Evidence právních jednání pro případ smrti

Mgr. Šimon Klein, notářský koncipient JUDr. Jany Kleinové a JUDr. Ing. Ondřeje Kličky, notářů v Praze

 

ÚVOD

V některých zemích a kulturách patří sepsání závěti k dobrému tónu. Lidé tam sepíší závěť pro pořádek, jednoduše proto, že mají pocit, že se to sluší. Bez závěti tam umírají zpravidla jen lidé mladí, kterým ani nepřišlo na mysl, že by mohli zemřít. Je pak zřejmé, že pokud někdo zemře, pozůstalí předpokládají, že někde musí existovat závěť zůstavitele a takovou závěť třeba i aktivně hledají. V našem středoevropském prostředí však toto neplatí. Zde je pravidlem spíše to, že lidé závěti nepíší a majetkové poměry po své smrti přenechají zákonu. Pokud někdo závěť skutečně sepíše, pak k tomu zpravidla má důvod. Může to být důvod dobrý, špatný, nebo veskrze iracionální, jedno však tyto případy mají společné: zůstavitel chce, aby o jeho dědictví rozhodla jeho vlastní vůle a nikoli zákon.

 

Co však v případě, že taková závěť nebude nalezena, nebo snad dokonce v případě, že bude úmyslně zatajena? Mnohé zůstavitele taková myšlenka snad ani nenapadne, pokud však ano, musí to být noční můra. Jeho vůle a často i dosti silná touha upravit poměry po své smrti by byla zmařena, jeho majetek by se mohl dostat do jiných rukou, než si přál. Nikdo nikdy nezjistí, kolik závětí zůstalo schováno v šuplících pracovních stolů, ve skříňkách a skříních. Trezory některých notářů však dodnes obsahují závěti sepsané v třicátých či čtyřicátých letech minulého století. Závěti lidí, kteří pravděpodobně zemřeli v divokých letech, které následovaly a kdy nikdo nemohl nebo nechtěl informovat notáře, že jeho klient zemřel.

 

VZNIK A FUNGOVÁNÍ EVIDENCE PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ PRO PŘÍPAD SMRTI

Dnes již naštěstí zůstavitel není odkázán na dobrou vůli a snahu třetích osob o vypátrání závěti. V roce 2001 byla podle § 35a odst. 1 notářského řádu zřízena Centrální evidence závětí, vedená Notářskou komorou České republiky, v níž se evidovaly závěti, listiny o vydědění a listiny o odvolání těchto úkonů, které byly sepsány notářským zápisem nebo které notář přijal do úschovy. Do této evidence byly zaneseny nejen všechny závěti sepsané notáři a uložené u notářů po zřízení evidence, ale i všechny závěti starší, uložené v notářských trezorech. Od prvního ledna roku 2014 byla tato evidence v souvislosti s rekodifikací občanského práva rekonstruována a nově se jmenuje Evidence právních jednání pro případ smrti (dále též jen „evidence“). Podle § 35b odst. 1 a 2 notářského řádu se kromě závětí evidují též dovětky, dědické smlouvy, prohlášení o vydědění a prohlášení o tom, že dědic, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, pozůstalosti nenabude, přikázání započtení na dědický podíl, povolání správce pozůstalosti, smlouvy o zřeknutí se dědického práva a také listiny, jimiž se taková právní jednání ruší. Podrobně je evidence právních jednání pro případ smrti upravena v předpisu Notářské komory České republiky o Evidenci právních jednání pro případ smrti (dále též jen „předpis notářské komory“).

 

Jak tedy taková evidence v praxi funguje? Podle § 6 předpisu Notářské komory České republiky o Evidenci právních jednání pro případ smrti notář, který pořízení pro případ smrti sepsal, nebo který takovou listinu přijal do úschovy, zapíše do informačního systému evidence údaje uvedené v § 4 odst. 1 předpisu Notářské komory, tj.

 

a)   jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, je-li přiděleno, a trvalý pobyt pořizovatele; nemá-li trvalý pobyt, jeho bydliště,

b)   označení listiny,

c)   datum sepsání listiny, je-li v listině uvedeno,

d)   běžné číslo seznamu listin o právních jednáních pro případ smrti,

e)   jméno, příjmení a adresu notářské kanceláře notáře, u něhož je listina uložena.

Pokud je notář odvolán nebo zemře, převezme jeho úřad a tedy i listiny jiný notář. Údaj o tom se též promítne v evidenci údajů podle § 4 odst. 1 písmeno e) předpisu Notářské komory.

 

Jde-li o listinu o povolání správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, pak do evidence zapíše též jméno, příjmení, datum narození a bydliště správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, jedná-li se o fyzickou osobu, nebo obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo, jedná-li se o právnickou osobu. Evidence právních jednání pro případ smrti je podle § 2 předpisu Notářské komory neveřejná a k informacím o evidované závěti se nedostane ani policie, tím méně pak potenciální dědici.

 

Notář, který bude soudem podle § 100 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZŘS) pověřen úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti podle § 140 odst. 1 ZŘS v rámci předběžných šetření zjistí, zda je v evidenci Notářské komory evidováno pořízení pro případ smrti zůstavitele. V praxi to bude jedna z prvních věcí, které v řízení učiní. Podle § 4 odst. 2 předpisu Notářské komory se evidence dělí na část evidence o listinách o pozůstalosti, u nichž je známo datum narození pořizovatele, a na část evidence o závětech, které byly sepsány před 1. 1. 1993, u nichž datum narození pořizovatele není známo. Při vyhledávání v evidenci pak notář do informačního systému zadá jak datum narození, tak jméno a všechna známá současná i dřívější příjmení zůstavitele. Informační systém pak podle § 12 odst. 1 a 2 předpisu Notářské komory v listinách, u nichž je evidováno datum narození pořizovatele, vyhledává pouze podle tohoto data narození, v listinách, kde datum narození známo není, pak systém vyhledává pouze podle jmen. Na přesnost těchto vyhledávacích kritérií je proto třeba při jejich zjišťování i při jejich zadávání do informačního systému klást maximální důraz.

 

Notář pak z informačního systému dostane informace o všech evidovaných pořízeních pro případ smrti, jejichž pořizovatel má stejné datum narození jako zůstavitel. V předběžném šetření pak notář z informačního systému evidence obyvatel a ze sdělení pozůstalých zjišťuje, jaká jména a příjmení zůstavitel během svého života používal a tyto informace porovná se jmény zjištěnými z evidence právních jednání pro případ smrti. U starších listin, u nichž není známo datum narození pořizovatele, dostane notář údaje o všech evidovaných listinách, jejichž pořizovatel měl stejné jméno jako zůstavitel. Notář, který byl pověřen jako soudní komisař, pak požádá notáře, u něhož je listina uložena, aby do ní nahlédl a z jejího obsahu zjistil, zda může jít o listinu sepsanou zůstavitelem.

 

OMEZENÍ EVIDENCE PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ  PRO PŘÍPAD SMRTI

Evidence právních jednání pro případ smrti má však i své limity a úskalí. Předně je potřeba si uvědomit, že v informačním systému jsou evidovány pouze závěti sepsané českými notáři, nebo u českých notářů uložené. K informacím o závětích sepsaných u zahraničních notářů, nebo u nich uložených, se český notář tedy nedostane. Při dnešním způsobu života může toto dříve zcela marginální omezení působit potíže pořizovatelům, kteří žijí ve více zemích, nebo mají ve více zemích majetek. De lege ferenda je možné spekulovat o tom, že po datu účinnosti evropského nařízení č. 650/2012 o dědictví s mezinárodním prvkem a jistém sjednocení přeshraničních dědictví si praxe vyžádá, aby i evidence právních jednání pro případ smrti byly v rámci Evropské unie propojeny.

 

Další omezení, které se může dotknout řady pořizovatelů, je doba, kdy se pozůstalí dozvědí o obsahu závěti. Notáři se občas setkávají s tím, že závěti obsahují přání a příkazy pořizovatele ohledně jeho pohřbu. Soud podle § 138 odst. 1 a 2 ZŘS zahájí řízení a pověří notáře úkony v řízení o pozůstalosti buď na návrh toho, kdo si činí právo na pozůstalost, nebo bez návrhu, jakmile se o smrti zůstavitele dozví. V praxi však soud řízení zpravidla zahájí až na základě oznámení matričního úřadu, který soudu zašle úmrtní list. To každopádně bývá až po pohřbu zůstavitele a na veškerá ustanovení ohledně pohřbu je tak již pozdě.

 

Konečně je třeba si uvědomit, že pokud závěť, dovětek, nebo třeba listinu o vydědění zruším (např. novou závětí), neznamená to ještě samo o sobě, že tato listina bude z evidence odstraněna. Právě naopak, i takovou zrušenou závěť si notář pověřený vedením řízení o pozůstalosti musí vyžádat a zjistit její obsah. Pořizovatel ale nemusí chtít, aby se jeho pozůstalí dozvěděli, že nejprve chtěl, aby po něm dědil někdo jiný a později si to rozmyslel. Každý, kdo měl dědit z předchozí zrušené závěti, se navíc může pokusit napadnout platnost závěti pozdější a, pokud uspěje, bude dědit on. Do prvního ledna roku 2014 se bylo možné tomu bránit pouze u závětí, které byly sepsány ve formě veřejné listiny a u notáře uloženy. Takovou závěť mohl pořizovatel z úschovy kdykoli vyzvednout a informace o závěti poté byly z evidence vymazány. Závěti sepsané ve formě veřejné listiny však takto vyzvednout nešlo. Nově však podle § 1579 odst. 1 občanského zákoníku může pořizovatel požádat, aby mu byla závěť (nebo dovětek) sepsaná ve formě veřejné listiny vydána. Tím je závěť ze zákona zrušena a je z evidence vymazána. Stejně tak může podle § 1579 odst. 2 občanského zákoníku pořizovatel požádat, aby mu byla vydána závěť, která je v úřední úschově. I v takovém případě budou údaje o takové závěti z evidence vymazány, bez dalšího však neplatí, že tím je tato závěť zrušena.

 

ZÁVĚR

Přes shora uvedená omezení dávají pořízení pro případ smrti evidovaná v systému Notářské komory pořizovateli především jistotu, že notář vedoucí řízení o jeho pozůstalosti se o jeho pořízení pro případ smrti včas dozví, aniž by zůstavitel musel předem informovat své blízké o tom, že nějakou závěť sepsal či snad dokonce kde ji najdou, a je tak dobrým nástrojem pro každého, kdo si přeje upravit majetkové poměry po své smrti.

Zpět