Česká plná moc v polském právním systému
Dr hab. Paweł Czubik
I. Smlouva o poskytování právní pomoci jako základ polsko-českých právních vztahů
Soudní a notářská spolupráce mezi Polskem a Českou republikou má dlouhou tradici. Zanedlouho po získání nezávislosti v roce 1918 Polsko a Československo zahájily úkony, jejichž cílem bylo upravení existujicích právních problémů, vyplývajících hlavně z nástupnické problematiky v souvislosti s rozpadem Rakousko-Uherska a udržení dočasných vlastnických práv v příhraničním regionu. Do té doby plně liberalizované právní vztahy v rámci tohoto habsburského soustátí se setkaly s dosud neexistujícími politickými, jazkovými, ale také právními překážkami. Zavádění těch posledních uvedených ale nebylo drastické, spíše postupné. V období vzniku polského a československého státu v r. 1918 (a s tím spojeného vzájemného pohybu obyvatel vracejících se po válce, opakované příjímání rozhodnutí o trvalé migraci z jednoho do druhého národního státu proti nemožnosti dalšího rozdělování své životní aktivity na obě, již politicky samostatné oblasti), chyběly důvody pro zacházení se soudními rozhodnutími a listinami z oblasti bývalé monarchie jako právně cizími. Důvěru ke vzájemným, nově vznikajícím právním systémům umocňovala také skutečnost dlouhodobé platnosti rakouských právních aktů1. Velmi rychle však vytvoření smlouvy upravující jurisdikční záležitosti (týkající se vzájemného uznávání a výkonu soudních rozhodnutí, uznávání úředních listin, bez používání jakýchkoliv legalizačních formalit atd.) bylo pro nově vzniklé státy nutností. Smlouvy s Československem2 a Rakouskem3 byly nejdůležitější, které Polsko uzavřelo ve dvacetiletém meziválečném období.4 Navíc s těmito státy právní vztahy dle smluvních podmínek, uskutečňovaných v rámci dvoustranných smluv, nikdy de iure nebyly přerušeny.5 Do dnešního dne jsou právní vztahy s nimi založeny ve velké míře na dvoustranné smlouvě, i když je to již, v případě České republiky a Slovenska, čtvrtá smlouva tohoto typu. Po zmíněné smlouvě z meziválečného období byla druhá smlouva o poskytování právní pomoci mezi Polskem a Československem uzavřena v roce 1949,6 třetí v roce 1961.7
Platná smlouva mezi Polskem a Českou republikou z 19878 aktuálně obsahuje z hlediska notářství jen několik zásadních a důležitých úprav. Následkem evropské integrace obou států była celá řada předpisů zastoupena právními předpisy – buďto Rady Evropy (v rozsahu trestního řízení), nebo Evropské unie (v rozsahu mezinárodního občanského řízení a kolizního práva – mezinárodního práva soukromého).
Z platných předpisů této smlouvy jsou pro notářství neustále zásadní mezi jinými ustanovení týkající se majetkových manželských vztahů (čl. 26), a také dědění (čl. 40). Následkem rozvoje práva Evropské unie o zániku platnosti ustanovení smlouvy o poskytování právní pomoci, týkající se druhého případu, je už téměř rozhodnuto9, v prvním případě je to velmi pravděpodobné.10
Tento článek se věnuje platnosti předpisů, které mají vliv na dvoustranný právní vztah, a týkají se důkazní moci zahraničních listin a formální účinnosti úkonů. Jsou to dva samostatné pojmy, i když jejich souvislosti jsou zřejmé. Důkazní moc zahraniční listiny (její uznávání v cizím státě) je pojem patřící do mezinárodního občanského řízení, a otázka formální a materiální účinnosti zahraničního úkonu (jehož obsah byl uveden v listině) je otázka kolizního práva (mezinárodního práva soukromého).11 Tyto otázky je třeba zkoumat odděleně (jsou tak také chápány ve zmíněné smlouvě o poskytování právní pomoci), protože se může stát, že i když má listina plnou důkazní moc v řízení, úkon v ní obsažený není skutečný, a obráceně – úkon by mohl být skutečný, ale listina obsahující tento úkon nemá důkazní moc.
Samozřejmě to nenarušuje jak v polském,12 tak českém13 ústavním právu přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem.14 Znamená to, že ve vzájemných vztazích nebudou platit zákony vnitrostátního práva, pokud látka byla již upravena v mezinárodní smlouvě.15
II. Důkazní moc českých listin v Polsku
V souladu s článkem 15 smlouvy o poskytování právní pomoci16 ve vzájemných polsko-českých vztazích mají úřední listiny plnou důkazní moc. Česká listina (např.obsahující v České republice udělenou plnou moc, která má být použita v Polsku) bude přijata jako důkaz v řízení u polského notáře (a také u polského soudu, matričního úřadu nebo správních orgánů). Vůči takové listině nemohou být požadována jakákoliv legalizační ověření. Smlouva o poskytování právní pomoci zcela ruší požadavek17 konzulární legalizace.18 Navíc, i přestože jsou Polsko a Česká republika členy Haagské úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin,19 ze zmíněného čl. 15 smlouvy o poskytování právní pomoci vyplývá, že tato Úmluva se ve vzájemných vztazích vůbec nepoužívá článek 3 věta 2 Haagské úmluvy stanoví, že apostilní doložka nemůže být požadována, když „zákony, jiné právní předpisy nebo praxe platná ve státě, ve kterém je listina předložená, nebo smlouva mezi dvěma nebo větším počtem smluvních stran, zrušily, zjednodušily anebo vyloučily takovou listinu z požadavku legalizace“. V případě polsko-českých vztahů ustanovení dvoustranné smlouvy o poskytování právní pomoci jsou lex specialis nejenom vůči národnímu právu (jako ustanovení mezinárodní smlouvy v souladu s pravidlem přednosti mezinárodního práva), ale také vůči ustanovením Haagské úmluvy. Tímto, v souladu s předpisy samotné Úmluvy, dvoustranná smlouva ruší požadavek legalizace v polsko-českých vztazích, ruší také požadavek používání apostilních doložek ve vzájemných vztazích obou států.
Plná moc udělená českým notářem nevyžaduje jakoukoliv legalizaci nebo ověření apostilní doložkou. Čeští notáři tak mohou jednoznačně stranám, pro které za účelem použití v Polsku sepisují plné moci, oznámit, že české plné moci notářsky nevyžadují žádné dodatečné doložky nebo listiny pro přidělení jim důkazní moci.20
Stojí za to poznamenat, že probíhají finální práce nad nařízením ve věci volného pohybu listin uvnitř EU.21 Jeho záměrem bude mezi jinými zrušení apostilní doložky ve vztazích uvnitř Evropské unie. Ve vzájemných polsko-českých vztazích toto nařízení, v rozsahu volného pohybu listin, i když deroguje čl. 15 smlouvy o poskytování právní pomoci, v praxi nezmění vůbec nic. Podobně jako dosud budou, dle podmínek smlouvy o poskytování právní pomoci, úřední listiny přijímány ve vzájemných vztazích bez jakýchkoliv dodatečných požadavků.
III. Formální účinnost českých plných mocí v Polsku
Důkazní moc české listiny v Polsku (včetně plné moci) není zpochybňována, ale to nerozhoduje o tom, zda právní úkony vyvolají následky obsažené v takové listině.
Formální účinnost úkonu je uvedena v čl. 35 smlouvy o poskytování právní pomoci. Tento předpis stanoví: „Článek 35 – Forma právního úkonu: (1) Forma právního úkonu se řídí právním řádem smluvní strany, kterým se řídí samotný právní úkon. Stačí však, postupuje-li se podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území došlo k právnímu úkonu. (2) Forma právního úkonu týkajícího se nemovitosti se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území je nemovitost.“
Samozřejmě zrušení mezinárodní smlouvy stanoví lex specialis vůči polským22 a českým kolizním právním úpravám23, nezávisle na skutečnosti, že platné zákonné úpravy obou států vznikly mnohem později, než byla uzavřena mezinárodní smlouva.
Čl. 35 odst. 1 nestanoví žádné novum. Řešení předpokládající alternativní příslušnost práva charakteristického pro daný úkon (čili lex causae) a místního práva pro provedení úkonu (čili lex loci actus), je doceňované v doktríně.24 Takové pojetí předpokládá řada vnitrostátních kolizních právních norem států a řada mezinárodních smluv25. Jeho použití v polsko-českých vztazích, uskutečňovaných v notářských vztazích, se může týkat projednávání např. majetkových manželských vztahů, udělování plných mocí netýkajících se nemovitostí (např. z rozsahu korporačního práva). Český notář provádějící úkony tohoto typu (např. sepisující plnou moc k prodeji podílů v polské společnosti s ručením omezeným nebo k založení společnosti v Polsku) nemusí brát v úvahu předpisy týkající se formy úkonů vyplývajících z místního práva, dle kterého bude úkon vyvolávat následky. Stačí, že splní požadavky českého práva jako lex loci actus.
Naproti tomu s rozdílnou situací, mající přímý vliv26 na notářské vztahy, se setkáváme v čl. 35 odst. 2. Ve zvláštních situacích, kdy se právní úkon týká převodu vlastnictví nemovitosti (to znamená úkonu nacházejícího se v prioritním rozsahu zájmu notářství) nebudou používána obecná pravidla (stanovená v čl. 35 odst. 1). Tehdy se dostává do popředí příslušnost místního práva pro umístění věci neboli lex rei sitae (které v případě úkonů, týkajících se nemovitostí, nejčastěji označuje stejný právní systém, příslušný pro samotný právní úkon – lex causae).
Pojetí čl. 35 odst. 2 je široké. Předpis se týká všech úkonů vztahujících se k nemovitostem, a také (takto se na to dívá polská praxe) plných mocí týkajících se nemovitostí. Znamená to, že český notář, provádějící úkony týkající se polských nemovitostí, by měl, pro zajištění formální právní účinnosti úkonu, použít formu požadovanou právem rei sitae (to znamená polské právo). Pro úkony týkající se převodu vlastnictví nemovitosti, ustanovení věcných práv k cizí věci na nemovitostech, a také plných mocí k těmto typům úkonů, polské právo stanoví zvláštní notářskou formu – notářský zápis.
Jinými slovy, jestli plná moc k převodu vlastnictví nemovitosti umístěné v Polsku má být udělena v České republice, musí být udělena ve formě stanovené polským právem. Důvod praktického problému spojeného s působením čl. 35 odst. 2 polsko-české smlouvy o poskytování právní pomoci je tak umístěn přímo v polském právu, přesněji v polských předpisech polského občanského zákoníku.27 Smlouva totiž odkazuje na polské právo jako příslušné pro formu úkonů týkajících se nemovitostí. Úpravy týkající se formy plné moci jsou upraveny v čl. 99 polského občanského zákoníku, v paragrafu 1: „(…) Čl. 99. § 1. Jestli se k platnosti právního úkonu vyžaduje zvláštní forma, plná moc k provedení tohoto úkonu by měla být udělená ve stejné formě (…)“. Znamená to, že forma plné moci je vždy podřízená formě hlavního úkonu, k provedení kterého je udělená plná moc28. Děje se tak, pokud vnitrostátní právo nestanoví zvláštní předpisy týkající se formy plné moci ke konkrétním úkonům (např. v právu obchodních korporací). Ale v případě plných mocí k úkonům týkajících se převodů vlastnictví nemovitostí chybí zvláštní předpisy. Forma takových plných mocí na základě čl. 99 odst. 1 v souvislosti s čl. 158 občanského zákoníku musí být identická s formou úkonů k převodu vlastnictví, tudíž ve formě notářského zápisu. Článek 158 polského občanského zákoníku totiž stanoví: „(…) Smlouva zavazující k převodu vlastnictví nemovitosti by měla být uzavřená ve formě notářského zápisu. Totéž se týká smlouvy převádějící vlastnictví, která je uzavřená za účelem výkonu předem existujícího závazku k převodu vlastnictví nemovitosti; tento zavázek by měl být uveden v tomto zápise. (…)“.
České právo na rozdíl od polského práva nepředpokládá zvláštní notářskou formu pro úkony spojené s převodem vlastnictví nemovitosti, a zvláště co se týče plných mocí takových úkonů.29 A proto zachování českých formálních pravidel v tomto případě nezajistí formální účinnost těmto typům úkonů v Polsku. Aby se tak stalo, český notář by musel vytvořit pro potřeby polsko-českých vztahů substitutivní formu k polské formě notářského zápisu. Problematika substituce formy30 je známá z doktríny mezinárodního práva soukromého. Zdá se, že formu notářského zápisu s úspěchem může používat také český notář. Polské právo o notářství31 v čl. 92 § 1 upřesňuje: „Notářský zapis by měl obsahovat: 1) den, měsíc a rok sepsání zápisu, a když je to nutné nebo na žádost strany – hodinu a minutu zahájení a podepsání zápisu; 2) místo sepsání zápisu; 3) jméno, příjmení a sídlo notářské kanceláře, a jestli zápis byl sepsán notářským zástupcem – navíc jméno a příjmení zástupce; 4) jména, příjmení, jména rodičů a místo bydliště fyzických osob, název a sídlo právních osob nebo jiných subjektů účastnících se zápisu, jména, příjmení a místo bydliště osob zastupujících právní osoby, jejich zástupců nebo zplnomocněnců, a také jiných osob přítomných během sepsání zápisu; 5) prohlášení stran, s odkazem v případě nutnosti na předložení během zápisu listiny; 6) konstatování, na žádost stran, skutečností a důležitých okolností, které se objevily během sepsání zápisu; 7) konstatování, že zápis byl přečten, přijat a podepsán; 8) podpisy účastnících se zápisu osob a osob přítomných během sepsání zápisu; 9) podpis notáře.“
Zápis sepsaný českým notářem, co se týče nemovitosti na území Polska, by měl obsahovat zmíněné prvky, aby měl formální účinnost v polském notářském úřadu nebo u soudu. Důležité jsou hlavně dvě věci. Za prvé, pro provedení správné identifikace fyzické osoby je nezbytné nejenom znát jména a příjmení, ale také jména obou rodičů. Plné moci, ze kterých nebudou vyplývat jména obou rodičů zmocnitele budou s jistotou v Polsku uznány jako formalně neshodné s právem rei sitae a nebudou moci vyvolat právní následky.32
Za druhé, v souladu s polským právem by mělo být v zápisu výrazně zdůrazněno, že „zápis byl přečten, přijat a podepsán“. V polském právu je forma notářského zapisu spojena s přečtením jeho obsahu straně (zásadně notářem – i když je teoreticky možné jeho přečtení také jinou osobou), a následně přijetí (akceptace) obsahu přítomnou osobou, podepsáním originálu zápisu (který zůstává v kanceláři – přítomnému se vydává stejnopis opatřený jedině podpisem a razítkem notáře). Česká plná moc, ze které nevyplývá její „přečtení, přijetí a podepsání“ nemůže být uznána za jsoucí v souladu s polským právem. Nejlepším řešením je tedy zahrnutí do plné moci sepsané českým notářem dodatečné věty o „přečtení, přijetí a podepsání zápisu“. Znemožní to případné zpochybňování formální účinnosti českých plných mocí v Polsku.
Naopak, co se týče materiální účinnosti úkonů týkajících se nemovitostí, je třeba také poznamenat, že smlouva o poskytování právní pomoci upravuje v čl. 36 analogickou příslušnost legis rei sitae. Tato otázka není aktuální, pokud jde o plné moci k převodu vlastnictví nemovitosti. Podstata právního vztahu plné moci je v obou právních systémech vnímána stejně. Je třeba jedině zdůraznit, že se nepoužijí (v souladu s jednoznačným určením příslušného práva v mezinárodní smlouvě) v tomto případě vnitrostátní předpisy týkající se výběru příslušného práva pro právní vztah plné moci33 nebo ukazující řadu možností k určení příslušnosti práva.34
IV. Shrnutí
V souvislosti s tím, že zmiňovaný předpis čl. 35 odst. 2 smlouvy o poskytování právní pomoci tvořící příslušnost lex rei sitae pojednává o „právním úkonu týkajícím se nemovitosti“ (což je velmi široké pojetí a týká se ve smyslu polské právní praxe také plných mocí k provedení úkonů týkajících se nemovitostí), se český notář v praxi může střetnout s požadavkem provedení úkonu formálně shodného s polským právem. Při dodržení několika prvků, zmíněných výše, takový úkon vyvolá očekávané právní následky. Není nutné dodržení těchto požadavků v případě, kdy se úkon prováděný u českého notáře netýká nemovitostí umístěných v Polsku.
Z druhé strany, nezávisle na tom, jestli úkon sepsání plné moci je formálně účinný (v souvislosti se shodou s právem loci actus nebo požadovanou shodou s právem rei sitae), je třeba zdůraznit plnou důkazní moc českých listin v polském právním systému. Nevyžadují pro použití v Polsku jakékoliv úkony ověřujícího charakteru (konzulární legalizace nebo také apostilní doložky).
1 V Polsku se v 30. letech XX. století povedlo sjednotit pouze část občanského práva. V zásadním rozsahu místní právo (včetně rakouského práva na území dávného Království Galicie a Polsku příslušící části Těšínského Slezska, a také částečná náhrada uherského práva na polském území spíše právem rakouským) bylo platné do 50. let. Teprve Polská lidová republika (dále pouze jako PLRL) provedla konečné sjednocení práva. V řadě polských právních aktů (např. správním řádu) rakousko-uherské vlivy právní doktríny jsou viditelné dodnes, i když občanskoprávní úpravy jsou inspirovány hlavně napoleonským zákoníkem.
2 Polsko-československá smlouva ve věci úpravy právních vztahů v občanskoprávních, trestních a nesporných věcech podepsaná v Praze 6. března 1925 (text v polské promulgační úřední sbírce Dzennik Ustaw, dále jako Dz. U. 1926, Nr 14, poz. 80). Navíc Československo bylo prvním státem, se kterým Polsko ujednávalo smlouvu tohoto typu. Dříve totiž byla dohodnuta Smlouva polsko-československá ve věci úpravy právních vztahů v občanskoprávních, trestních a nesporných věcech, podepsaná ve Varšavě 20. července 1922, která ale nebyla ratifikovaná a nevstoupila v platnost.
3 Smlouva polsko-rakouská ve věci vzájemných právních vztahů podepsaná ve Vídni 19. března 1924. (Dz. U. 1926, Nr 84, poz. 467).
4 Polsko také uzavřelo smlouvu s Německem (Dohoda polsko-německá o právních vztazích podepsaná ve Varšavě dne 5. března 1924, Dz. U. 1926, Nr 36, poz. 217). Navíc tzv. varšavská smlouva Polska se svobodným městem Gdaňskem (Dz.U. 1922 nr 16 poz. 139) obsahovala důležitou kapitolu týkající se poskytování právní pomoci, která předpokládala její rovné postavení s jinými smlouvami tohoto typu. Tyto smlouvy přestaly platit ve chvíli rozpoutání II. světové války. Polsko dosud není spojeno s Německem žádnými ustanoveními smlouvy o poskytování právní pomoci. Naopak Polsko a Česká republika jsou spojeny několika desítkami smluv o poskytování právní pomoci. Ale ne všechny tyto smlouvy jsou tak podrobně upraveny, jako platná polsko-československá smlouva.
5 Samozřejmě de facto v období druhé světové války nebyla prakticky používaná.
6 Smlouva mezi Polskou republikou a Československou republikou o vzájemných právních vztazích ve věcech občanských a trestních podepsaná ve Varšavě 1. března 1949. (Dz. U. 1949, Nr 20, poz. 133).
7 Smlouva mezi Polskou lidovou republikou a Československou socialistickou republikou o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních podepsaná ve Varšavě 4. července 1961 (Dz. U. 1962, Nr 23, poz. 103).
8 Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních (Sbirka zákonů 1989, nr 42, v Polsku text vyhlášený [v:] Dz. U. 1989 r., Nr 39, poz. 210 ). Česká republika a Slovenská republika se staly po rozpadu nástupci této smlouvy. Tato smlouva ve vztahu k České republice byla dále doplněna Smlouvou mezi Polskou republikou a Českou republikou o změně a doplnění Smlouvy mezi PLR a ČSSR (Dz. U. 2005 r., Nr 222, poz. 1911) – změna a doplnění se netýkají občanskoprávních vztahů.
9 Ode dne 17. srpna 2015 platí Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, Úřední věstník Evropské unie OJ L 201, 27.7.2012, p. 107-134).
10 Neboť v Evropské unii probíhají intenzivní práce na přijetí nařízení o majetkových manželských vztazích. Viz A. Stępień-Sporek, Wspólne prawo majątkowe małżeńskie dla Unii Europejskiej. Stan integracji – perspektywy, Gdańsk 2014, passim.
11 Na téma rozlišení listiny a formy v české praxi – viz M. Jindřich, Veřejné listiny – stěžejní úloha notářství, Ad Notam č. 1/2010, str. 6.
12 Viz Konstytucja Rzeczpospolitej Polskiej ze dne 2. dubna 1997 (Dz. U. 1997 nr 78 poz. 483 se změnami) – čl. 91 ust. 2: „Mezinárodní smlouva ratifikovaná po dřívějším souhlasu obsaženém v zákoně má přednost před zákonem, jestli se tato ústava neshoduje s takovou smlouvou.”
13 Viz Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992 (ústavní zákon – Sbirka zákonů 1993 nr 1 ve znění): „Článek 10. Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“
14 Na téma umístění mezinárodní smlouvy v českém právním systému viz P. Mlsna, J. Kněžínek, Mezinárodní smlouvy v českém právu, Praha 2009, s. 168, 175 in. J. Malenovský, Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému, (vyd. 5.), Brno 2008, str. 491.
15 Zejména nebudou používány kolizní a procesní předpisy obou států, jestliže látka byla upravena ve smlouvě. Navzdory tomu, že právní kolizní legislativa obou států podléhala v posledních letech zásadním změnám, vzájemný právní obrat se z tohoto titulu nijak neměnil (vliv na něj měla jedině legislativa Evropské unie nahrazující jednotlivá ustanovení smluv o poskytování právní pomoci úpravami vyplývajícími z evropských nařízení).
16 Článek 15 Platnost listin: (1) Listiny, které vydal nebo ověřil příslušný orgán jedné smluvní strany a které jsou opatřeny otiskem úředního razítka, podpisem oprávněné úřední osoby, se použijí na území druhé smluvní strany bez dalšího ověření. To platí i pro opisy a překlady listin, které ověřil příslušný orgán. (2) Listiny, které se na území jedné smluvní strany považují za veřejné, mají na území druhé smluvní strany důkazní moc veřejných listin.“
17 Ačkoliv polsko-česká smlouva o poskytování právní pomoci neruší mezi státy legalizaci jako takovou (tudíž může být teoreticky dále používaná konzuly – dle podmínek uvedených v polsko-československé konzulární úmluvě (Dz. U. 1973 r., Nr 19, poz. 108), které nástupcem je Česká republika – viz čl. 33, odst. 1 bod d), a pouze požadavek této legalizace, což znamená, že příslušné organy jednoho státu-strany, kterému je listina z druhého státu-strany předložena, by ji měly přijmout bez požadavku její legalizace. Nicméně v praxi konzulové ve vzájemných vztazích států-stran nemají možnost provádění legalizačních úkonů dokonce ani na výraznou žádost žadatele (bylo by to stejně, co do podstaty věci, v rozporu s Haagskou úmluvou, o které je zmínka dále v textu, a která výrazně zakazuje provádění legalizačních úkonů) .
18 Na téma ověřování zahraničních listin v české praxi. Viz J. Fenyk, R. Ondruš, Právní styk s cizinou v trestním a netrestním řízení a před orgány veřejné správy, Praha 1997, s. 278. Viz také Z. Kučera, Mezinárodní právo soukromé, (vyd. 7.), Brno 2009, str. 397.
19 Text úmluvy – viz UNTS – United Nations – Treaty Series / Nations Unies – Recueil des Traités, vol. 527, No 7625, pp.189–203, v Polsku vyhlášená v: Dz. U. z 2005 r., Nr 112, poz. 938.
20 Kromě samozřejmé nutnosti připojení jejich soudního překladu do polštiny. Samotný překlad ale netvoří samostatnou důkazní listinu. Notáři, soudu nebo úřadu v Polsku by měla být předložena originální listina (v českém jazyce) spolu s jeho překladem..
21 Viz čl. 4 návrhu nařízení EU – Proposal for a Regulation of the European Parliament and of the Council on promoting the free movement of citizens and businesses by simplifying the acceptance of certain public documents in the European Union and amending Regulation (EU) No 1024/2012, Brussels, 24. 4. 2013, COM(2013) 228 final 013/0119 (COD).
22 Zákon mezinárodní právo soukromé (Dz. U. z 2011 r. Nr 80, poz. 432) nahradil dřívější zákon o mezinárodním právu soukromém (Dz. U. 1965 r., Nr 46, poz. 290 se změnami).
23 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém nahradil zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
24 Viz A. W. Scott, Private International Law, London 1972, s. 236, s. 290. Srovnej M. Sośniak, Précis de droit international privé polonais, Wrocław 1976, str. 103-104.
25 Příslušnost legis loci actus je alternativní, ale zároveň náhradní vůči legis causae, což se odráží použitím termínu „postačí“, vyskytujícím se také v čl. 35 odst. 1 zmíněné smlouvy. Znamená to, že následky nedodržení formy úkonu (nedodržení dle prvního i druhého právního systému), budou hodnoceny dle legis causae. Viz M. Pazdan, Prawo prywatne międzynarodowe, Warszawa 2005 (vyd. IX), str. 111.
26 V české doktríně smlouvy o poskytování právní pomoci jsou představeny jako příklad mezinárodních smluv „smíšeného typu“ , tzn. těch, které obsahují zároveň legislativní vrstvu (objektivně vnímaná abstrakční pravidla, která jsou základem konkrétních úprav vnitrostátního práva), ale také kontraktní vrstvu (tvořící subjektivně existující závazky mezi stranami). Viz M. Potočný, J. Ondřej, Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část, (vyd. 5.), Praha 2006, s. 212. V tomto kontextu čl. 35 odst. 2 má charakter kontraktu – je to norma self-executing, přímo účinná v obou právních systémech.
27 Dz. U. 1964 r., Nr 16, poz. 93 se změnami.
28 Polská doktrína bohužel zřídka vidí právní kolizní problémy vyplývající z platnosti čl. 99, § 1 kc, naopak často velebí řešení vyplývající z téhož předpisu, jako za prvé originální výtvor polského právního myšlení, za druhé jako řešení zajišťující ochranu zastupovaného před neočekávanými a ukvapenými rozhodnutími a také zajišťující stabilitu a bezpečnost obratu. Viz M. Smyk, Pełnomocnictwo według kodeksu cywilnego, Warszawa 2010, str. 194. Při této příležitosti stojí za to si všimnout, že čl. 99, § 1 kc připomíná, co se týče původu, čl. 96 § 2 polského meziválečného závazkového zákoníku (Dz. U. 1933 nr 82 poz. 598). V menší míře je inspirovaný francouzskou úpravou (Napoleonův zákoník) a je v rozporu s právnickou německou tradicíi (Ibidem, str. 191, poznámka 288).
29 Viz Š. Klein, Veřejné listiny a jejich důkazní síla, Ad Notam č. 4/2014, s. 4; Por. M. Jindřich, Veřejné listiny – stěžejní úloha notářství, Ad Notam č. 1/2010, str. 7-8.
30 Koncepce substituce formy je současně všeobecně přijímána v teorii mezinárodního práva soukromého. Již v 70. letech byla prosazována v mezinárodním obratu (viz C. Voskuil, H. Duintjer Tebbens, The Position of Legal Persons Acting Abroad (Netherlands International Law Relating to Corporations) [w:] Essays on the Law of International Trade, Asser Instituut, The Haggue 1976, s. 160). Má ale jednu zásadní chybu, která spočívá v chybějícím přesném určení hranic označujících případy, kdy zahraniční forma může být uznána jako substituce národní formy, a kdy nemůže. Viz v tomto rozsahu v polské literatuře: J. Górecki, Forma umów obligacyjnych i rzeczowych w prawie prywatnym międzynarodowym, Vydavatelství UŚ, Katowice 2007, str. 168 -170, srov. M. Pazdan, Prawo prywatne międzynarodowe, PWN, vyd. 14, Warszawa 2011, s. 87-88.
31 Úplné znění Dz. U. z 2008 r. Nr 189, poz. 1158 se změnami.
32 Není naopak nutné uvádění jmen rodičů v případě popisu v plné moci osoby zmocněnce a jiných osob. Polská forma notářského zápisu totiž nakazuje uvedení podrobných údajů (včetně jmen obou rodičů) osob, které přistupují k zápisu a provádí úkony – a tak v případě plných mocí pouze údaje udělujících plných mocí zmocnitelů, a ne zmocněnců – kteří se neúčastní úkonu udělení plné moci formou notářského zápisu. Ti druzí by ale měli být popsáni v dokumentu plné moci způsobem umožňujícím jejich jednoznačnou identifikaci ( jména a příjmení spolu s např. individuálními čísly osobní evidence).
33 Tak v čl. 23 odst. 1 věta 1 polského zákona o mezinárodním právu soukromém.
34 Tak v čl. 44 českého zákona – zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a také v čl. 23 odst. 2 polského zákona o mezinárodním právu soukromém.
- Štítky:
- 2015