Občanský zákoník

JUDr. Martin Foukal, prezident Notářské komory České republiky, notář v Praze

 

S velkým očekáváním se v posledních dnech objevil v prodejnách odborné literatury IV. svazek komentáře k Občanskému zákoníku vydaný nakladatelstvím Wolters Kluwer. Tým autorů se zaměřil na výklad části třetí, absolutní majetková práva, obsahující v Hlavě III  dědické právo.

V

 

 úvodu do problematiky dědického práva se JUDr. Martin Šešina, emeritní notář v Benešově, zabývá pojmem „dědické právo“ se zřetelem na historický vývoj právní úpravy dědického práva na našem území. Upozorňuje na zásadní obrat oproti občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., který potlačil vůli zůstavitele na minimum s tím, že dědické nástupnictví nyní ovládá závaznost a autonomie vůle zůstavitele. Autor se zamýšlí nad základním pravidlem výkladu úpravy pořízení pro případ smrti a zdůrazňuje, že je zapotřebí ji vždy vyložit tak, aby byla co nejvíce naplněna vůle zůstavitele. V úvodu dále upozorňuje na nové možnosti věřitelů ohledně úhrad svých pohledávek. Zmiňuje důsledky neuplatnění výhrady soupisu dědici a následné odpovědnosti za dluhy zůstavitele bez omezení. JUDr. Šešina v tomto úvodu připomíná zásady dědického práva, které ovlivňují úpravu přechodu práv a závazků zůstavitele na pravého dědice. V úvodu jsou pak dále rozebírány základní předpoklady dědění, tedy smrt zůstavitele, dědický titul, způsobilý dědic a existence majetku, tvořícího pozůstalost.

Právo na pozůstalost je upraveno v Díle prvním, v § 1475 až 1490 OZ. Zde je vyloženo dědické právo subjektivní jako právo věcné působící proti každému, kdo si chce přisvojit pozůstalost, dále je definován pojem „pozůstalost“, „dědic“ a „dědictví“ včetně „společenství dědiců“. Ve výkladu k následujícímu § 1476 (dědické tituly) se autor zabývá vzájemným vztahem mezi jednotlivými dědickými tituly, případně konkurencí stejného dědického titulu a dále dovětkem. V následujících částech komentáře v rámci tohoto prvního dílu je vyloženo zřízení odkazu a postavení odkazovníka. Za velmi významnou změnu v dědickém právu, která byla praxí postrádána, lze považovat možnost zřeknutí se dědického práva, která je upravena v § 1484. Autor komentáře zde podrobně objasňuje právní postavení potomka zřeknuvšího se dědického práva a důsledky zřeknutí se dědického práva dědici v jednotlivých dědických třídách. Přínosný pro notářskou praxi je výklad smlouvy o zřeknutí se dědického práva ve prospěch třetí osoby. Zejména tato pasáž je zpracována velmi přehledně a srozumitelně s uvedením konkrétních případů.

Dále se rozebírá forma smlouvy o zřeknutí se dědického práva a důsledky zápisu do Evidence Notářské komory České republiky o právních jednáních pro případ smrti. Poukazuje se na důsledky uzavření smlouvy o zrušení tohoto právního jednání v případě, že nebude sepsána ve formě veřejné listiny, neboť zákon tuto formu nepředepisuje. Rovněž upozorňuje na otázku změny obsahu smlouvy o zřeknutí se dědického práva s tím, že o formě změny smlouvy zákon nic nestanoví.  S ohledem na ustanovení § 564, který stanoví, že vyžaduje-li  zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže, nebo přísnější formě autor dovozuje, že by změna měla být provedena ve formě notářského zápisu a zanesena v Evidenci právních jednání pro případ smrti.

Díl druhý, pořízení pro případ smrti, v oddíle I rozebírá  § 1491 a věnuje se tedy zejména pojmu a druhům pořízení pro případ smrti. V oddíle druhém je pojednáno o závěti s tím, že výklad se soustředí především na to, jaké jsou při současném znění občanského zákoníku náležitosti závěti a jak má být závěť vyložena, tedy aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Zcela novým fenoménem, kterému je věnován výklad, jsou vedlejší doložky závěti, čímž je myšleno uvedení podmínky závěti, doložení času nebo příkaz. Autoři této části komentáře, JUDr. Šešina a JUDr. Wawerka, se věnují doložkám, k nimž se nepřihlíží, tj. například, kdy je zůstavitelem uloženo dědici nebo odkazovníku, aby neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval nebo manželství zrušil.

Dalším novým institutem je možnost zřízení vykonavatele závěti, kterého zůstavitel povolá s tím, že mu určí povinnosti a zda a jak bude odměňován. Výklad je učiněn přehledně, analyzuje funkci vykonavatele, jeho úkoly a podmínky zbavení, resp. zániku funkce vykonavatele.

V komentáři k § 1561 jsou analyzovány historické kořeny a podstata podmínek a zejména pak jejich splnění anebo opakování. Je poukázáno na možnou obtíž při budoucím prokázání „zřejmého obtěžování dědice“ a „zjevné zůstavitelovy svévole“.

K § 1567, který se zabývá právem předního dědice, učinili autoři přehled výkladu obsahující nejen výklad vedlejší doložky v závěti nazvané jako příkaz, ale upozornili i na skutečnost, že ustanovení musí platit pro všechny případy svěřeneckého nástupnictví, neboť v ustanoveních § 1512 až 1524 o svěřeneckém nástupnictví právě takovéto pravidlo o vzájemném vyrovnání předního a následného dědice chybí.  Novou možností odvolání závěti je její vydání, byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny. V komentáři k tomuto ustanovení obsaženému v § 1579 je podán výklad k hmotně právním důsledkům a popis postupu při vydání.

Průlom do spektra jednotlivých pořízení pro případ smrti se očekával od dědické smlouvy, kterou upravuje ust. § 1582 o.z. Komentář autora prof. Dvořáka upozorňuje, že zákon neumožňuje uzavřít smlouvu k celé pozůstalosti, ale že jedna čtvrtina musí zůstat volná. Pokouší se dojít k objasnění výpočtu čtvrtiny, která má z pozůstalosti zůstat volná. Neméně zajímavý je komentář k § 1588, který se zabývá volností nakládat s majetkem po uzavření dědické smlouvy, resp. neúčinností právních jednání zůstavitele. Komentář ke zrušení dědické smlouvy pořízením závěti se zabývá souhlasem smluvního dědice a dovozuje, že tento souhlas lze ve formě notářského zápisu učinit i po smrti zůstavitele. Výklad k ustanovením o dědické smlouvě uzavřené mezi manželi poukazuje na poznatky z praxe s tím, „že se jedná o aktuální společenský požadavek, který zatím nelze právně uspokojit“.   

Oddíl třetí se věnuje institutu odkazu. Dr. Šešina se pokusil o objasnění tohoto staronového institutu, který se po řadě let vrací do našeho právního řádu a přehledně vyjmenovává zásady, jimiž se tento institut spravuje. Definuje ty, kteří mohou odkaz zřídit i ty, kteří se mohou odkazovníky stát. Tato část věnovaná odkazům je propracována velmi detailně s návazností na ustanovení § 1598 občanského zákona, který stanoví, že každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená. V komentáři je poukázáno na vzor k tomuto ustanovení, který byl v Římské říši stanoven zákonem Lex falcidia v roce 40 př. n. l., jenž stanovil stejnou zásadu, tedy, že dědici musí zůstat v každém případě alespoň čtvrtina dědictví prostá odkazů. Pro snadnější pochopení krácení či omezení odkazů uvádí autor příklad výpočtu a odkazuje na využitelnou judikaturu.

Čtvrtý díl je věnován zákonné posloupnosti. Zatímco zák. č. 40/1964 Sb. vycházel z teze, že dědění ze zákona je dominantní, občanský zákoník vychází z teze zcela opačné.

Autoři seřadili dědění podle dědických titulů a na prvním místě, tak, jak vyplývá ze zákona, mají nejsilnější postavení dědici povolaní dědickou smlouvou, následují dědici povolaní závětí, zákonní dědici podle dědické posloupnosti atd. Pozornost je věnována změně postavení státu, na který se nově hledí jako by byl zákonný dědic. Skvělou praktickou pomůckou pro pochopení dědění v šesti třídách dědiců jsou grafická znázornění připojená k výkladu u každé z  tříd.

V díle pátém je obsažen komentář k povinnému dílu, započtení na povinný díl a na dědický podíl. Důležité je upozornění na změny oproti předchozí úpravě v konstrukci práva nepominutelných dědiců. Důležitá pro pochopení nové koncepce je skutečnost, že nárok na povinný díl je pouze pohledávkou nepominutelného dědice vůči dědicům, kteří mají povinnost nepominutelného dědice vyplatit v penězích.  Pro praxi je důležitý i výklad k listinám o vydědění sepsaným před 1. 1. 2014, mimo jiné v případě, je-li důvodem pro vydědění odsouzení k trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin v trvání minimálně jednoho roku, neboť nové znění příslušného ustanovení zákona tento důvod pro vydědění neobsahuje. Stejně tak v komentáři je polemizováno o dalších dvou důvodech pro vydědění, kterými jsou zadluženost a marnotratnost. Zcela jistě bude nutné každý případ posuzovat subjektivně, což může v praxi přinášet určitou nejistotu. Rovněž JUDr. Šešina polemizuje o tom, jak bude posuzováno zadlužení dědice, zda bude přihlíženo k jeho zavinění, nebo zda došlo k zadlužení následkem jiných skutečností. Jak autor komentáře uvádí, teprve budoucí praxe a judikatura bude muset ukázat cestu k řešení.

V díle šestém jsou vyložena ustanovení vycházející  z § 1665 a následujících, obsahující právo na nutnou výživu, nebo například právo manžela na slušnou výživu po dobu šesti týdnů po smrti manžela. Autoři se mimo jiné věnují výkladu, kdo je „oprávněnou osobou“ i pojmem „slušná výživa“. Stejně tak se věnují výkladu citlivých sociálních otázek směřujících k zajištění práva manžela na vybavení domácnosti a pokoušejí se vyložit pojmy „obvyklé vybavení“ a „základní vybavení“. Dále je poukázáno na skutečnost, že k nabytí těchto věcí dochází mimo řízení o pozůstalosti a mimo proces rozdělení společného jmění manželů a charakterizují toto nabytí jako přednostní odkaz ex lege.

Díl sedmý je věnován přechodu pozůstalosti na dědice. Jako první je rozebrán § 1670, který stanoví, že nabytí dědictví potvrzuje soud. Autor se ve svém výkladu věnuje skutečnosti, že titulem potvrzujícím jeho právní nástupnictví po zůstaviteli je usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví. V komentáři  k § 1672 a 1673 podrobně rozebírá řešení sporů o dědické právo. Uvádí příklady, kdy dojde ke sporu mezi dědici ze stejných právních titulů, na což občanský zákoník nepamatoval. Vypočítává, jaké spory o dědické právo mohou nastat a pokouší se nastínit, jak má postupovat soudní komisař při jejich řešení. Komentář podává návod na formulaci výroku usnesení, určení účastníka řízení o pozůstalosti, který má podat žalobu, tj. podobu žalobního petitu a další náležitosti, které by mělo usnesení obsahovat. K této problematice odkazuje autor na celou řadu judikátů. Jak je v samotném úvodu uvedeno, velmi důležitou změnou je možnost uplatnění práva na výhradu soupisu, neboť má velký význam z hlediska odpovědnosti za dluhy pozůstalosti. Proto je věnován této problematice rozsáhlý komentář, pojednávající také o všech druzích odpovědnosti za dluhy zůstavitele, včetně nového institutu, tzv. odloučení pozůstalosti.

Neméně důležitou problematikou je správa pozůstalosti upravená v § 1677, která je rozdělena přehledně do jednotlivých fází od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví. Dále se komentář věnuje osobám vykonávajícím správu pozůstalosti. Jistě důležitým vodítkem pro praxi bude výklad k otázce odměny správce a její úhrada.

Za pozornost stojí výklad některých pojmů, které sice zákon užívá, avšak blíže je neupřesňuje. Komentář se věnuje pojmu dědic neznámého pobytu, nepřítomný dědic, neznámý dědic, případům nejistoty, zda je někdo dědicem a nejistoty, kdo je dědicem. Pro soudní praxi bude zcela jistě důležitý výklad pojmu „závěra pozůstalosti“. K vyložení tohoto pojmu si autor pomáhá i vysvětlením příslušných ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních a jednacího řádu.  Komentář je doplněn řadou judikátů zejména ze sbírky Vážný, které mohou být návodem k řešení problémů v praxi do té doby, než vznikne judikatura nová.

To, co je veřejností přijímáno s obavami a nevolí, je provádění soupisu pozůstalosti soudním komisařem. Velmi praktickou pomůckou pro to bude výklad k § 1684 věnující se soupisu pozůstalosti jako celku, vysvětlení, kdy je třeba soupis provést, jaké osoby mohou být přítomny soupisu a kdo hradí náklady apod. Užitečný návod pro postup při provádění soupisu, který nařídí soud, najdeme v komentáři k § 1685 a následujících. Zcela jistě bude využíván v praxi  § 1687 umožňující nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku. Aby se praxe v  této situaci dobře orientovala, tomu jistě pomůže rozsáhlý komentář k tomu zákonnému ustanovení.

Poslední část vydání komentovaného občanského zákoníku, který se věnuje dědictví, obsahuje shrnutí úkonů notáře jako soudního komisaře v  řízení o pozůstalosti. Tato část již není komentářem jednotlivých ustanovení občanského zákoníku, ale popisem jednotlivých úkonů předcházejícím potvrzení nabytí dědictví. Domnívám se, že zejména v tomto počátečním období aplikace dědického práva podle nového občanského zákoníku je tento přehled procesních úkonů obdivuhodný a bude zcela jistě nejen notáři – soudními komisaři vyhledávaný jako pomůcka pro praxi, stejně jako nová učebnice Civilního práva procesního, autorského kolektivu pod vedením A.Winterové a A.Mackové.

Závěrem lze s potěšením a úctou k autorskému kolektivu konstatovat, že se jedná o velmi důkladně propracované dílo s použitím širokého spektra pramenů opírající se o knižní publikace a články v odborných časopisech. Jsou zde shrnuty a zhodnoceny poznatky praktické i teoretické. Jsem proto přesvědčen, že tento svazek IV. Komentáře k Občanskému zákoníku je přínosem pro odborníky i širokou laickou veřejnost. Forma vyjadřování je totiž zvolena tak, že každý čtenář je schopen pochopit obsah, který často ze samotné dikce zákona je obtížně srozumitelný.

Stranou nelze ponechat ani grafickou a tiskovou úroveň hodnocené publikace, která je na vysoké úrovni, jak již je u nakladatelství Wolters Kluwer zvykem.

Zpět