Udělování souhlasu s právním jednáním za nezletilého v řízení o pozůstalosti

Mgr. Ing. Martin Muzikář, JUDr. Jiří Svoboda

 

Právní úprava poskytuje v řízení o pozůstalosti nezletilým, kteří nenabyli plné svéprávnosti, zvýšenou právní ochranu. Tato ochrana spočívá mimo jiné v tom, že některá právní jednání, která za nezletilého činí osoba jej zastupující, podléhají schválení opatrovnického soudu. V souvislosti s tím vzniká řada procesních otázek, o kterých pojednává tento článek.

 

I. Úvod

Člověk se stává plně svéprávným dovršením osmnáctého roku věku. I před dovršením věku osmnácti let se však člověk může stát plně svéprávným, a to dnem uzavření manželství, které povolil soud rozsudkem, anebo přiznáním svéprávnosti soudem. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani jeho prohlášením za neplatné (§ 30 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „OZ“). Ustanovení § 31 OZ zakotvuje vyvratitelnou právní domněnku, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý (pouze) k právním jednáním, která jsou co do povahy přiměřená rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.

 

Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nemá procesní způsobilost^[1] a nemůže jako účastník řízení o pozůstalosti jednat před soudem sám za sebe; proto musí být zastoupen. Nejčastěji je nezletilý zastoupen svými rodiči jako zákonnými zástupci (případně jedním ze svých rodičů, nevykonává-li druhý z rodičů rodičovskou odpovědnost) a ve výjimečných případech poručníkem, nehrozí-li ve smyslu § 892 odst. 3 OZ střet (kolize) zájmů mezi rodičem a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů.

 

Pokud takovýto postup není možný (hrozí-li střet zájmů), jmenuje pozůstalostní soud nezletilému podle § 119 ZZŘS usnesením zvláštního opatrovníka.^[2] Soud jmenuje opatrovníka z okruhu osob blízkých, případně jiných vhodných osob (§ 29 odst. 1 a 4 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 2 ZZŘS), opatrovníkem tedy jmenuje např. babičku či strýce; opět však zde nesmí hrozit kolize zájmů. Opatrovník musí s tímto jmenováním souhlasit.

 

Pokud ani tento postup není možný, jmenuje pozůstalostní soud opatrovníkem nejčastěji advokáta, případně orgán sociálně-právní ochrany dětí uvedený v § 4 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, nebrání-li tomu zvláštní důvody.^[3] Jmenování takovýchto osob opatrovníkem není vázáno na jejich souhlas. Při úvaze, koho by měl pozůstalostní soud jmenovat zvláštním opatrovníkem, je nutno vždy přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte, který je ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte^[4] předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dítěte, a to včetně soudního rozhodování.

 

Pro úplnost dodejme, že i v případech, kdy zůstavitel (častěji však zůstavitelka) pořídil závěť, ve které určil, kdo má být v případě jeho smrti jmenován jako opatrovník nezletilého dítěte – dědice, nelze k takovému „přání“ přihlížet, pokud je zde zákonný zástupce (nejčastěji „nehodný“ otec dítěte, bývalý manžel zůstavitelky), jehož rodičovská odpovědnost či její výkon nebyly omezeny, popř. který nebyl zbaven rodičovské odpovědnosti, a nehrozí zde střet zájmů.^[5] Tím však není dotčena možnost pořídit závěť dle § 461 odst. 2 OZ.

 

Pokud je účastníkem řízení o pozůstalosti nezletilý, který je schopen pochopit situaci, postupuje soud tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí (§ 20 odst. 4 ZZŘS).^[6][7]

 

II. Udělování souhlasu s právním jednáním za nezletilého

K právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče (poručník, opatrovník) podle § 898 odst. 1 OZ souhlas soudu. Souhlasu soudu není třeba v duchu zásady De minimis non curat praetor (Maličkostmi se soudce nezabývá) ve dvou případech. Prvním případem je situace, kdy se jedná o (jakoukoliv) běžnou záležitost. Druhým případem je situace, kdy se sice jedná o záležitost výjimečnou (nikoliv běžnou), ta se však týká pouze zanedbatelné majetkové hodnoty.

Toto obecné pravidlo je dále rozvedeno v § 898 odst. 2 OZ, ve kterém je uveden demonstrativní výčet případů, ve kterých je třeba souhlasu soudu s právním jednáním za nezletilého. V tomto výčtu je pod písmenem c) uvedeno, že souhlasu soudu je třeba v případech, kdy dítě nabývá dědictví (odkaz) nikoliv zanedbatelné majetkové hodnoty nebo takové dědictví (odkaz) odmítá.

 

Podle § 36 OZ není nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nikdy způsobilý jednat samostatně v těch záležitostech, ke kterým by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu. Ustanovení § 36 OZ platí vždy, bez ohledu na obsah jiných ustanovení občanského zákoníku.

 

III. Podle jakého ustanovení § 466 ZZŘS má opatrovnický soud rozhodovat?

Hmotněprávní institut obsažený v § 898 OZ musí být „uveden v život“, musí se tedy promítnout do určité procesněprávní úpravy, která vymezí především způsob zahájení řízení (zda lze řízení zahájit pouze na návrh, nebo i bez návrhu), aktivní legitimaci k jeho zahájení, okruh účastníků řízení a místní příslušnost soudu.

 

V současné době je velmi diskutovanou otázkou, podle jakého ustanovení § 466 ZZŘS má opatrovnický soud rozhodovat. V odborné veřejnosti se vyskytují hned čtyři názory, a to, že se jedná o rozhodování podle písmene b), k), l) nebo m). Rozhodnutí o tom, o které konkrétní ustanovení jde, má přitom závažné procesněprávní důsledky. Dle našeho názoru se jedná o rozhodování dle § 466 písm. k) ZZŘS, tedy o rozhodování ve věci souhlasu s právním jednáním nezletilého dítěte.⁷ Opatrovnický soud rozhoduje ve věci i bez návrhu (§ 13 odst. 1 ZZŘS), jako tomu bylo i podle dřívější právní úpravy (§ 81 odst. 1 OSŘ ve znění do 31. 12. 2013). Soud právní jednání rozsudkem schválí, jestliže je v zájmu nezletilého dítěte.

 

Pod rozhodování dle § 466 písm. k) ZZŘS lze podle našeho názoru podřadit všechny případy, kdy osoba zastupující nezletilého za nezletilého právně jedná a k tomuto právnímu jednání se vyžaduje dle § 898 OZ souhlas soudu. O jaká právní jednání v souvislosti s řízením o pozůstalosti jde, rozebereme níže.

 

O rozhodování ve věci péče o jmění nezletilého dítěte [§ 466 písm. m) ZZŘS] se dle našeho názoru nemůže jednat. Svědčí pro to především výklad, který bere ohled na ustanovení § 468 odst. 1 ZZŘS. Pokud by se skutečně mělo jednat o rozhodování dle § 466 písm. m) ZZŘS, může být takovéto řízení zahájeno jen na návrh zákonného zástupce – nikoliv tedy na návrh pověřeného soudního komisaře, nebo nezletilého (§ 468 odst. 2 ZZŘS a contrario), a pravděpodobně ani na návrh zvláštního (kolizního) opatrovníka, který byl nezletilému v řízení o pozůstalosti jmenován. Pokud by tedy k podání návrhu byl oprávněn skutečně jedině zákonný zástupce, může se stát, že zákonný zástupce takový návrh jednoduše nepodá a „zablokuje“ tak řízení o pozůstalosti. K tomu lze uvést ilustrativní příklad.

Zůstavitel zemře ve svých čtyřiceti letech bez zanechání právního jednání pro případ smrti jako svobodný a jako jediný dědic ze zákona přichází v úvahu jeho šestiletá dcera. Matka této dcery jako její jediný zákonný zástupce dědictví za nezletilou dceru odmítne z důvodné obavy, že pozůstalost je předlužena. Odmítnutím dědictví za svou nezletilou dceru považuje věc za vyřízenou a dále se již odmítá v této věci jakkoliv angažovat. Měla by pak ještě podávat návrh na zahájení řízení dle § 466 písm. m) ZZŘS jakožto matka nezletilé? A jak bude pozůstalostní soud postupovat, když matka tento návrh odmítne podat?

Lze uvést celou řadu dalších obdobných příkladů [pobyt jediného zákonného zástupce (matky nezletilé – bývalé manželky zůstavitele) není znám, jediný zákonný zástupce (otec nezletilé – syn zůstavitele) byl vyděděn aj.].

Dalším argumentem, proč postup podle § 466 písm. m) ZZŘS není vhodný, jsou mnohem větší komplikace pro rodiče jako zákonné zástupce. Účelem nové právní úpravy v této oblasti je mimo jiné zjednodušení a zrychlení celého procesu (o čemž svědčí například skutečnost, že opatrovníka jmenuje pozůstalostní soud nebo že dle § 471 odst. 2 ZZŘS rozhoduje opatrovnický soud s největším urychlením), nikoliv další zatěžování rodičů nezletilých dětí a jejich „zatahování“ do dalších, souvisejících řízení. ^[8]

Jediný důvod, proč lze souhlasit s postupem dle § 466 písm. m) ZZŘS, je návaznost na systematické zařazení § 898 OZ do části Péče o jmění dítěte. Z pouhého systematického zařazení § 898 OZ však ještě nelze usuzovat, že by se mělo jednat o rozhodování ve věci péče o jmění nezletilého dítěte a nikoliv o rozhodování ve věci souhlasu s právním jednáním nezletilého dítěte; tento příklad je jen další ukázkou neprovázanosti hmotněprávních a procesněprávních předpisů, která může být v současné době odstraněna pouze vhodným výkladem.

Podle § 466 písm. m) ZZŘS tak bude opatrovnický soud postupovat především v těchto případech, které se však nijak nedotýkají řízení o pozůstalosti:

• nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při péči o jmění dítěte ve smyslu § 897 OZ (například nařizuje-li se oprava nemovité věci ve vlastnictví nezletilého a rodiče se na této věci nedohodnou),

• při udělování souhlasu s použitím majetku dítěte ve smyslu § 900 odst. 2 OZ,

• při přiznávání odměny za správu jmění dítěte ve smyslu § 903 odst. 2 OZ,

• při vypovězení smlouvy o stavebním spoření, jejímž účastníkem je nezletilý (§ 5 odst. 12 zák. č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a contrario).^[9]

 

Podle § 466 písm. b) ZZŘS taktéž nelze postupovat, neboť toto ustanovení dopadá na případy, které se týkají péče o nezletilé dítě jako takové, tj. především péče o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Jedná se například o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti dle § 906 an. OZ, o úpravu péče o nezletilé dítě dle § 908 OZ či o svěření dítěte do péče jiné osoby dle § 953 an. OZ. Proti použití § 466 písm. b) ZZŘS lze argumentovat též čistě logicky, neboť pokud bychom měli volit pouze mezi § 466 písm. b) ZZŘS a § 466 písm. m) ZZŘS, jistě bychom zvolili postup dle § 466 písm. m) ZZŘS. I tento postup však není vhodný, jak bylo zdůvodněno výše.

Ustanovení § 466 písm. l) ZZŘS dopadá na případy, kdy se rodiče nezletilého nemohou dohodnout, kdo z nich jej zastoupí při právním jednání. Soud tedy určí, který z rodičů bude za dítě právně jednat. Toto ustanovení se tedy týká zcela odlišných případů.

Pokud bychom měli shora uvedené úvahy shrnout, lze uzavřít, že výklad logický a teleologický by zde měl mít přednost před výkladem jazykovým. Na prvním místě by tak měl stát účel právní normy (celé právní úpravy) a nikoliv její výklad pouze podle slov. Účelem je zde ochrana nezletilého largo sensu, která spočívá mj. v co nejmenším zatížení procesem (faktickém, časovém i mravním), a to jak ve směru k nezletilému dítěti, tak i k jeho zákonnému zástupci. Pozůstalostní soud by proto měl dát opatrovnickému soudu podnět k zahájení řízení dle § 466 písm. k) ZZŘS, ve kterém opatrovnický soud rozhodne o souhlasu s právním jednáním nezletilého dítěte. Tomuto názoru svědčí též výklad historický (ustálená praxe před 1. 1. 2014) a také myšlenka uvedená v důvodové zprávě k zákonu o zvláštních řízeních soudních, která uvádí, že „Pro řízení ve věcech péče o nezletilé se zachovává stávající koncepce s drobnými změnami vyvolanými novou hmotněprávní úpravou.“^[10]

 

IV. Dědictví zanedbatelné majetkové hodnoty

Nejprve se podívejme na situace, ve kterých nikdy není třeba souhlasu soudu. Tyto situace sice budou v řízení o pozůstalosti výjimečné, nelze je však vyloučit. Vždy se bude jednat o situace, kdy dítě nabývá nebo odmítá dědictví zanedbatelné majetkové hodnoty.

V této souvislosti je klíčové zodpovězení otázky, co je „zanedbatelná majetková hodnota“ ve smyslu § 898 odst. 1 a odst. 2 písm. c) OZ. Tuto zanedbatelnou majetkovou hodnotu bude nutno poměřovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, především s ohledem na rozsah a ocenění majetku v pozůstalosti a s ohledem na majetkové poměry na straně nezletilého dítěte, případně i rodičů. Životní styl a životní úroveň rodiny a s tím související představy o tom, jaká věc má zanedbatelnou majetkovou hodnotu, se i v českém prostředí diametrálně liší, když právní jednání s předmětem plnění v řádech několika tisíců korun může pro určitou rodinu představovat právě onu majetkovou hodnotu zanedbatelnou, zatímco pro jinou rodinu se jedná o částku naprosto zásadní. Pojem „zanedbatelná majetková hodnota“ proto nelze vymezit konkrétní částkou.^[11] V této souvislosti lze upozornit na obdobný výklad pojmu „obvyklé vybavení rodinné domácnosti“, které taktéž nelze hodnotit paušálně a situaci je třeba posuzovat případ od případu.^[12]

Pojem „zanedbatelná majetková hodnota“ rozhodně nelze ztotožnit s pojmem „majetek nepatrné hodnoty“ ve smyslu § 154 odst. 1 ZZŘS. Za majetek zanedbatelné majetkové hodnoty lze však zcela jistě považovat například pozůstalost sestávající z běžného bytového zařízení, šatstva a osobních věcí zůstavitele.

Oproti předchozí právní úpravě obsažené v § 28 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tak došlo k jistému zjednodušení, kdy již není třeba schvalovat právní jednání, kterým dítě nabývá nebo odmítá dědictví zanedbatelné majetkové hodnoty. Dříve bylo souhlasu opatrovnického soudu třeba vždy, a to bez ohledu na hodnotu dědictví.

 

V. Dědictví nikoliv zanedbatelné majetkové hodnoty

Pokud se nebude jednat o shora uvedené případy, je nutno zvažovat, zda je k právnímu jednání za nezletilého třeba souhlasu soudu. Níže rozebereme jednotlivé situace, se kterými se lze v řízení o pozůstalosti setkat.

 

V.1 Nezletilý nabývá dědictví nikoliv zanedbatelné majetkové hodnoty

Aby mohl nezletilý v řízení o pozůstalosti dědictví nabýt, musí jej nejprve přijmout. Proto si situaci uvedenou pod tímto bodem můžeme rozdělit do dvou fází, kterými jsou přijetí dědictví a následné vypořádání majetku (ať už se jedná o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici, potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů, rozdělení pozůstalosti či jiné případy).

 

Pokud je třeba v řízení o pozůstalosti též vypořádat společné jmění manželů, je nutno mezi tyto fáze vložit ještě fázi vypořádání společného jmění manželů.

 

V.1.1 Přijetí dědictví

Velmi často diskutovanou otázkou je, zda k přijetí dědictví za nezletilého je třeba souhlasu opatrovnického soudu, když ustanovení § 898 odst. 2 písm. c) OZ se o žádném souhlasu se samotným přijetím dědictví nezmiňuje, neboť hovoří pouze o souhlasu s nabytím dědictví. I před 1. 1. 2014 byly na tuto problematiku různé názory.

 

Na jedné straně je třeba mít na paměti, že přijetím dědictví se dítě může stát (a ve většině případů také stává) dědicem zůstavitele, což pro něj může mít zásadní dopad do jeho majetkové sféry (především co se týče odpovědnosti za dluhy zůstavitele).

 

Na druhé straně však platí, že samotným přijetím dědictví dítě ještě žádný majetek nenabývá, dokonce ani žádný majetek nabýt nemusí (například pokud bude dědicky nezpůsobilé nebo bude vyděděno). Především mu však v případě přijetí dědictví svědčí dle § 1685 odst. 2 písm. a) OZ právní účinky výhrady soupisu a hradí tedy dluhy zůstavitele dle § 1706 OZ pouze do výše ceny nabytého dědictví. Pokud by bylo dědictví předluženo, je možné navrhnout likvidaci pozůstalosti dle § 195 ZZŘS.

 

Pokud se blíže podíváme na logiku celého mechanismu a na vzájemnou spojitost obou řízení, tedy řízení před pozůstalostním a před opatrovnickým soudem, zjistíme, že k přijetí dědictví za nezletilého není třeba schválení soudu. Pojďme se podívat, jak by vypadala situace, pokud by přijetí dědictví (případně nevyjádření se ve lhůtě pro odmítnutí dědictví) mělo podléhat souhlasu opatrovnického soudu.

 

vyrozumění o dědickém právu	právní jednání za nezletilého	opatrovnický soud právní jednání	výsledek
vyrozumění o dědickém právu	odmítnutí dědictví	schválí	odmítnutí dědictví
		neschválí	„přijetí“ dědictví uplynutím lhůty
	přijetí dědictví	schválí	přijetí dědictví
		neschválí	„přijetí“ dědictví uplynutím lhůty
	nevyjádření se	schválí	„přijetí“ dědictví uplynutím lhůty
		neschválí	„přijetí“ dědictví uplynutím lhůty

 

Shora uvedená tabulka ukazuje jednotlivé případy, které mohou v řízení o pozůstalosti nastat. Osoba zastupující nezletilého je vyrozuměna o dědickém právu, přičemž dědictví může za nezletilého odmítnout, přijmout, nebo se ve lhůtě pro odmítnutí dědictví vůbec nevyjádří. Opatrovnický soud by pak (teoreticky) mohl se všemi těmito právními jednáními (ať už komisivními či omisivními) vyslovovat souhlas.

 

Nelze mít bez dalšího za to, že neschválením právního jednání spočívajícího v přijetí dědictví došlo k odmítnutí dědictví, neboť zde absentuje vůle zastupující osoby (rodiče či opatrovníka), když k odmítnutí dědictví ve smyslu § 1487 odst. 1 OZ je vyžadováno výslovné prohlášení vůči soudu (soudnímu komisaři). Jestliže by tedy opatrovnický soud přijetí dědictví neschválil, právní jednání zastupující osoby (přijetí dědictví) je zdánlivé a vůbec tedy o právní jednání nejde (§ 551 OZ). Situace je stejná, jako kdyby zastupující osoba po vyrozumění o dědickém právu mlčela a vůbec se nevyjádřila. Běh času je však neúprosný a je nutno respektovat skutečnost, že uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví zaniká právo dědictví odmítnout (§ 1487 odst. 2 OZ). Situace by tedy vypadala tak, že soud přijetí dědictví neschválí, nicméně k „přijetí“ dědictví dojde i tak, a to uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví. Potom však lze uzavřít, že rozhodování opatrovnického soudu je v takovýchto případech zcela zbytečné, neboť po uplynutí lhůty k odmítnutí dědictví dojde k přijetí dědictví buď tím, že opatrovnický soud přijetí dědictví schválí, nebo tím, že ho neschválí, nicméně k „přijetí“ dědictví stejně již došlo uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví. Obdobné závěry lze učinit i pro případ, kdy se osoba zastupující nezletilého ve lhůtě nevyjádří.

 

Shrneme-li výše uvedené úvahy, nutně dospíváme k závěru, že právní jednání spočívající v přijetí dědictví za nezletilého nevyžaduje schválení soudu, neboť rozhodování opatrovnického soudu se v těchto případech jeví jako bezpředmětné, když praktický dopad bude vždy stejný.

 

Ani případné prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví dle § 1487 odst. 1 OZ in fine na výše uvedených závěrech nic nemění, neboť osoba zastupující nezletilého se stejně může vyjádřit až ke konci takto prodloužené lhůty. Zde je třeba si uvědomit, že lhůtu k odmítnutí dědictví má účastník řízení k tomu, aby si mohl promyslet svůj další procesní postup a aby získal další údaje či informace o majetku a dluzích zůstavitele, tedy aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout. Prodloužená lhůta k odmítnutí dědictví nemůže v žádném případě sloužit jako lhůta stanovená pozůstalostním soudem, ve které by měl opatrovnický soud vyhlásit rozsudek.

 

V každém případě je žádoucí spolupráce zastupující osoby (případně i nezletilého dítěte) s pozůstalostním soudem, což by se mělo odrážet především v tom, že pokud nezletilého zastupuje rodič nebo jiná práva neznalá osoba, je vhodnější, aby soud vyrozumění o dědickém právu příslušné osobě vyhlásil na jednání s tím, že ji poučí o specifikách daného případu. Písemné vyrozumění o dědickém právu se v těchto případech jeví jako méně vhodné. To však neplatí pro případy, kdy opatrovníkem je například příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, nebo advokát.

 

V.1.2 Vypořádání společného jmění manželů

 

V případě, kdy je v řízení o pozůstalosti řešeno vypořádání společného jmění manželů dohodou pozůstalého manžela a nezletilého dědice (nezletilých dědiců), je zcela zřejmé, že s tímto právním jednáním musí vyslovit souhlas opatrovnický soud. Variant, se kterými mohou účastníci řízení přijít, je velmi mnoho a mohou mít zásadní dopad do majetkové sféry nezletilého. V případě, že by k dohodě nedošlo (např. pokud by pozůstalý manžel trval na vypořádání společného jmění manželů podle zákona a požadoval by vypořádat každou majetkovou položku „půl napůl“), neexistuje zde žádné právní jednání, se kterým by měl opatrovnický soud vyslovovat souhlas a v tomto případě není jeho ingerence třeba.

 

V.1.3 Vypořádání majetku

 

V případě, kdy nezletilý dědictví přijal a má dojít k vypořádání pozůstalosti některým ze způsobů uvedených v § 185 odst. 1 ZZŘS, vzniká v některých případech otázka, s čím by vlastně měl opatrovnický soud vyslovovat souhlas a co je oním právním jednáním, kterým dítě nabývá dědictví. Případy, kdy k nabytí dědictví stačí pouhé přijetí dědictví, a které tedy nepodléhají souhlasu opatrovnického soudu, jsou následující:

 

A. Potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici [§ 185 odst. 1 písm. a) ZZŘS]

Pokud nezletilý dědictví přijme, není třeba jeho dalšího právního jednání k tomu, aby mu bylo nabytí dědictví potvrzeno. Vyžadovat souhlas s právním jednáním, kterým je vznesení či nevznesení námitek proti soupisu pozůstalosti ve smyslu § 183 písm. b) ZZŘS, je podle našeho názoru příliš velký formalismus, zvláště s ohledem na skutečnost, že osoba, která bude za nezletilého právní jednání činit, bude pravděpodobně dobře informována o majetkových poměrech zůstavitele.

 

B. Rozdělení pozůstalosti mezi více dědiců podle nařízení zůstavitele [§ 185 odst. 1 písm. b) ZZŘS], případně podle určení třetí osoby, kterou tím zůstavitel pověřil [§ 185 odst. 1 písm. c) ZZŘS]

Jestliže zůstavitel zanechal právní jednání pro případ smrti a pozůstalost má být rozdělena podle jeho vůle, nebo podle určení třetí osoby, kterou tím zůstavitel pověřil, vzniká otázka, s čím by měl opatrovnický soud vyslovovat souhlas, když není oprávněn jakkoliv přezkoumávat vůli zůstavitele, resp. „spravedlivost“ rozdělení pozůstalosti třetí osobou.^[13] Proto v těchto případech není třeba ingerence opatrovnického soudu. Případný nárok nezletilého jako nepominutelného dědice na povinný díl řeší pozůstalostní soud v souladu s § 1642 an. OZ a dle § 185 odst. 3 písm. b) ZZŘS.

 

C. Potvrzení nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů ze zákona, nedošlo-li k rozdělení pozůstalosti a ani k dohodě dědiců o výši dědických podílů [§ 185 odst. 1 písm. g) ZZŘS]

I v tomto případě je zřejmé, že k vypořádání pozůstalosti může dojít bez jakéhokoliv právního jednání za nezletilého. Úplně totiž stačí, pokud budou ostatní dědici trvat na svých dědických podílech ze zákona a není zde nic, s čím by opatrovnický soud měl udělovat souhlas. Nezletilému se z pozůstalosti dostává jeho zákonný nárok. I podle § 175q odst. 1 písm. d) OSŘ ve znění do 31. 12. 2013 nebylo třeba postup, kdy došlo k potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů, podrobovat schválení ze strany opatrovnického soudu.

V ostatních případech je přijetí dědictví pouze první fází celého procesu, který je třeba dovršit. Pokud je v řízení o pozůstalosti schvalována dohoda o rozdělení pozůstalosti dle § 1695 OZ [§ 185 odst. 1 písm. d) ZZŘS], případně dohoda o výši (jiných než zákonných)^[14] dědických podílů dle § 1693 OZ [§ 185 odst. 1 písm. f) ZZŘS], je nepochybné, že s tímto právním jednáním za nezletilého musí opatrovnický soud vyslovit souhlas.^[15] Soud právní jednání rozsudkem schválí, jestliže je v zájmu nezletilého.^[16] Pozůstalostní soud může dohodu o rozdělení pozůstalosti schválit až poté, co je schválena soudem opatrovnickým; v opačném případě by totiž rozhodování pozůstalostního soudu muselo být vázáno na podmínku.^[17]

 

S ohledem na výše uvedené je souhlasu opatrovnického soudu třeba i v případech, kdy právním jednáním učiněným za nezletilého je vzdání se dědictví ve smyslu § 1490 odst. 1 OZ nebo dohoda mezi nepominutelným dědicem a dědici o vypořádání práva na povinný díl či o odbytném dle § 1654 OZ.

 

Poslední otázkou zůstává, jak postupovat v případě uvedeném v § 185 odst. 1 písm. e) ZZŘS, tedy v případě, kdy všichni dědici požádají dle § 1697 odst. 2 OZ o rozdělení pozůstalosti soudem. Jinými slovy, zda je třeba žádost o rozdělení pozůstalosti učiněnou za nezletilého podrobovat souhlasu opatrovnického soudu. Vzhledem k tomu, že dle § 1697 odst. 2 OZ in fine dbá pozůstalostní soud zájmů osoby pod zvláštní ochranou (tedy i zájmů nezletilého dítěte), není dle našeho názoru souhlas opatrovnického soudu s tímto právním jednáním potřeba.

 

V.2 Nezletilý odmítá dědictví nikoliv zanedbatelné majetkové hodnoty

V případě odmítnutí dědictví nikoliv zanedbatelné majetkové hodnoty za nezletilého není žádných pochyb o tom, že s tímto právním jednáním je vyžadován souhlas opatrovnického soudu. Oproti předchozí právní úpravě se tak zde nic nemění.

 

K rozhodnutí opatrovnického soudu o vyslovení souhlasu s odmítnutím dědictví za nezletilého je třeba, aby byly zjištěny údaje o povaze, druhu a ceně majetku zůstavitele a o výši jeho dluhů.^[18]

 

V.3 Prodej části pozůstalosti v průběhu řízení o pozůstalosti

V praxi se též můžeme setkat s požadavkem (nejčastěji ze strany zákonného zástupce nezletilého), aby byla určitá věc patřící do pozůstalosti (např. osobní automobil) v průběhu řízení prodána, popř. aby byl učiněn jiný úkon přesahující rozsah prosté správy. K takovému úkonu je třeba dle § 1679 odst. 2 OZ souhlasu pozůstalostního soudu. Před udělením souhlasu ze strany soudu pozůstalostního je však třeba též souhlasu soudu opatrovnického, neboť se jedná o případ uvedený v § 898 odst. 1 OZ. Situaci lze posuzovat obdobně, jako by mělo dojít k prodeji majetku, který patří přímo nezletilému.

 

VI. Odkazy

Podle § 898 odst. 2 písm. c) OZ je třeba souhlasu opatrovnického soudu i tehdy, jestliže nezletilý nabývá odkaz nikoliv zanedbatelné majetkové hodnoty, nebo takový odkaz odmítá. Tato formulace týkající se nabytí odkazu však není příliš šťastná, jak si ukážeme níže.

 

V budoucnosti lze předpokládat, že až se právní úprava odkazů dostane více do povědomí širší veřejnosti, nebude nezletilý odkazovník v řízení o pozůstalosti ničím zcela výjimečným, zvláště v případech, kdy bude pořizovatel závěti „myslet“ na svá vnoučata.

 

VI.1 Nabytí odkazu

Předně je třeba rozlišit dvě zásadní skutečnosti, a to nabytí práva na odkaz (§ 1620 odst. 1 OZ) a nabytí odkazu jako takového (§ 1621 odst. 1 OZ). Zatímco právo na odkaz se nabývá okamžikem smrti zůstavitele, samotný odkaz (odkázaná věc) se nabývá způsobem, jakým se nabývá vlastnické právo.

 

Pro nabytí práva na odkaz není třeba žádného právního jednání, žádné aktivity ze strany odkazovníka; nezletilý nabývá toto právo v důsledku právního jednání pro případ smrti ve spojení s právní událostí, kterou je smrt zůstavitele. Není zde tedy žádné právní jednání, se kterým by měl opatrovnický soud dle § 898 OZ vyslovovat souhlas. Již nabytím práva na odkaz je mezi osobou obtíženou odkazem a nezletilým odkazovníkem založen vztah obdobný vztahu mezi věřitelem a dlužníkem^[19] a samotné vydání odkazu (nabytí vlastnického práva k odkázané věci) je jeho pouhou realizací. „Vlastnickým titulem pro odkazovníka je pořízení pro případ smrti, tedy není požadováno, aby dědic vytvářel odkazovníku nějaký další právní důvod pro nabytí jeho vlastnického práva. Dědic má pouze povinnost odkazovníku vydat, na co mu již vlastnické právo vzniklo a vydání odkazu dědicem nepředstavuje víc než splnění toho, nač odkazovník své subjektivní právo již nabyl.“ ^[20]

 

Ustanovení § 898 odst. 2 písm. c) OZ však, nedbajíc shora uvedeného, poněkud nešťastně výslovně hovoří o tom, že k nabytí odkazu je třeba souhlasu soudu. Pokud není třeba souhlasu opatrovnického soudu s přijetím dědictví, proč by měl být vyžadován souhlas s „přijetím“ odkazu? Nabytí odkazu (např. cenných papírů v hodnotě 50 000 Kč) je pro nezletilého rozhodně výhodnější než nabytí stejného dědictví (stejných cenných papírů v hodnotě 50 000 Kč), neboť v případě odkazu nemá nezletilý v budoucnu žádnou odpovědnost za dluhy zůstavitele, byť by mu jako dědici svědčily právní účinky výhrady soupisu.

 

Lze uvést konkrétní případy, které nás vedou ke shora uvedenému názoru. Pokud se podíváme na věc „nejzávažnější“, a to na věc nemovitou, podle § 1621 odst. 2 OZ se vydání věci zapisované do veřejného seznamu nahradí prohlášením vykonavatele závěti či obtížené osoby s úředně ověřeným podpisem. Nebyla-li splatnost odkazu odložena, zapíše se nezletilý odkazovník do veřejného seznamu. Kde je právní jednání za nezletilého, se kterým by opatrovnický soud měl vyslovovat souhlas? Argumentací a maiori ad minus dospíváme k závěru, že i v ostatních případech lze vydání věci nahradit obdobným způsobem. Uveďme však ještě jeden příklad. Pokud bude mít osoba obtížená odkazem povinnost vydat nezletilému odkazovníkovi 50 000 Kč, potom může být nezletilému založen běžný účet (který mu bez dalšího založí jeho zákonný zástupce) a osoba obtížená odkazem poukáže na tento účet 50 000 Kč. Opět zde absentuje právní jednání za nezletilého, se kterým by opatrovnický soud měl vyslovovat souhlas.

 

Vzhledem ke shora uvedenému jsme proto toho názoru, že ustanovení § 898 odst. 2 písm. c) OZ není v části týkající se nabytí odkazu použitelné a nabytí odkazu largo sensu tak nepodléhá souhlasu opatrovnického soudu.

 

Je však důležité si uvědomit, že otázky spojené s nabytím odkazu nejsou přímo předmětem řízení o pozůstalosti, neboť odkazovník není dědicem a tedy ani účastníkem řízení (§ 1477 odst. 2 OZ). Shora uvedená problematika proto do řízení o pozůstalosti zasahuje pouze nepřímo, neboť pro vydání konečného rozhodnutí o dědictví musí být splatné odkazy splněny a splnění nesplatných odkazů musí být zajištěno [§ 1691 odst. 1 písm. b) OZ, § 184 odst. 1 ZZŘS]. Tuto povinnost lze nepochybně splnit například poukázáním příslušné částky na účet nezletilého či složením do soudní úschovy. V případech peněžitých odkazů v hodnotě několika tisíců korun přichází podle našeho názoru v úvahu též možnost složení peněz přímo k rukám zákonného zástupce.

 

VI.2 Odmítnutí odkazu

Pokud osoba zastupující nezletilého odkazovníka prohlásí způsobem, jaký je stanoven pro odmítnutí dědictví, že odkaz nechce (§ 1623 OZ ve spojení s § 1487 odst. 1 OZ), je třeba, aby s takovýmto právním jednáním vyslovil souhlas opatrovnický soud. Situace je obdobná jako při odmítnutí dědictví.

 

VII. Závěr

V tomto článku jsme se pokusili popsat jednotlivé případy, ve kterých je a ve kterých není třeba činnosti opatrovnického soudu v řízení o pozůstalosti. Vzhledem k tomu, že se v takovýchto případech rozhoduje o právech a povinnostech nezletilého dítěte, je třeba mít tuto hodnotu na paměti a postupovat s ohledem na jeho nejlepší zájem. Účast nezletilého v řízení o pozůstalosti sice do jisté míry řízení prodlužuje, je však možné a vhodné využít toho, aby v „nesporných“ případech opatrovnický soud schválil více právních jednání najednou (např. dohodu o vypořádání společného jmění manželů a dohodu o rozdělení pozůstalosti), čímž se ušetří mnoho času a dědický spis nemusí opakovaně putovat mezi soudem pozůstalostním a opatrovnickým.

 

V některých případech je též vhodné, s ohledem na věk nezletilého dítěte blížící se osmnácti letům, počkat, neboť takovýto postup se jeví jako snazší a rychlejší. Pokud by opatrovnický soud o souhlasu s příslušným právním jednáním nerozhodl do doby nabytí plné svéprávnosti dítěte, může se takovéto právní jednání stát perfektní, pokud dítě, které právě nabylo plné svéprávnosti, vysloví s tímto právním jednáním souhlas (§ 553 odst. 2 OZ per analogiam).^[21]

• Štítky:
• 2015