Střípky z historie 35.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam

 

Vynikající učitele měl za studií notář ve Vysokém Mýtě Karel Václav Hájek (1865–1937). Litomyšlský rodák vystudoval tamější gymnázium v době, kdy zde vyučoval Alois Jirásek, ve Vídni pak studoval filozofii mimo jiné u T. G. Masaryka. Po právnických studiích na české právnické fakultě v Praze konal krátce advokátní praxi, posléze se obrátil k notářství. „Jako notář a právník byl ve všeobecné úctě a vážnosti nejen u veškerého občanstva, nýbrž i u místních advokátů a soudců, neboť byl výborným civilistou, dokonalým znalcem theorie i prakse a zejména znamenitým praktikem ve věcech poplatkových a daňových,“ píše se v jeho nekrologu. Hájek, který byl sám literárně činný, udržoval styky a vedl korespondenci s Aloisem Jiráskem, Jaroslavem Vrchlickým, Hubertem G. Schauerem a Svatoplukem Čechem. V rodné Litomyšli se zasloužil o zřízení veřejné knihovny.

 

Časopis České právo přinášel občas i drobné zprávy, které nesouvisely s notářstvím a notářskou činností. V roce 1937 tak publikoval upozornění rodičům, „kteří chtějí dáti své děti zapsati do I. třídy kterékoliv střední školy, nechť si vyžádají ihned od Masarykova lidovýchovného ústavu v Praze XII., Fochova  62 zdarma podrobné informace a bližší podmínky pro přijetí.“ Nechyběla ani výzva: „K dotazům přiložte známku na odpověď.

 

Po diskusích, trvajících již od roku 1888, byl ve Francii dne 6. července 1933 přijat zákon o kolektivním ručení notářů. Text zákona byl inspirován stanovami Spolku notářů obvodu Vrchního soudu v Caën z r. 1925. V obvodu každého vrchního soudu byla zřízena zvláštní regionální všeobecná pokladna, jež ručila „za veškerá depozita přijatá notáři v jejich funkci jako veřejného úřadu, u příležitosti výkonu jejich úřadu.“ Nedostávalo-li by se finančních prostředků, měla regionální pokladně vypomoci zálohou, která byla rozvržena na všechny regionální pokladny poměrně, ústřední pokladna. Finanční prostředky pokladen pocházely z ročních příspěvků členů, darů a odkazů a též z úroků, které platil provinilý notář spolu se splátkami dluhu.

 

Sociální pojištění notářů (Notarversicherung) v meziválečném Rakousku upravoval zákon z 28. října 1926, č. 317/1926 BGBl. Notáři a kandidáti notářství byli podle něj pojištěni pro případ nezpůsobilosti k povolání, stáří, smrti a úrazu ve službě, kandidáti notářství navíc pro případ nemoci a nezaměstnanosti. Příslušnou pojišťovnou byla Pojišťovna rakouského notariátu (Versicherungsanstalt des Österreichischen Notariats), jež podléhala dozoru ministerstva sociální správy. Pojistné činilo měsíčně zprvu 40, později 50 šilinků jako základ, k němuž se připočítával proměnlivý příspěvek ve výši zprvu 3 %, později 5 % z příjmu předešlého měsíce. Nárok na starobní rentu vznikl notáři nebo kandidátu notářství dosažením věku 70 let, podmínkou však bylo zproštění úřadu nebo vymazání ze seznamu kandidátů notářství. Podle nařízení ze 17. března 1934, č. 169/1934 BGBl, byla pak věková hranice pro úřadování notářů (Altersgrenze für die Notare) stanovena do 31. prosince toho roku, v němž notář dosáhl 75 let věku.

 

Podle zprávy v časopisu České právo z r. 1934 Okresní péče o mládež v Uherském Ostrohu jmenovala svým čestným členem notáře Josefa Tognera z Olomouce. „Zaznamenávám také s radostí tuto milou pozornost korporace z bývalého působiště našeho význačného stavovského pracovníka. Přejeme mu, aby ve veřejné činnosti, v níž zejména na poli charitativním i na svém nynějším místě tak úspěšně pracuje, našel hodně následovníků, jmenovitě z naší generace,“ píše se ve zprávě s dodatkem, že „práce ve všech veřejných institucích je dosti a našemu stavu by nemohla býti ke škodě. Jen ku prospěchu!