Několik poznámek k zástavnímu právu

Mgr. Eva Kolláriková

 

Jelikož právní úprava zástavního práva doznala v souvislosti s rekodifikací soukromého práva řady změn, porovnám rovněž některá ustanovení starých a nových právních předpisů a krátce zhodnotím jejich využívání.

V učebnicích občanského práva hmotného jsme se všichni za svých studijních let učili, že zástavní právo jako právo k cizí věci plní zajišťovací funkci pro případ, že dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce nebude včas splněn, s tím, že v takovém případě se věřitel může uspokojit z výtěžku zpeněžení zástavy – zde se pak realizuje jeho uhrazovací-platební funkce – viz § 152 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále také jen „obč.zák.“, nebo „starý občanský zákoník“).

Jedno z neplatných ujednání [§ 169 písm. e) obč.zák.] bylo, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji může za určenou cenu ponechat. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014, dále také jen „NOZ“) zde přinesl v § 1315 posun v tom, že takovéto ujednání je zakázané jen do té doby, než zajištěný dluh nedospěje. Najdou se jistě věřitelé, kteří tento institut po splatnosti své zajištěné pohledávky využijí, neboť při nuceném zpeněžování zástavy často nedocházelo k efektivnímu uspokojení jejich nároku (např. pokud v době realizace zástavního práva nebyla zástava zajímavá pro soudní prodej či veřejnou dražbu). Dále lze sjednat, že věřitel může zástavu zpeněžit jakýmkoliv způsobem. Zmíněná, nyní zákonem dovolená, ujednání se pak nezřídka sjednávají již při uzavření zástavní smlouvy s odloženou účinností takovéto části smlouvy až do okamžiku prodlení se splněním zajištěného dluhu. Avšak i při sjednávání postupu při zrealizaci zástavního práva v zástavních smlouvách je nutné přihlížet také k základním zásadám, na kterých je občanský zákoník postaven, a počínat si tak, aby nedošlo k neodůvodněnému znevýhodnění slabší strany. Je-li zástavcem nebo zástavním dlužníkem spotřebitel, malý či střední podnikatel, platí zde totiž nadále absolutní zákaz takového ujednání.

Starý občanský zákoník definoval v § 153 předmět zástavy taxativně, zatímco nový občanský zákoník si vystačil s tím, že zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat včetně připuštění možnosti zřídit zástavní právo k věci, k níž zástavnímu dlužníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu (§ 1310). Tato možnost se jevila jako praktická zejména při převodech nemovitostí zajišťovaných zástavním právem banky jako věřitele kupujícího, nicméně s ohledem na to, že u věcí podléhajících zápisu ve veřejném seznamu či rejstříku zástav se budoucí zástavní právo k věci zapíše jen se souhlasem vlastníka, dochází v praxi většinou ke „starému“ řešení, kdy se zástavní smlouva uzavírá nadále se zástavci jako zároveň zástavními dlužníky a obligační dlužníci zůstávají vedlejšími účastníky takové zástavní smlouvy.

   Za zmínku stojí také novinka u vzniku zástavních práv k věcem movitým, které dle staré právní úpravy vznikalo odevzdáním zástavnímu věřiteli nebo předáním do úschovy/ke skladování u třetí osoby či zápisem do rejstříku zástav, bylo-li to ujednáno v zástavní smlouvě. Nová právní úprava umožňuje, aby bylo odevzdání nahrazeno znamením tak, že se věc označí jako zastavená. Z finančních důvodů (náklady na sepsání zástavní smlouvy ve formě notářského zápisu) dochází k takovému řešení značením čím dál častěji, ovšem nezdá se mi tato varianta pro zástavního věřitele dosti bezpečná. Jak zajistit, že ono „znamení“ na věci zůstane po celou dobu trvání zástavního práva a kde je pak pro něj dostatečná právní jistota v takovém případě? Zvláště pak v konkurenci s ustanovením § 1371 odst. 3 NOZ ve znění „vázne-li na movité věci více zástavních práv, uspokojí se právo zástavního věřitele zapsané v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu podle pořadí zápisu přednostně před právem vzniklým jiným způsobem. Právo vzniklé odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě se uspokojí přednostně před právem vzniklým označením věci znamením.“ V této souvislosti bych chtěla upozornit na časté tendence bankovních institucí z poslední doby, které v úmyslu ušetřit klientům peníze za sepsání zástavní smlouvy toto činí bez formy veřejné listiny, tj. bez oslovení notáře za účelem sepsání notářského zápisu o zástavní smlouvě s dohodou o vzniku zástavního práva zápisem do rejstříku zástav (samozřejmě v případech, kdy takovou formu zákon nevyžaduje). Do rejstříku zástav si pak pouze na základě žádosti nechají zapsat zákaz dalšího zastavení věci, která není v rejstříku jako zástava evidována dle § 35f odst. e) notářského řádu (z. č. 358/1992 Sb.) – tzv. negative pledge. Zástavní věřitel oprávněný ze zástavní smlouvy ve formě soukromé listiny se však zvolením postupu, motivovaného krátkodobou úsporou peněz, může snadno ocitnout v nevýhodném postavení. Je třeba v této souvislosti nezapomínat na ustanovení § 35h notářského řádu v tomto znění „zápisy údajů na základě rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými vzniklo zástavní právo, a změny takových zápisů provádí na základě písemné žádosti orgánu veřejné moci Komora. Orgány veřejné moci jsou povinny zaslat žádost s vykonatelným rozhodnutím, kterým vzniklo zástavní právo nebo u zapsaného zástavního práva došlo k jeho změně, do 30 dnů ode dne vzniku nebo změny zástavního práva“ a na další ustanovení NOZ (§ 2016) ve znění „zakládá-li se jistota různých věřitelů na různých právech k téže věci, uspokojí se v rozsahu těchto práv a v pořadí podle vzniku zajištění postupně v první skupině věřitelé zajištění věcným právem zapsaným ve veřejném seznamu nebo rejstříku zástav a ve druhé skupině věřitelé zajištění věcným právem nezapsaným ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav. Poté se ve třetí skupině uspokojí věřitelé zajištění závazkovým právem.“ To znamená, že zástavní právo vzniklé z rozhodnutí orgánu veřejné moci, i když později než to vzniklé smluvně soukromou listinou, přeskočí zástavní právo věřitele ze zástavní smlouvy nesepsané notářským zápisem a jmenovaný „negative pledge“ přijde rázem vniveč! 

Další změnou v novém soukromém právu je úprava zástavního práva k podílům v obchodních společnostech a družstvech (nově „obchodních korporacích“). Dříve obchodní zákoník (z. č. 513/1991 Sb., dále také jen „obch.zák) upravoval pouze zástavní právo k obchodnímu podílu ve společnosti s ručením omezeným; zástavní právo k akciím jako cenným papírům bylo upraveno v zákoně o cenných papírech (z. č. 591/1992 Sb.). V současné právní úpravě tuto problematiku nenajdeme v zákoně o obchodních korporacích (z. č. 90/2012 Sb., dále také jen „ZOK“), ale v obecném předpise – v novém občanském zákoníku a jeho ustanoveních v § 1320 a násl. Na rozdíl od § 117a obchodního zákoníku, který stanovil, že pro zástavu podílu v s.r.o. je třeba písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy smluvních stran, takové výslovné ustanovení v dnešním právním řádu nenajdeme a tuto povinnost lze dovodit pouze z ustanovení § 1320 odst. 1 věta druhá NOZ a § 32 odst. 3 věta první ZOK, které říkají, že lze-li podíl převést jen za určitých podmínek, vyžaduje se splnění týchž podmínek při jeho zastavení, resp., že zastavit podíl společníka v obchodní korporaci lze za stejných podmínek, za nichž ho lze převést. Praxe rejstříkových soudů je zatím v tomto směru ovšem nejednotná; někdy je ověření podpisů na zástavní smlouvě vyžadováno, jindy nikoliv. Častěji je ale z mých zkušeností ověření podpisů vyžadováno. Já sama jiný postup za správný nepovažuji a proto také, když zápis provádím do rejstříku přímo na podkladě mnou sepsaného notářského zápisu a předložené zástavní smlouvy, na tomto požadavku trvám. 

Často diskutovanou a problémovou je druhá věta § 32 odst. 3 ZOK o tom, že zastavení podílu v bytovém družstvu lze stanovami podmínit nebo vyloučit. Není tedy pochyb o tom, že zákonodárce měl v úmyslu umožnit zřízení zástavního práva k družstevnímu podílu. Jak může ale fakticky takové zástavní právo vzniknout, když družstevní podíly, stejně jako členové družstev, se nezapisují do obchodního rejstříku a § 1322 odst. 1 NOZ uvádí, že zástavní právo k podílu vzniká zápisem do veřejného rejstříku, ve kterém je korporace zapsána? V praxi se tedy setkáváme s požadavky klientů o zřízení takového zástavního práva a musíme je bohužel upozorňovat na nedokonalost právní úpravy v tomto směru.

Zajímavou novinkou v právu obchodních společností je, jak všichni už dobře víme, možnost, aby podíl v s.r.o., jehož převoditelnost není omezena ani podmíněna, byl představován kmenovým listem jako cenným papírem na řad. Ustanovení § 1328 odst. 2 NOZ pak říká, že ke vzniku zástavního práva k cennému papíru na řad je potřebný kromě odevzdání zástavnímu věřiteli i zástavní rubopis obsahující doložku „k zastavení“ nebo jiná slova stejného významu a označení zástavního věřitele. V této souvislosti je třeba upozornit na ustanovení § 48 odst. 1 písm. f) o tom, že se do obchodního rejstříku o obchodní korporaci zapíše zástavní právo k podílu, ledaže je ten představován cenným papírem nebo nesplacenou akcií. To znamená, že údaj o zástavě kmenového listu nebude veřejnosti pouhým náhledem do ochodního rejstříku zřejmý.

Výslovně zůstává neupravenou otázka legitimace k podání návrhu na zápis zástavního práva k podílu do veřejného rejstříku.1 Jelikož § 1322 NOZ normuje, že zástavce nebo zástavní věřitel oznámí korporaci vznik zástavního práva, může být navrhovatelem zástavce (společník), zástavní věřitel, případně také korporace sama. Stejně tak mohou jmenovaní podat návrh na výmaz zástavního práva z veřejného rejstříku.2

Posledním bodem, kterým bych se chtěla v tomto článku zabývat, je promlčitelnost zástavního práva. Ta byla předmětem diskusí již za předchozí právní úpravy občanského, resp. obchodního zákoníku, a je potvrzována výslovnou úpravou NOZ. Tak, jak platí pro promlčovaná práva obecně, i zde platí, že promlčením (nikoliv zánikem – zde akcesorita trvá) zajišťované pohledávky zástavní právo nezaniká (viz dříve výslovně § 170 odst. 2 obč.zák.); pro případ zástavních práv zapsaných do veřejného seznamu nebo rejstříku zástav obsahuje ustanovení § 618 NOZ úpravu, z níž vyplývá, že promlčení zástavního práva je předpokladem jeho výmazu z veřejného seznamu či rejstříku zástav (a zástavní právo pak zanikne až teprve takovým výmazem). Účinky promlčení zástavního práva nastanou bez ohledu na to, zda je zástavním dlužníkem obligační dlužník nebo osoba od obligačního dlužníka odlišná.3 Ustanovení § 618 NOZ zní „promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem“. Zde se mi jeví jako vhodné pozastavit se nad dvěma možná trochu problematickými body této zákonné dikce, a sice za prvé, kdo bude oprávněnou osobou k výmazu a za druhé, kdo tím, který o výmaz může žádat. Rejstřík zástav nepochybně vede Notářská komora České republiky (dále také jako „Komora“), jejíž sněm přijal, k provedení  § 37 odst. 3 písm. t) notářského řádu, předpis o rejstříku zástav. V jeho § 37 jsou právě výmazy promlčených zástavních práv upraveny tak, že výmaz promlčeného práva zapsaného v Rejstříku zástav provede kterýkoli notář na žádost osoby, která má na provedení výmazu právní zájem. Tedy ne přímo Komora, jak říká NOZ. A osobou, která bude mít právní zájem na takovém výmazu je nepochybně zástavní věřitel a zástavní dlužník, přičemž předpis o rejstříku zástav na tomto místě odkazuje na § 36g odst. 6 notářského řádu ohledně listin přikládaných k žádosti o výmaz podle toho, kdo o takový úkon notáře žádá. 

Pokud jde o počátek promlčení zástavního práva, je sjednocen s počátkem promlčení zajištěné pohledávky; pokud zástavní právo vznikne až po dospělosti zajištěné pohledávky, začíná běžet promlčecí lhůta zároveň se vznikem zástavního práva.4 Ustanovení § 644 NOZ pamatuje na situaci, kdy „splní-li věřiteli dluh za dlužníka zástavní dlužník, nepromlčí se jeho právo vůči dlužníku dříve než za šest měsíců po splnění dluhu.“ Je třeba dbát také na situace přetržení a stavení promlčecí lhůty, a na § 3073 NOZ, který stanoví, že „práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti“.

Závěrem bych chtěla popřát všem, kteří notářskou praxi provozují, aby při požadavcích na zápisy a výmazy zástavních práv, ať už do/z katastru nemovitostí, rejstříku zástav či obchodního rejstříku, dovedli každý jednotlivý případ správně vyhodnotit, a klientovi co nejlépe poradit tak, aby rád služby notáře opět vyhledal. n

 

1   Srovnej k tomu § 117a odst. 3 věta druhá ObchZ: Návrh na zápis zástavního práva k obchodnímu podílu do obchodního rejstříku a na jeho výmaz je oprávněn podat zástavní věřitel nebo zástavce.

2   Hampel, P.; Walder, I. Zákon o veřejných rejtřících právnických a fyzických osob. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 155.

3   Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v soukromém právu. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2015, 170, 171 s.

4   Tamtéž, 172 s.

Zpět