„Jednota českých právníků by měla být strážkyní pozitivních tradic českého právnictví,“

 

Vážený pane doktore, velice Vám děkuji, že jste si našel čas a v předvánoční atmosféře poskytl rozhovor pro náš časopis. Naši čtenáři to jistě ocení.

 

V letošním roce Vám byla udělena Jednotou českých právníků stříbrná Randova medaile. Váš kladný vztah k historii, profesní etice a k tradičním hodnotám je všeobecně znám. Jak v těchto souvislostech vnímáte udělení tak významného právnického vyznamenání a působení Jednoty v právnické obci?

 

Popravdě řečeno mne toto ocenění nejen potěšilo, ale také zaskočilo. Osobnost Antonína rytíře Randy by měla být i v dnešní moderní, uspěchané době pro každého českého právníka vzorem. Randa byl po celý svůj život jakýmsi „mixem inteligence, pravdivosti a slušnosti“. Když se v roce 1883 stal rektorem Univerzity Karlovy, analyzoval ve své nástupní řeči příčiny krize tehdejší české společnosti. Základní problém spatřoval v nedostatečném zákonodárství, nepoctivém hospodaření a také absenci přirozené slušnosti. Už z tohoto výčtu je patrná aktuálnost Randova odkazu pro současnost a pro nás právníky také jeho nezastupitelnost. Proto si tohoto ocenění opravdu nesmírně vážím. Mým přesvědčením je, že především Jednota českých právníků by měla být nositelem a propagátorem Randova odkazu a současně také strážkyní pozitivních tradic českého právnictví. Když se v roce 1934 vzpomínalo 100. výročí Randova narození, jiný velký český právník a Randův žák profesor Krčmář vyzdvihl Randův cit pro spravedlnost, krásu a dobro. Podle mého názoru právě tyto věci v současné době dost často pomíjíme.

Dlouhou dobu jste se věnoval jako pedagog sociálně politickým předmětům. Na Právnické fakultě UK, ale i na jiných vysokých školách bývá sociální politika vyučována ruku v ruce s pracovním právem a právem sociálního zabezpečení. Já osobně považuji pracovní právo za oblast, která by se měla stát součástí osnov již základního školství, neboť téměř každý člověk se dříve či později stane účastníkem pracovněprávních vztahů, ať již na straně zaměstnance nebo zaměstnavatele. Je o výuku tohoto odvětví práva ze strany studentů zájem?

 

Ano, zájem je skutečně veliký. Mojí parketou byly, v rámci katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení, předměty Úvod do sociální politiky, kde jsem byl a dosud jsem garantem, dále Politika zaměstnanosti nebo Sociální politika evropských zemí. Konkrétně Úvod do sociální politiky patří k tradičním, povinně volitelným předmětům. Počet jeho posluchačů neklesne každoročně pod 80 účastníků. V některých letech se pohyboval i kolem 120. A tato skutečnost je u volitelných předmětů skutečně pozoruhodná. V této souvislosti je vhodné připomenout jinou osobnost, Randova současníka a kolegu z profesorského sboru právnické fakulty, Albína Bráfa. Byl zakladatelem tzv. České školy sociální politiky, jejíž představitelé vtiskli nesmazatelnou pečeť našemu sociálnímu zákonodárství, počínaje zákonem č. 221/1924 Sb., který se stal na dlouhou dobu vzorem pro podobné legislativní akty řady států. Mimochodem, Randovým a Bráfovým žákem byl také jiný významný představitel našeho sociálního zákonodárství Josef Gruber, s jehož jménem je spojen nejen vznik Sociálního ústavu Republiky Československé, ale příprava vůbec prvního kodexu pracovního práva u nás. Málokdo ví, že tento osobně velmi skromný vědec a pedagog požíval ve své době takového věhlasu, že po svém předčasném skonu v květnu 1925 byl uložen k poslednímu odpočinku do vyšehradského Slavína. Mimochodem je to jediný představitel právnické profese, který tam byl pohřben. A ještě poznámka k Vašemu dotazu ohledně výuky vybraných kapitol práva od základních škol. Tady myslím je pole neorané. Vštěpovat základy právního cítění, spolu s pravidly etiky a morálky již od školních let, by určitě přineslo pozitivní výsledky.

 

Pracovní právo má velmi blízko k právu občanskému. V mnohém vychází ze stejných premis, nicméně se v některých „stejných“ pojmech významně odlišuje. Obyčejný člověk nadaný průměrným rozumem pak může snadno v úpravě ztratit orientaci. Neprospělo by právní úpravě, kdyby jeden právní pojem měl stejný význam v jakékoliv právní disciplíně?

 

Myslím, že tady by nás opět mohla poučit historie práva. Nakonec známe všichni přísloví „historia magistra vitae“ – historie učitelka života. Můj nezapomenutelný učitel, který mne přivedl k právním dějinám, profesor Václav Vaněček, nám studentům vždy připomínal zásadu monarchomachů „staré-li poznáš, pro nové sílíš.“ A v tom je, myslím, jádro věci. Každý právník, který se zabývá legislativou, by měl nejprve zvládnout římské právo. Vždyť historickoprávním základem dnešního pracovního práva jsou obecné zásady vyjádřené již ve Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811, konkrétně v jeho článcích o námezdní práci, které vznikly pod přímým vlivem římských institucí. Římské a také kanonické právo tvoří základy naší evropské právní kultury. A na to je třeba klást důraz. Někdy bohužel objevujeme již objevené a řešíme už v minulosti vyřešené. A i tady má co říct Antonín Randa, který pochopil souvislost mezi historickými, ekonomickými, sociologickými, politickými a nebojme se říct i privátními elementy společenského systému. A na tomto principu také vytvořil moderní pojetí vlastnického práva. Podle mého názoru je žádoucí, aby naše právní věda tyto věci nejen neustále připomínala, ale také rozvíjela.

 

V loňském roce vstoupil v účinnost nový občanský zákoník. Při jeho tvorbě autoři koketovali s myšlenkou, že by se jeho součástí stala i úprava pracovního práva, jak je tomu i v některých evropských zemích. Nakonec se tomu ale tak nestalo a pracovní právo dále žije svým vlastním životem, i když doznalo významných novelizací. Považujete tento stav za správný?

 

Myslím, že na tuto otázku jsem již vlastně odpověděl. Diskuse, zda pracovní právo ano nebo ne, má více než stoletou historii. Počínaje právě již zmíněným profesorem Josefem Gruberem, přes dalšího zastánce samostatného oboru pracovního práva, kterým byl Emil Hácha. České pracovní právo má čtyři historické kořeny, z nichž konkrétně v 18. století vyrůstají naše právní předpisy o práci. Jsou to normy práva cechovního, předpisy práva horního, tzv. čelední předpisy a normy robotních patentů. I po přijetí Všeobecného zákoníku občanského v roce 1811 byly pracovněprávní vztahy u nás většinou řešeny celou řadou autonomních právních předpisů. V tomto směru bych se opravdu řídil názorem Antonína Randy, že podobné otázky je třeba řešit komplexně a za pochopení všech souvislostí. A v současné době také toto dává za pravdu stanovisku zachovat pracovní právo jako samostatný obor.

 

Pokud bychom se mohli vrátit k Vaší kariéře pedagogické. Jistě vzpomínáte na dobu, kdy jste byl studentem. Student má zpravidla jiný názor na výuku než kantor. Co Vás vedlo k tomu, že jste se sám ujal úkolu právo vyučovat?

 

Moje pedagogická kariéra, i když byla poměrně dlouhá, byla dosti skromná. Po absolvování právnické fakulty jsem začal pracovat nejprve jako podnikový právník a po několika letech jsem se stal odborným pracovníkem legislativního a pracovněprávního odboru ministerstva práce a sociálních věcí. Zde jsem vedl oddělení sociální politiky. A právě tato skutečnost byla důvodem, že někdy v polovině 80. let jsme začali spolu s docentem Karlem Pincem připravovat na právnické fakultě UK založení Ústavu sociální politiky. Tady je třeba zdůraznit, že sociální politika byla v období totality popelkou. Obecně platila Engelsova poučka, že vybudováním socialismu mizí sociální problémy a sociální politika je bezpředmětná. Ústav se podařilo založit a na právnické fakultě vyvíjel činnost 8 let. Po sametové revoluci se dokonce uvažovalo, že z fakultního ústavu se stane ústav univerzitní. Bohužel tento záměr se již nepodařilo zrealizovat, vzhledem k vážnému onemocnění a pozdějšímu úmrtí jeho zakladatele. Musím zdůraznit, že předměty vyučované ústavem byly mezi studenty velmi populární. Po smrti Karla Pince splynul ústav s katedrou pracovního práva a práva sociálního zabezpečení a já jsem byl tehdy požádán, abych Pincovy přednášky převzal. Pokud se týká názorů studentů na výuku v uvedených předmětech, nemohu než konstatovat, že naše názory většinou souzněly a prakticky jsem se nikdy nesetkal s odlišným pohledem. Právnická fakulta UK ovšem není jedinou vysokou školou, se kterou i po svém odchodu do důchodu externě spolupracuji. Přednáším rovněž na vysoké škole Cevro Institut, kde se věnuji otázkám soukromého práva. Mám tak jedinečnou možnost porovnávat studenty, kteří studují na veřejné vysoké škole a studenty, kteří se připravují k získání vysokoškolské kvalifikace na škole privátní. Vnímám, že posluchači uvedené soukromé vysoké školy vykazují ve své většině zvýšenou odpovědnost v přístupu ke studiu. Snad je to dáno i formou výuky a do jisté míry také zvýrazněnou specializací studia.

 

Jednou z oblastí Vašeho zájmu je i právní historie. Významnou měrou jste se v tomto ohledu podílel na odhalení pamětní desky zakladatele vyšehradské notářské školy a protonotáře v královské kanceláři Přemysla Otakara II. Jindřicha z Isernie. Ale abych se vrátil k otázce. Z dějin a tedy i z dějin právních, nejen těch našich, bychom si měli vzít pro budoucnost poučení. Domníváte se, že tomu tak je v dostatečné míře?

 

Tady je třeba říct, že jsem za svého profesního života nebyl pouze pedagogem. Jak jsem uvedl, byl jsem řadu let vedoucím odborným pracovníkem ministerstva práce a sociálních věcí, aby mne nakonec láska k historii a příležitost, která se vyskytuje jednou za život, postavila do čela kanceláře Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. To mi dalo příležitost po více než 20 let věnovat se s plným nasazením druhému místu české státnosti po Pražském hradu, využívat bohatý kapitulní archiv a kapitulní knihovnu. Práce na Vyšehradě mi dala možnost uspořádat 10 samostatných výstav z restaurovaných sbírkových  fondů kapituly, zorganizovat několik historických sympozií a seminářů, iniciovat nebo se podílet na vydání řady publikací shromažďujících nejnovější poznatky nejen z národní a církevní, ale i tak trochu právní historie Vyšehradu. Byla to práce nesmírně zajímavá a já jsem za ní hluboce vděčen, i proto, že jsem z ní vytěžil prameny několika svých odborných prací a populárních článků, včetně těch, které se dotýkaly vyšehradské notářské školy a osobnosti Mistra Jindřicha z Isernie. Odborné práce jsem publikoval většinou v Právněhistorických studiích a některé populární i ve vašem časopise. A za tuto možnost Vám touto cestou vřele děkuji.  S Vyšehradem zůstávám spojen i nadále, protože působím jako předseda Společnosti Vyšehrad.

 

Pro náš časopis jste i píšícím autorem. Budeme se moci těšit na Váš další příspěvek?

 

Z článků, které jsem ve vašem časopise uveřejnil je patrné, že se zabývám také významnými, i když někdy polozapomenutými, osobnostmi českého notářského stavu. Tady se musím přiznat, že mně tito lidé fascinují. Obdivuji jejich hlubokou vzdělanost, často propojenou s renesančním rozměrem jejich zájmů, obrovskou pracovitost, vysokou morální úroveň, ale především skromnost. To jsou osobnosti, na které může být český notářský stav právem hrdý. I dnes ve světě globalizace, upřednostňování úzce ohraničené specializace a materiálních aspektů života, mohou být nejen nám právníkům, ale i ostatním vzorem. V současné době se jedním takovým notářem zabývám. Myslím, že o vánocích článek dokončím a uzná-li redakční rada, mohl by vyjít již počátkem příštího roku.

 

Vážený pane doktore, velice Vám děkuji za rozhovor a přeji příjemné prožití vánočních svátků a vše nejlepší do nového roku 2016.

 

I já Vám děkuji za Váš zájem a ze srdce přeji Vám, celé redakci, redakční radě a Vašim prostřednictvím celému notářskému stavu radostné Vánoce a do nového roku vše dobré a stálé zdraví.

JUDr. et Ing. Ondřej Klička,  vedoucí redaktor Ad Notam, notář v Praze

 

JUDr. Jan Kotous (1948)

 

•  český právník a historik, dvojnásobný držitel Randovy medaile.

•  Dlouholetý pedagog na Právnické fakultě Univerzity Karlovy; vyučuje také na CEVRO Institutu.

•  Předseda Společnosti Vyšehrad, jejímž byl zakládajícím členem  po roce 1989.