Notář a jeho postavení v řízení ve věcech veřejného rejstříku

JUDr. Petr Hampel

Destrukce a obnova (v přeneseném slova smyslu samozřejmě) soukromoprávní oblasti českého právního řádu realizovaná třemi základními kodifikacemi soukromého práva, a to zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), zák. č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech (dále též jen „zok“) a zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též jen „zmps“), které nabyly účinnosti 1. 1. 2014 (s mnoha defekty v podobě nedokonalých, aktuálně – často ze zjevných důvodů časové návaznosti jimi derogované právní úpravy – aplikovaných přechodných ustanovení dotčených norem) rozčeřila již tak dost divoké vody právní regulace společenských vztahů. Obvyklá právní řešení založená na výkladu podle standardních výkladových pravidel právních (všichni je ještě známe z fakulty) selhávají (i přes dříve opomíjený výklad gnozeologický). Legislativní (normativní) text mnohdy nerespektuje běžná gramatická pravidla a zejména mnohá slova mají nový obsah, který ovšem zůstal i odborné veřejnosti utajen^[1]. Nelze se proto divit, že aplikační pokusy činěné prostřednictvím standardních metod zakládají mnohdy neřešitelnost právem (snad) regulovaných situací, což ve spojení s formalistickým postupem veřejné správy včetně soudů působí adresátům právních norem značné problémy.

Zmíněné tři kodifikace nemohou v mnoha ohledech dostát svého praktického naplnění, aniž by současně došlo k pochopení (zejména odbornou veřejností), jakož i k faktické realizaci změny charakteru právního postavení notáře, jeho činnosti a především odpovědnosti z ní pro něj plynoucí. Nebo možná lépe – byť se zjevnými defekty, protože přímo řečeno, notáři se stali – v mezích kontinentálního soukromého práva, v němž hrají podstatně významnější úlohu než v právu angloamerickém – jedním z úhelných kamenů, na nichž současná soukromoprávní praxe staví a v budoucnu stavět bude (čím dál tím více). Jejich význam tak v uvedeném smyslu bude jen posilovat. Znamená to zejména, že stát významně posílil jejich funkci „ochránce“ věrohodnosti uskutečněných právních jednání (kolikže to musí být listin ve formě notářského zápisu?), čímž současně řekl, jaká že je to vlastně míra nedůvěřivosti nejen mezi subjekty práva, nýbrž také v jejich vztahu ke státu. Ostatně pojem „důvěry“ není v právní terminologii příliš frekventovaný. Je to totiž cosi složitě dokazatelného nemajícího jasné právní kontury (nejde v pravdě o pojem vyššího sémantického stupně), co se buduje určitý čas (zpravidla delší) a na druhé straně zaniká (v mnoha případech) velmi rychle. Nabízí se odpověď, že stát postupně ztrácí důvěru v lidi, současně jim chce zajistit určitou míru jistoty v právních jednáních, tato jistota je však spojena se zvýšenými náklady. Především tím však dal jasně najevo, že v budoucnu neponese (v daleko širším rozsahu) primární právní odpovědnost za obsah právních jednání. Tu totiž přenesl právě na notáře. Na druhé straně to však již neplatí v plné míře ve vztahu k podnikatelům, zejména právnickým osobám. Stát totiž u nich založil novou právní úpravou předpoklad znalosti a odborného přístupu při řešení nejrůznějších situací ve spojení samozřejmě s advokátní praxí, což dokumentuje přece jen jistá redukce povinných notářských zápisů zejména u společnosti s ručením omezeným (není jej třeba např. u souhlasu valné hromady s převodem podílu společníka a při hlasování společníků per rollam namísto rozhodování valné hromady). Zjevná dokumentace tohoto směru pak vyplývá z navrhované novely obč. zák., jeho § 441 (aktuálně při psaní tohoto článku je novela ve vnějším připomínkovém řízení). Řadí totiž za odstavec 2 označeného ustanovení nový odstavec 3, který zřetelně normuje, že není potřeba plné moci ve formě notářského zápisu v případech, kdy jich jinak třeba je, při zastoupení advokátem, nebo v případě obchodních korporací a družstev.^[2] V daleko větší míře proto – podle mého názoru – bude docházet k tzv. výhradám, pakliže notář dospěje k závěru, že určité právní jednání, o němž sepíše (či lépe řečeno má sepsat) notářský zápis, není souladné s právem či zakladatelskými dokumenty. Konečně v určitém ohledu jde též o ztížení realizace určitých právní jednání tak, aby k nim docházelo jen v opravdu důležitých případech, po zralé úvaze, v souladu s právem a plným vědomím všech následků, které mohou nastat.

Osoba oprávněná k podání žádosti o sepis notářského zápisu

Nikdo dnes snad nemá pochybnosti o tom, že těžiště činnosti notáře nebude samozřejmě spočívat v ověřování podpisů či vidimaci, nýbrž v sepisování veřejných listin o právních jednáních (tzv. notářských zápisů) či ověřování právně významných skutečností. Z pohledu právnických osob, resp. rozhodnutí jejich orgánů, půjde o regulaci provedenou § 80a a násl. zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dle též jen „NotŘ“).^[3] Označené ustanovení stanoví základní podmínky pro sepis notářského zápisu. Tedy předpokladem vyhotovení notářského zápisu o rozhodnutí právnické osoby je vždy žádost dotčené právnické osoby, což znamená, že notář nemůže postupovat z moci úřední sám o své vůli. Žádost je primárním aktem ústícím v konečném důsledku v uzavření smlouvy o provedení úkonu, která nemusí být písemná. Její uzavření dokumentuje provedení požadovaného úkonu. Podstatné v této souvislosti je, že § 54 NotŘ stanoví možnost odstoupení od smlouvy – mimo jiné – pro případ narušení důvěry mezi notářem a klientem. Tato důvěra se tudíž v době realizace žádosti logicky nepředpokládá, smlouva totiž v té době ještě uzavřena není, pročež nemůže být ani důvodem pro odmítnutí žádosti. Argumentovat tím, že klient „působí nedůvěryhodně“, sice lze, ale bez jakékoli reflexe v právu. Aktivní legitimace k podání žádosti o provedení zápisu do veřejného rejstříku notářem jsou u jednotlivých zapisovaných subjektů zakladatelé obchodní korporace či družstva, spolku, nadace, nadačního fondu, ústavu, společenství vlastníků jednotek. U obchodních korporací a družstva pak určuje § 46 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejným rejstřících právnických a fyzických osob (dále též jen „z.v.r.“), kdo může návrh na zápis do obchodního rejstříku podat. U spolku jsou to dále zakladatelé, nebo osoba určená ustavující schůzí (§ 226 odst. 2 obč. zák.), u nadace či nadačního fondu zakladatel, resp. správní rada (jak normuje § 315 odst. 2 obč. zák.) a totéž platí pro ústav (§ 418 obč. zák.). U společenství vlastníků je situace komplikovanější. Návrh na zápis do veřejného rejstříku podává statutární orgán, pokud správce nemovitosti ztratí většinu hlasů a pokud tak neučiní, může návrh podat kterýkoli vlastník jednotky. V každém z těchto případů jde o oprávněnou osobu. § 46 z.v.r. hovoří o osobách oprávněných k podání návrhu na zápis založené korporace či družstva, § 108 téhož předpisu sice pouze o „návrhu na zápis“, to však neznamená, že by nutně muselo jít jen o návrh na zápis osoby již ve veřejném rejstříku zapsané, tedy o žádost k provedení změny zápisu. Tentýž závěr pak platí, vycházeje z § 226 odst. 3 obč. zák., který normuje u spolku právo podat návrh na jeho zápis do veřejného rejstříku tak, že návrh na zápis spolku podávají zakladatelé. Konečně stejný závěr se vztahuje také k nadacím, nadačním fondům a ústavu (§ 315 odst. 2 obč. zák.). Mimo zorné pole nestojí ani zápis přeměn obchodních společností či družstev, u nichž řeší aktivní legitimaci § 62 z.v.r. U obecně prospěšných společností pak podávají návrh na zápis změny právní formy podávají osoby v postavení zakladatelů o.p.s. Časká advokátní komora je oprávněna podat návrh na výmaz zahraniční společnosti nebo její organizační složky za podmínek stanovených v § 35s až 35u zák. č. 85/1996 Sb; o advokacii. Z pohledu notáře pak již dále není podstatné, že návrh na zápis do veřejného rejstříku může podat řada dalších subjektů, pokud jim toto právo plyne ze zvláštního zákona (např. § 41a zák. č. 21/1992 Sb., o bankách a další).^[4]

Notář musí mít ve své evidenci identifikaci osoby žadatele či žadatelů včetně projevů jejich vůle směřující k tomu, že má provést zápis do veřejného rejstříku. Postačí, pokud bude takový projev zachycen v samotné veřejné listině. Nutně by měl též poznamenat, z čeho dovozuje její aktivní legitimaci k žádosti. Samozřejmě, že vedle těchto osob je v obecné rovině oprávněnou osobou k  podání žádosti také každá osoba, která osvědčí svůj právní zájem na provedení zápisu, za předpokladu, že zapsaná osoba takový návrh nepodá, jak normuje § 11 odst. 3 z.v.r. Ta se však bude mimořádně komplikovaně dostávat k potřebným listinám, nezbytným k provedení zápisu. Těžko si lze představit situaci, že bude po notáři požadovat provedení zápisu, pokud takovou žádost nepodají dříve oprávněné osoby či osoba a nebude jimi ani podán návrh k rejstříkovému soudu. Nicméně vyloučit takovou žádost nelze. V případě jejího podání bude notář postaven před rozhodnutí buď zápis provést, nebo sepsat alespoň záznam (do své evidence) o tom, že zápis neprovede.

Podmínky pro sepis notářského zápisu

Další podmínkou pro sepis notářského zápisu je zákonem stanovená povinnost jeho vyhotovení (zmíněné právní kodifikace výše užívají slovního spojení „veřejná listina“), nebo je-li rozhodováno o skutečnostech zapisovaných do veřejného rejstříku, pak ovšem zákonná podmínka požadavku na formu veřejné listiny splněna být nemusí, tedy veřejná listina není formální podmínkou platnosti osvědčovaného právního jednání (např. rozhodnutí valné hromady s. r. o. o volbě nového jednatele). První úvahou notáře nutně musí být, zda je povinen notářský zápis sepsat vždy, je-li o to právnickou osobou požádán. Mimo pochybnosti jejího řešení stojí zákonem stanovené případy v § 53 NotŘ. Je totiž jasné, že v nich notář sepis zápisu odmítnout musí (jde o případy, v nichž sepis notářského zápisu odporuje zákonu, nebo je dána kolize zájmů mezi notářem a klientem). Není však úplně zřejmé, co v případech ostatních. Nepochybně v praxi nastávají situace, v nichž notář sám řeší tuto otázku, má pocit, že sepis zápisu není – jak se říká – stoprocentně čistý, nicméně argumentace pro závěr o odmítnutí se formuluje velmi složitě. Vysvobození přichází ve chvíli, kdy klient není neodbytný a pochopí, že u příslušného notáře se svou žádostí nepochodil. Problém vyvstává v případech, v nichž notář klienta odmítl, ten však trvá na uvedení důvodů, resp. jde o odmítnutí několikeré (v pořadí odmítli sepsat příslušný zápis další notáři). § 53 NotŘ normuje pravidla pro odmítnutí, nestanoví však mezi nimi povinnost sdělit důvody odmítnutí klientovi písemně. Postačí proto odmítnutí ústní včetně sdělení důvodů. Notář by se však měl sám chránit pro případnou „dohru“ odmítnutí v rámci přezkumu jeho činnosti notářskou komorou, či dokonce v rámci kárného řízení. Není proto na škodu v takovém případě učinit alespoň záznam ve vlastní spisové dokumentaci, pokud pro její sepis jsou splněny podmínky. Předpokládám ovšem, že nepůjde v praxi o častý jev.

Není žádných pochybností o tom, že o sepis zápisu musí žádat osoba oprávněná za právnickou osobu jednat (podrobně je o tom pojednáno výše). Komplikace spojené s ověřováním ne totožnosti, nýbrž oprávnění jednat za právnickou osobu spočívají zpravidla v časovém (ne)souladu stavu zápisu ve veřejném rejstříku a stavu skutečného. Co v případě, že o sepis zápisu žádá za právnickou osobu jiná osoba, než je uvedena ve výpisu z této evidence a tvrdí, že je oprávněna za ni jednat? Tyto pochybnosti může rozptýlit jen řádné doložení této argumentace odpovídajícími listinami, primárně rozhodnutím příslušného orgánu o zvolení do funkce oprávněné osoby za právnickou osobu jednat. Toto rozhodnutí nesmí vzbuzovat pochybnosti o správnosti ustavení žádající fyzické osoby o zápis do funkce statutárního orgánu. V každém případě musí notář stejnopis (určitě musí vidět originál a z něj si vyhotoví kopii, kterou ověří) tohoto rozhodnutí učinit součástí své spisové dokumentace. Určité specifikum představují případy kolizí více osob tvrdících o sobě, že jsou oprávněny za právnickou osobu jednat, navzájem však toto oprávnění popírají (zažil jsem v praxi případy „dvou valných hromad“ jedné akciové společnosti, jejichž průběh byl ověřován dvěma notáři v tentýž den na dvou různých místech, za přítomnosti členů představenstva, přičemž každé představenstvo tvrdilo, že ono je to „pravé“). V těchto případech bych určitě doporučoval co nejvíce dokumentů o žadateli o sepis notářského zápisu včetně popisu skutečného stavu, za kterého k sepisu notářského zápisu nakonec došlo. Přece jenom jde o veřejnou listinu, u níž se předpokládá správnost ověřovaných skutečností. Přitom je téměř jisté, že příslušný notářský zápis bude používán, coby listina prokazující správnost, pravdivost a samozřejmě i zákonnost proběhnuvšího děje, který je v ní zachycen, včetně přijatých rozhodnutí. Ostatně samotný § 80a odst. 2 NotŘ deklaruje povinnost notáře (nikoli tedy jeho dobrovolnost) osvědčit, zda orgán právnické osoby splnil všechny formality, tedy zda jsou v souladu se zákonem a dále je povinen osvědčit, zda také přijaté rozhodnutí je v souladu se zákonem, jakož i se zakladatelskými dokumenty. Je jasné, že je musí mít tedy k dispozici alespoň v elektronické podobě (nedělám si přitom iluze, že sbírka listin je naplněna aktuální verzí stanov či společenské smlouvy). Velmi podrobně pak pojednává o jednotlivých náležitostech notářského zápisu stran splnění povinností notářem § 80b NotŘ. Obzvláště bych v této souvislosti zdůraznil povinnosti definované v § 80b odst. 1, písm. g) NotŘ. Jde totiž o povinnosti ze strany soudu pečlivě zkoumané. Jedná se o zachycení případných protestů proti prohlášení předsedajícího, že právnická osoba je způsobilá přijímat rozhodnutí, proti výkonu hlasovacího práva, proti nepřipuštění účasti na jednání orgánu (např. valné hromady), proti neumožnění výkonu hlasovacího práva (hlasování). Ve všech případech půjde o velmi kolizní situace, které nepochybně budou mít vliv na budoucí chování přítomných osob, jakož i právnické osoby samotné včetně reflexe v právu. V konečném důsledku se zachycený stav notářem také projeví v možném rozhodnutí soudu (ať už negativně nebo pozitivně), je-li podána příslušná žaloba. Je proto vždy na místě úvaha, zda jsou naplněny podmínky pro sepis notářského zápisu a není možné postupovat podle § 80c NotŘ a sepis zápisu odmítnout. I toto odmítnutí však může být v budoucnu předmětem právního přezkumu, proto je vhodné, aby bylo provedeno písemně. Na tomto místě připomínám v této souvislosti, že zok významně zpřísnil podmínky pro přezkum přijatých rozhodnutí valnou hromadou s. r. o. a a. s. o povinný protest (budoucího žalobce, který bude chtít být úspěšný se svou žalobou) na valné hromadě včetně nutné formulace rozporu se zákonem či zakladatelskými dokumenty, přičemž v něm již musí být obsažena formulace tohoto rozporu. Formální povinnost podat protest stíhá ovšem toliko společníky s. r. o., resp. a. s., ostatní oprávněné osoby, jak je vymezují § 191 a § 428 zok, nikoli. Navíc pouze protestem vymezená otázka může být následně předmětem soudního přezkumu, proto jeho zachycení do textu notářského zápisu bude hrát mimořádnou roli^[5]. Jde ovšem o zcela jinou formu protestu, než jakou má na mysli právě § 80b odst. 1 písm. g) NotŘ. Protest bude zpravidla dílem okamžiku, formulování textu bude možná výsledkem „lidové tvořivosti“ (byť by to tak nemělo být), ovšem notář osvědčující průběh předmětné valné hromady za něj odpovědnost neponese. Nicméně nelze vyloučit, že by následně mohl dotvářet jeho význam, či dokonce svědčit o tom, co se vlastně protestem „chtělo či mělo na mysli“. Převedení tohoto protestu do právní terminologie totiž není jeho zákonnou povinností. Půjde primárně o povinnost předsedajícího, který musí být schopen aktuální reakce na žádost akcionáře či společníka o sepis protestu.

Vzhledem k tomu, že notáři nemohou provádět zápisy do veřejného rejstříku sami, ačkoli jim tuto možnost dal z.v.r. v § 108 a násl., potýká se soudní rozhodovací praxe stále s otázkou rozsahu své vlastní přezkumné činnosti těchto zápisů. Jinak řečeno, stále je předmětem diskusí (pročež vlastně v praxi ponecháno na vůli rozhodujícího vyššího soudního úředníka či soudce), co vlastně u existujícího notářského zápisu přezkoumávat. Soudní rozhodovací praxe nebyla schopna dosud judikovat, v jakém rozsahu se přezkum notářského zápisu vlastně provádí. Praxe je tudíž stále roztříštěná kraj od kraje a je závislá na úvahách konkrétních rozhodujících osob. Vycházeje z doktríny založené novou právní úpravou, která již umožňuje notářům provádět zápisy do veřejného rejstříku (podrobněji o ní bude pojednáno v pokračování), není na místě pohlížet na notářský zápis jako na „běžnou listinu“. Ostatně tomu tak nemělo být ani v minulosti, byť praxe v mnoha případech byla jiná. Odstranění „tohoto prizmatu doby“ úplného věcného přezkumu při provádění zápisů do – tehdy obchodního – rejstříku, bude bohužel – podle mých zkušeností – trvat déle. Samotný úplný přezkum byl již totiž odstraněn s účinností od 1. 7. 2005,^[6] nicméně pravidla a postupy odpovídající formálně zavedenému registračnímu principu se ještě po více než devíti letech plně nevžily. Veřejná listina (notářský zápis) je nově řazena do právní úpravy provedené obč. zák. v § 567 a násl. Dosud zvolená konstrukce řazení právní úpravy veřejných listin do veřejnoprávních předpisů (veřejná listina byla dříve řešena v § 129 a § 134 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) byla zcela nevyhovující, resp. pro soukromé právo bezcenná. Řešila totiž pouze jejich veřejnoprávní dopady a hlavně význam v soudním řízení. Proto nový obč. zák., coby základní norma soukromého práva, zařadil problematiku právní regulace veřejných listin do svého textu. Obsah veřejné listiny má mimořádný význam v tom smyslu, že zakládá vůči každému plný důkaz o tom, kdy a kým byla tato listina vystavena, jakož i o tom, co je v ní potvrzeno.^[7] Dostává tak konkrétní právní jednání do roviny jednání bez dalšího po právu platného, není-li prokázán opak.

§ 90 odst. 1 z.v.r. nově tedy dává soudu prostor ke zkoumání, zda navržené údaje k zápisu odpovídají obsahu listin, které jsou k návrhu doloženy. Text tohoto ustanovení umožňuje přezkum v rozsahu úvah (rozhodující osoby) o tom, zda předložená listina je skutečně onou listinou, tedy že notářský zápis je skutečně notářským zápisem (zda splňuje základní kritéria stanovená NotŘ, tedy sepsala jej osoba k tomu oprávněná, formálně naplňuje kritéria notářského zápisu) a zda obsahuje konkrétní skutečnosti, které se vztahují k zápisu do veřejného rejstříku, případně se mají v tomto smyslu měnit. To znamená, že soudy mohou přezkoumávat u notářských zápisů z tzv. „věcného hlediska“ toliko zda tato veřejná listina obsahuje v konkrétním případě údaj, který má být zapsán, případně měněn a zda odpovídá dotčené právní úpravě. Hodnocení ve smyslu posouzení správných právních závěrů např. o počtu hlasů pro přijetí příslušného rozhodnutí např. valné hromady, nebo o tom, že předložená znalecká zpráva či auditorská zpráva neodpovídá stavu skutečnému, resp. účetnímu, nebo že nemá dostatečný rozsah či počet bodů nebo dokonce nezachycuje věrně a úplně účetní stav jednotky, či ji vydal neoprávněný auditor (a jiné podobné otázky, které jsem v praxi zaznamenal), vůbec soudu nepřísluší. Opak by totiž popíral (a bohužel v praxi popírá) smysl a zejména právní význam notářských zápisů včetně popírání smyslu činnosti notářů a zejména jejich odpovědnosti. Projevuje se tu tak dlouhodobá praxe českých soudů, zahrnujíc v ni též jistý odborný deficit, který je nutně s redukcí přezkumné činnosti soudů spojen. Ostatně jde o celoevropský princip (založený na evidenci vnitřních poměrů soukromých právnických osob, do nichž by měl stát zasahovat co nejméně) již dlouhodobě zachovávaný, který české soudy nemohou ignorovat. Tento stav nejlépe dokumentuje právo notáře vydávat osvědčení o přeshraniční přeměně obchodní společnosti či družstva, jak je normuje § 59z zák. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Toto osvědčení totiž bez dalšího slouží k provedení zápisu do veřejné evidence u všech zúčastněných společností, případně družstev, včetně evidencí zahraničních. Zahraniční evidence navíc – v mnoha případech – nejsou vedeny soudy.^[8] Představa, že zahraniční instituce budou přezkoumávat obsah českých notářských zápisů je naprosto mylná.

Výhrada notáře a její význam v rejstříkovém řízení

V poslední době jsem také na druhé straně zaznamenal zintenzivnění činnosti notářů v oblasti uvádění tzv. výhrady v rámci sepisu notářských zápisů. § 80a odst. 2 NotŘ mimo jiné uvádí, že notář musí uvést v zápisu, zda obsah rozhodnutí či předneseného návrhu na rozhodnutí (pokud rozhodnutí není přijato) je či není v souladu s právními předpisy a zakladatelskými dokumenty právnické osoby. Opětovně se pak k této otázce vrací v § 80e odst. 1 NotŘ, který ukládá tuto povinnost (jednoduše řečeno zaznamenat rozpor se zákonem či zakladatelskými dokumenty) notáři též v průběhu jednání orgánu právnické osoby. Jinak řečeno, notář sám je povinen upozornit v pozici osoby právem aprobované na rozpor navrhovaného rozhodnutí či dokonce přijatého rozhodnutí s právními předpisy či zakladatelskými dokumenty. Formulace tohoto závěru ovšem musí být dostatečná a přezkoumatelná. Lze na ni v tomto smyslu vztáhnout – samozřejmě s určitou mírou benevolence – normativ soudního rozhodnutí, které též v části odůvodnění musí být přezkoumatelné. Nestačí proto pouhý odkaz na „domnělý“ rozpor s právními předpisy či článkem stanov, nýbrž musí být zachyceno komplexnější hodnocení, včetně posouzení právního. I když je totiž sepsán tzv. notářský zápis s výhradou, není automaticky vyloučeno provedení zápisu ve veřejném rejstříku na jeho základě. Právnická osoba i tento notářský zápis může použít jako podklad k provedení zápisu do veřejného rejstříku. Zaujatým právním názorem formulovaným notářem v tzv. „výhradě“ totiž soud není vázán. Ohledně zapisované skutečnosti, k níž se výhrada vztahuje, může projevit odlišný právní názor, a zápis na základě tohoto notářského zápisu provést. Notář totiž z pohledu přezkumné činnosti soudu prováděné na základě § 90 odst. 1 z.v.r. (jakkoli jej, resp. jeho dopady hodnotím výše zdrženlivě) sám soulad přijetí rozhodnutí o zapisované skutečnosti vyloučil, tedy podle jeho názoru zapisovaná skutečnost (a pouze ve vztahu k ní provádí soud svou přezkumnou činnost) neodpovídá právním předpisům či zakladatelským dokumentům. Jde tedy o případ vpravdě opačný, než je notářský zápis souladný s právními předpisy a zakladatelskými dokumenty. Podkladem pro rozhodnutí soudu v tomto případě je tedy „jen“ zachycený děj, nikoli právní závěry notáře. Proto soudy musí konstatovaný nesoulad ohledně zapisované skutečnosti notářem přezkoumat. Rezignovaly by jinak na pozici jediné autority závazně vykládající právo. Přimlouval bych se však v tomto případě k odůvodnění soudního rozhodnutí, pokud ohledně právní otázky dospěje soud k jinému výkladu než notář. Byť to samozřejmě není povinností a dosud jsem se s tím ve své praxi nesetkal, považuji za vhodné, aby soud odůvodnil i rozhodnutí ve formě tzv. zápisu ve věci, jímž v případě, že podkladem je notářský zápis, rozhoduje. V opačném případě nemá prakticky žádnou možnost svůj opačný názor odůvodnit či vysvětlit, pročež vydané rozhodnutí může vyznít v konečném důsledku kontraverzně, aniž by byl zjevný myšlenkový postup rozhodující osoby, který v konečném důsledku vedl k vydání předmětného rozhodnutí. Na popsanou problematiku lze pohlížet též tak, že jde sice o opačný postup, tedy prvotní je výhrada notáře, která ovšem právě proto, že ji notář učinil, vede k závěru, že notářský zápis vlastně nenaplňuje kritéria osvědčení, protože notář fakticky tím, že zaznamenal protest, osvědčil pouze děj, který má mít reflexi v zápisu do veřejného rejstříku a následně vyjádřil svůj „soukromý“ právní názor na jeho nesoulad s právem či stanovami. Právní kvalifikaci z výše zmíněných důvodů pak logicky nečiní všeobecně závazným způsobem. Tu činí pouze soud, pročež tento právní střet může vyústit v provedení zápisu ve veřejném rejstříku, i když notářský zápis obsahuje výhradu. Půjde kupříkladu o výhradu ohledně rozhodnutí valné hromady o odvolání členů představenstva a. s., ohledně kterého notář dospěje k závěru, že nebylo přijato dostatečným počtem hlasů s ohledem na určité ustanovení stanov společnosti. Soud ovšem nakonec učiní závěr opačný, tedy že rozhodnutí bylo přijato v souladu se zákonem například proto, že stanovy vyhodnotí v této části jako absolutně neplatné.

• Štítky:
• 2014