Nad starým judikátem

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam

Časopis Právník přinesl v r. 1895 praktický případ, který řešil odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele v případě, že dědic „užil právního dobrodiní soupisu“. Poté, kdy došlo k diformitě mezi rozhodnutími prvé a druhé instance, rozhodoval c. k. nejvyšší soud, který dovodil, že „[i] dědic, jenž přihlásil se s výhradou inventáře, ručí osobně za dluhy zůstavitelovy.“^[1]

Popis průběhu a výsledku soudního řízení byl následující:

„C. k. okresní soud v Nasavrkách rozsudkem ze dne 31. března 1895 č. 1662. uznal, že jest žalovaná Anna Kolářová jako dědička po Janu Kolářovi povinna, aby zaplatila 210 zl. ze zápůjčky dluhovaných a na polovici dříve Janu Kolářovi patřícího domku č. p. 14 v Petříkovicích a pozemků č. kat. 515/1, 515/2., 515/3 u Deblova  zástavním právem zjištěných s úroky a útrapami, jinak že exekuce proti ní bude míti průchod.

Rozsudek tento změnil c. k. vrchní soud zemský ve král. Českém rozhodnutím ze dne 28. května 1895 č. 11859, uznav, že se vedení exekuce obmezuje na polovici domku č. p. 14. v Petříkovicích a pozemků č. kat. 515/1, 515/2., 515/3 u Deblova, dříve Janu Kolářovi patřících.

Důvody: Odvolací stížnost žalované jest jen potud odůvodněna, pokud prvý soudce vyřkl, že jest povinna, zažalovanou pohledávku za následků exekuce vůbec zaplatiti. Tento výrok není správný, ježto žalovaná v cestě pozůstalostní sporné pohledávky k zaplacení nepřevzala a osobnímu závazku se nepodrobila, pročež obmeziti se musí exekuce pouze na hypotheku.

C. k. nejvyšší soud obnovil opět rozsudek instance prvé z těchto důvodů:

Jednostejnými rozsudky nižších stolic právomocně  rozhodnuto jest, že žalovaná Anna Kolářová jako dědička po Janu Kolářovi zaplatiti má žalobci zažalované pohledávání s přísl. Dědic ručí za závazky zůstavitelovy po nastalém odevzdání pozůstalosti nejen předměty pozůstalými, nýbrž dle § 821. ob. zák. obč. i svým vlastním jměním, třebas že dědic podmíněně se přihlásivší ručil toliko potud, pokud mu co z pozůstalosti odevzdáno bylo. Že dědic neuznal pohledávku přihlášenou za pravou, nemůže ho sprostiti závazku k placení, také z jeho jmění, bude-li ta která pohledávka za pravou uznána. Nebyl proto výrok druhé stolice, že se exekuce pro tento dluh pozůstalostní obmezuje pouze na polovici domku č. p. 14 v Petříkovicích a pozemků u Deblova , žalované odevzdanou z pozůstalosti  po Janu Kolářovi v zákoně zdůvodněn, a to tím méně, ježto čistá pozůstalost J. Koláře vzhledem ku cifernímu zjištění k uhražení odevzdací listiny ze dne 25. května 1889 č. 658. k uhražení  této  zažalované pohledávky stačila a žalovaná ani nenamítala, že by tato pozůstalost nestačila k vypořádání žalobce jako věřitele zůstavitele Jana Koláře. 

Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 4. září 1895 č. 8966.“

Ustanovení § 821 všeobecného zákoníku občanského, jež soudy aplikovaly, znělo:

„Jestliže spoludědicové užili právního dobrodiní soupisu, jsou povinni ručiti před odevzdáním věřitelům dědictví a odkazovníkům podle § 500. Po nastavším odevzdání ručí každý jednotlivec o sobě za břemena, nepřesahující podstaty dědictví, jen dle poměru svého podílu dědického.“

V novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. je obdobou citovaného ustanovení § 821 všeobecného zákoníku občanského ustanovení § 1706 NOZ:

„Uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.“

Lze tedy uzavřít, že analogická věc by v současnosti měla být rozhodnuta obdobně, jako v roce 1895 nalezl c. k. nejvyšší soud.

• Štítky:
• 2014