Pavel Svoboda: „Nedostatek vlastenectví znamená nedostatek národního a státního pojiva.“

JUDr. et Ing. Ondřej Klička, vedoucí redaktor Ad Notam, notář v Praze

 

AD NOTAM PŘINÁŠÍ ROZHOVOR S doc. JUDr. Pavlem Svobodou, Ph.D., D.E.A., jedním z nejvýraznějších českých politiků působících v evropském parlamentu.

 

 

Pane poslanče, nejprve mi dovolte, abych Vám poděkoval, že jste si udělal čas na rozhovor pro náš časopis. Rád bych Vám poblahopřál ke zvolení do funkce poslance Evropského parlamentu. Jistě jste proto velmi vytížen. Můžete mi, prosím, sdělit Vaše první zkušenosti s funkcí europoslance?

„Měl jsem to trochu náročnější, protože jsem předtím nebyl poslancem na české úrovni a rovnou jsem se stal evropským poslancem. Nadto jsem byl katapultován do funkce předsedy výboru pro právní záležitosti. Snažím se zorientovat v terénu. Výbor pro právní záležitosti je něco, čemu obsahově alespoň zčásti rozumím. Nemám proto nejistotu v odbornosti. Musím se ovšem naučit procedury.“

 

Co Vás na funkci překvapilo příjemně?

„Většina poslanců tam je proto, že se chtějí domluvit. Na rozdíl od toho, jak vnímám českou politickou scénu, není v Evropském parlamentu snaha vítězit 10:0, ale třeba jen 6:4, nejde zde o to zadupat protivníka do země, panuje určitý respekt k postojům jiných politických frakcí. Politika je politika i tam, ale snaha domluvit se patří ke kultuře politiky, kterou bychom potřebovali i tady.“

 

A co negativní zkušenosti?

„Negativních věcí mohu vyjmenovat hned celou řadu. Ani Evropský parlament není prost extrémistů zleva či zprava. Když Nigel Farage mává britskou vlajkou a Marine Le Penová hovoří o velikosti Francie, nejste si jist, zda jste v Evropském parlamentu. Nic proti velikosti Francie, ale jsme tam právě proto, abychom budovali mosty mezi jednotlivými národy, aby samochvalné bití se do prsou a zveličování vlastního státu a národa nepřerostlo ve válečný konflikt. Proto je tu Evropský parlament. Aby spolu lidé mluvili a nevjížděli si do vlasů. Někteří politici toto nepochopili a mají dojem, že jsou v parlamentu národním.“

 

Jak už jste zmínil, jste v čele právního výboru.  Co tato funkce obnáší?

„Řídím práci relativně malého výboru. Členů je 25 a jsou to většinou právníci, takže máme méně ideologických a více odborných diskusí. To je na práci v tomto výboru příjemné. Samozřejmě moje funkce nese určité povinnosti navíc, za které nejsem nejen finančně ohodnocen, ale vytěžují i časově. Je s podivem, že najednou mám v Evropě mnoho ‚přátel‘, o kterých jsem ani netušil. Mnoho sdružení a neziskových organizací se mnou chce probrat své záležitosti. Právní výbor má relativně velké horizontální pravomoci, které mohou zasahovat do práce i ostatních výborů. Proto je ‚velmi oblíben‘. Znamená to také, že jsem povinen právní výbor zastupovat i na mezinárodních fórech a konferencích.“

 

Jak vypadá Váš pracovní den v Bruselu?

„Vyznačuje se malou ranní poradou s týmem spolupracovníků. Pak začínají schůzky buď s kolegy z Evropského parlamentu anebo se sekretariátem výboru. Připravujeme práci výboru. Z titulu své funkce jsem povinen vést jednání takzvaných koordinátorů. Jak jistě víte, Evropský parlament se vnitřně dělí na politické frakce. V každém výboru má každá z frakcí, je-li ve výboru zastoupena, svého koordinátora. Ti předjednávají rozhodnutí, takže formální rozhodování ve výboru je potom hladší. Výrazným vrcholem mé činnosti je, pokud v daný den zasedá výbor.“

 

A co štrasburské dny?

„Ty se velmi liší, protože se ve Štrasburku jedná a hlasuje v plénu. Štrasburské dny pracovně začínají v osm ráno a končí v deset večer. Je to velmi intenzivní.“

 

Jaké cíle jste si v Evropském parlamentu vytyčil?

„Sleduji dva směry. V prvé řadě odborný, neboť chci být dobrým předsedou právního výboru. To je absolutní priorita. Chci pohnout dopředu některými agendami, které jsou v kompetenci výboru, ať už se jedná o sbližování smluvního práva nebo uznávání veřejných dokumentů mezi členskými státy navzájem. Čeká nás také velká revize autorského práva, což je moje oblíbená oblast. Počátky mé právní kariéry byly spojeny právě s autorským právem. Mimochodem, velmi mě těší, že budu moci v právní oblasti spolupracovat s Věrou Jourovou, která na straně komise bude mít mnoho z té agendy ve své kompetenci.“

 

A druhý směr?

„To je politická část. 18 procent účasti ve volbách do Evropského parlamentu znamená, že je v České republice potřeba odvést mnoho práce. Vysvětlovat, na co je Evropská unie dobrá a co dělá Evropský parlament. Že Unie nejsou jenom žárovky, banány a okurky, ale že se tam děje mnoho dobrého. O tom média většinou nechtějí hovořit.“

 

Jak důležitá je pro Evropu jednotnost a jak to obohacuje odlišnost jednotlivých národů?

„Krásně to vyniká na srovnání latinských hesel USA a EU. Evropa má za heslo ‚Unitas in diversitate‘ – jednotná v rozmanitosti. Amerika má ‚E pluribus unum‘ – z mnohého jedno. Je tu vidět, že EU chce respektovat individuální povahu, citlivosti, kulturní bohatství jednotlivých členských států a chce země přivádět dohromady jen, pokud je to možné a nebude to na škodu rozmanitosti. Zatímco z amerického hesla je evidentní směřování k vytvoření jednotného státu, v Evropě to tak není a ani být nemůže. V Lucemburku je muzeum Roberta Schumanna, ‚otce zakladatele‘. Deset let po zahájení integračního procesu mu položili otázku, zda, kdyby mohl znovu tento proces zahájit znovu, by něco udělal jinak. On řekl, že by začal od kultury. Zmiňuji to kvůli 18 procentům volební účasti. Možná pan Schumann po deseti letech integrace pochopil, že srdce Evropanů si evropský projekt nezíská ani volným pohybem zboží a kapitálu, ale že to chce něco jiného. Podporovat evropskou kulturu a na tom osvětlovat, v čem je náš civilizační prostor odlišný od zbytku světa. Na volném pohybu zboží a kapitálu si to člověk neuvědomí.“

 

Existují v evropském právu meze, pokud jde o jeho sjednocování?

„Meze leží v určitých citlivostech a národních specifikách tak, jak si je státy ve své právní historii vybudovaly. Otázka je, zda jsou všechna specifika vždy nutná a zda by neměly v konkrétních případech dostat přednost lepší propojení a celoevropská právní jistota. Mám na mysli například to, že si v Itálii můžete dát na auto hypotéku. Když si pak Čech v Itálii koupí ojeté auto, může být nemile překvapen. Meze integrace spočívají také v důvěře a ochotě států svěřit Unii velké úkoly. Evropská unie by měla být velká ve velkých věcech a malá v malých věcech, jak to řekl dosluhující předseda Evropské komise Barosso. To zatím není. Konflikt na Ukrajině jasně ukazuje, že EU nemá vybudovány nástroje odpovědí na tyto silové a krizové momenty. To je jeden ze směrů, kde by měla evropská integrace nadále pokračovat a prolamovat dosavadní limity.“

 

Notáři v uplynulých staletích přispívali svou činností k právní jistotě všech právních subjektů. V novodobé historii hrají v České republice notáři významnou roli například v oblasti obchodních vztahů. Kompetence notářů se mají rozšířit o zápisy do veřejných rejstříků, což přispěje k urychlení a zjednodušení celého procesu a odlehčení přetížené justice. Vnímáte tyto kroky jako pozitivní?

„Samozřejmě. Tyto kroky, které do rukou jiných právních odborníků svěřují úkony, které nemusí nutně vykonávat soud, a tím pádem přispívají k tomu, že se český občan lépe a rychleji domůže spravedlnosti, jsou samozřejmě pozitivní věc. Ne že by Evropská unie chtěla do notářské praxe zasahovat, ale i ona může přispívat k tomuto cíli, například již zmíněnými veřejnými dokumenty, pokud jde o jejich uznávání po celé Evropě. To jistě pomůže notářům v jejich praxi v přeshraničních případech.“

 

Má náš národ dostatek evropského sebeuvědomění a evropského sebevědomí?

„Obávám se, že tady máme problém... Český národ nemá dost sebeuvědomění jako takového, natož aby měl evropské. V našem národě chybí vlastenectví. Vlastenci jsme, když náhodou vyhráváme v hokeji nebo ve fotbale. Tím to v podstatě končí. Nedostatek vlastenectví znamená nedostatek národního a státního pojiva. To má řadu důsledků. Za prvé korupce. Když nemáme společný zájem a nejsme ochotni ho společně prosazovat, existuje prostor pro korupci, protože v důsledku toho zde jsou jen individuální zájmy, a to vyvolává nabídku i poptávku v korupčních vztazích. Když nemáme společný zájem a nevíme, co chceme jako stát, ovlivňuje to samozřejmě i naši pozici v Evropské unii. Na rozdíl od České republiky tam totiž každý ví, co chce a prosazuje to. V tom si státy rozumí a k tomu konec konců Evropská unie také slouží. Když do toho přijde Česká republika a ukáže se, že neví, co chce, stává se nesrozumitelnou. Vzpomeňme si jen na ideu, aby si budoucí předseda Evropské komise sám vybral českého eurokomisaře. Z toho, že mají různé státy v některých oblastech rozdílné zájmy, vyplývá, že do orgánů Evropské unie chtějí dosadit konkrétní osoby, které budou schopny tyto zájmy prosazovat. Vzpomeňme na Velkou Británii. Velká Británie si dokázala prosadit svého člověka ze City, který bude mít na starosti bankovní otázky. To je příklad úspěšného členského státu. Pokud nebude existovat, naše evropské sebeuvědomění, bude to mít i důsledky v našem postavení v rámci Evropské unie. Evropu budeme vnímat tak, že nás nebere vážně. Ale jak nás má Evropa brát za partnera, když nevíme, co chceme,  a jen si stěžujeme.“

 

Od roku 2001 jste docentem pro obor evropské právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Význam evropského práva je stále větší. Jak velký zájem mezi studenty o tento obor je? A nakolik je vnímán jako prestižní?

„Evropské právo je povinnou součástí studia práva na právnické fakultě a přes dvacet let tam existuje samostatná katedra tohoto oboru. Student na výběr nemá. Zájem o evropské právo mezi studenty je. Mladá generace pochopila možnosti, které jim evropské právo při budoucí praxi poskytuje. Nicméně rozhodně nechci tvrdit, že je to stěžejní obor právnické fakulty. Obávám se, že je to přirozeně doplňkový obor, který navazuje na znalosti ze základních oborů práva soukromého i veřejného.“

 

Jací jsou dnes studenti?

„Nemyslím si, že se studenti změnili. Jsou dobří i špatní, studenti se zájmem i ‚flinkové‘. V tom se studentská povaha moc nezměnila oproti době mých studií. Změna snad nastala v tom, že studenti jsou daleko sebevědomější, než jsme byli my, a mají větší rozhled. Informace si okamžitě ověřují na internetu, což není vždy příjemné. Na studium hledí s ohledem na své budoucí uplatnění a jsou tak pragmatičtější. Co jsme také v našich dobách neměli je, že při škole často pracují a na studia si vydělávají. To je bohužel odvádí od studia samotného, ale je to součást reality.“

A vnímáte v posledních letech jejich přístup k právu a životu?

„Určitě. Začali být pragmatičtí. My jsme byli rádi, že jsme se dostali na právnickou fakultu a v tu chvíli jsme se dali do studia. Oni to mají jako jednu z otevřených možností, které neustále přehodnocují. Jsou daleko flexibilnější a asi je to dobře. Nakonec to vytváří zpětné tlaky i na fakultu, aby byla kvalitnější a vycházela vstříc jejich budoucím praktickým potřebám. To je rozhodně něco, co alespoň pražská fakulta hodně potřebuje.“

 

V minulosti jste pracoval pro řadu neziskových subjektů. Co Vás vedlo k rozhodnutí pro tento sektor pracovat?

„Moje uplatnění v neziskových subjektech bylo spojeno s mými zájmy a koníčky. Směřovalo k tomu, že nejsem jenom právník, ale mám i další záliby. Protože to umožňovaly mé časové možnosti, rozhodl jsem se tento čas věnovat neziskovému sektoru. Uvědomuji si, že se musí spousta dobra udělat bez peněz a nesmí se čekat na odměnu. Tento svět totiž neodměňuje vše, co je zapotřebí, penězi. Neziskový sektor je mízou občanské společnosti a občanskou angažovanost tento stát velice intenzivně potřebuje.“

 

Jaký je zásadní rozdíl mezi fungováním neziskových subjektů u nás a v jiných zemích EU?

„Alespoň na západ od Šumavy se neziskovému sektoru trochu více přeje. V tom smyslu, že je brán vážněji, jsou mu vytvářeny i lepší podmínky pro hospodaření. Mám na mysli různé režimy daňových asignací. Vypadá to, jako kdybychom u nás měli strach, aby nám neziskový sektor nepřerostl přes hlavu. Naproti tomu jsou některé aspekty neziskového sektoru, které by na západě pravděpodobně nepodporovali, například možnost pětičlenných ekologických skupin blokovat stavbu dálnice, a tak podobně. Neumíme se s tím rychle vypořádat ve prospěch veřejného zájmu.“

 

Na závěr bych se rád dostal k Vaší velké zálibě, duchovní hudbě. I ta má evropský rozměr. Naše čtenáře bude jistě zajímat, že jste mimo jiné vydal sbírku evropských koled – Zpěvy doby vánoční, Zpěvy vánoční Evropy anebo Duchovní a světské kánony. Hudba patří k tomu, co nás Evropany spojuje a odráží naše společné kulturní kořeny. Současně probouzí v člověku lepší stránku.

„To jste mě dostal. Od časopisu Ad Notam bych takovou otázku nečekal. Nad tématem duchovní hudby bychom mohli strávit mnoho hodin. Je zajímavé přemýšlet o tom, že hudba tak, jak se vyvíjela v Evropě, souvisí s úctou k jednotlivci, tedy s něčím, co pochází z křesťansko-židovských kořenů. Úcta k jednotlivci vede ke svobodě myšlení a ta má konkrétní projevy v hudbě. Musíme se ptát, jak je možné, že se vícehlasá hudba, polyfonie, tedy hudba, která dává smysl ve vertikálním i horizontálním smyslu, rozvinula jen v evropském prostoru. Ve vedlejších civilizačních prostorech se taková hudba nevyskytuje.“

 

Co podle Vás o lidech duchovní hudba vypovídala v minulosti a o čem vypovídá dnes?

„Existuje současná tvorba i v oblasti duchovní hudby, tak jako v jiných oblastech hudby. S ústupem církevního života duchovní hudba přestává hrát roli, kterou hrála v předchozích stoletích. Musíte se vžít do situace středověkého člověka, který přišel z bahnité ulice do gotické katedrály, kde na něj spustili krásnou polyfonii. V tu chvíli si mohl myslet, že již je v nebi. Rozvoj a demokratizace hudby, její dostupnost všem, toto specifikum liturgické hudby odstranily. Přesto vidíme, že duchovní hudba a témata, která jsou v ní obsažena, provokují skladatele bez ohledu na historickou epochu. Témata o smyslu člověka, proč tu je a proč má zemřít, provokují dobré tvůrce i dnes. Moderní duchovní hudba se tak dožívá skvělých děl od současných tvůrců. Měli byste se například seznámit s Requiem skladatele Andrewa Lloyda Webbera, který je především známý svými muzikály. Připomenu také Estonce Arvo Pärta, který svým hudebním minimalismem okouzluje hudební publikum po celém světě, a to hudbou vzešlou z pravoslavné tradice. A v tomto výčtu bych mohl pokračovat dál a dál.“

 

Vážený pane docente, velmi Vám děkuji za rozhovor.

• Štítky:
• 2014