Český archeolog Jaroslav Palliardi, povoláním notář

JUDr. Jan Kotous, PF UK v Praze, CEVRO Institut

 

Prolog

Český biografický slovník, vydaný v roce 1999 nakladatelstvím Paseka, u hesla Jaroslav Palliardi uvádí „český archeolog, povoláním notář“. Wikipedie jej zná jako významného moravského archeologa, působícího především na Znojemsku, který „uvedl tento region do povědomí odborné veřejnosti“. Vedle toho zdůrazňuje, že je „zároveň tvůrcem základní chronologie moravského eneolitu, která byla později rozšířena a upravena pro eneolit středoevropský“. Jen na okraj naznačuje, že pochází ze slavné italské štukatérské a stavitelské rodiny, která působila v Čechách od 2. poloviny 17. století.

Eneolitem nejčastěji archeologové nazývají u nás a vlastně v celé střední Evropě období, které je možno chronologicky řadit mezi roky 4300–2000 př. n. l. a které je také někdy nazýváno „dobou měděnou“. Archeologické výzkumy prováděné ve střední Evropě prokázaly, že od konce mladší doby kamenné – neolitu je naše území svědkem osídlování zemědělským obyvatelstvem, které k nám přicházelo ponejvíce z jihovýchodních částí Evropy. Přestože se u nás vystřídala v inkriminovaném období celá řada „kultur“, pozorujeme u nich obecně zásadní změny v obdělávání půdy, používání primitivních oradel, objevuje se kolo a jsou zaznamenány dokonce nálezy modelů kolových vozů. Rozšířené je používání mědi, ať již k výrobě užitných předmětů, zbraní, nebo dokonce poměrně umělecky zajímavě propracovaných šperků. Fond pro studium eneolitu uložený v našich muzeích nebo dalších odborných pracovištích se vyznačuje velkým množstvím nálezů, získaných převážně v minulosti, ať již náhodně, nebo příležitostnými drobnými výzkumy. Ty lze dnes jen s obtížemi revidovat nebo rekonstruovat, zejména pro absenci nebo neúplnost dokumentace stratigrafické situace z místa nálezu, která je dnes pro vědeckou archeologii nezastupitelná. Z celého poměrně značného množství materiálu z období eneolitu vyčnívá fond zpracovaný a zdokumentovaný notářem Jaroslavem Palliardim, který své lásce archeologii zasvětil celý svůj život.

 

Mladá léta

Jaroslav Palliardi se narodil 10. února 1861 v Telči. Jak dosvědčuje dochovaný rodný a křestní list, byl jeho otcem Ignác Palliardi, který v té době působil jako aktuár okresního úřadu v Telči. Matka Marie, rozená Iglová, byla dcerou hospodářského správce. Z manželství se narodilo ještě jedno dítě, Jaroslavova sestra Ludmila. Otec Jaroslava Palliardiho měl před sebou významnou právnickou kariéru. Když bylo Jaroslavovi 13 let, stal se jeho otec okresním soudcem v Bystřici pod Hostýnem, o 5 let později se s ním setkáváme již jako se zemským soudním radou u znojemského krajského soudu a od roku 1888 působí u Vrchního soudu v Brně, aby svou kariéru zakončil v roce 1896 jmenováním do vysoké hodnosti dvorního rady Nejvyššího kasačního soudu ve Vídni. Profesní postup Ignáce Palliardiho je mj. potvrzením skutečnosti, že Češi ve 2. polovině 19. století běžně zaujímali vysoká úřední místa, přijímali od svého císaře pocty a tituly, i když noviny neustále argumentovaly „národnostním útlakem“, opomíjením českého státního práva a panovníku vyčítali, že se „nedal korunovat“, ačkoli to slíbil. Vídně si ovšem Ignác Palliardi mnoho neužil. Umírá již po třech letech, v roce 1899. V době znojemského pobytu navštěvuje Jaroslav tamní gymnázium. Středoškolská studia končí maturitou, kterou složil na piaristickém gymnáziu v Kroměříži. Bylo nemyslitelné, aby syn vysokého soudního úředníka studoval něco jiného než práva. A tak se s ním setkáváme koncem 70. let 19. století v Praze, kde začíná studovat na právnické fakultě. Zde jej také v roce 1882 zastihlo císařovo rozhodnutí o rozdělení dosavadní pražské, Karlo-Ferdinandovy university na část německou s vyučujícím jazykem německým a na část českou s vyučujícím jazykem českým. Popravdě je třeba říct, že ne všichni tehdejší univerzitní představitelé české národnosti rozdělení přivítali. Např. profesor občanského práva Antonín Randa, ve své řeči v Panské sněmovně Říšské rady ve Vídni v únoru téhož roku, rozdělení označil za „Pyrrhovo vítězství“ a podotkl, že jej „rozdělení pražského vysokého učení hlubokým žalem naplnilo“. Tím, že zastával názor na, dnes samozřejmý, nadnárodní charakter vysokých škol, předešel Randa svou dobu o 150 let.

Jaroslav Palliardi absolvoval svá právnická studia v letech, která přinesla českému národnímu životu řadu úspěchů. V Praze bylo otevřeno Národní divadlo a pro studentský život mělo značný význam založení Matice školské v roce 1880. Na filozofickou fakultu přichází v té době z Vídně mladý profesor, který vzbudil svými přednáškami u studentů značnou pozornost, T. G. Masaryk. Od dob studií se také datovalo jejich přátelství, které později, již v době Masarykova prezidentství, vyvrcholilo v roce 1920 prezidentovou návštěvou archeologických sbírek Palliardiho v Moravských Budějovicích.

Po skončení právnických studií se v roce 1883 vrací Jaroslav Palliardi do Znojma, kde nastupuje jako koncipient a čekatel notářství do notářské kanceláře přítele svého otce Jana Vlka (1822–1896). Tento znojemský notář si určitě zaslouží pozornost. Ve své době byl velmi známou osobností, kterou dnes připomíná širší veřejnosti snad jenom píseň „Přijde jaro, přijde, zase bude máj…“. Původní Vlkovu báseň zhudebnil olomoucký skladatel A. Förchgott-Tovačovský a lze říci, že do současnosti docela zlidověla.

 

Notářským koncipientem

V době, kdy nastupoval mladý Jaroslav Palliardi svou notářskou dráhu, platil v celém tehdejším Předlitavsku, a tedy i v českých zemích notářský řád zavedený zákonem č. 75/1871 ř. z., který nabyl účinnosti dnem 1. listopadu 1871. Současně s ním byl vydán i zákon vymezující právní jednání, k jejichž platnosti bylo zapotřebí vyhotovení notářského zápisu. Notářský řád zachoval princip numerus clausus pro rakouský – předlitavský notářský stav, upravil působnost notářů, propůjčování a zánik notářského úřadu a notářské záruky. Kromě toho obsahoval podrobná pravidla, pokud se týkalo chodu a správy notářských úřadů, upravoval spisovou agendu notářství a rovněž vedení seznamů notářských kandidátů a substitutů. Důležitá byla bezesporu ustanovení, která se týkala činnosti notářských komor, disciplinárního řízení a notářských poplatků. Počet notářských míst a stanovení jejich sídel ponechával zákon v pravomoci ministra spravedlnosti. Celá koncepce notářství spočívala v tom, že notář byl považován za veřejného úředníka (byl „c. k. notář“), měl  vymezené kompetence a při výkonu notářské činnosti podléhal státnímu dozoru. Aby někdo mohl být jmenován notářem, musel být státním občanem monarchie, který dosáhl věku 24 let, byl bezúhonný, měl plnou způsobilost k právním úkonům, zakončil úspěšně vysokoškolská studia věd právních a státních, úspěšně složil notářskou zkoušku a vykonal čtyřletou praxi, z toho alespoň dva roky v notářské kanceláři. Tento notářský řád přinesl nejen pozitivní právní úpravy, na které obecně notářský stav dlouho čekal, ale způsobil, že se notariát stal postupně, přes počáteční potíže, poměrně žádaným a také lukrativním povoláním.

Prostředí notářské kanceláře Jana Vlka ve Znojmě znamenalo pro Palliardiho nejenom výkon praxe u přítele rodiny, ale také práci ve vlasteneckém, ryze českém prostředí. Znojmo v době, kdy zde Palliardi působil jako notářský koncipient, bylo město s převahou německy hovořícího obyvatelstva. Němců nebo obyvatel, kteří se hlásili k německé národnosti, zde bylo v té době cca 14 000, zatímco Čechů necelé 2 000. Tato skutečnost Palliardimu nevadila. Ovládal bezvadně oba zemské jazyky a z dochované korespondence víme, že si dokonce s matkou dopisoval jedině německy. Znojmo bylo ovšem také velmi živé, kulturní město, kde kromě několika kostelů, sídel náboženských řádů a kongregací, byla řada všeobecných a odborných škol (např. gymnázium, reálka, odborná škola hrnčířská, zemská rolnická a vinařská škola apod.). Ve městě působil krajský soud, bylo zde sídlo okresního hejtmanství a sídlila zde také poměrně velká vojenská posádka. Pro milovníky znojemských okurek je třeba uvést, že v Palliardiho době bylo jejich pěstování velmi rozvinuté a na finálním zpracování se zde podílelo celkem 16 závodů. Co Palliardiho patrně nejvíce zaujalo, byla bohatá historie místa, kde prožil řadu let jako dítě a kde také nyní, po skončení studií, zahajoval své notářské působení. První písemná zmínka o Znojmu existuje z roku 1048 a bohaté prehistorické nálezy z města a jeho okolí jsou dokladem v pravdě „prastarého osídlení místa“, které král Přemysl Otakar I. roku 1226 obdařil městským právem.

 

Od sběratelství k archeologii

Sbírání prehistorických nálezů a archeologie vůbec byly ve druhé polovině 19. století velkou módou. Do značné míry k tomu přispěl trvalý zájem o dějiny a kulturu antického Řecka a Říma, kde dobrý základ poskytovalo již tehdejší středoškolské studium. Jeho tradiční humanitní náplň, včetně výuky řečtiny a latiny, byla lehkovážně, počátkem 50. let minulého století v rámci ideologické přestavby, doslova den ze dne opuštěna. Doba, ve které Palliardi žil, se obecně nesla ve znamení velkých archeologických objevů, z nichž na prvním místě je dlužno připomenout „objevení“ Tróje německým obchodníkem a amatérským archeologem Heinrichem Schliemannem v letech 1870–1873. Rozmach národního cítění se v našem prostředí odrážel mj. v romantickém historickém bádání, sběru starožitností, hledání slovanských kořenů národa a také v aktivní výkopové „archeologické“ činnosti. Že mnoho významných památek při tom vzalo zasvé, je celkem logické. Palliardiho ctí, že se od samého počátku snažil svým výzkumům dát řád, systémově třídil své nálezy, a zejména že se snažil pracovat na základě aplikace metody archeologické stratigrafie. Jeho vůbec první ucelenější výzkum začíná při stavebních pracích na znojemském hradě brzy po příchodu do Znojma. Archeologickým koníčkem a také zapojením do kulturně-osvětové činnosti se brzy stává známou osobností ve Znojmě. V roce 1888 se při stavbě tzv. robotárny na znojemském předměstí Novosady objevuje značné množství keramiky. Přivolaný Palliardi tam nechává provést systematické výkopové práce a učiní svůj první velký archeologický objev, neolitickou kulturu s malovanou keramikou.

V roce 1893, přesněji 8. ledna, se Jaroslav Palliardi ve farním kostele sv. Kříže ve Znojmě oženil. Jeho vyvolenou se stala znojemská rodačka Marie Šrámková. Novomanželům se již v říjnu toho roku narodil syn Rostislav, který však 3 měsíce po narození umírá. V roce 1895 se narodila dcera Vlasta. V té době byl Jaroslav Palliardi, uznávaný archeolog, autor řady odborných publikací, který postupně dosahoval i mezinárodního věhlasu, stále ještě notářským koncipientem. Jeho koncipientská praxe se protáhla skoro na 14 let. V roce 1896 umírá znojemský notář Jan Vlk a Palliardi „substituuje“ po nějakou dobu znojemský notariát. Bohužel se však Vlkovým nástupcem nestal. Místo toho byl jmenován notářem v čistě německém městě Vranov nad Dyjí. Palliardi pravděpodobně neměl z tohoto svého ustanovení žádnou velkou radost. Ve Vranově pobyl pouze 1 rok a od 1. září 1899 je jmenován notářem v Moravských Budějovicích, kam se s celou rodinou ze Znojma přesunul a které se mu staly celoživotním domovem.

 

Notářem

Byly to právě Moravské Budějovice, kde Palliardi plně rozvinul svou archeologickou vášeň. Na rozdíl od převážně německého Znojma byly Moravské Budějovice v době Palliardiho notariátu většinovým českým městem. V 90. letech 19. století měly asi 3 300 obyvatel, z nichž se k německé národnosti hlásilo cca 200 lidí. Oproti Znojmu se tedy jednalo vcelku o malé město, ale zdá se, že notářova rodina zde byla spokojena, o čemž svědčí např. skutečnost, že brzy se za nimi z Brna přistěhovala i jeho sestra. Ze Znojma přestěhoval do Moravských Budějovic Palliardi nejenom rodinu, ale také slibně se rozrůstající sbírku svých archeologických nálezů. Umístil ji ve stejném domě, kde měl notářskou kancelář. Jak už bylo dobrým zvykem, měl notář obvykle kancelář na náměstí a v Moravských Budějovicích tomu nebylo jinak. Rodina bydlela v budově dnešního hotelu Grand, nám. Míru č. 12, zatímco kancelář a sbírky byly v domě č. 10. V Moravských Budějovicích pokračoval Palliardi ve své bohaté kulturně-osvětové a také publikační činnosti, kterou byl známý již ve Znojmě. Stal se mj. starostou tamního Sokola a v sokolském hnutí působil jako funkcionář až do své smrti. Začalo se u něho rovněž projevovat silné sociální cítění, kterým byl později znám široké veřejnosti díky tehdejším médiím. Ze škály drobnějších případů vyčnívají svým charakterem dva. Jednalo se zejména o intervence Palliardiho ve věci učitele Františka Vildomce, který se v roce 1909 „vzbouřil“ proti místnímu faráři a vystoupil z řad římskokatolické církve. Vzápětí mu bylo z církevních míst vyhrožováno, že vzhledem k jeho odpadlictví bude muset opustit učitelské místo. Palliardi, tehdy již velmi vlivný a hmotně zajištěný, se jej veřejně zastal s takovou razancí, že učitel Vildomec v učitelském povolání, po zákroku samotného císaře, setrval. Podobně Palliardi opatroval svého těžce nemocného koncipienta, kterého nejen ošetřoval, vykonával za něj agendu, ale kterému vyplácel nekrácenou mzdu, až do jeho skonu.

V roce 1906 byl založen Moravský archeologický klub. Tato skutečnost se stala pro Palliardiho velkým impulsem. S nebývalým nasazením rozvinul své vykopávky na Starém Zámku u Jevišovic, svém největším objevu, kterým zřejmě dosáhl vrcholu archeologické kariéry. Především výsledky a závěry tohoto výzkumu se staly impulsem k rozpoznání eneolitické kultury s kanelovanou keramikou v Čechách. V práci archeologa a publikování svých výzkumů spatřoval zřejmě notář Palliardi své celoživotní poslání. Začínal od drobného terénního sběru, přes záchranné výzkumy na nově vznikajících železničních tratích v regionu, až po cílené archeologické výkopy, prováděné společně s již zmíněným učitelem Františkem Vildomcem. S ním ostatně pojila Palliardiho ještě jedna skutečnost. Výše už bylo uvedeno Vildomcovo vystoupení z církve. Z římskokatolické církve vystoupili také manželé Palliardiovi, a to již v roce 1908. V naplňování ideálu volnosti, svobody svědomí a sociálního cítění spatřoval ostatně Palliardi svou neměnnou politickou orientaci.

V roce 1918 uvítal Jaroslav Palliardi vznik samostatné Československé republiky. Avšak již od roku 1920 se začínají u něho projevovat závažné zdravotní potíže. V tomto roce ještě provedl po svých sbírkách prezidenta T. G. Masaryka, při prezidentově návštěvě Moravských Budějovic. Zákeřná hypertenze si však u Palliardiho začala vybírat svou daň. Zřejmě v předtuše konce zajistil kontinuitu své notářské kanceláře v osobě notáře Boleslava Podhrázského. Jaroslav Palliardi, český archeolog, povoláním notář, zakončil svou celoživotní pouť kolem 23. hodiny dne 12. března 1922.

 

Epilog

Archeologickou sbírku Jaroslava Palliardiho zakoupilo po jeho smrti Zemské muzeum v Brně. Palliardi svou sbírku systematicky doplňoval, třídil a popisoval. Skutečný počet sbírkových předmětů přesáhl 200 000 položek. Palliardi byl již za svého života velmi respektovanou osobností. Tři vrcholy korunují jeho celoživotní archeologické dílo. Chronologicky je to nejprve objev neolitické kultury s moravskou malovanou keramikou, následuje odkrytí naleziště Starý Zámek u Jevišovic za po­užití vertikálně stratigrafické metody, čímž rozhodující měrou přispěl k rozpoznání kultury s kanelovanou keramikou v Čechách, a konečně je to vytvoření základní periodizace moravského neolitu a eneolitu. Tím vším se notář Jaroslav Palliardi zapsal nesmazatelným písmem do historie české archeologické vědy za současného plnění svých povinností, které vyplývaly z jeho povolání notáře a příslušnosti k notářskému stavu.

Snad největšího uznání se tomuto amatérskému, ale přesto vysoce erudovanému archeologovi dostalo záhy po jeho skonu pojmenováním unikátního výšinného hradiska u moravských Vysočan na „Palliardiho hradisko“.

Zpět