Dějiny notářství v českých zemích

prof. JUDr. Antonín Ignác Hrdina, DrSc.

 

Na výbornou publikaci Stanislava Balíka a kol. Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Praha: ČAK, 2009) volně navazuje kniha Dějiny notářství v českých zemích téhož autora s přiměřeně obměněným kolektivem (Marie Bláhová, Petra Krtková, Hana Šatánková, Barbora Pelzlová, Vendulka Valentová, Libuše Stehlíková, Ondřej Holub, Karel Wawerka, Vít Vlnas, Karel Schelle a Martin Šešina). Kniha je vybavena řadou krásných barevných i černobílých reprodukcí, které spolu s vynikající grafickou úpravou provedenou Tomášem Coufalem ještě zvyšují její už tak vysokou atraktivnost.

 

 

 

Kniha je po úvodu vymezujícím pojmy notář a pojmy související rozčleněna chronologicky na devět oddílů a sleduje dějiny notářství v českých zemích od jeho počátků (I) přes dlouhé období od husitských dob (1419) až po revoluční rok 1848 (II), a dále po jednotlivých časových úsecích lemovaných vesměs významnými státoprávními událostmi: od roku 1848 do přijetí nového předlitavského notářského řádu roku 1871 (III); od roku 1871 do zániku podunajské monarchie roku 1918 (IV); v období první republiky v letech 1918 – 1938, kdy byli notáři jednoznačně považováni za součást společenské elity (V); v období druhé republiky (1938 – 1939) a protektorátu Böhmen und Mähren (1939 – 1945), kdy protektorátními předpisy byli postiženi prakticky jen notáři židovského původu (VI); v období tzv. „limitované demokracie“ v letech 1945 – 1948 (VII) a konečně v době od nástupu tzv. „socialistického práva“ (1948), kdy bylo notářství postupně socializováno, až do rozpadu československé federace koncem roku 1992, kdy také došlo k re-privatizaci notářství (VIII). Poslední oddíl (IX) je věnován současnosti od vzniku samostatné České republiky (1993) až do roku 2002.

Tyto spíše obecně pojaté historické oddíly jsou „vertikálně“ proloženy čtrnácti statěmi, které se věnují specializovaným tématům: především jde o biografické medailony významných českých notářů (Jindřich Vlach, Jindřich z Isernie, Jan Nepomucký atd. až po současnost); speciálně je pojednáno o těch, kteří se věnovali spisovatelství nebo kteří stáli v letech 1871 – 1945 jako prezidenti v čele notářských komor, přičemž není zapomenuto ani na české ženy-notářky. Dále se jedná o notářské „reálie“ (listiny, notářské formuláře, notářskou latinu, notářské tarify, notářské časopisy atd.). Samostatně je pojednáno i o postavení notáře jakožto soudního komisaře a o sídle Notářské komory České republiky. Snad mohla být alespoň stručně zmíněna i činnost církevních notářů na biskupských kuriích a u církevních soudů v novověku – zmínky o nich se v publikaci totiž naposledy objevují ve II. oddílu. Také lze litovat, že publikace není opatřena personálním rejstříkem.

 

Publikace Stanislava Balíka a jeho kolektivu je první takového rozsahu na toto téma, a už tím se stane nepostradatelnou pomůckou těch, kteří se zabývají českými právními dějinami obecně a dějinami českého notářství zvláště. Pro ostatní se stane vítaným zdrojem informací o výkonu notářského povolání v Čechách.

 

Navíc se tam dočtou věci, které do té doby asi netušili – jako např. že sbírka formulářů původem jihoitalského a v Čechách usazeného ghibellina a notáře Jindřicha z Isernie obsahuje i „formuláře erotických listů, svědčících o nevázanosti mravů ve vyšších společenských kruzích v Čechách za Přemyslovy vlády“ – míněn Přemysl Otakar II. (s. 39); že Leonardo da Vinci byl původně předurčen k notářské dráze, jíž vykonával jeho otec (s. 48); že právnicky vzdělaný Karel Hynek Mácha pracoval nějaký čas v Litoměřicích ve funkci jakéhosi „notářského koncipienta“ (s. 59n); že libreto pro Dvořákovu operu „Tvrdé palice“ napsal pardubický a poté vinohradský notář – Josef Štolba (s. 85); že právnicky vzdělaný Bohumil Hrabal, ač sám nebyl notářem, část života strávil v notářské kanceláři a že jedna jeho povídka z knihy Pábitelé nese název „Notář“ (s. 86); že ještě více než 30 let po smrti Jaroslava Vrchlického nebylo dokončeno pozůstalostní řízení po něm (s. 126); že ústecko-orlický notář Hugo Patsch v pražské Živnobance „vybral safe a vzav s sebou vybrané cenné papíry a valutu ze životních pojistek, uprchl“ (s. 127); že ždánický notář v druhé pol. 19. stol. Martin Kříž byl významným českým speleologem (s. 151) atd. atd.

 

Když se v Čechách řekne „notář“, většině právních laiků se (zcela podle metody Čapkova doktora Rouse) bezprostředně vybaví notář Sakumpak ze Chevallierových Zvonokos, „hnusný, pokrytecký držmíšek, děsný krkoun a hamižník, zkrátka odporný chlap, který prý nikdy nikomu nezištně neporadil a který ve svém zájmu co nejvíce zašmodrchává rodinné záležitosti zvonokoských občanů“ (G. Chevallier, Zvonokosy, Praha 1961, s. 69). A díky říšskému hraběti Františku Antonínu Šporkovi je u nás známa dokonce kreace „pekelného notáře“ Ficli-Pucliho, personifikace to vší notářské špatnosti, jejíž sochu pro hraběte vytvořil Matyáš Bernard Braun (dnes už je socha bohužel zničena a je známa jen ze soudobých rytin). Rád věřím, že publikace Stanislava Balíka a jeho autorského kolektivu (vedle obecného vědeckého přínosu) přispěje podstatným dílem i ke korigování těchto dnes už poněkud primitivních představ; a k tomu autorskému kolektivu upřímně a rád gratuluji.

 

Jistě – povolání notářů není tak atraktivní jako práce ostatních složek justice: advokátů, státních zástupců či soudců. Žádný notář se nemůže blýsknout brisantními projevy před porotou jako Perry Mason, žádný se neproslaví stíháním mafiánů jako Giovanni Falcone. Snad by se dalo říci, že práce notáře je spíše šedivá a do určité míry jednotvárná. Je ale stejně odpovědná, jako u ostatních právníků činných v justici, a to tím spíše, že zatímco soudu (a tím i advokátům) se lze často při troše štěstí vyhnout, styk s notářem v určitých životních situacích dnes nikdo nemůže obejít – zvláště v pozůstalostních řízeních. Sloužit té „paní se zavázanýma očima“ (Miroslav Zedníček) lze přece nejen v jednací síni, ale i v notářské kanceláři. A je-li to služba lege artis, pak můžeme souhlasit s bývalým prezidentem České notářské komory Karlem Batěkem, že totiž i notářství je (či spíše může být) „krásné povolání, jež jde...za ideou jistoty a zachování míru“ (s. 83).

Zpět