Urychlení likvidace pozůstalosti

JUDr. Martin Šešina

 

V současné době dochází k tomu, že se občané zadlužují úvěry, spotřebními a jinými půjčkami, které pak nejsou schopni splácet a které svojí výší podstatně převyšují hodnotu jejich majetku. V případě úmrtí takového dlužníka vzniká dědicům dilema, zda dědictví přijmout nebo odmítnout a zda v případě přijetí dědictví odpovídat do výše jeho ceny nebo bez omezení, či raději podat návrh na likvidaci pozůstalosti (dále jen „likvidace“).

 

I soudnímu komisaři, pověřenému provedením úkonů soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti, nastává obtížné rozhodování o tom, zda a kdy nařídit likvidaci, případně jaké řešení nastalé situace dědicům nabídnout.

 

Tento článek má za cíl najít cestu k tomu, aby bylo možno nařídit likvidaci co nejdříve, zejména v těch případech, kdy je pozůstalost extrémně předlužená. Jiná situace je v případech, kdy předlužení není příliš velké a lze očekávat, že dědici neodmítnou dědictví, uplatní výhradu soupisu a budou proto odpovídat do výše ceny jimi nabytého dědictví, popřípadě kdy ani výhradu soupisu neuplatní.

 

Porovnání s právním stavem před 1. 1. 2014

 

Dosavadní praxe (míněna je praxe za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) se vyvíjela tak, že notář poté, co zjistil, že je dědictví předluženo, jednal s těmi, kteří přicházeli v úvahu jako dědici, a ti poté, co se seznámili s tímto stavem, dědictví po podaném poučení odmítali. Za nezletilé dědice odmítnutí dědictví schvalovaly opatrovnické soudy. Když odmítli dědictví dědici první skupiny, nastoupili dědici v dalších skupinách a ti zpravidla také dědictví odmítali, až věc dospěla do stadia, kdy dědictví připadlo jako odúmrť státu.

 

Řešení otázky předluženého dědictví upravoval § 471 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Dědici se mohli s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Dohoda podléhala schválení soudem (soudním komisařem). Totéž stanovil i § 175p o.s.ř. ve znění před 1. 1. 2014. Toto řešení nový občanský zákoník bohužel nepřevzal, i když, myslím, není ani nyní vyloučeno. Může k němu však dojít až po skončení řízení o pozůstalosti, případně i během tohoto řízení, pokud soudní komisař udělí dědici usnesením souhlas s volným nakládáním s pozůstalostními věcmi podle § 1680 obč. zák., a pokud se dědic a všichni věřitelé na tomto způsobu úhrady dluhů společně dohodnou. Takový způsob úhrady dluhů by nepodléhal schválení soudního komisaře. Šlo by o dohodu dlužníka (dědice) s věřiteli, kdy dochází ke změně v obsahu závazku, místo peněz se plní věcmi z pozůstalosti.

 

Podle § 175t o.s.ř. ve znění před 1. 1. 2014 platilo, že je-li dědictví předluženo a nedojde k dohodě o přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů podle § 175p o.s.ř. (§ 471 odst. 1 obč. zák.), soud na návrh usnesením nařídil likvidaci dědictví. O nařízení likvidace dědictví mohl soud rozhodnout i bez návrhu. Řízení o likvidaci upravoval § 175t až § 175v o.s.ř. ve znění před 1. 1. 2014. Úprava likvidace byla, na rozdíl od dnešní úpravy, velmi stručná. V ZŘS je likvidace pozůstalosti upravena v ustanoveních § 195 až 280 a ještě v § 100, § 109, § 117, § 126, § 129 a § 136 odst. 2 ZŘS.

 

Stát byl podle § 472 odst. 2 občanského zákoníku zvýhodněn, neboť platilo, že není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, mohl použít k jeho úhradě i věcí, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítl-li věřitel přijetí těchto věcí, mohl stát navrhnout likvidaci dědictví. Nový občanský zákoník již toto zvýhodnění státu nepřevzal, stát nyní odpovídá za dluhy jako jiný dědic, pouze je chráněn tím, že odpovídá do výše ceny jím nabytého dědictví, což vyplývá z § 1634 odst. 2.

 

Celé toto řízení se postupným odmítáním dědictví dědici ve všech třídách neúměrně protahovalo a docházelo k tomu, že likvidace dědictví byla nařízena také až za několik let po smrti zůstavitele. Tím trpěl nejen majetek zůstavitele, který ztrácel v průběhu řízení na hodnotě, ale i věřitelé, jejichž pohledávky zůstávaly dlouhou dobu neuhrazeny. Docházelo i k promlčení pohledávek věřitelů zůstavitele, protože úmrtím zůstavitele nedocházelo ze zákona ke stavení promlčení v tom smyslu, že by promlčecí doba v důsledku úmrtí zůstavitele přestala běžet a pokračovala by po právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví až do svého skončení. Nyní má věřitel lepší postavení, neboť podle § 643 nového občanského zákoníku platí, že přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno, čímž fakticky dochází k prodloužení promlčecí lhůty, která by během řízení o pozůstalosti nebo do šesti měsíců poté proběhla.

 

Nový občanský zákoník přidal dědické třídy, kterých je nyní šest, prodloužil také v některých případech lhůtu pro odmítnutí dědictví (§ 1487 odst. 1, věta druhá, část za středníkem) a prodloužil také neznámým dědicům a dědicům neznámého pobytu lhůtu pro přihlášení se v řízení o pozůstalosti (§ 166 odst. 1 ZŘS), takže pokud se bude v případě předlužených pozůstalostí i nadále postupovat postaru, lze očekávat ještě větší délku řízení, než bude věc dovedena až k nařízení likvidace.

 

Subjekty oprávněné k podání návrhu na nařízení likvidace pozůstalosti

 

Podle § 195 odst. 1 ZŘS lze nařídit likvidaci

  • na návrh dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, jemuž má připadnout pozůstalost podle § 1634 obč. zákoníku

  • na návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty

  • soud může nařídit likvidaci pozůstalosti i bez návrhu, jsou-li splněny předpoklady uvedené v odstavci 1 a vyžaduje-li to veřejný zájem.

Vidíme, že každý z oprávněných navrhovatelů musí splňovat určité předpoklady. V případě dědice musí jít o osobu, jíž svědčí výhrada soupisu, z čehož vyplývá, že musí jít o dědice, který byl již vyrozuměn o svém dědickém právu a o právu dědictví odmítnout (§ 1487 odst. 1 obč. zák.) a dědictví přijal. Dědic byl již také vyrozuměn podle § 1675 obč. zák. o právu na výhradu soupisu pozůstalosti a toto právo uplatnil. Nemůže tedy jít o „dědice“ o kterém teprve lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, jak má na mysli § 110 odst. 1 ZŘS. Lze také mít za to, že když navrhne likvidaci věřitel nebo nařídí-li likvidaci soud bez návrhu, může k likvidaci dojít, i když dědic (nebo některý z dědiců) neuplatnil výhradu soupisu.

 

Věřitel musí prokázat existenci své pohledávky. Nemůže však jít o jakoukoli pohledávku, nýbrž jen o takovou pohledávku jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty. Podle § 238 odst. 1 ZŘS tvoří pasiva likvidační podstaty

  • náklady zůstavitelova pohřbu,

  • dluhy zůstavitele, které měl v době smrti,

  • dluhy vzniklé po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt, s výjimkami tam uvedenými pod písmeny a) až d),

  • dluhy z pohledávek, které vznikly ze smluv uzavřených ve prospěch pozůstalosti nebo majetku patřícího do likvidační podstaty těmi, kdo spravovali pozůstalost v době do nařízení likvidace pozůstalosti,

  • pohledávka věřitele proti třetí osobě (nikoli pohledávka věřitele zůstavitele), uvedená v § 243 odst. 1 ZŘS, která je zajištěna majetkem patřícím do likvidační podstaty (věřitel přihlásí právo na uspokojení své pohledávky z tohoto zajištění), 

  • odpovídal-li zůstavitel s dalšími osobami společně a nerozdílně věřiteli za jeho pohledávku, které odpovídá dluh jenž tvoří pasivum likvidační podstaty, může spoludlužník, po kterém věřitel může podle § 1876 odst. 1 obč. zák. požadovat její splnění, podmíněně přihlásit podle § 244 odst. 2 ZŘS svoji pohledávku, která by mu vznikla vůči zůstaviteli proto, že uspokojil věřitele (§ 1876 odst. 2 obč. zák.) ; stejně tak může třetí osoba, která poskytla zajištění dluhu zůstavitele (např. ručením, finanční zárukou, zajišťovacím převodem práva, zástavním právem) podmíněně přihlásit svoji pohledávku vzniklou jí z toho důvodu, že byla sama nucena uspokojit věřitele zůstavitele.

Své pohledávky nemohou přihlásit odkazovníci ani nepominutelní dědici, i když jsou v postavení věřitelů, neboť odkazy zřízené zůstavitelem a práva na povinný díl podle § 200 písm. b) a c) ZŘS dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají.

Soud může nařídit likvidaci bez návrhu, vyžaduje-li to veřejný zájem. To je obecný pojem, který lze vyložit například tak, že mezi věřiteli je stát, jemuž zůstavitel dlužil na daních. Veřejný zájem lze vyložit i v širším smyslu s přihlédnutím k účelnosti postupu. Nemůže být ve veřejném zájmu, aby byla likvidace nařízena až se značným časovým odstupem, kdy nemůže být naplněn její smysl.

 

Předpoklady pro nařízení likvidace pozůstalosti

 

Likvidaci lze podle § 195 ZŘS nařídit, jestliže

a) nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti podle § 153 (zůstavitel nezanechal žádný majetek) nebo podle § 154 (zůstavitel zanechal bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty), což znamená, že v pozůstalosti je majetek, přesahující alespoň svojí cenou výši nákladů na pohřeb zůstavitele, z jehož zpeněžení lze docílit výnos, umožňující úhradu alespoň části přihlášených pohledávek,

b) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela usnesením podle § 162 odst. 1 či 2 ZŘS,

c) bylo vydáno usnesení o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a o výši předlužení pozůstalosti podle § 180 ZŘS,

d) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví (§ 184 až 187), což značí, že řízení o pozůstalosti není ještě pravomocně ukončeno.

 

Usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti

 

Je třeba si položit otázku, zda lze tento proces nějakým způsobem urychlit. Mám za to, že cestou k takovému řešení je rozlišit účinky vyvěšení  usnesení o nařízení likvidace na  úřední desce a účinky právní moci tohoto usnesení. Vyjde-li v řízení o pozůstalosti najevo, že pozůstalost je značně předlužena, kdy jsou například dluhy dvakrát či i vícekrát vyšší než je obvyklá cena aktiv pozůstalosti, vydá soudní komisař usnesení, jež bude obsahovat následující výroky:

1. o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) autoritativním rozhodnutím podle § 162 odst. 2 ZŘS,

2. o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a o výši předlužení pozůstalosti podle § 180 odst. 1 ZŘS,

3. o nařízení likvidace pozůstalosti, v němž podle § 196 ZŘS

a) vyzve věřitele zůstavitele, aby u něho přihlásili své pohledávky ve lhůtě, kterou stanoví a která nesmí být kratší než tři měsíce od právní moci usnesení,

b) poučí věřitele, jaké jsou následky toho, jestliže své pohledávky řádně a včas nepřihlásí (může též poučit o tom co má přihláška obsahovat a jaké má mít přílohy, viz zejména § 241, 242, 247  ZŘS),

a usnesení se vyvěsí v den, kdy bylo vydáno, na úřední desce soudu, u něhož probíhá řízení o pozůstalosti; v odůvodněných případech může být usnesení zveřejněno též prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.
To vše lze učinit ještě v době, kdy není znám žádný dědic, myšlen je dědic, který dědictví neodmítl a uplatnil nebo neuplatnil výhradu soupisu. Půjde tedy o nařízení likvidace soudem bez návrhu nebo na návrh věřitele.

 

Byl-li zůstavitel ženatý (zůstavitelka vdaná), nebude přirozeně moci být v této fázi uzavírána dohoda o vypořádání SJM, protože chybí druhá strana, tj. dědic (dědicové). Takže bude vhodné, aby soudní komisař vyslechl návrh přeživšího manžela na vypořádání SJM a aby poté k němu při vydání autoritativního rozhodnutí přihlédl, nebude-li návrh v rozporu se zákonem. Vzhledem k tomu, že v případě pravomocně nařízené likvidace pozůstalosti dojde ke zpeněžení všech věcí v pozůstalosti, nebude vhodné, aby do pozůstalosti byla z majetku v SJM zařazována podílová polovina věcí, která obvykle těžko získává kupce. Může být také přihlédnuto k vůli zůstavitele, obsažené v jeho pořízení pro případ smrti, avšak jen v takovém rozsahu, aby to nepoškodilo věřitele zůstavitele. Rozhodně by do pozůstalosti měl připadnout majetek rovnající se svojí hodnotou polovině obvyklé ceny majetku v SJM.

 

Účinky vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na úřední desce soudu

 

Jaké jsou účinky vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti, které je zatím pouze vydané a vyvěšené na úřední desce soudu, tudíž účastníkům nevyhlášené, nedoručené a tedy nepravomocné?

 

1. Nelze nařídit ani provést výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek náležející do likvidační podstaty. Pokud byly výkon rozhodnutí nebo exekuce nařízeny ještě před vyvěšením usnesení o nařízení likvidace na úřední desce, nesmí být po vyvěšení tohoto usnesení provedeny a dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace se ze zákona zastavují (§ 198 odst. 1 ZŘS),

2. podá-li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za přihlášku podle § 245 ZŘS (tj. když věřitel učinil podání, kterým oznámil svoji pohledávku soudu již v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti, které obsahuje všechny náležitosti přihlášky uvedené v § 241 odst. 1 a 2 a v § 242 ZŘS), přestane běžet (staví se) promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva, a to s účinností ode dne vyvěšení usnesení na úřední desce soudu (§ 246 ZŘS); to platí také tehdy, splnila-li se podmínka u přihlášky pohledávky podané jen podmíněně (§ 244),

3.
soud může na návrh likvidačního správce nebo i bez návrhu zajistit majetek náležející do likvidační podstaty (§ 202 odst. 2 ZŘS),

4. přechází správa pozůstalosti na likvidačního správce nebo, nebyl-li likvidační správce dosud jmenován, na notáře, který byl v řízení o pozůstalosti pověřen provedením úkonů jako soudní komisař (§ 199 ZŘS),

5. likvidační správce se tímto dnem stává účastníkem probíhajících řízení, uvedených v § 229 odst. 1 ZŘS na místě zůstavitele nebo toho, kdo spravoval pozůstalost, jestliže byl k tomuto dni jmenován; jinak dnem, ke kterému byl jmenován,

6. po tomto dni mohou být řízení, uvedená v § 229 odst. 2 ZŘS zahájena jen na návrh likvidačního správce nebo vedena proti likvidačnímu správci; jinak bude řízení zastaveno,

7. věřitel, jehož pohledávka odpovídá dluhu patřícímu do pasiv likvidační podstaty, může podat přihlášku ode dne, kdy bylo usnesení o nařízení likvidace vyvěšeno na úřední desce soudu, až do uplynutí lhůty, která byla stanovena v usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti (§ 240 odst. 1 ZŘS).

 

To jsou velmi závažné právní následky, z nichž zejména následek, uvedený pod bodem 2., pomáhá věřitelům zůstavitele.

 

Další průběh řízení o pozůstalosti

 

Po vydání usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a po jeho vyvěšení na úřední desce soudu stále ještě probíhá řízení o pozůstalosti (vyvěšené usnesení není pravomocné). Soudní komisař bude souběžně s likvidací pokračovat v řízení o pozůstalosti, jednat s dědici, vyrozumívat je o jejich dědickém právu a o právu dědictví odmítnout, též o právu na výhradu soupisu pozůstalosti. Jednání s dědici by mohlo usnadnit právě to, že již bylo vydáno usnesení o likvidaci. Dědici bez tohoto usnesení, předem vydaného, mají obavu dědictví přijmout s tím, že pokud by pak nebyla likvidace nařízena, „upadli“ by do dluhové pasti. Dědici budou nejspíše postupně dědictví přijímat nebo odmítat, až se to celé zastaví u některé z dědických tříd, jejíž dědic nebo dědici, dědictví neodmítnou, případně až u státu, jemuž dědictví připadne podle § 1634.

 

Dědici, který dědictví neodmítne, se vyhlásí a doručí usnesení o nařízení likvidace se všemi výroky, jak je výše uvedeno. Odvolat se může dědic, který uplatnil výhradu soupisu, i dědic, který ji neuplatnil a tedy by odpovídal za dluhy zůstavitele bez omezení. Lze se přiklonit k závěru, že by k odvolání takového dědice mohlo být usnesení o nařízení likvidace spíše zrušeno, zejména půjde-li o dědice, který prokáže soudu svoji schopnost splácet dluhy v plné výši.

 

Bude-li odvolání vyhověno, nařízení likvidace soudem zrušeno a řízení o likvidaci pozůstalosti zastaveno, bude řízení o pozůstalosti pokračovat jako každé jiné standardní řízení o pozůstalosti. Odvoláním může být napadeno i rozhodnutí o vypořádání SJM a po jeho případném zrušení by mohl pozůstalý manžel s dědici uzavřít dohodu o vypořádání SJM, která by byla schvalována soudním komisařem podle § 162 odst. 1 ZŘS. V průběhu řízení se může objevit i další majetek v SJM. V tomto směru dle § 162 odst. 3 ZŘS platí, že ukáže-li se dříve, než je řízení o pozůstalosti pravomocně skončeno, že zůstavitel měl s pozůstalým manželem ve společném jmění ještě další majetek, vypořádá se dodatečně podle § 162 odstavce 1 nebo 2. Půjde pouze o vypořádání nově najevo vyšlého majetku v SJM, které se původního usnesení nedotkne. Také může dojít k tomu, že v  řízení vyjde najevo další majetek, i další dluhy zůstavitele, a proto dojde k provedení potřebné opravy podle § 180 odst. 2 ZŘS.

 

Zrušení usnesení o nařízení likvidace však bude mít za následek zejména i to, že se může již nařídit a provést výkon rozhodnutí nebo exekuce na majetek v pozůstalosti, popřípadě v nich může být pokračováno, pokud došlo podle § 198 odst. 1, věty druhé, k jejich zastavení a také opět začne běžet věřiteli promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva.

 

Nebude-li podáno odvolání do výroku usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti (ani do dalších výroků vydaného a vyvěšeného usnesení), popřípadě budou-li všechna usnesení po odvolání odvolacím soudem potvrzena, odvolání odmítnuta, nebo bude-li odvolací řízení zastaveno pro zpětvzetí odvolání, nabude usnesení o nařízení likvidace právní moci a nastanou účinky, uvedené v § 198 odst. 2, § 200, § 201 a § 202 odst. 1 ZŘS. Na prvním místě zaniknou dědická práva zůstavitelových dědiců a bude pokračovat likvidace až do jejího skončení (§ 276 ZŘS).

 

I v řízení o likvidaci pozůstalosti se může objevit další majetek v SJM, které bude třeba vypořádat podle § 162 odst. 3 ZŘS. S souvislosti s vypořádáním SJM, popřípadě i mimo toto vypořádání, může vyjít najevo další majetek zůstavitele, i jeho další dluhy, a proto dojde i během likvidace pozůstalosti k provedení potřebné opravy podle § 180 odst. 2 ZŘS. Je-li třeba takovou opravu provést, nemusí to být vždy spojeno se zrušením výroku o nařízení likvidace pozůstalosti. K tomu může dojít jen tehdy, kdyby  to mělo vliv na závěr o předlužení majetku zůstavitele, tedy kdyby z důvodu opravy pominul stav předlužení pozůstalosti.

 

Úkony, prováděné v době, kdy usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti není pravomocné

 

V době, kdy ještě není usnesení o nařízení likvidace pravomocné, lze

  • jmenovat likvidačního správce, což umožňuje § 197 ZŘS, lze jej také odvolat a jmenovat jiného likvidačního správce,

  • vydat usnesení o provedení závěry dle § 202 odst. 2 ZŘS,

  • provádět úkony zjišťování majetku likvidační podstaty (§ 213 až 217 ZŘS),

  • vést seznam majetku likvidační podstaty (§ 218 až § 223 ZŘS),

  • přihlašovat pohledávky (§ 240 až 248 ZŘS),

  • vést seznam pohledávek (§ 250 ZŘS),

  • přezkoumávat pohledávky (§ 251 až 260 ZŘS).

 

Lze uvažovat i o tom, že úkony, jako např.

  • podání výzvy tomu, komu podle informací vyplývajících se seznamů nebo systémů uvedených v § 215 odst. 2 má náležet nebo tomu, kdo uplatnil právo k majetku, které podle jeho názoru nepřipouští, aby patřil do majetku likvidační podstaty, aby uplatnil své právo žalobou podle § 222 ZŘS nebo

  • uložit usnesením věřiteli, který soudu sdělil, že požaduje, aby jím popřená pohledávka nebo jím popřené právo na uspokojení pohledávky ze zajištění anebo jejich popřené části byly uplatněny u soudu žalobou, aby složil u soudu jistotu (§ 257 ZŘS),

  • výzva věřiteli, aby se žalobou podle občanského soudního řádu domáhal určení, že mu pohledávka náleží a v jaké výši, popřípadě že má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění (§ 260 ZŘS),

  • mohou být také prováděny vzhledem k tomu, že podle § 230 odst. 1 ZŘS a § 266 odst. 1 ZŘS platí, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti likvidačnímu správci (nejde-li o náklady, které vznikly zaviněním likvidačního správce nebo náhodou, která se mu přihodila), takže by ani případná prohra likvidačního správce v těchto sporech dědicům neměla přinést škodu.

 

V případě, kdy bude usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zrušeno a bude pokračovat řízení o pozůstalosti, budou moci dědici pokračovat místo likvidačního správce v započatých soudních řízeních o podaných žalobách, případně mohou taková řízení jinak ukončit dříve, než v nich bude vydán rozsudek.

 

Rozhodně by v této fázi likvidace nemělo probíhat zpeněžování majetku likvidační podstaty (§ 231 až 237 ZŘS). Také se zjišťováním ceny majetku patřícího do likvidační podstaty posudkem podle § 235 ZŘS může být posečkáno, neboť toto ocenění má být provedeno před zpeněžením.

 

Je třeba vidět, že dokud není usnesení o likvidaci pozůstalosti v právní moci, trvají dědická práva dědiců a je stále možné, že bude usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zrušeno. Proto by likvidační správce neměl činit úkony, které by byly nevratné a také úkony, které by mohly dědicům způsobit škodu.

 

Přechod správy pozůstalosti

 

Je třeba připomenout zabezpečení správy pozůstalosti. Podle § 199 ZŘS totiž platí, že dnem vyvěšení usnesení o nařízení likvidace na úřední desce soudu přechází správa pozůstalosti na likvidačního správce nebo, nebyl-li likvidační správce dosud jmenován, na notáře, který byl v řízení o pozůstalosti pověřen provedením úkonů jako soudní komisař. Do právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti smí tyto osoby provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu, takže lze říci, že v této fázi by měla být vykonávána jen prostá správa majetku. To značí, že v této fázi ještě nedochází k plné správě majetku v pozůstalosti, která likvidačnímu správci nebo notáři náleží po právní moci usnesení o nařízení likvidace podle § 226 ZŘS. V jednodušších případech, kdy je v pozůstalosti poměrně málo majetku, ohledně něhož byla již provedena závěra (úschova, zapečetění apod.) patrně vystačí soudní komisař sám s jeho správou, v ostatních případech bude jmenovat likvidačního správce v usnesení o nařízení likvidace, případně jakmile se ukáže potřeba takovéhoto kroku.
 

Zpět