Může být stranou dědické smlouvy právnická osoba?

JUDr. Filip Plašil

 

Zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále NOZ) přinesl do českého právního řádu pozapomenutý institut dědické smlouvy, v podobě, v jaké doposud ani ve starém ABGB¹ zakotven nebyl. Oproti ABGB, který mezi strany dědické smlouvy řadil pouze manžele, eventuálně snoubence, došlo v nové právní úpravě k podstatnému rozšíření subjektů. Zároveň však není dostatečně regulován okruh osob, které se mohou subjektem či stranou dědické smlouvy stát. Mezi subjekty dědické smlouvy patří zůstavitel a druhá strana, která přijímá povolání za dědice či odkazovníka. Z dědické smlouvy může eventuálně vzniknout jisté postavení též třetí osobě, která je dědickou smlouvou za dědice či odkazovníka povolávána; tato osoba však není počítána mezi subjekty dědické smlouvy.²

Není sporu o tom, že v pozici zůstavitele je umožněno vystupovat pouze fyzické osobě.³ U druhé strany dědické smlouvy, tedy u osoby přijímající povolání za dědice, již není situace tak jednoznačná. NOZ považuje za dědice či odkazovníky obecně osoby, nikoli tedy pouze fyzické osoby. Z ust. § 1478 NOZ vyplývá zcela zřejmě, že za dědice i odkazovníka lze obecně povolat i osobu právnickou (eventuálně i takovou, která má teprve vzniknout do jednoho roku od smrti zůstavitele; tak je možné povolat za dědice i nadaci, která má být právě dědickou smlouvou založena). Dědicem nebo odkazovníkem může být i nasciturus, narodí-li se živý a vyhovuje-li to jeho zájmům; srov. § 25 NOZ.

Nelze nalézt zákonnou překážku, která by znemožňovala povolat za dědice či odkazovníka právnickou osobu závětí, případně dovětkem (zde pouze odkaz). Podobný závěr bude platit i v případě, že právnická osoba bude povolána za dědice nebo odkazovníka dědickou smlouvou v postavení třetí osoby. Pokud však nastane úvaha o tom, zdali právnická osoba může jako strana dědické smlouvy přijmout povolání sebe samotné anebo třetí osoby za dědice nebo odkazovníka, může se jako překážka pozitivního závěru jevit ust. § 1584 odst. 2 NOZ. Zákon zde stanoví, že dědickou smlouvu mohou strany uzavřít a závazek z ní změnit jen osobním jednáním.

Vzhledem k pojetí právnické osoby v NOZ, které je povětšinou vnímáno jako projev teorie fikce,⁴ patrně právnické osoby ztratily svéprávnost⁵ a jednání statutárního orgánu již podle převládajících názorů není jednáním právnické osoby, nýbrž pouhým jednáním zákonného zástupce, jak lze odvodit z § 151, § 161 aj.⁶ Nabízí se proto výklad, podle kterého právnická osoba nemůže být stranou dědické smlouvy, když podle § 1584 odst. 2 NOZ mohou strany dědickou stranu uzavřít jen osobním jednáním – nikoliv zástupcem. Právě tomuto problému je zapotřebí věnovat bližší pozornost.

Dosud publikované náhledy domácích autorů

Jan Dvořák v § 1584 odst. 2 NOZ nespatřuje překážku, aby stranou dědické smlouvy mohla být i právnická osoba. Poznamenává sice, že v případech uzavření závěti a dědické smlouvy a změně závazků z nich vyplývajících je zastoupení nepřípustné; naopak ale o subjektech dědické smlouvy výslovně uvádí, že „subjekty dědické smlouvy jsou v prvé řadě zůstavitel a dále druhá strana – osoba povolaná za dědice, tj. budoucí dědic nebo odkazovník. Okruh těchto osob zákon nikterak nelimituje; nemusí to být proto jen dědici zákonní; mohou to být jak jiné osoby fyzické i právnické.“⁷

Jiří Svoboda a Ondřej Klička rozebírají problém o něco obšírněji. Autoři zastávají názor, že na straně odlišné od zůstavitele, tedy na straně, která zůstavitelův závazek přijímá, může dědickou smlouvu uzavřít osoba fyzická i osoba právnická. Protože ale podle § 1584 odst. 2 NOZ není při uzavírání dědické smlouvy možné zastoupení, a tedy ani zastoupení zákonné, pak by při doslovné interpretaci zákona nemělo být umožněno ani zastoupení právnické osoby jejím statutárním orgánem. Autoři spíše bezradně poznamenávají, že jim není znám důvod změny paradigmatu v chápání právnických osob a podstatně vyšší příklon zákonodárce ke starší teorii fikce, což může vést i k takovému výkladu, že právnické osoby jako strany dědické smlouvy vystupovat nemohou. Autoři sami sice takový názor nesdílejí, avšak s poznamenáním, že „...nicméně zákonná opora pro takové tvrzení není a až vývoj v rozhodovací praxi soudů ukáže, který právní názor je ten správný.“⁸

Z nedostatku publikovaných zjištění nelze přehlédnout ani diplomovou práci Martina Sedláka, který oproti shora citovaným autorům vidí problém ještě v jiném světle: „...musím s politováním usoudit, že zákonodárce zřejmě nevědomky přehlédnul změnu koncepce právního jednání právnických osob… To ve spojení s § 1584 odst. 2 vede k závěru, že právnická osoba nemá způsobilost uzavřít dědickou smlouvu jako druhá smluvní strana.“⁹ Autor de lege ferenda navrhuje, po vzoru německé právní úpravy, novelizaci ust. § 1584 odst. 2 NOZ tak, že pouze zůstavitel bude nucen uzavřít dědickou smlouvu osobně.¹⁰

V dostupné domácí literatuře tedy nepanuje shoda. Ačkoliv jak Dvořák, tak Svoboda a Klička vyjadřují své stanovisko o přípustnosti uzavření dědické smlouvy i právnickou osobou, neuvádějí pro toto své přesvědčení přímo v uvedené literatuře důvody. K potvrzení výše citovanými autory prezentovaného mínění je možné užít osvědčeného postupu a rozhlédnout se po vodítkách, které by mohla poskytnout blízká zahraniční právní úprava a praxe, a posléze se pokusit o nalezení možností interpretace, jež dává samotný NOZ.

 

Kodexy států německého jazykového okruhu

K hlavním zdrojům inspirace textu NOZ patřily soukromoprávní kodexy států německého jazykového okruhu.¹¹ Německý BGB¹² nemůže bezprostředně přinést osvětlení problému, když v německé právní úpravě se podle § 2274 BGB omezení v podobě osobního jednání při uzavření dědické smlouvy vztahuje pouze na zůstavitele. Zatímco zůstavitel může být pouze osobou fyzickou, strana přijímající v dědické smlouvě tak může patřit i k osobám právnickým.¹³ Přesto, že BGB dle Franka obsahuje „určitý kompromis mezi teorií fikce a organickou teorií“, a není tedy v této oblasti opakem českého NOZ¹⁴, je možnost uzavření dědické smlouvy právnickou osobou uznávána. BGB může sloužit jako příklad soukromoprávního kodexu, který nevylučuje právnické osoby z okruhu subjektů dědických smluv, ačkoliv jeho příklon k některé z hlavních teorií právnických osob není zcela jednoznačný.

Rakouský ABGB využít nelze, když okruh subjektů, oprávněných uzavřít dědickou smlouvu, je omezen pouze na manžele. Zbývá tedy švýcarský ZGB¹⁵, který zákonodárci při úpravě dědické smlouvy v NOZ sloužil více než jako inspirační zdroj; podle důvodové zprávy lze českou úpravu dědické smlouvy dokonce vnímat – byť s určitou opatrností – jako obsahový odraz švýcarské regulace.¹⁶ Podle § 54 a 55 ZGB má právnická osoba způsobilost k právním jednáním, pokud jsou utvořeny k tomu určené orgány předpokládané zákonem nebo zakladatelským právním jednáním. Je otázkou, co vlastně z této skutečnosti lze ve vztahu k českému NOZ dovozovat – zdali tak není možné závěry švýcarského právního prostředí v této otázce pro NOZ použít kvůli odlišnému vnímání charakteru právnických osob v ZGB oproti NOZ, anebo naopak, zda by se měla zjištění švýcarské odborné literatury stát vodítkem pro interpretaci § 1584 odst. 2 NOZ, když NOZ se podle důvodové zprávy švýcarskou právní úpravou nepokrytě inspiruje.

Názor, že právnická osoba může být subjektem dědické smlouvy na straně přijímající stejně jako osoba fyzická, se ve švýcarské odborné literatuře objevil ve 20. a 30. letech 20. století. Edwin Gautschi uvádí výslovně, že právnická osoba má dědickou způsobilost a může vystupovat jako smluvní strana – dědic v dědické smlouvě.¹⁷ Ke stejnému závěru dospěl i Walter Moser.¹⁸ Významnější práce (Escher,¹⁹ Tuor,²⁰ Druey,²¹ Beck,²² Breitschmid²³) se této otázce nevěnují, avšak zároveň možnost právnické osoby jako smluvní strany v dědické smlouvě ani nevylučují; Jean Nicolas Druey uvádí, že právnická osoba může coby dědic vystupovat v různých pořízeních pro případ smrti dle čl. 481–497 ZGB²⁴ – tedy dědickou smlouvu nevyjímaje. Peter Tuor poznamenává, že pro stranu uzavírající dědickou smlouvu platí obvyklá úprava způsobilosti osob k právnímu jednání. Závěru, že právnická osoba může být ve švýcarském právu stranou dědické smlouvy, lze přisvědčit o to více, že literatura i judikatura dovodila možnost zastoupení druhé strany při uzavírání dědické smlouvy.²⁵ Zahrnutí právnické osoby do okruhu subjektů, které mohou být stranou dědické smlouvy, nebrání ani forma – tak lze odvodit analogicky z institutu zaopatřovací smlouvy podle čl. 521 an. OR, která dle textu zákona výslovně vyžaduje stejnou formu jako dědická smlouva. I zde může vystupovat právnická osoba jako strana smlouvy poskytující zaopatření oproti přijetí majetku druhé strany;²⁶ podle staršího autora Arthura Hombergera²⁷ na této straně smlouvy v praxi vystupovaly právnické osoby často.

 

Argumentace domácí právní úpravou

Vlastně jedinou překážku, která by mohla v českém právním prostředí znemožňovat uzavírání dědických smluv právnickým osobám, představuje osamocené ust. § 1584 odst. 2 NOZ a požadavek osobního jednání, který nemusí být ve shodě se stávající regulací jednání právnických osob. „Osobní jednání“ však postrádá legální definici; ke zjištění obsahu pojmu je tak nutné užít interpretačních metod.

Důvodová zpráva uvádí, že „dědickou smlouvu mohou strany uzavřít jen osobně, tedy, stejně jako u závěti, nikoli zástupcem.“²⁸ Přirovnání k závěti (srov. § 1496 NOZ) není úplně přiléhavé, když závěť může pořídit pouze zůstavitel, žádná druhá strana. Zůstavitelem právnická osoba být nemůže, jak bylo uvedeno výše, a proto u pořizování závěti nemůže nastat otázka, týkající se jednání či zastoupení právnických osob. Z výše prezentovaného názoru Jana Dvořáka vyplývá, že ani tento autor neshledává v odkazu důvodové zprávy na závěť pádný důvod, který by znemožňoval uzavírání dědických smluv právnickými osobami v pozici smluvní strany.

Zvláštní pozornost je v tomto případě nutné věnovat výkladu historickému a sledovat vývoj návrhu NOZ. Zamýšlený okruh subjektů dědické smlouvy prodělal jistou genezi. Prapůvodně měl být institut dědické smlouvy, po vzoru rakouském, omezen pouze na manžele, snoubence a registrované partnery.²⁹ Uvedený záměr však byl opuštěn a původní verze návrhu textu zákona z roku 2005³⁰ obsahuje stejné znění § 1584 odst. 2 i odpovídající pasáž důvodové zprávy jako NOZ v účinném znění. Oproti tomu velmi významné odchylky od stávající účinné právní úpravy obsahuje text návrhu na poli regulace právnických osob. Z původního návrhu z roku 2005 lze upozornit zejména na znění tehdejšího § 123 odst. 1 – „zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu vytvářejí orgány právnické osoby její vůli“, nebo na § 128 odst. 1: „Kdo za právnickou osobu jedná, musí dát najevo, co jej k tomu opravňuje…“ Tehdejší důvodová zpráva k § 123 až 127 obsahovala text „v obecných ustanoveních o orgánech právnické osoby se předně navrhuje stanovit, že ony to jsou, jimiž právnická osoba vytváří a projevuje svoji vůli“ s odkazem na čl. 55 BGB. Od právní úpravy právnických osob, jaká později nabyla účinnosti, se původní záměr diametrálně odlišuje, a v každém případě lze shrnout, že teorii fikce právnických osob vyjadřuje v podstatně slabší míře, pokud vůbec. Původní záměr přiznává právnickým osobám svéprávnost, a tedy možnost jednat bez zástupce – ať již zákonného, nebo zmocněnce. Je zjevné, že § 1584 odst. 2 NOZ, který zůstal od původního záměru z roku 2005 až do nabytí účinnosti NOZ stále stejný i se zněním důvodové zprávy, reaguje na úplně odlišný návrh právní úpravy, než jaký byl posléze přijat. Právě v duchu této skutečnosti je nutné § 1584 odst. 2 NOZ interpretovat, neboť pouze tak bude vyjadřovat původní úmysl zákonodárce.

Zde propagovaný výklad, dle autorova přesvědčení, není v rozporu s interpretačními zásadami NOZ, kdy podle § 2 odst. 2³¹ in fine se nikdo nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Pozastavme se tedy nad smyslem § 1584 odst. 2 NOZ. Pokud by smyslem uvedeného ustanovení bylo vyloučit právnické osoby z možnosti uzavřít dědickou smlouvu, bylo by rozumně očekávatelné, že tak zákonodárce učiní zřetelnějším způsobem. Zákonodárce by se však sám zpronevěřil principu, který je i v důvodové zprávě ostentativně proklamován jako základní pravidlo dědického práva – a sice respekt k zůstavitelově vůli a rozšíření jeho pořizovací svobody;³² zůstavitel by tak byl dosti podstatnou měrou omezován v okruhu subjektů, se kterými může dědickou smlouvu uzavřít. To vše vcelku zbytečně, kdyby se překážce ust. § 1584 odst. 2 NOZ šlo bez obtíží vyhnout uzavřením dědické smlouvy v podstatě s libovolnou fyzickou osobou ve prospěch třetí-právnické osoby jako dědice.³³ Je tak pravděpodobné, že smyslem § 1584 odst. 2 NOZ není vyloučit právnické osoby z uzavírání dědických smluv.

O smyslu ustanovení je, nepochybně, možné pouze spekulovat, avšak při uvážení důvodové zprávy lze snad spatřit jeho odraz. Podle důvodové zprávy totiž k standardnímu omezení, že dědickou smlouvu mohou strany uzavřít jen osobně, vedla „závažnost právních účinků dědické smlouvy.“³⁴ Závažnost právních účinků dědické smlouvy nemá nic společného s právnickými či fyzickými osobami. Jistě přijatelným smyslem ustanovení může být spíše prostá snaha zákonodárce zajistit stranám náležité poučení notářem, který dědickou smlouvu ve formě veřejné listiny jako odborně kvalifikovaná osoba sepíše, o závažnosti jejích následků – proto NOZ vyžaduje osobní jednání při uzavírání dědické smlouvy.³⁵ V každém případě je takto předpokládaný smysl ustanovení pravděpodobnější, než snaha vyloučit právnické osoby z uzavírání dědických smluv.

Nelze však odhlédnout ani od problému, který může nastat při uzavírání dědické smlouvy s právnickou osobou založenou podle právního řádu jiného státu (cizozemského), který zachovává svéprávnost právnických osob, a tedy možnost jejich jednání bez zástupce. V jiné, trestněprávní, souvislosti na problematiku cizozemských právnických osob velmi trefně upozorňují Pavel Šámal a Karel Eliáš.³⁶ Pokud budeme zastávat takovou interpretaci § 1584 odst. 2 NOZ, která vylučuje právnické osoby založené podle tuzemského práva jako strany dědické smlouvy, může reálně nastat situace, kdy jiné právnické osoby založené podle cizozemského právního řádu budou moci na dědických smlouvách jako jejich strany participovat. Bude tak docházet – bez podstatného důvodu – ke znevýhodnění tuzemských právnických osob oproti právnickým osobám jiným. Ve světle tendencí legislativy Evropské unie by se taková skutečnost jistě nejevila jako vítaná.

 

Závěr

NOZ pojímá právnické osoby z pohledu teorie fikce, či lépe modifikované nebo kompromisní teorie fikce, jak dovozují někteří autoři, a z toho důvodu je literaturou právnickým osobám upírána svéprávnost. S ohledem na tuto situaci a znění § 1584 odst. 2 NOZ je možné zaujmout i názor, že právnické osoby nemohou být stranou dědické smlouvy, neboť nejsou způsobilé osobně jednat. Z dostupné domácí literatury lze vysledovat nejednotnost v řešení problému. Přestože autoři doposud publikovaných studií, nesdílející tento výklad, neuvádějí pro své přesvědčení důvody, je možné překonat překážku § 1584 odst. 2 NOZ interpretací – novelizace ustanovení tak patrně není nezbytná. Historický výklad právního předpisu i pátrání po smyslu předmětného ustanovení dávají vodítko, jak § 1584 odst. 2 interpretovat ve prospěch právnických osob jako stran dědické smlouvy a přitom se nezpronevěřit interpretačním zásadám, vyjádřeným § 2 NOZ. Jak bylo demonstrováno, není koncepce právnických osob jako stran dědických smluv ve středoevropském prostoru osamocena, když v Německu je běžně přijímána a obdobné názory se svého času objevily i ve Švýcarsku, jehož právní úprava dědických smluv se pro NOZ stala předobrazem.

 

 

1  Patent vom 1ten Junius 1811. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. In: Justizgesetzsammlung, roč. 1811, č. 946, s. 275 an.

2  Švestka, Jiří; Dvořák, Jan; Fiala, Josef; Šešina, Martin; Wawerka, Karel: Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV (§ 1475 až 1720). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 209.

3  Ohledně zůstavitelů je z povahy věci jasné, že zůstavitelem může být toliko osoba fyzická – ostatně tak plyne i z § 1479 NOZ, který stanoví, že dědické právo vzniká smrtí (nikoli zánikem) zůstavitele. Ke stejnému závěru došla i právní teorie za dob účinnosti ABGB – „osudy jmění osoby právnické po jejím zaniknutí neřídí se předpisy práva dědického.“ Srov. Krčmář, Jan: Právo občanské. V. Právo dědické. 3. doplněné vyd. Praha: Všehrd, 1937, s. 3–4; téměř doslovně dle Tilsch, Emanuel: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Bursík & Kohout, 1905, s. 41.

4  Lavický, Petr a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 777. Jak upozorňuje Frank, ani v NOZ se neprojevuje teorie fikce důsledně, jak lze odvodit z § 167 a existence deliktní způsobilosti právnických osob. Frank, Rainer: K povaze právnické osoby. Právní rozhledy. 2014. Roč. 22, č. 21, s. 755 an. Již Sommer uvedl, že „zásluhou teorie osobnosti svazkové byla překonána představa o nemožnosti volního projevu korporace. Korporace je tu pojata jako volní subjekt, takže jedná podle toho svými orgány, a jejich činy, vykonané v provádění jejich povinností, platí za činy korporace samé. Tím se došlo i k odpovědnosti korporace za delikty orgánů jejích, což při koncepci osobnosti fiktivní bylo vyloučeno.“ Sommer, Otakar: Učebnice soukromého práva římského. Díl I. Obecné nauky. Praha: vl. nákladem, 1933, s. 198.

5  Lavický a kol., 2014, op. cit., s. 777. Beran, Karel: Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku. Trestněprávní revue. 2014. Roč. 22, č. 7–8, s. 179 an. Hurdík ovšem velmi trefně poukazuje na to, že „pokud bychom se však opírali o konstrukci fikce, pak nic nebrání, abychom jako fikci konstruovali i možnost právnické osoby tvořit svou vůli. Odmítnutí svéprávnosti právnické osoby je jedním z výrazů odmítnutí konstrukce fikce v její původní, komplexní podobě.“ Hurdík, Jan: Kogentnost a dispozitivnost ustanovení nového občanského zákoníku o právnických osobách. Ke vzájemné použitelnosti ustanovení o nadacích a nadačních fondech. Právní rozhledy. 2014. Roč. 22, č. 7, s. 229.

6  Byť s určitými specifiky, jejichž význam snad bude teprve doceněn. Srov. Frank, 2014, op. cit., s. 755 an.: „Jedná se o vztah, který nelze uspokojivě vysvětlit jako „pouhé“ zastoupení „cizí“ osobou. Je nutné jej vnímat jako speciální druh zastoupení a posuzovat s ohledem na vlastní, korporátní (verbandsrechtliche) kritéria, která zohledňují, že statutární orgán má zvláštní korporátní práva a povinnosti.“ Literatura není jednotná, pokud jde o charakter zastoupení právnické osoby jejím orgánem – např. Karel Svoboda uvádí, že jde o zastoupení na pomezí smluvního a zákonného zastoupení. Srov. Švestka, Jiří; Dvořák, Jan; Fiala, Josef a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1037. Pozoruhodnou studii obsahuje důvodová zpráva k Pracovní verzi návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [cit. 25. 2. 2014]. Dostupné online z: <https://obczan.cz/zakon/noz/cast-prvni/hlava-ii/dil-3>.

7  Švestka; Dvořák; Fiala; Šešina; Wawerka, 2014, op. cit., s. 209.

8  Svoboda, Jiří; Klička, Ondřej: Dědické právo v praxi. Praha:  C. H. Beck, 2014, s. 86–87.

9  Sedlák, Martin: Nové možnosti v pořizování pro případ smrti. Olomouc, 2014. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta, s. 16. Dostupné online z portálu Vysokoškolské kvalifikační práce <theses.cz> [cit. 3. 3. 2015].

10  Ibidem, s. 45.

11 Eliáš, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha: Sagit, 2012, s. 47.

12  Bürgerliches Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), das zuletzt durch Artikel 4 Absatz 5 des Gesetzes vom 1. Oktober 2013 (BGBl. I S. 3719) geändert worden ist. In: Juris. Gesetze im Internet [online]. Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz, © 2014 [cit. 19. 4. 2014]. Dostupné z:  http://www.gesetze-im-internet.de/bgb/.

13  Jakob, Dominique: Schutz der Stiftung. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006, s. 149. Döbereiner, Christoph: Ehe- und Erbverträge im deutsch-französischen Rechtsverkehr. Köln: Dr. Otto Schmidt, 2001, s. 219. Bassenge, Peter; Brudermüller, Gerd a kol.: Palandt, Bürgerliches Gesetzbuch mit Nebengesetzen. Becksche Kurz-Kommentare, Bd. 7. München: C. H. Beck, 2015, s. 2485. Staudinger, Julius; Cieslar, Michael; Engler, Helmut a kol.: J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen. Buch 5: Erbrecht, § 2229–2264; Beurkundungsrecht; §§ 2265–2385. Berlin: Sellier 1983, s. 125.

14  Frank, 2014, op. cit., s. 755 an. Podobně i Hurdík, 2014, op. cit., s. 229 an., označuje koncept právnických osob přijatý NOZ za „modifikovanou fikční teorii“.

15  Schweizerisches Zivilgesetzbuch vom 10. Dezember 1907, ve znění pozdějších předpisů. In: Systematische Sammlung des Bundesrechts, č. 210. Die Bundesbehörden der Schweizerischen Eidgenossenschaft, © 1984 [cit. 18. 4. 2014]. Dostupné z http://www.admin.ch/opc/de/classified-compilation/19110009/index.html.

16  „Navržená ustanovení o dědické smlouvě přejímají obsah čl. 512 an. a 534 an. ze švýcarského občanského zákoníku.“ Eliáš a kol., 2012, op. cit., s. 649.  Při srovnání české a švýcarské právní úpravy je možné dospět k zjištění, že § 1582 odst. 1 NOZ svým zněním přejímá § 494 odst. 1 ZGB a § 1588 odst. 2 NOZ přejímá § 494 odst. 3 ZGB, § 1586 NOZ potom § 496 ZGB, § 1584 odst. 1 NOZ přejímá § 468 odst. 1 a 2 ZGB. Inspirace ZGB je tak ještě mnohem širší, než důvodová zpráva uvádí (ustanovení § 468, 494 a 496 ZGB jsou do NOZ recipována téměř doslovně).

17  Gautschi, Edwin: Die öffentliche Beurkundung der Verfügungen von Todes wegen nach dem schweizerischen ZGB. Zürich: Leemann, 1932, s. 40.

18  Moser, Walter: Über die Abgrenzung der Rechtsgeschäfte  von Todes wegen von den Rechtsgeschäften unter Lebenden. Bern: Biel, 1926, s. 11.

19  Escher, Arnold: Kommentar zum Schweizerischen Zivilgesetzbuch. Erste Abtl.: Die Erben (Art. 457–536). Zürich: Schulthess & Co AG, 1959.

20  Tuor, Peter: Kommentar zum Schweizerischen Zivilgesetzbuch. Band III/1, Erbrecht, Art. 457–640. Bern: Stämpfli & Cie, 1929,  s. 102 a 103.

21  Druey, Jean Nicolas: Grundriss der Erbrechts. 2. vyd. Zürich: Stämpfli & Cie AG, 1988, s. 113.

22  Beck, Alexander: Grundriss des schweizerischen Erbrechts. Bern: Stämpfli & Cie AG, 1970, s. 56.

23  Honsell, Heinrich; Vogt, Peter; Geiser, Thomas (eds.). Zivilgesetzbuch. II., Art. 457–977 ZGB, Art. 1–61 SchlIT ZGB.  3. vyd. Basel: Helbing und Lichtenhahn, 2007.

24 Druey, 1988, op. cit., s. 126–127. Podobně možnost uzavření dědické smlouvy právnickou osobou výslovně nezmiňuje, ale ani nevylučuje Hrubesch-Millauer, Stephanie: Der Erbvertrag: Bindung und Sicherung des (letzten) Willens des Erblassers. Zürich, St. Gallen: DIKE Verlag AG, 2008, s. 36, kdy v rámci pojednání o povolání dědice dědickou smlouvou odkazuje na § 483 ZGB, podle kterého může být dědicem i právnická osoba.

25  Escher, 1959, op. cit., s. 128; Tuor, 1929, op. cit., s. 348; Druey, 1988, op. cit., s. 113. Dále rozhodnutí Aufsichtsbehörde über die Urkundspersonen Luzern ze dne 28. 9. 1984, in: Schweizerische Zeitschrift für Beurkundungs- und Grundbuchsrecht. 1986. Roč. 67, č. 4, s. 216. Ust. čl. 512 ZGB dle literatury neobsahuje žádnou specifickou regulaci formy, neboť je pouze skrytým odkazem na čl. 499 ZGB, jenž upravuje formu tzv. veřejného posledního pořízení (srov. Honsell; Vogt; Geiser, 2007, op. cit., s. 278, nebo Druey, 1988, op. cit., s. 112) Takové pořízení pro případ smrti musí být uzavřeno za současné přítomnosti dvou svědků před úřední osobou pověřenou kantonálním právem (účast svědků a úřední osoby je blíže upravena v čl. 500 až 503). Čl. 512 odst. 2 ZGB pouze upřesňuje, že strany dědické smlouvy mají před úřední osobou svou vůli projevit současně a dědickou smlouvu přede dvěma svědky podepsat.

26  Bauer, Thomas in: Honsell Heinrich; Vogt Peter; Wiegand Wolfgang: Obligationenrecht. I, Art. 1-529 OR. 5. vydání. Basel: Helbing und Lichtenhahn 2011, s. 3005. Podobně Greyerz, Christoph; Gutzwiller, Max a kol.: Schweizerisches Privatrecht. Band VII, zweiter Halbband. Obligationenrecht – Besondere Vertragsverhältnisse. Basel: Helbing und Lichtenhahn, 1979,  s. 574.

27  Homberger, Arthur: Die Verpfründungsverträge im schweizerischen Recht. Stämpfli: Bern 1918, s. 103.

28  Eliáš a kol., 2012, op. cit., s. 649.

29  Eliáš, Karel; Zuklínová, Michaela: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Linde: Praha, 2001, s. 206–207.

30  Návrh zákoníku a důvodové zprávy z roku 2005. Dostupné online: Internetové stránky Nový občanský zákoník, <http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/OZ_verze_2005.pdf> [cit. 17. 2. 2015].

31  Podle téhož nelze zákonnému ustanovení přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; vlastní smysl slov „dědickou smlouvu mohou strany uzavřít a závazek z ní změnit jen osobním jednáním“ ani v souvislosti s jinými ustanoveními zákona nelze určit jednoznačně, jak je patrné i z výše citované literatury (Dvořák, Svoboda, Klička), která není zcela jednotná.

32  Eliáš a kol., 2012, op. cit., s. 603; Svoboda, Klička, 2014, op. cit., s. 199–200; Eliáš, Karel: Legendy o osnově občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2007. Roč. 15, č. 17, s. 632 an.; Šešina, Martin: Diskuse o návrhu nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2005. Roč. 11, č. 4, s. 124 aj. Respekt jde tak daleko, až je některými autory kritizován jako preference vůle mrtvých před potřebami živých – srov. Horák, Ondřej: Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014. Roč. 22, č. 11, s. 381, nebo uváděn jako přechod z jednoho extrému do druhého – srov. Šešina, Martin: Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012. Roč. 18, č. 3, s. 3 an.

33 
Obdobně i Klička a Svoboda poukazují na případ, jak se vyhnout požadavkům schválení dědické smlouvy opatrovníkem, pokud by zůstavitel uzavřel dědickou smlouvu ne přímo s nezletilým, ale s jinou fyzickou osobou ve prospěch nezletilého v postavení třetí osoby. Srov. Svoboda, Klička, 2014, op. cit., s. 86.

34  Eliáš a kol., 2012, op. cit., s. 649.

35  U právnické osoby je při tomto výkladu lhostejné, zda bude notářem poučený člen statutárního orgánu za právnickou osobu jednat, či ji zastupovat, pokud jednání samotné právnické osoby nebude dle převažujících názorů vůbec možné.

36  Šámal, Přemysl; Eliáš, Karel: Několik poznámek k článku „Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku“. Trestněprávní revue. 2015. Roč. 14, č. 3, s. 59 an.

• Štítky:
• 2015