Otakar Mokrý, notář a básník

JUDr. Jan Kotous, autor působí na Právnické fakultě UK v Praze.

V parku lemujícím okružní třídu Na Sadech v jihočeské metropoli Českých Budějovicích, může návštěvník spatřit jednoduchý pomník, evokující antickou stélu, který vytvořil na památku svého přítele, českobudějovického rodáka, básníka, spisovatele a notáře Otakara Mokrého, sochař František Bílek. V typickém Bílkově provedení poznáváme snad Erató, múzu lyrické poezie, vzpomínající zemřelého básníka. Objednavatelem byl českobudějovický národopisný spolek Budivoj a památník byl instalován v roce 1919 u příležitosti 20. výročí básníkova úmrtí.

Rodina a škola

Otakar Mokrý se narodil 25. května 1854 v domě U slunce na českobudějovickém náměstí. Jeho otec Antonín Mokrý (v rodině Mokrých, často označovaný jako „Antonín IV.“), byl v té době auskultantem u magistrátu města Českých Budějovic. Narodil se 27. září 1820 v Netolicích. V letech 1848–1849 byl za vodňanský volební obvod poslancem ústavodárného Říšského sněmu ve Vídni a posléze v Kroměříži, kde zasedal na pravici spolu s Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem. V roce 1850 se stal adjunktem okresního soudu v Třeboni. Od roku 1854 pak působil jako aktuár okresního úřadu v malebném jihočeském městečku Vodňany, vzdáleném od Budějovic asi 33 km. Tam také přesídlil s celou svojí rodinou, tj. s manželkou Marií, roz. Pávkovou a se dvěma syny, ročním Jaroslavem a čerstvě narozeným Otakarem. Marie Mokrá pocházela z Lišova u Českých Budějovic. K oběma synům přibylo časem dalších šest sourozenců, dvě dcery a čtyři synové. Bohužel o prázdninách v roce 1871 Marie Mokrá zemřela na souchotiny v poměrně mladém věku 39 let. František Herites, vodňanský lékárník, spisovatel, básník a pozdější redaktor pražských Národních listů, popsal poslední období života Marie Mokré ve svém roztomilém dílku „Vodňanské vzpomínky“ takto: „Silná, statná, krásná paní začala kašlat a chřadnout, hledala pomoc a zdraví v Meranu, odkud však vrátila se již ku podivu změněná a nesoucí známku blížící se smrti, na pohled každému viditelnou… A jednoho rána, když dlouho nevstávala a volali ji, byla mrtva… Z toho prýštily Otakarovy stálé strachy, že také zemře mlád, stejnou nemocí, a když pak později zemřeli bratr a sestra, byl si téměř jist, že dojde brzy na něho…“^[1] Otakarův otec Antonín zůstal Vodňanům věrný po celý život. Až do své smrti zde působil jako vážený notář a bylo proto samozřejmé, že notariát po něm převezme jeho syn.

Po absolvování základní školní docházky ve Vodňanech, začal Otakar studovat, podobně jako jeho starší bratr Jaroslav, na české paralelce, jak se tehdy říkalo, německého piaristického gymnázia v Českých Budějovicích. Později pak na nově založeném českém gymnáziu. Doba středoškolských studií Otakara Mokrého spadá do období, kdy na českobudějovickém biskupském stolci působil od roku 1851 vlastenecký biskup Jan Valerián Jirsík, obhájce a podporovatel českého národního života jak v diecési, tak ve svém sídelním městě, které bylo z velké části německé. ^[2] Pro oba bratry byla ovšem nad jiné důležitá skutečnost, že biskupovým generálním vikářem, kanovníkem a později proboštem budějovické katedrální kapituly byl jejich strýc Msgre. ThDr. Vojtěch Mokrý, profesor teologie na biskupském semináři. Na studiích přibyli k oběma starším bratrům, vždy s ročním odstupem, ještě další dva sourozenci, Antonín a Theodor.  

Podle rodinné tradice studoval Otakar Mokrý s vyznamenáním. Gymnázium, které navštěvoval, existuje dodnes a nese jméno svého zakladatele biskupa Jirsíka. Mimobudějovičtí studenti bydleli většinou v tzv. malém semináři, které vlastenecký biskup rovněž založil pro ubytování nadaných, méně majetných studentů. Ze zápisků Otakarova bratra Theodora vyplývá, že se Otakar necítil v semináři dobře. Zřejmě již v době studentských let, v době dospívání a zejména po smrti matky se začala u budoucího básníka projevovat jeho jemná, někdy až přecitlivělá povaha se sklonem k melancholii. Od sexty bydlel na privátě. Všichni bratři dodržovali tradici, že v neděli navštěvovali pravidelně svého strýce kanovníka, kde dostali oběd a malý příspěvek na přilepšenou. Je zřejmé, že strýc, který byl vlastně vysokým církevním hodnostářem a bydlel v kanovnickém domě přímo proti budějovické katedrále, dbal o své synovce s péčí vpravdě otcovskou. ^[3]

Otakar Mokrý ukončil svá gymnaziální studia v roce 1875 a v tomtéž roce byl přijat ke studiu na právnickou fakultu pražské univerzity. Po promoci nastoupil mladý doktor práv praxi v několika notářských kancelářích, např. u významného českého vlastence Aloise Pravoslava Trojana. Alois Pravoslav Trojan, u kterého vykonával Otakar Mokrý svou koncipientskou praxi, byl pravým typem českého intelektuála 19. století. Tento knovízský rodák, pozdější dlouholetý poslanec českého zemského sněmu a vídeňské říšské rady, byl ještě v době svého života českou veřejností velmi ctěn. I když zpočátku vykonával svou notářskou praxi v Rakovníce a přesídlil do Prahy až v roce 1880, byl s hlavním městem bytostně spjat. V revolučním období 1848–1849 koncipoval Trojan prakticky většinu dokumentů, které směřovaly ke zrovnoprávnění českého národa s německým, zejména patent císaře Ferdinanda V. z 8. dubna 1848. Mimo svoji činnost politickou má Trojan velké zásluhy na zbudování Národního divadla a na ustavení Spolku notářů pro království České, který také po určitou dobu vedl. Spolek usiloval zejména o vylepšení pozice notářského stavu a za tím účelem zpracovával a předkládal příslušným místům řadu návrhů.^[4] Trojan byl rovněž literárně činný, i když se jednalo většinou o odborné právnické články. 

Notářství v době Otakara Mokrého^[5]

Až do roku 1848 se notářství u nás řídilo josefínským Obecním řádem soudním z 1. května 1781 a několika dalšími předpisy, zejména pak dvorským dekretem č. 656 z 29. dubna 1846. Uvedené předpisy upravovaly ustanovování notářů, jejich věcnou a místní působnost. Obecně lze konstatovat, že notářská působnost byla v té době poměrně omezená a soustřeďovala se na sepisování a ověřování listin, které měly soukromoprávní povahu. Z veřejných listin mohli notáři sepisovat pouze tzv. směnečné protesty. Celé období je charakterizováno pak neustálým, do určité míry skrytým, zápasem mezi advokacií a notářským stavem o kompetence.

Důsledkem revolučního vzplanutí v letech 1848–1849 byl nejen konec metternichovského absolutismu, ale také určité změny v organizaci justice a úprava výkonu dalších právnických profesí. Právní rámec notářství, který pocházel většinou z pera rakouského ministra spravedlnosti a vnitra, pozdějšího autora známé rakouské ústavy z 26. února 1861 Antona Schmerlinga, vymezil císařský patent z 29. září 1850 č. 366 ř. z. Notáři získali pravomoc sepisovat veřejné listiny a jejich účast byla nezbytnou podmínkou platnosti řady právních úkonů. Místní působnost jednotlivých notářů omezoval notářský řád na okres, v němž byl notář ustanoven a kde vykonával svou činnost. Významnou pravomocí notářů bylo jejich ustanovení soudními komisaři v dědických záležitostech. Zmíněný notářský řád upravoval jmenování notářů, podmínky, za kterých k němu mohlo dojít, a stanovil inkompatibilitu pro určité činnosti a funkce, které byly neslučitelné s výkonem notářské profese. V jednotlivých zemích spadajících pod císařskou rakouskou korunu, tedy mimo území Uherského království, byl pro přístup k notářskému povolání určen princip numerus clausus. Současně byly stanoveny povinnosti, které musel nový notář splnit před započetím výkonu vlastní notářské činnosti, včetně složení určené kauce. Lze konstatovat, že ve svém celku byl tento první notářský řád na našem území, základním kamenem současného moderního notářství u nás.

Počátkem roku 1855 byl notářský řád podroben revizi za účelem odstranění některých nedostatků, ke kterým docházelo v době jeho platnosti. Nový, upravený notářský řád byl přijat 21. května 1855 pod č. 94 ř.z., a platil až do přijetí dalšího notářského řádu zavedeného zákonem z 25. července 1871 č. 75 ř.z. Zákon, který zůstal v platnosti i po vzniku samostatné Československé republiky, upravil působnost notářů, jejich ustanovování, zánik notářského úřadu apod. Obsahoval také mj. velmi přesná pravidla o notářských kandidátech, substitutech, notářských komorách a zachovával numerus clausus jako základní princip pro počet a sídla jednotlivých notářských kanceláří a notářů. Z celospolečenského hlediska lze konstatovat, že nová právní úprava ve svém celku znamenala pro notářství přínos a v nemalé míře i zvýšení prestiže notářského stavu a osoby notáře. Bylo to sice svobodné povolání, ovšem notář byl také císařským veřejným úředníkem, který spravoval státní úřad – notářství.

Počátky literární činnosti

Již jako student a později notářský koncipient se Mokrý začal intenzivně věnovat literární a žurnalistické práci. Jeho prvotiny vznikaly ještě v době gymnaziálních studií. Byl to opět František Herites, který nám z té doby zachoval vzpomínku na svého přítele. „Z těch dob Mokrého vidím. Hubený, hodně vytáhlý, bledý, dlouhé nazad splývající světle hnědé kadeře, nad čelem vždy hodně rozcuchané… oči vždy přivřené, snivě až blouznivě, jako do vidin se ztrácející, tak trochu bolestně vypadal, s hlavou sehnutou chodil…za básníka Mokrý…platil už obecně a v očích děvčat mu to dodávalo jisté zajímavosti“. S rokem 1872 se pojí u Mokrého vydání literárního almanachu jihočeské omladiny „Anemonky“, kde uveřejnil spolu s přáteli, mezi nimiž byl i Jaroslav Vrchlický, své básně pod pseudonymem Otakar Halina. Herites napsal, že „celý obsah Anemonek zapadl jako do vody,…vyjma báseň, kterou Vrchlický… vystoupil na českou veřejnost…“.^[6]

Sňatek a notariát

Otakar Mokrý velice rád a hojně cestoval. Se svými dvěma přáteli Františkem Heritesem a Josefem Holečkem, ve své době uznávaným a dnes neprávem opomíjeným autorem jihočeské epopeje „Naši“, prochodili několikrát celou Šumavu od Železné rudy (Eisenstein) až po Vyšší Brod. V roce 1873 o prázdninách procestovali Slovensko. Z cest po Slovensku a později po Beskydech, do Krakova a jeho okolí vznikla první skutečná sbírka básní „Z Tater“, uveřejněná v „Lumíru“. Od ní počítal Mokrý svůj literární start. Otakar Mokrý se oženil ještě v době své notářské praxe 4. listopadu 1878 s Marií Vančurovou, měšťanskou dcerkou z Čáslavi. V té době žila v Praze u svého strýce a mladý právník se s ní seznámil v Umělecké besedě. Z manželství se narodila jediná dcera Marie.^[7]

22. listopadu 1883 zemřel ve Vodňanech Otakarův otec JUDr. Antonín Mokrý. Otakar převzal po něm zavedenou vodňanskou notářskou kancelář a pokračoval tak v historii jihočeského právnického rodu. Z doby, kdy byl notářským koncipientem a později samostatným notářem pocházejí jeho práce Povídky a arabesky (1874, 1883), Jihočeské melodie (1880), Básně (1883), Na Dívčím kameni (1885), Povídky a drobné kresby (1886), Dumy a legendy (1888), Jasem a šerem (1893). Bohužel dnes se jen málo ví, že Otakar Mokrý byl také vynikajícím překladatelem z polštiny a z francouzštiny. Z polštiny překládal zejména díla předního básníka polské emigrace Juliusza Slowackiho.^[8] Přeložil a uveřejnil výbor z jeho básní v několika sbornících světové poezie, které byly u nás postupně vydávány v 2. pol. 19. století. Vztah k rodným jižním Čechám se u Mokrého odráží nejen v jeho básnické nebo povídkové tvorbě. Koncem 19. století vycházelo v Ottově nakladatelství reprezentativní dílo Čechy. Ve druhém svazku, který obsahuje popis povodí Vltavy, je nadšený cestovatel a lokální patriot Mokrý autorem části popisující krajinu a památky vltavského kraje od Vyššího Brodu po hrad Zvíkov.

Vodňanský trojlístek

V roce 1886 začíná v životě Otakara Mokrého období, které bylo později nazváno dobou „vodňanského trojlístku“. 15. srpna se totiž poprvé objevil ve Vodňanech Julius Zeyer. Krajina v okolí Vodňan a zejména klid jihočeského městečka, zlákaly Zeyera k trvalejšímu pobytu, přerušovanému jeho poměrně častými cestami do zahraničí. Zeyer žil ve Vodňanech od července 1887 do srpna 1889 a znovu od června 1890 do listopadu 1899. „Myslím, že by mě snad samota trochu vyléčila…prosil jsem Mokrýho, aby mi nějaký asyl tam dole u Vás někde hledal…“ píše Julius Zeyer Františku Heritesovi 7. května 1887. A Mokrý společně se svým přítelem Heritesem ten „asyl“ našli. Bylo to v domě „U Lubichů“ v dnešní vodňanské Staropoštovské ulici, kde Zeyer bydlel při svém prvním vodňanském pobytu. V jiném dopisu, datovaném ve Vodňanech 14. října 1887 Zeyer píše „Líbilo se mi zde v létě velmi dobře, krajina je mi sympatická a společnost Heritesova a Mokrýho tak jako jejich rodin jest nadmíru milá“. Na podzim 1889 odjel Zeyer do Paříže. Tam jej navštívil Mokrý, ale návštěva nedopadla dobře. Mokrý „přišel do Paříže v čas, když jsem byl tak duševně unaven…nedovedl jsem se dosti přemoci… je mi líto, že Mokrý si to jinak vykládal“, psal Zeyer z Paříže 14. listopadu 1889 Heritesovi.^[9] V červnu 1890 se Zeyer do Vodňan vrátil a prožil tam dalších 9 let, i když ne zcela spokojených, určitě po literární stránce velmi plodných.^[10]

Epilog

Jak řečeno výše, Otakar Mokrý velmi rád cestoval, od Baltu po Jadran, procestoval celou Evropu. Navštívil Istanbul, nejvíce si však oblíbil Grado, malé městečko na pobřeží Jaderského moře mezi Benátkami a Terstem. K němu se upínal v době své těžké nemoci…

Otakar Mokrý zesnul po dlouhé těžké nemoci na Nový rok roku 1899. O jeho notářskou kancelář pečoval, a celou ji vlastně již několik let vedl, Otakarův mladší bratr Antonín. Ten jej také vždy zastupoval, když byl Mokrý na některé ze svých zahraničních cest nebo pobýval delší dobu v Praze. Julius Zeyer, který o svého přítele v době nemoci nezištně pečoval, píše své přítelkyni Karle Heinrichové 1. května 1898: „Jak rád bych k Vám zajel… Ale Mokrý je tak těžce nemocen, nemá zde nikoho a nemohu ho tak o samotě nechat, taky pí. Mokrá je ráda, když si může někomu postěžovat a srdci ulehčit. Má ubohý Mokrý cirrhosu jater, je to hrozná věc, je to hrozná nemoc a sotva kdo se z ní uzdraví“.^[11] JUDr. Otakar Mokrý, notář a literát, byl pro své okolí typický svou plnou postavou a mohutnými vousy, které nosil „po polsku“. Při své tělesné statnosti byl povahově vždy jemný, měkký a citlivý jako dítě. Zemřel po dvoudenní agonii v 5 hodin ráno na Nový rok 1899, v přítomnosti rodiny a svého přítele Julia Zeyera, ve věku nedožitých 46 let.^[12]

František Herites v promluvě nad hrobem, řekl: „Básníkem byl Otakar Mokrý opravdovým, hlubokým a zůstal jím až do smrti. Nejen tím co psal, ale vším, co myslel, co cítil, v co věřil, celým svým srdcem oddaným, vroucím, celou duší svou horoucí, nadšenou, zanícenou vždy pro vše krásné a vznešené“.

Český notářský stav má bohatou historii a Otakar Mokrý k ní neoddělitelně patří. Až někdo z čtenářů tohoto článku půjde kolem básníkova pomníčku v parku Na Sadech v Českých Budějovicích nebo se snad dostane do pietního parku sv. Jana Pavla II. ve Vodňanech, kde hrob rodiny Mokrých zarůstá břečťanem, věnujte prosím tichou vzpomínku člověku – básníku a notáři, který svým celým životem nám může být i po takové době příkladem.

• Štítky:
• 2015