Ještě jednou k tématu přechodu vlastnického práva k pozůstalosti

Mgr. Šimon Klein

Úvod

V článku „Okamžik přechodu vlastnického práva v NOZ“, který vyšel v Ad Notam 3/2013 jsem se zabýval výkladem § 1475 a § 1479 občanského zákoníku a otázkou přechodu dědictví na dědice. Jelikož se východiska tohoto mého článku po kritické revizi ukázala jako neúplná, dovolil jsem si tuto problematiku zpracovat ještě jednou. Daná otázka se zřejmě stala spornou již při vytváření nového občanského zákoníku a dodnes působí v odborné veřejnosti jisté kontroverze, výstižně vyjádřené v lakonickém povzdechu Martina Šešiny: “...v občanském zákoníku odpověď na tuto otázku, jež je jednou z nejdůležitějších otázek dědického práva, nenalezneme.“^[1]

Ve shora uvedeném článku jsem vyjádřil názor, že přechod vlastnického práva na dědice již ke dni smrti zůstavitele je vlastně právní fikcí, neboť ke dni smrti nejenže není známo, kdo je dědicem a jaký majetek zdědil, ale tyto skutečnosti navíc závisejí na právním jednání dědiců, kteří mohou dědictví odmítnout, vzdát se jej ve prospěch druhého dědice, či uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti (podle níž třeba z pozůstalosti vůbec ničeho nenabudou).

Vzhledem k tomu, že náš občanský zákoník (na rozdíl od občanského zákoníku z roku 1964) takovýto režim (právní fikci) výslovně nezakotvuje, znamenalo by to logicky, že ke dni smrti zůstavitele k přechodu vlastnického práva dojít nemůže a musí platit režim nezatížený použitím právní fikce (dejme tomu tedy režim přirozený). To by dále znamenalo, že by přechod pozůstalosti byl ovládán principem adičním, jak jej známe z práva rakouského i práva římského. Adiční princip ovšem předpokládá institut ležící pozůstalosti, který v našem občanském zákoníku není rovněž výslovně zakotven, ba naopak zákonodárce zjevně počítal s tím, že v našem právním řádu nebude ležící pozůstalost existovat.

V tom jsem tedy spatřoval základní rozpor, kdy občanský zákoník nestanovil ani tak, ani tak, tj. na jedné straně výslovně neumožnil, aby vlastnické právo přešlo na dědice ke dni smrti zůstavitele, ani neumožnil, aby se z jmění zůstavitele stala ležící pozůstalost.

Je právní fikcí, pokud dědic nabude pozůstalost ke dni smrti zůstavitele?

Z výše uvedeného je zřejmé, že má úvaha byla postavena na předpokladu, že přechod práva ke dni smrti zůstavitele není možný bez pomoci právní fikce. To však není jediný možný pohled na danou problematiku. Ze zcela opačného východiska vychází Emanuel Tilsch ve svém díle Dědické právo rakouské z hlediska srovnávací vědy právní.^[2] Podle Tilsche totiž původním a přirozeným principem dědického práva není římskoprávní princip adiční, ale naopak princip přechodu dědictví na dědice ipso iure okamžikem smrti zůstavitele. Tilsch vychází z toho, že vlastnictví původně bylo převážně kolektivní. Zatímco osobní věci náležející zemřelému byly se zemřelým zničeny nebo pohřbeny, ohledně ostatních věcí pak „po úmrtí jednoho člena (kolektivu, pozn. Š.K.) pozůstalí členové vládli dále společným majetkem, a protože vláda nebyla pojímána individuálně, nebylo ani z důvodu piety příčiny k zničení neb opuštění věci.“^[3] I po vzniku dědického práva a individuálního vlastnictví právo vycházelo z těchto kořenů, zůstavitel neměl možnost určit, kdo bude jeho dědicem a dědictví přecházelo na dědice ipso iure okamžikem zůstavitelovy smrti.^[4] Z těch samých principů vycházelo ostatně i nejstarší právo římské. Pater familias nedisponoval stricto sensu svým vlastním majetkem, ale spíše majetkem rodinným. Jeho potomci se stávali plnohodnotnými subjekty až smrtí zůstavitele (s výjimkou emancipace). Tímto okamžikem na ně také ze zákona přecházelo jmění zůstavitele, aniž by měli možnost dědictví odmítnout.^[5]

Pokud tedy dědic nabude dědictví ke dni smrti zůstavitele, není to z tohoto pohledu právní fikcí, kterou by musel zákon výslovně stanovit, nýbrž přirozeným stavem věcí. Právo odmítnout dědictví je v takovém pojetí beneficiem, nabízeným dědicovi, odchylkou od přirozeného stavu. Až teprve pokud první v úvahu přicházející dědic dědictví odmítne, nastupuje zákon, který stanoví, že na dědice, který dědictví odmítl se hledí, jako by dědictví nikdy nenabyl.^[6]

Tento princip se zajímavým způsobem projevuje ve švýcarském občanském zákoníku (ZGB). Ten ve článku 560 odst. 1 stanoví, že okamžikem smrti zůstavitele přechází pozůstalost jako celek na (zákonné) dědice ze zákona.^[7] V odstavci třetím pak stanoví, že závětní dědici nabývají pozůstalost se zpětnou platností ke dni smrti zůstavitele a že pozůstalost jim má být vydána dědici ze zákona podle pravidel upravujících držbu.^[8]

Z výše uvedeného je tedy patrné, že má dřívější výtka proti současnému znění občanského zákoníku nebyla zcela opodstatněná. Občanský zákoník je sice v otázce přechodu dědictví na dědice nepřehledný, jeho legislativní konstrukce však nebrání tomu, aby dědic nabyl dědictví již okamžikem smrti zůstavitele. Použití právní fikce je nutné pouze tehdy, pokud se má na odmítnuvšího dědice hledět, jako by dědictví nikdy nenabyl, jinak by nutně platilo, že odmítnuvší dědic by od smrti zůstavitele až do odmítnutí dědictví byl vlastníkem majetku náležejícího do dědictví. Na dalšího v úvahu přicházejícího dědice by tak vlastně dědictví přecházelo nikoli od zůstavitele, nýbrž právě od dědice, který dědictví odmítl.

Přechází de lege lata pozůstalost na dědice smrtí zůstavitele?

Shora uvedené závěry jsou přirozeně pouze akademické povahy. Je totiž zcela zřejmé, že nebylo záměrem zákonodárce přiklonit se ke koncepci ležící pozůstalosti. Občanský zákoník v již zmíněném § 1486 stanoví, že na odmítnuvšího dědice se hledí, jako by dědictví nikdy nenabyl (pokud by existovala ležící pozůstalost, bylo by takové ustanovení nesmyslné), v § 1670 občanský zákoník stanoví, že soud rozhodnutím v pozůstalostním řízení deklaratorně potvrzuje nabytí dědictví (nikoli konstitutivně dědictví odevzdává, tak jako v případě ležící pozůstalosti). Spornou se však může stát otázka, zda vzhledem k existenci institutu svěřenského nástupnictví lze obecně říci, že smrtí zůstavitele přechází pozůstalost jakožto dědictví na dědice.

Odpověď na tuto otázku ovšem není jednoznačná a záleží na tom, zda na věc nahlížíme z hlediska toho, co se objektivně děje s pozůstalostí, nebo ze subjektivního hlediska dědiců. Pokud se na věc díváme pohledem dědiců, pak dále záleží na tom, zda zvolíme hledisko dědice předního, nebo   dědice následného.

Pohled na dědické právo z hlediska dědiců je možné ilustrovat na občanském zákoníku rakouském (ABGB). Ten v první větě § 532 stanoví, že dědické právo je výlučné právo ujmouti se držby celé pozůstalosti nebo její poměrné části^[9]. V § 536 stanoví, že dědic toto právo získá smrtí zůstavitele^[10]. Konečně pak v § 797 a násl. stanoví, jakým způsobem je dědictví dědicům (předním nebo následným) odevzdáno.

Nahlížíme-li oproti tomu na rakouskou úpravu prizmatem toho, co se po smrti zůstavitele objektivně děje s pozůstalostí, vidíme, že smrtí zůstavitele nepřechází pozůstalost na žádného dědice, nýbrž se z ní stává ležící pozůstalost, která je až na základě dědického řízení určitým způsobem rozdělena a odevzdána dědicům. 

Jiná je samozřejmě situace v případě právních řádů, které ležící pozůstalost neznají. Z logiky věci zde musí platit, že smrtí zůstavitele musí dojít k přechodu vlastnického práva. Pokud by však zákon stanovil, že dědic nabývá dědictví smrtí zůstavitele, pak by to byla pravda pouze z hlediska dědice předního. Z hlediska dědice následného by to pravda nebyla. Dědic následný totiž může dědit až poté, co je splněna určitá podmínka, nebo uplynul zůstavitelem stanovený čas. Ustanovení o svěřenském nástupnictví by v takovém případě musela být k takovému obecnému ustanovení ve vztahu speciality a upravovala by výjimku z obecného pravidla.

Zákon však na věc může nahlížet též obecně, tak jako německý občanský zákoník (BGB), který  v § 1922 odst. 1  stanoví, že smrtí osoby přechází její majetek (pozůstalost) jako celek na jednu nebo více osob.^[11] Konflikt s ustanoveními o svěřenském nástupnictví zde potom vůbec nevzniká (a není tedy na místě uvažovat o vztahu speciality). Zákon jednoduše stanoví, že smrtí zůstavitele jeho jmění přechází na určité dědice (a nestává se z něj ležící pozůstalost). Na jiném místě pak stanoví, že na základě jiné právní skutečnosti může později přejít na někoho jiného. To nemůže zpětně ovlivnit skutečnost, že smrtí zůstavitele došlo k přechodu práva na dědice předního, stejně jako skutečnost, že předáním předmětu koupě bylo převedeno vlastnické právo na kupujícího, nebude ovlivněna tím, že se později na základě jiné právní skutečnosti stane vlastníkem někdo další.

Jeví se tedy, že pro obecné účely může náhled na dědění z hlediska pozůstalosti nejlépe popsat situaci, kdy v rámci jedné dědické věci dochází k dědění vícekrát (tj. v případě svěřenského nástupnictví). Pohled dědice předního je totiž zatížen tím, že až nabytím dědictví následným dědicem je věc vyřešena definitivně. Následný dědic oproti tomu může přijít na řadu až po desítkách let, nebo také vůbec nikdy. Jinými slovy, pohledem dědice není možné obecně popsat dědění ani tak, ani tak. Neplatí, že dědic nabývá dědictví smrtí zůstavitele, ani že je nabývá později.

Z praktického hlediska je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že pro řešení konkrétních případů se hodí lépe hledisko subjektivní, konec konců hovoříme o právu dědickém a sluší se tedy soustředit na dědice. Adresáty dané normy (a zejména pak účastníky řízení) totiž v praxi nebude zajímat ani tak to, že se smrtí zůstavitele něco stane s jeho majetkem, ale spíše to, kdy a jak přejde dědictví na dědice.

V tomto ohledu dává ABGB dědici relativně jasný návod. V obecných ustanoveních se dočte, že smrtí zůstavitele mu vzniká právo ujmout se držby a ve zvláštních ustanoveních pak, že toto právo je realizováno aktem odevzdání dědictví dědici. Náš občanský zákoník oproti tomu výslovnou odpověď na tyto otázky nedává. Obecná ustanovení o dědictví se totiž nápadně podobají těm v ABGB. Ustanovení § 1475 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní a podle § 1479 toto právo vzniká smrtí zůstavitele. Ustanovení § 1670 občanského zákoníku (obdobně jako ustanovení § 481 až 483 předchozího občanského zákoníku, tj. z. č. 40/1964 Sb.) pouze stanoví, že soud potvrzuje nabytí dědictví. Z toho je zřejmé, že jde o rozhodnutí deklaratorní a v době vydání rozhodnutí tedy již přechod dědictví na dědice musel nastat.

V občanském zákoníku ale není výslovně stanoveno, kdy nabývá dědictví dědic přední; pouze z okolností dovozujeme, že dědí již okamžikem smrti zůstavitele. Stejně tak občanský zákoník neupravuje, kdy nabývá dědictví dědic následný.

Obojí je (byť pouze implicitně) konkretizováno až v zákoně o zvláštních řízeních soudních, když v § 185 odst. 1 ZŘS stanoví, že soud rozhoduje „účinností ke dni vzniku dědického práva“, tj. podle § 1479 občanského zákoníku ke dni smrti zůstavitele a v § 194 ZŘS, kde stanoví, že „rozhodné skutečnosti se (...) posuzují ke dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva následného dědice, a k tomuto dni se také vztahují účinky rozhodnutí o pozůstalosti.“^[12]

Předmětnou otázku lze tedy uzavřít tak, že podle platného a účinného práva nelze tvrdit, že na dědice přechází vlastnické právo k dědictví vždy smrtí zůstavitele, je však možné říci, že smrtí zůstavitele přechází pozůstalost na jednoho nebo více dědiců. Z toho důvodu je třeba vždy, když hovoříme o přechodu vlastnického práva děděním, dbát na rozlišení pozůstalosti a dědictví podle § 1475 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, aby bylo zřejmé, zda je daný výrok činěn z hlediska dědice, nebo z hlediska obecného.

Závěr

Nový občanský zákoník se přidržel koncepce, že pozůstalost přechází na jednoho nebo více dědiců smrtí zůstavitele, a to bez úřední ingerence v podobě odevzdání (pozůstalost na dědice „napadá“). Pozůstalost tedy do rozhodnutí pozůstalostního soudu není majetkovým celkem bez vlastníka a je pouze nejisté, na kterou osobu práva a povinnosti zůstavitele přešly. Samotný okamžik přechodu však bohužel není hmotným právem výslovně upraven a přenechává tuto úpravu právu procesnímu, což nelze považovat za vhodné, neboť jde o otázku zjevně hmotněprávní.

• Štítky:
• 2014