Dědický statut v rukou zůstavitele – volba rozhodného práva v rámci kolizní úpravy dědických poměrů
JUDr. Mgr. Magdalena Pfeiffer, Ph.D.
I. Volba práva jako projev autonomie vůle v mezinárodním právu soukromém
Professio iuris, tedy možnost účastníků právního poměru provést volbu práva rozhodného pro daný právní poměr je jedním z projevů autonomie vůle stran v mezinárodním právu soukromém. Volba rozhodného práva tradičně byla a do značné míry stále je na prvním místě vždy spojována s oblastí závazkových právních poměrů, kde i v hmotněprávní úpravě má autonomie vůle smluvních stran díky převážně dispozitivní povaze regulace významnou roli. K přípustnosti volby práva lze uvést argumenty pro i proti. Ve prospěch volby rozhodného práva je nejčastěji uváděna možnost zvolit si takový právní řád, se kterým jsou strany nejlépe obeznámeny či jehož hmotněprávní úprava nejvíce vyhovuje jejich představám a okolnostem případu. Dalším významným argumentem pro volbu rozhodného práva je skutečnost, že umožňuje vyloučit právní nejistotu, která může provázet určování rozhodného práva na základě kolizních pravidel. K argumentům, které zaznívají proti volbě rozhodného práva, patří ochrana slabší smluvní strany a třetích osob.1 V rámci dědického práva se jedná zejména o ochranu nepominutelných dědiců a jejich nároků na povinný díl.2
Od 70. let minulého století se však volba práva začala postupně prosazovat i v oblasti rodinného práva3 a o něco později i v oblasti práva dědického. Proniká tak do právních oblastí, jejichž hmotněprávní úprava zůstává i dnes v zásadě kogentní. V nově přijímaných mezinárodních úmluvách,4 unijních nařízeních5 i národních právních úpravách6 již kolizní úprava s autonomií vůle stran většinou počítá. Jak uvádí Jayme,7 za zaváděním volby práva do kolizní úpravy rodinného a dědického práva se skrývá řada důvodů a jedním z nich je i nutnost nalézt kompromisní řešení v rámci procesu unifikace unijních kolizních norem. Jestliže právní úprava aplikaci legis electa připouští, neznamená to, že se vždy jedná o takovou formulaci volby práva, v jejímž rámci si smluvní strany mohou pro určitý právní poměr zvolit kterýkoliv právní řád, bez ohledu na skutečnost, zda k tomuto právnímu řádu mají určitý vztah či nikoliv.
II. Volba rozhodného práva pro dědické poměry
Rozhodné právo, kterým se řídí dědické poměry, se v terminologii mezinárodního práva soukromého označuje jako dědický statut. Aplikace legis electa jako dědického statutu pronikala do oblasti dědického práva pomalu. Právní úpravy jednotlivých států tradičně vycházely většinou z kogentních kolizních norem, které žádnou, ani omezenou volbu práva pro dědické poměry neumožňovaly. Výjimkou nebyla ani dosavadní česká vnitrostátní kolizní úprava dědických poměrů, která volbu rozhodného práva nepřipouštěla.8 V souladu s dosavadním ZMPS se dědické poměry řídily právním řádem státu, jehož státním příslušníkem byl zůstavitel v době smrti. Možnost volby dědického statutu neobsahují ani bilaterální smlouvy o právní pomoci, kterými je Česká republika vázána. Haagská úmluva o právu rozhodném pro dědění majetku zesnulých z roku 1989 volbu rozhodného práva sice zakotvuje,9 ale tato úmluva byla ratifikována pouze Nizozemskem a dosud nevstoupila v platnost. Česká republika není ani její smluvní stranou. V souladu s čl. 5 odst. 1 této úmluvy, která vychází z jednotného statutu, si zůstavitel pro uspořádání své pozůstalosti jako celku může zvolit rozhodné právo. Volba práva je účinná, jedná-li se o právní řád státu, jehož byl státním příslušníkem nebo na jehož území měl založen obvyklý pobyt buď v době, kdy rozhodné právo volil, nebo v době smrti.10
Z české perspektivy lze tak o možnosti volby rozhodného práva pro uspořádání dědických poměrů hovořit jako o revoluční novince. Teprve od ledna tohoto roku má zůstavitel (resp. strany dědické smlouvy) možnost zvolit si dědický statut. Zvolit si rozhodné právo umožňuje jak od 1. ledna 2014 účinný nový ZMPS, tak i nové nařízení o dědictví, které bude použitelné od 15. srpna 2015.11 Tento článek se věnuje možnosti volby rozhodného práva pro dědické poměry v českém a unijním právu, s ohledem na rozsah článku však není možné pojednat o všech aspektech této problematiky.
Volbu rozhodného práva pro dědické poměry připouštějí i některé zahraniční národní úpravy mezinárodního práva soukromého. Většinou se jedná o nedávno přijaté zákony, ve kterých se již autonomie vůle prosazuje i mimo tradiční oblast závazkových poměrů. Např. v souladu s čl. 79 belgického zákona o mezinárodním právu soukromém z roku 200412 může zůstavitel zvolit rozhodné právo pro dědictví jako celek. Volba práva je účinná, jestliže byl zvolen právní řád státu, jehož je zůstavitel státním občanem nebo na jehož území má obvyklý pobyt buď v okamžiku volby práva, nebo v okamžiku smrti.13 Formulace se shoduje s dikcí výše uvedeného čl. 5 odst. 1 Haagské úmluvy o právu rozhodném pro dědictví majetku pozůstalých osob. Belgická úprava navíc zakotvuje ještě další omezení. Ustanovení § 79 věta třetí výslovně stanoví, že volbou rozhodného práva nesmí být nepominutelný dědic zbaven nároku na povinný díl dle právního řádu rozhodného v případě, že by volba práva nebyla provedena a aplikovala by se základní kolizní norma. Případné obcházení zákona (fraude à la loi) volbou rozhodného práva právě s ohledem na nároky nepominutelných dědiců je jednou ze zajímavých otázek, které se zaváděním autonomie vůle zůstavitele do kolizní úpravy dědických poměrů vyvstávají (viz níže). Omezenou volbu práva připouští i italský zákon o mezinárodním právu soukromém, který je úpravou o něco starší, byl přijat v roce 1995.14 V souladu s jeho ustanovením § 46 odst. 2 může zůstavitel ve formě závěti jako rozhodný pro své dědictví zvolit právní řád státu svého obvyklého pobytu. Tato volba však není účinná, jestliže v momentě smrti již na území státu, jehož právo zvolil, obvyklý pobyt nemá. I italský zákon o mezinárodním právu soukromém chrání nepominutelné dědice. Jedná-li se o zůstavitele, který je italským státním příslušníkem, nelze volbou práva obejít italskou hmotněprávní úpravu povinného dílu dědice žijícího v Itálii.15 V roce 2011 přijalo nový zákon o mezinárodním právu soukromém rovněž sousední Polsko.16 I polští zákonodárci připustili volbu práva pro dědické poměry. Ustanovení § 64 odst. 1 polského zákona dává zůstaviteli možnost zvolit si buď právní řád státu, jehož je občanem nebo na jehož území má trvalý nebo obvyklý pobyt, a to buď v okamžiku volby, nebo v okamžiku smrti. Přes uvedené příklady však nelze mít bez dalšího za to, že všechny kolizní úpravy dědického práva v národních právních předpisech, které byly přijaty v nedávné době, tento trend reflektují a zůstaviteli volbu dědického statutu umožňují. Novou zákonnou úpravu mezinárodního práva soukromého má od října 2010 rovněž Čína, nicméně ustanovení o volbě práva bychom mezi kolizními normami dědického práva (kap. 4, čl. 31 až 35) hledali marně.17
1. Volba dědického statutu ve vnitrostátní právní úpravě mezinárodního práva soukromého
Volbu rozhodného práva pro dědické poměry připouští ustanovení § 77 odst. 4 a odst. 5 ZMPS. Odchýlit se od jinak rozhodného práva určeného v souladu se základní kolizní normou v § 76 ZMPS, která opouští kritérium státní příslušnosti a nově navazuje na rozhodné právo prostřednictvím hraničního určovatele obvyklého pobytu zůstavitele v okamžiku smrti, může pouze zůstavitel nebo strany dědické smlouvy. Ustanovení § 77 odst. 4 ZMPS umožňuje zůstaviteli zvolit v závěti rozhodné právo. Na výběr však zůstavitel má pouze mezi dvěma právními řády. Pro úpravu svých dědických poměrů může zvolit právní řád státu, na jehož území má v době volby práva založen obvyklý pobyt nebo jehož je v té době státním příslušníkem. Dle důvodové zprávy k ZMPS je výběr rozhodných právních řádů omezen na výběr mezi právními řády, které mají k osobě pořizovatele závěti a k jeho majetku určitý vztah. Vzhledem ke skutečnosti, že oba relevantní hraniční určovatelé, jak obvyklý pojem, tak státní příslušnost se mohou v čase měnit, jsou v kolizní normě stabilizovány k určitému časovému okamžiku. Rozhodným je moment projevu vůle – volby práva. V případě, že následně dojde ke změně státní příslušnosti zůstavitele nebo se zůstavitel přestěhuje do jiného státu, kde bude založen jeho nový obvyklý pobyt, ke změně zvoleného dědického statutu bez nového projevu vůle ze strany zůstavitele nedojde. Co se týče osob, které jsou státními příslušníky více států, ZMPS neobsahuje v rámci úpravy dědických poměrů zvláštní ustanovení, které by tyto případy řešilo. V takovém případě bude tedy na zůstaviteli, který z právních řádů států, jejichž je občanem, zvolí.
Dědický statut může být v souladu s § 77 odst. 5 ZMPS zvolen rovněž na základě dohody smluvních stran dědické smlouvy (příp. i v jiných pořízeních pro případ smrti). I v tomto případě je možné volit mezi právním řádem obvyklého pobytu nebo lex patriae zůstavitele v okamžiku uzavření dědické dohody. Pro účely tohoto ustanovení se dle ZMPS zůstavitelem rozumí některá ze stran dědické smlouvy. Ze zakotvené formulace není zcela jasné, zda má být toto ustanovení vykládáno tak, že i v tomto případě je možné vycházet pouze z právního řádu obvyklého pobytu nebo lex patriae zůstavitele jako jedné ze stran dědické smlouvy, což je výklad, který by lépe odpovídal účelu a smyslu volby práva v oblasti dědického práva. Nebo zda je třeba dané ustanovení interpretovat v tom smyslu, že v rámci dědické smlouvy lze zvolit právní řád obvyklého pobytu nebo lex patriae kterékoliv ze stran dědické smlouvy, čímž by se okruh volitelných právních řádů mohl výrazně rozšířit. K restriktivnímu výkladu daného ustanovení se přiklání Grygar,18 naopak extenzivně chápe toto ustanovení Svoboda.19 Formulace není jednoznačná, ale vzhledem k pojetí volby práva v rámci dědického práva se přikláním k restriktivnímu výkladu tohoto ustanovení. Nedomnívám se, že by úmyslem zákonodárce bylo rozšířit spektrum rozhodných právních řádů i na právní řády, ke kterým mají blízkou vazbu smluvní dědicové, nikoliv však nutně zůstavitel.
Volbou rozhodného práva je zároveň vyloučena aplikace českého práva na základě jednostranné rozšiřující kolizní normy ve větě druhé § 76 ZMPS, která dle důvodové zprávy k ZMPS pokrývá případy, kdy by použití cizího práva pro dědické poměry zřejmě neodpovídalo rozumnému očekávání dědiců. Vůle zůstavitele či stran dědické smlouvy se tak prosazuje i vůči oprávněným očekáváním dědiců.20
V oblasti mezinárodního dědického práva je třeba věnovat pozornost rovněž otázce zpětného a dalšího odkazu, tedy případům, kdy kolizní norma, která je součástí rozhodného právního řádu, odkáže zpět na původní právní řád nebo naopak dále na právní řád třetího státu. V ZMPS je zpětný a další odkaz upraven v rámci obecných ustanovení v § 21. Jak vyplývá z § 21 odst. 1 ZMPS, česká právní úprava vychází z přijímání zpětného a dalšího odkazu, i když v omezené míře. Jednak vnitrostátní právní úprava připouští pouze jeden další odkaz. A jednak v souladu s § 21 odst. 2 ZMPS vylučuje zpětný a další odkaz v případě závazkových a pracovněprávních poměrů. V případě volby práva se dle druhé věty tohoto ustanovení ke kolizním normám zvoleného právního řádu přihlíží pouze v případě, kdy si tak strany ujednají. Jinak se kolizní normy zvoleného právního řádu neaplikují. Ze systematického začlenění ustanovení nemusí být zcela jasné, zda se toto pravidlo týká pouze oblasti závazkového a pracovního práva, na které dopadá věta první tohoto odstavce nebo, zda je možné toto pravidlo aplikovat obecně na všechny případy volby práva, tedy i na oblast práva dědického. Mám za to, že toto pravidlo dopadá i na jiné právní oblasti než na oblast závazkového a pracovního práva. A to z toho důvodu, že § 21 ZMPS jednak patří k obecným ustanovením nového zákona, která by měla dopadat na všechny typy právních poměrů s mezinárodním prvkem, a jednak by restriktivní interpretací byl do jisté míry popřen smysl volby rozhodného práva jako projev určité vůle, která by tak v důsledku aplikace zpětného a dalšího odkazu nemusela být respektována. Nerozhodne-li se tedy zůstavitel nebo nesjednají-li si strany dědické smlouvy jinak, nemělo by se ke kolizním normám zvoleného rozhodného právního řádu vůbec přihlížet.
V souladu se ZMPS musí být volba rozhodného práva součástí pořízení pro případ smrti. Ustanovení § 77 odst. 4 ZMPS výslovně vyžaduje, aby zůstavitel volbu práva učinil v závěti. Z vícestranných pořízení pro případ smrti si mohou strany zvolit dědický statut v souladu s § 77 odst. 5 ZMPS v dědické smlouvě (příp. v jiných pořízeních pro případ smrti).
Přes výše uvedené se domnívám, že novou úpravou volby dědického statutu v ZMPS není zcela nezbytné se podrobněji zabývat. Má před sebou poměrně jepičí život. Nejpozději v létě příštího roku budou tato zákonná ustanovení (až na výjimku) nahrazena unijním právem a stanou se tak obsoletními.
2. Volba dědického statutu v novém unijním nařízení o dědictví
I nová unijní úprava, která formou nařízení unifikuje kromě kolizních norem i problematiku mezinárodního civilního procesního práva, připouští volbu rozhodného práva. Možnost zvolit si rozhodné právo pro dědické poměry označují Leszay a Svoboda za jeden z největších kladů nařízení o dědictví.21 S tímto názorem se ztotožňuji, možnost volby dědického statutu je rozhodně vítaným krokem směrem k postupnému prosazování autonomie vůle v rámci mezinárodního práva soukromého a s ní spojeným vyšším stupněm právní jistoty účastníků poměrů s mezinárodním prvkem. V souladu s čl. 22 nařízení o dědictví je možné provést volbu ve prospěch právního řádu státu, jehož je zůstavitel státním příslušníkem, a to buď v době takové volby, nebo v době smrti. Nařízení o dědictví připouští kromě volby dědického statutu ještě další zvláštní dílčí volbu práva, a to v rámci zvláštní kolizní úpravy přípustnosti, věcné platnosti (ve smyslu čl. 26 nařízení o dědictví) a závazných účinků dědické smlouvy a jiných pořízení pro případ smrti v čl. 24 odst. 2 a v čl. 25 odst. 3 nařízení o dědictví.
Dle recitálu (38) preambule nařízení o dědictví by volba práva měla občanům umožnit předem uspořádat své dědictví. Měla by umožnit zůstaviteli s předstihem naplánovat pozůstalost dle svých představ s relativně vysokou mírou právní jistoty, že po smrti bude jeho vůle naplněna. Volba práva je v nařízení o dědictví koncipována velmi úzce, zvolit lze rozhodné právo na základě jediného kritéria, a to na základě státní příslušnosti zůstavitele. Účelem této restriktivní formulace bylo zajistit, aby i na základě volby rozhodného právního řádu zůstala zachována určitá vazba mezi zůstavitelem a zvoleným právem, a současně omezit úmyslnou volbu takového práva, jehož aplikace zmaří legitimní očekávání nepominutelných dědiců. Zůstavitel nemá velký výběr. K jinak rozhodnému právnímu řádu svého obvyklého pobytu (pomineme-li únikovou klauzuli v čl. 21 odst. 2 nařízení o dědictví) může alternativně zvolit pouze právní řád státu, jehož je občanem. Omezení volby rozhodného práva na lex patriae zůstavitele nebylo náhodné. Jedná se jednak o projev určité kontinuity s dosavadním tradičním pojetím dědických kolizních norem, kdy většina států ve svých národních právních úpravách donedávna navazovala či stále navazuje na dědický statut právě prostřednictvím hraničního určovatele státní příslušnosti zůstavitele. A jednak se jedná i o určitý korektiv, o určitou protiváhu objektivního hraničního určovatele obvyklého pobytu s ohledem na legitimní očekávání nejen zůstavitele, ale i dědiců. Zůstavitel, který dosud vycházel při plánování pozůstalosti z toho, že se jeho dědické poměry budou řídit právním řádem státu, jehož je státním příslušníkem, může s tímto dědickým statutem i nadále počítat, musí se o to ale aktivně zasadit. Musí toto právo v souladu s nařízením o dědictví zvolit.
Nařízení o dědictví je univerzálně použitelné.22 Zůstavitel tak může provést platnou volbu rozhodného práva na základě kritéria své státní příslušnosti i tehdy, když je státním občanem třetího státu. Může tedy provést volbu práva i ve prospěch právního řádu státu, který není členským státem EU. V důsledku univerzality nařízení o dědictví se nebudou dědické poměry projednávané v režimu nařízení o dědictví vždy řídit pouze hmotněprávními ustanoveními dědického práva některého z členských států EU, ale může se jednat i o právní řád třetího státu.
Zvolit lze pouze právní řád určitého státu. Není přípustné, aby zůstavitel zvolil přímo právní úpravu určité územní oblasti či jednotky v rámci státu s více právními systémy.23 Případy těchto tzv. interlokálních kolizí řeší čl. 36 nařízení o dědictví. V souladu s čl. 36 nařízení o dědictví je třeba postupovat i v případě volby práva, pokud je zvolené právo právem státu, na jehož území platí více územních právních systémů s vlastní úpravou dědického práva. Rozhodná územní jednotka se dle čl. 36 odst. 1 nařízení o dědictví určí dle kolizních předpisů rozhodného práva. V případě, že neexistuje příslušná vnitrostátní právní úprava pro tento typ kolizí, postupuje se dle pravidel zakotvených v čl. 36 odst. 2 písm. b) nařízení o dědictví. Rozhodným právem je právní řád té územní jednotky státu, jehož je občanem, ke které měl zůstavitel v době smrti nejužší vztah. Jestliže však zůstavitel zvolil lex patriae k okamžiku volby práva, bude žádoucí, navzdory jasné dikci tohoto ustanovení, hodnotit nejužší vztah zůstavitele k okamžiku volby práva, nikoliv k okamžiku smrti. Státem s více právními oblastmi a vlastní právní úpravou interlokálních kolizí je např. Španělsko.24 Bude-li tedy volit dědický statut Španěl původem např. ze Santiaga de Compostela s obvyklým pobytem na našem území, v úvahu připadá pouze španělské právo jako právo státu, nikoliv právní řád některého z autonomních společenství (comunidades autónomas) Španělska, nemůže tedy v tomto konkrétním případě platně zvolit galicijskou právní úpravu dědických poměrů.
Na rozdíl od jiných unijních nařízení unifikujících kolizní normy,25 nařízení o dědictví zcela nevylučuje přijímání zpětného a dalšího odkazu. V souladu s čl. 34 odst. 2 je použití zpětného a dalšího odkazu v případě volby práva dle čl. 22 nařízení o dědictví vyloučeno. Přechodná ustanovení, která rovněž umožňují volbu práva (k volbě práva dle přechodných ustanovení viz níže), v taxativním výčtu případů, kdy se zpětný a další odkaz neuplatní, v čl. 34 odst. 2 výslovně uvedena nejsou. Dle Dutty26 je toto ustanovení třeba vykládat extenzivně a vyloučit zpětný a další odkaz i v případě rozhodného práva zvoleného v souladu s přechodnými ustanoveními v čl. 83 nařízení o dědictví.
Relevantním kritériem při volbě rozhodného práva je v nařízení o dědictví kritérium státní příslušnosti, které je dle čl. 22 odst. 1 nařízení o dědictví, stabilizováno ke dvěma časovým momentům: jednak k okamžiku volby práva a jednak k okamžiku smrti zůstavitele. Problémy mohou nastat, jestliže zůstavitel bude chtít provést volbu práva ve prospěch právního řádu státního občanství ke dni smrti. Jak uvádí Döbereiner, tato varianta nedává moc smysl.27 Logicky bude v takovém případě dost obtížné, aby zůstavitel uvedl konkrétní právní řád k neurčitému okamžiku v budoucnosti. Otázkou tedy je, zda lze platně učinit tzv. dynamickou volbu práva – zvolit rozhodné právo bez výslovného uvedení konkrétního právního řádu pouze vymezením způsobu jeho určení. Pro platnost takového projevu vůle by hovořila přípustnost obdobné formulace v prorogačních a rozhodčích doložkách, kdy není třeba určit konkrétní soud či konkrétní rozhodce, ale postačuje vymezit způsob určení. V případě, že se přikloníme k tomuto názoru,28 za relevantní bude považována nikoliv určitost rozhodného práva, ale jeho určitelnost.29
Platně učiněná volba práva dle státní příslušnosti v době projevu vůle zůstavitele zůstává účinná i v případě, že by zůstavitel této státní příslušnosti následně pozbyl. Jestliže zůstavitel naopak provede volbu práva ve prospěch právního řádu, jehož státním občanem v době volby není, je takto provedená volba práva platná pouze v případě, že státní příslušnost státu zvoleného právního řádu získá a občanem státu, jehož právo zvolil, zůstane až do smrti.
Vzhledem k významu, kterého se hraničnímu určovateli státní příslušnosti v nařízení o dědictví dostává, jsou zvláštním ustanovením ošetřeny rovněž případy vícečetné státní příslušnosti. V souladu s čl. 22 odst. 1 druhá odrážka nařízení o dědictví je na zůstaviteli, je-li občanem více států, pro který lex patriae se rozhodne. Problém může samozřejmě nastat, připustíme-li výše zmíněnou tzv. dynamickou volbu práva. Jestliže by měl zůstavitel ke dni smrti vícenásobnou státní příslušnost, byla by dle mého názoru obecně formulovaná volba práva neplatná z důvodu neurčitosti. Na jejím základě by nebylo možné rozhodný právní řád jednoznačně určit. Jestliže bude pro účely nařízení o dědictví nezbytné řešit otázku určení státní příslušnosti zůstavitele, pak je třeba postupovat dle vnitrostátních právních norem. Dle recitálu (41) preambule nařízení o dědictví nespadá otázka posuzování, zda je osoba považována za státního občana určitého státu, do jeho působnosti.
Stejně jako ZMPS i nařízení o dědictví vychází z jednotného dědického statutu. Rozhodné právo se vztahuje na celé dědictví bez ohledu na to, zda jsou do pozůstalosti zahrnuty věci movité či nemovité. Ustanovení čl. 22 odst. 1, které zakotvuje volbu práva, výslovně stanoví, že zvoleným právem se řídí dědictví jako celek. Výslovně je dopad rozhodného práva na dědictví jako celek zakotven rovněž v čl. 23 odst. 1 nařízení o dědictví, který určuje meze dědického statutu. Rozhodné právo nelze tedy zvolit pouze ve vztahu k určité části dědictví, nelze provést volbu práva např. pouze pro nemovité věci, které tvoří jeho součást. Poloha věci je rovněž irelevantní. Z důvodů právní jistoty a s cílem zamezit štěpení dědického statutu se uvedeným právem řídí celé dědictví bez ohledu na skutečnost, zda se část majetku, který tvoří pozůstalost, nachází v jiném členském nebo třetím státě.30
Zvolené právo bude dopadat na celé dědictví též v případech, kdy volba práva bude provedena v rámci dědické smlouvy uzavřené dle českého právního řádu. Ustanovení § 1585 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti, nelze ve vztahu k nařízení o dědictví dle mého názoru interpretovat tak, že by se doložka o volbě práva, která je součástí dědické smlouvy, týkala pouze té části pozůstalosti, která je předmětem dědické smlouvy. V souladu s čl. 22 odst. 2 nařízení o dědictví musí být volba práva učiněna ve formě prohlášení pro případ smrti, a to výslovně nebo konkludentně („musí z ustanovení takového pořízení vyplývat“). Pořízením pro případ smrti se ve smyslu nařízení o dědictví v souladu s uzavřeným výčtem v definici v čl. 3 odst. 1 písm. d) nařízení o dědictví rozumí buď závěť nebo společná závěť či dědická smlouva. Společná závěť je pak samostatně definována v čl. 3 odst. 1 písm. c) nařízení o dědictví jako závěť ustanovená dvěma či více osobami. Společnou závěť, která může být uzavřena pouze mezi manželi nebo mezi registrovanými partnery, zná např. německá právní úprava (§ 2265 – 2273 BGB). České právo sice obecně zakazuje společnou závěť pořizovat,31 výjimkou je ale dědická smlouva mezi manželi, kdy se manželé v souladu s § 1592 občanského zákoníku mohou za dědice povolat navzájem.32
Na rozdíl od ZMPS není v režimu nařízení o dědictví připuštěna volba práva státu, na jehož území má zůstavitel obvyklý pobyt v době, kdy rozhodné právo volí. Jedním z důvodů, proč nařízení nepřipouští volbu rozhodného práva státu, na jehož území má zůstavitel obvyklý pobyt v době pořízení pro případ smrti, je ochrana nepominutelných dědiců,33 snaha zamezit obcházení zákonných ustanovení upravujících různě jejich nároky v národních úpravách dědického práva.
3. Výhrada veřejného pořádku a povinný díl
V rámci institutu výhrady veřejného pořádku je třeba rozlišovat mezi hmotněprávním, resp. kolizně-právním ordre public a procesním ordre public. Výhrada veřejného pořádku ve smyslu kolizně-právním připadá v úvahu v případech aplikace zahraničního rozhodného práva soudy nebo jinými orgány. U výhrady veřejného pořádku v rámci mezinárodního civilního procesu, tedy ve smyslu procesním, je zkoumán účinek již vydaného soudního nebo jiného rozhodnutí či veřejné listiny na území jiného státu v souvislosti s jeho uznáním, případně výkonem.34 V nařízení o dědictví se institut výhrady veřejného pořádku objevuje jak ve smyslu hmotněprávním v čl. 35, tak ve smyslu procesním v čl. 40 písm. a), v čl. 59 odst. 1, v čl. 60 odst. 3 a v čl. 61 odst. 3. Z kolizního hlediska umožňuje nařízení o dědictví v souladu s čl. 35 orgánům projednávajícím dědictví odmítnout aplikaci určitého ustanovení rozhodného práva, jestliže by tato aplikace vyvolala účinky, které by se jevily jako zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem státu, na jehož území pozůstalostní řízení probíhá. Výhrada veřejného pořádku se týká i legis electa, tedy i případů volby dědického statutu. V této souvislosti je třeba se vypořádat s otázkou, zda zákonná ustanovení týkající se povinných dílů nepominutelných dědiců mají být vnímána jako ustanovení, vůči nimž lze výhradu veřejného pořádku ve výše uvedeném smyslu použít. Návrh nařízení o dědictví, který předložila Komise, 35 v čl. 27 odst. 2 návrhu výslovně zakotvoval, že výhradu veřejného pořádku nelze aplikovat, jestliže jediným důvodem by byla skutečnost, že ustanovení týkající se povinného dědického dílu jsou v rozhodném právu odlišná od platných ustanovení právního řádu státu, v němž bylo pozůstalostní řízení zahájeno. V důvodové zprávě k návrhu je zdůrazněn výjimečný charakter výhrady veřejného pořádku a je zde uvedeno, že aplikace tohoto institutu na ustanovení týkající se ochrany oprávněných zájmů blízkých zesnulého by byla neslučitelná s cílem nařízení zajistit použití jednoho práva na celou pozůstalost. Nicméně, tento odstavec byl z finálního textu nařízení nakonec vypuštěn. Je tedy tento krok v rámci legislativního procesu třeba chápat tak, že je v případě rozdílné právní úpravy nároků nepominutelných dědiců v rámci legis fori možné aplikovat výhradu veřejného pořádku a použít vlastní právní úpravu? Dle Hellnera úprava povinného dílu nepominutelných dědiců tvoří tak zásadní část úpravy dědického práva, že je jen těžko představitelné, aby zejména v případě zůstavitelem provedené volby práva mohla být vůči těmto ustanovením učiněna výhrada veřejného pořádku. Připuštěním volby práva legitimoval možnost výběru mezi rozdílnými národními právními úpravami sám zákonodárce. Dle převažujícího názoru v německé odborné literatuře sice výhrada veřejného pořádku není díky změně ve finálním znění čl. 35 nařízení o dědictví vůči ustanovením zahraničního právního řádu, které upravují povinný dědický podíl v zásadě vyloučena, ale měla by být omezena pouze na zcela výjimečné případy.36 Zda tedy je v takovém případě na místě aplikovat výhradu veřejného pořádku a zohlednit nároky nepominutelných dědiců v souladu s lex fori, bude zřejmě záležet na posouzení skutkových okolností každého jednotlivého případu. V souvislosti s možností volby rozhodného práva ve vztahu k hmotněprávní úpravě povinného dílu vyvstává i otázka tzv. obcházení zákona (fraude à la loi). Výslovná úprava tohoto institutu mezinárodního práva soukromého v nařízení o dědictví sice není, nicméně recitál (26) preambule jeho aplikaci připouští.37 Volba rozhodného práva, byla-li provedena v souladu s pravidly nařízení o dědictví, by ale jako obcházení zákona posuzována být neměla, a to ani v případech, kdy jediným důvodem volby legis patriae byl úmysl zůstavitele vyhnout se hmotněprávní úpravě povinného dílu nepominutelných dědiců v právním řádu státu, na jehož území má obvyklý pobyt.
4. Volba práva v případech čistě vnitrostátních dědických poměrů
Jak vyplývá z výše uvedeného, zůstavitel může za svého života zvolit právo rozhodné pro své dědické poměry. Může však tuto volbu provést zůstavitel i v případě, kdy jeho dědické poměry v momentu volby práva nevykazují žádný mezinárodní prvek? Může zůstavitel platně provést volbu práva v případě, kdy žije na území státu, jehož je státním příslušníkem a kde se nachází veškerý jeho majetek? Zůstavitel volí rozhodné právo mortis causa, tedy pro futuro. Jeho osobní poměry se v období mezi pořízením pro případ smrti a smrtí mohou změnit. Zůstavitelem učiněná volba práva v době, kdy jeho dědické poměry mají čistě vnitrostátní povahu, se může v důsledku pozdější změny osobních a majetkových poměrů stát relevantní. V případě, že se zůstavitel např. přestěhuje a v době své smrti bude mít založen obvyklý pobyt na území jiného státu než je stát, jehož je státním příslušníkem, půjde o pozůstalostní řízení s mezinárodním prvkem. Platnost projevu vůle, jíž byl zvolen dědický statut, se bude posuzovat v rámci pozůstalostního řízení. Jestliže bude dědictví k momentu smrti zůstavitele kvalifikováno jako dědictví s mezinárodním prvkem, bude dříve učiněná volba (bude-li splňovat požadované náležitosti) platná. Volbu práva tak dle mého názoru lze připustit a platně provést i v případech, které se v době, kdy k projevu vůle dochází, jeví jako čistě vnitrostátní.
III. Temporální aspekty – volba rozhodného práva pro dědické poměry před 17. srpnem 2015
Díky rekodifikaci českého mezinárodního práva soukromého je ustanovení, které připouští volbu rozhodného práva pro dědické poměry, součástí účinné národní právní úpravy od 1. ledna 2014. Jestliže tedy zůstavitel platně zvolil rozhodné právo v pořízení pro případ smrti kdykoli po tomto datu, měl by notář v rámci pozůstalostního řízení postupovat dle zůstavitelem zvoleného právního řádu. Jestliže je však volba práva provedena v pořízení pro případ smrti s datem dřívějším, je nutné posuzovat tuto volbu práva v souladu s přechodnými ustanoveními ZMPS dle dosavadní úpravy, která volbu práva pro dědické poměry nepřipouštěla, jako neplatnou.38 Toto platí však pouze v případě, že by zůstavitel, který takto zvolil rozhodné právo, zemřel před 17. srpnem 2015. Jestliže se zůstavitel dožije účinnosti nařízení o dědictví, i volba práva učiněná před 1. lednem 2014 bude s největší pravděpodobností platná.
Přechodná ustanovení nařízení o dědictví jsou koncipována odlišně a jejich význam nelze z hlediska praxe rozhodně považovat za marginální.39 Jejich účelem je, aby i dříve projevená vůle zůstavitele ohledně uspořádání jeho dědických poměrů byla respektována. Dle čl. 83 odst. 1 se nařízení sice použije na pozůstalostní řízení po zůstaviteli, který zemřel po 17. srpnu 2015 (včetně), nicméně dle čl. 83 odst. 2 je možné platně zvolit rozhodné právo již před tímto datem. Volba práva učiněná před účinností nařízení je platná, jestliže jsou naplněny požadavky, které na volbu práva klade nařízení o dědictví (tedy, jestliže je volba práva v souladu s čl. 22, čl. 24 odst. 2 a čl. 25 odst. 3) nebo požadavky, které na volbu práva klade vnitrostátní úprava mezinárodního práva soukromého státu, jehož byl zůstavitel občanem nebo kde měl obvyklý pobyt ke dni volby práva. Jestliže tedy zůstavitel pořídí pro případ smrti po účinnosti nového ZMPS, ale před účinností nařízení o dědictví a zvolí v souladu s § 76 odst. 4 nebo odst. 5 ZMPS jako rozhodné právo státu svého obvyklého pobytu v té době, bude dědickým statutem v pozůstalostním řízení zahájeném po 17. 8. 2015 právní řád obvyklého pobytu zůstavitele k momentu pořízení pro případ smrti, ačkoliv samo nařízení takovou možnost volby práva nepřipouští.
Ne zcela jednoznačná je odpověď na otázku, jak posuzovat volbu práva v pořízení pro případ smrti, které bylo učiněno předtím, než nařízení o dědictví vstoupilo v platnost, tedy před 16. srpnem 2012. Čl. 83 odst. 2 nařízení o dědictví v tomto ohledu neobsahuje žádné výslovné omezení. Respektována by proto dle mého názoru měla být i volba práva provedená před tímto datem.
Velmi významné je ustanovení čl. 83 odst. 4 nařízení o dědictví, které zakotvuje fikci volby rozhodného práva. Jestliže bylo pořízení pro případ smrti učiněné před 17. srpnem 2015 a zůstavitel v něm neprovedl volbu práva, považuje se za zvolené rozhodné právo pro dědění jeho lex patriae (tedy právo, které by si zůstavitel na základě čl. 22 nařízení o dědictví mohl zvolit), jestliže učiněné pořízení pro případ smrti je s tímto právem v souladu. Jedná se opět o určitý korektiv odklonu od tradičního hraničního určovatele státní příslušnosti ke kritériu obvyklému pobytu v základní kolizní normě pro dědické poměry. Formulace tohoto ustanovení je výrazem snahy o respektování zůstavitelovy vůle, který v době vyhotovení pořízení pro případ smrti plánoval úpravu dědických poměrů s největší pravděpodobností dle legis patriae, které je dle národních kolizních norem i dnes často jediným dědickým statutem. Přechodná ustanovení nařízení o dědictví jsou formulována takovým způsobem, aby v případech, kdy zůstavitel aktivně, byť nepřímo, projevil svou vůli ohledně uspořádání svých dědických poměrů, nedošlo ke změně dědického statutu s účinností nařízení o dědictví.40
Vzhledem ke skutečnosti, že možnost volby práva připouští jak ZMPS, tak i nařízení o dědictví, je do účinnosti nařízení o dědictví vhodné koncipovat doložku o volbě práva obecně bez odkazu na ustanovení příslušného právního předpisu. V případě, že by volba práva byla provedena s odkazem na čl. 22 nařízení o dědictví a zůstavitel by zemřel před 17. srpnem 2015, existuje určité riziko, že by tato volba práva nemusela být považována za volbu platně provedenou v souladu s vnitrostátní právní úpravou. Neutrální znění tuto právní nejistotu minimalizuje.41 Domnívám se, že by volba rozhodného práva, která je jasným projevem vůle zůstavitele a která splňuje požadavky ZMPS, měla být považována za platnou i v případě výslovného odkazu na čl. 22 nařízení o dědictví.
IV. Závěr
Volba dědického statutu je z našeho pohledu velmi významnou změnou i přesto, že je ze strany zákonodárců velmi omezena. Volbu rozhodného práva pro dědické poměry připouští jak nově přijatá národní právní úprava mezinárodního práva soukromého, tak na dveře klepající nařízení o dědictví. Díky ZMPS si na tento nový aspekt kolizní úpravy dědického práva zvykáme již nyní, s určitým předstihem před některými jinými členskými státy EU (např. Německem), které si počkají až na účinnost nařízení o dědictví.
Možnost volby dědického statutu ze strany zůstavitele otevírá zcela nové možnosti plánování dědictví. Zůstavitel by měl proto velmi pečlivě zvážit, který z v úvahu přicházejících právních řádů by jeho představám o uspořádání dědických poměrů vyhovoval nejlépe. I v případě českých občanů proniká mezinárodní prvek do dědických poměrů stále častěji. Již není zcela nepředstavitelné, aby se Češi na důchod odstěhovali do zahraničí nebo aby vlastnili třeba byt v Chorvatsku či na Floridě. Významná a v řadě případů klíčová bude v tomto ohledu role notářů, kteří by své klienty měli o možnosti volby rozhodného práva informovat a poskytnout jim kvalifikovanou právní radu, což v případě mezinárodního dědictví může často znamenat i nezbytnou konzultaci s kolegou ve státě, jehož právní řád přichází v úvahu jako rozhodný.
Možná je přehnané tvrdit, že volba práva se nyní objeví v každé závěti či jiném pořízení pro případ smrti. Ale asi již není přehnané tvrdit, že bude-li pro případ smrti pořizováno za přítomnosti notáře, měl by odpovědný a pečlivý notář upozornit na existenci možnosti volby práva i českého občana, jehož dědické poměry v dané době nevykazují žádný vztah k zahraničí. Jedna věta, ať již ve formulaci pozitivní či negativní volby práva v rámci pořízení pro případ smrti přinese jak zůstaviteli, tak dědicům právní jistotu, že dědické poměry po smrti zůstavitele budou uspořádány opravdu tak, jak si za svého života přál. Jestliže by zůstavitel při plánování dědictví vycházel z české právní úpravy dědického práva, pořídil pro případ smrti před účinností nařízení o dědictví a zemřel za jeho účinnosti, vycházelo by se v souladu s přechodnými ustanovení nařízení o dědictví z fikce volby českého práva, i kdyby ji neprovedl. Jestliže by však stejným způsobem bylo pořízeno pro případ smrti v době účinnosti nařízení o dědictví, bylo by možné sice uvažovat o konkludentní volbě práva ze strany zůstavitele, nicméně na úkor právní jistoty a s rizikem, že pozůstalost nebude mezi dědice rozdělena tak, jak si zůstavitel přál a plánoval. V případech dědických poměrů s mezinárodním prvkem by se proto doložka o volbě rozhodného práva (ať pozitivní nebo negativní) měla přeci jen stát standardní součástí pořízení pro případ smrti. n
1 EINSELE, Dorothee. Rechtswahlfreiheit im Internationalen Privatrecht. Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht. Mohr Siebeck. 1996. Band 60. Heft 3. s. 418.
2 EINSELE. s. 423.
3 FOBLETS, Marie-Claire. Conflicts of Law in Cross-Cultural Family Disputes. Choice-of-Law in a time of unprecedented mobility, Retfaerd (Scandinavian Journal of Sociology of Law). 1997, Nr. 76,20. s. 54.
4 Např. Haagský protokol o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti z roku 2007.
5 Např. nařízení o právu rozhodném pro rozvod či rozluku manželství nebo nařízení o dědictví
6 Nově např. i ZMPS.
7 JAYME, Erik. Party Autonomy in International Family and Succession Law: New Tendencies. Yearbook of Private International Law, 2009, sellier.european law publishers, Vol. 11, s. 3.
8 Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „dosavadní ZMPS“).
9 Convention of 1 August 1989 on the Law Applicable to Succession to the Estates of Deceased Persons.
10 „A person may designate the law of a particular State to govern the succession to the whole of his estate. The designation will be effective only if at the time of the designation or of his death such person was a national of that State or had his habitual residence there.“
11 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „nařízení o dědictví“).
12 Loi portant le Code de droit international privé. Dostupný z: http://www.ejustice.just.fgov.be/cgi_loi/change_lg.pl?language=fr&la=F&cn=2004071631&table_name=loi; neoficiální anglický překlad dostupný z: [citováno 2014-07-02] http://www.ipr.be/data/B.WbIPR%5BEN%5D.pdf.
13 „Une personne peut soumettre l‘ensemble de sa succession au droit d‘un Etat déterminé. La désignation ne prend effet que si cette personne possédait la nationalité de cet Etat ou avait sa résidence habituelle sur le territoire de cet Etat au moment de la désignation ou du décčs. Toutefois, cette désignation ne peut avoir pour résultat de priver un héritier d‘un droit ŕ la réserve que lui assure le droit applicable en vertu de l‘article 78. La désignation et sa révocation doivent ętre exprimées dans une déclaration revętant la forme d‘une disposition ŕ cause de mort.“
14 Legge 31 maggio 1995, n. 218, Riforma del sistema italiano di diritto internazionale privato. Dostupný z: [citováno 2014-07-02] http://www.altalex.com/?idnot=1178.
15 „Il soggetto della cui eredità si tratta può sottoporre, con dichiarazione espressa in forma testamentaria, l‘intera successione alla legge dello Stato in cui risiede. La scelta non ha effetto se al momento della morte il dichiarante non risiedeva più in tale Stato. Nell‘ipotesi di successione di un cittadino italiano, la scelta non pregiudica i diritti che la legge italiana attribuisce ai legittimari residenti in Italia al momento della morte della persona della cui successione si tratta.
16 Ustawa z dnia 4 lutego 2011 r. Prawo prywatne międzynarodowe. Dostupný z: [citováno 2014-07-02]http://prawo.legeo.pl/prawo/ustawa-z-dnia-4-lutego-2011-r-prawo-prywatne-miedzynarodowe/rozdzial-2_osoby-fizyczne/?on=16.05.2011. Neoficiální anglická verze dostupná z: [citováno 2014-07-02]http://pil.mateuszpilich.edh.pl/New_Polish_PIL.pdf.
17 Neoficiální anglický překlad dostupný z: [citováno 2014-07-02] http://cjcl.oxfordjournals.org/content/1/1/185.full
18 GRYGAR, Jiří a GRYGAR, Eduard. Komentář k § 77. In: Pauknerová M., Rozehnalová N., Zavadilová M. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Wolters Kluwer ČR, 2013. s. 511.
19 SVOBODA, Jiří. Komentář k § 77. In: Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha 2014, C. H. Beck, s. 437.
20 GRYGAR, Jiří a GRYGAR, Eduard. Komentář k § 77. In: Pauknerová M., Rozehnalová N., Zavadilová M. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha 2013, Wolters Kluwer ČR, s. 511.
21 SVOBODA, Jiří a LESZAY, Lenka. Návrh nařízení Rady (ES) o rozhodném právu, o pravomoci, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech dědictví a závětí, Ad Notam, 2008, 2, s. 55
22 Čl. 20 nařízení o dědictví.
23 STEINMETZ, Alexander a LÖBER, Jan a ALCÁZAR, Rocío García. Die EuErbVO und ihre Anwendbarkeit in Mehrrechtsstaaat Spanien. ZEV, 2013, s. 535–539.
24 Capítulo V, Artículo 13 – 14, Código Civil (španělský občanský zákoník).
25 Čl. 20 nařízení Řím I a čl. 24 nařízení Řím II.
26 DUTTA, Anatol. Das neue internationale Erbrecht der Europäischen Union – Eine erste Lektüre der Erbrechtsverordnung. FamRZ, 2013. s. 4-15.
27 DÖBEREINER, Christoph. (Bindende?) Rechtswahlen nach der EU-Erbrechtsverordnung. DNotZ, 2014, s. 323-340.
28 Jiného názoru – nutnosti vymezení konkrétního zvoleného právního řádu – je např. MÜLLER-LUKOSCHEK, Jutta. Die neue EU-Erbrechtsverordnung. zerb verlag. Bonn 2013. s. 94.
29 KÖHLER, Andreas. Komentář k § 22 nařízení o dědictví. In: Kroiß / Horn / Solomon (eds.). Nachfolgerecht. NOMOS. 2014.
30 Recitál (37) preambule nařízení o dědictví.
31 § 1496 občanského zákoníku.
32 ŠEŠINA, Martin a WAWERKA, Karel. Komentář k § 1496. In: Švestka J.; Dvořák, J.; Fiala J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV (§ 1475 až 1720). Praha 2014, Wolters Kluwer, a.s., s. 78.
33 LORENZ, Stephan. Internationaler Pflichtteilsschutz und Reaktionen des Erbstatuts auf lebzeitige Zuwendungen. In: Dutta/Herler. Die Europäische Erbrechtsverordnung. C.H.Beck: 2014, s. 120.
34 BĚLOHLÁVEK, Alexander J.: Výhrada veřejného pořádku hmotněprávního a procesního ve vztazích s mezinárodním prvkem. Právník, 11, 2006, s. 1267 a násl.
35 Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a úředních listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení ze dne 14. 10. 2009. KOM(2009)154 v konečném znění.
36 Např. DÖRNER, Heinrich. EuErbVO: Die Verordnung zum Internationalen Erb- und Erbverfahrensrecht ist in Kraft! ZEV, 2012, s. 505–513; SIMON, Ulrich a BUSCHBAUM, Markus. Die neue EU-Erbrechtsverordnung. NJW, 2012, 2393-2398.
37 „(26) Nic by v tomto nařízení nemělo bránit soudu uplatnit mechanismy určené pro řešení obcházení zákona, jako je fraude à la loi v rámci mezinárodního práva soukromého.“
38 ZAVADILOVÁ, M. a BELLOŇOVÁ, P. In: In: Pauknerová M., Rozehnalová N., Zavadilová M. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha 2013, Wolters Kluwer ČR, s. 820.
39 SCHOPPE, Christoph. Die Übergangsbestimmungen zur Rechtswahl im internationalen Erbrecht: Anwendungsprobleme und Gestaltungspotential. IPRax, 2014. 1. s. 27.
40 SCHOPPE, Christoph. Die Übergangsbestimmungen zur Rechtswahl im internationalen Erbrecht: Anwendungsprobleme und Gestaltungspotential. IPRax, 2014. 1. s. 27
41 SCHOPPE, Christoph. Die Übergangsbestimmungen zur Rechtswahl im internationalen Erbrecht: Anwendungsprobleme und Gestaltungspotential. IPRax, 2014. 1. s. 30.
- Štítky:
- 2014