plné šíři uplatnit v řízení sporném. Jsem přesvědčen o tom, že právě tímto směrem se vyvíjela i judikatura Nejvyššího soudního dvora a Nejvyššího soudu před rokem 1950, jak lze srovnat výše.

 

Závěr

Jak je patrné z předcházejícího textu, autor příspěvku se přiklání spíše ke složité variantě řešení zkoumaného případu, s tím, že účast vyděděného nepominutelného dědice v pozůstalostním řízení bude ukončena poté, co uzná pravost a platnost závěti či dědické smlouvy, aniž by byl soudním komisařem odkazován k podání jakékoli žaloby. Vyděděnému nepominutelnému dědici však zůstane zachována možnost podat žalobu o zaplacení peněžité částky, odpovídající hodnotě jeho povinného dílu, ve které bude nést důkazní břemeno o tom, že jeho povinný díl odpovídá svou hodnotou právě žalované částce nebo částce vyšší. Podle autorova přesvědčení by složité řešení nejlépe odpovídalo charakteru nepominutelného dědice jako věřitele a navíc by neprodlužovalo pozůstalostní řízení kvůli probíhajícímu spornému řízení o žalobě, ke které by nepominutelný dědic byl soudním komisařem odkázán. V mnoha případech by bylo vůbec eliminováno podání jakékoli žaloby nepominutelným dědicem, a to kvůli výši soudního poplatku u žalob o plnění, který může být – zvlášť u větších hodnot spo­ru – řádově vyšší než u žalob určovacích.

 

V případě, že by přece jenom měl soudní komisař odkázat vyděděného nepominutelného dědice k podání žaloby (řešení jednoduché), přiklání se autor k tomu, aby žalobní petit nezněl na určení práva na povinný díl, nýbrž právě na zaplacení peněžité částky.

 

Význam zákonných ustanovení, zejména ve srovnání hmotněprávní úpravy s procesněprávní, je ovšem tak nejasný, že i jednoduché řešení a žalobní petit na určení práva na povinný díl mohou oprávněně nalézt své zastánce. Otázka odkázání vyděděného nepominutelného dědice na pořad práva je pro její relativně častou frekvenci v praxi tak významná, že si jistě zaslouží alespoň několik úvah a prezentaci různých názorů na dané téma, k čemuž se tento článek snaží přispět.

• Štítky:
• 2016