Střípky z historie 29.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam

 

Podoba notářské zkoušky se na konci 19. století lišila od zkoušky soudcovské. Rakouské c. k. ministerstvo spravedlnosti vydalo proto dne 5. prosince 1896 pod č. 24491 nařízení „ve příčině vstupování osob zkoušených pro úřad notářský do služeb soudních“. Podle tohoto nařízení se museli uchazeči o povolání soudce podrobit doplňovací zkoušce z oborů hmotného práva soukromého a civilního procesu. I doplňovací zkouška se skládala z písemné a ústní části. Pouze uchazeči, kteří složili notářskou zkoušku v obvodu c. k. vrchního soudu v Zadaru, konali navíc doplňovací zkoušku i z oboru trestního práva hmotného a procesního.  

•

 

Dne 27. dubna 1918 přijal Všeruský ústřední výkonný výbor Ruské sovětské federativní socialistické republiky dekret o zrušení dědění. Podle článku I. tohoto dekretu byly zrušeny dědění ze zákona a církevní závěti s tím, že „po smrti majitele se jmění, které mu náleží, stává státním majetkem RSFSR.“ Dekret o devíti článcích dále upravoval nakládání s majetkem, který měl mimo jiné zčásti sloužit i na poskytnutí výživy pozůstalým, kteří se stihli do jednoho roku přihlásit místnímu sovětu. Dekret vychází evidentně z idejí Komunistického manifestu. Byl zrušen s nástupem tzv. Nové hospodářské politiky (NEP) a za své účinnosti v letech 1918–1922 zřejmě nebyl fakticky aplikován. I sovětská právní historie jej později hodnotila s určitými rozpaky.

•

 

Zajímavý spor o příslušnost soudu v dědické věci po rakouském státním občanovi, zemřelém bez poslední vůle i bez zákonných dědiců v Prusku, se odehrál v letech 1892-1893. Jednalo se především o to, zda finanční hotovost zemřelého připadne jako odúmrť Rakousko-Uhersku či Prusku. Do kompetenčního sporu mezi pruským soudem ve Zhořelci a c. k. okresním soudem ve Frýdlantu se vložilo pruské ministerstvo financí a na základě jeho intervence „Zemské finanční ředitelství v Praze výnosem ze dne 2. srpna 1893 č. 58466. uznalo vývody pruského ministerstva financí a soudu zhořeleckého s ohledem na výnos min. spravedlnosti ze dne 30. října 1858 č. 193. ř. z. (o zásadách reciprocity mezi Pruskem a Rakouskem v příčině pozůstalostí) za správné a vzdalo se zastoupení c. k. odúmrtního eráru dalších nároků na odúmrť projednávanou.“ Zpráva o této věci byla obratem publikována i v časopisu Právník.

•

 

V r. 1880 působilo ve Francii 9 351 notářů, kteří byli rozděleni podle významu místa, v němž sídlili, do tří tříd. V nejvyšší třídě bylo zařazeno pouze 390 notářů, z nichž 114 sídlilo v Paříži. Zatímco v této skupině byly pouze 4 % z celkového počtu notářů, ve druhé skupině bylo zařazeno 15 % notářů a ve třetí skupině 81 %. Rozdělení do tříd bylo důležité i pro stanovení výše notářské kauce, která činila pro notáře ve třetí třídě 5 200 franků, ve druhé třídě 12 000  franků a v prvé třídě 25 000 franků. Výjimku tvořila Paříž, jejíž notáři byli povinni složit kauci ve výši 50 000 franků.

•

 

O případu berlínského notáře, který byl odsouzen k náhradě škody proto, že nepodal včas protest proti směnce, o což jej žádala poškozená, přinesl v r. 1910 časopis Právník. Notář byl posledního dne lhůty v 12.30 hod. požádán, aby v předměstí Rixdorfu protestoval směnku. Vzhledem k tomu, že měl téhož odpoledne vyřizovat ještě další záležitost, požádal vedoucího kanceláře, aby se v případě, že se z jednání nevrátí do 15.30 hod., postaral o protestování. Ředitel kanceláře pak poslal v 16.10 hod. „rourovou poštou pneumatickou“ směnku notáři v Rixdorfu, „listonoš poštovní však proti předpisu neodevzdal dopis v kanceláři notářově, nýbrž vsunul jej do schránky notářovy na dveřích umístěné, a tím se stalo, že včasné učinění protestu bylo zmeškáno.“ Důvody rozsudků, které spočívaly na tom, že notář měl odmítnout přijetí příkazu a vyrozumět o tom majitelku směnky a že „již v tom, že notář P. posledního dne nechal směnku 3 hodiny ležeti, ač předvídal, že se ani potom nevrátí, třeba shledati nedbalost“, kritizoval časopis spolku německých notářů s tím, že notář jako „negotiorum gestor (nezmocněný jednatel) byl oprávněn, aby směnku odevzdal jinému notáři k protestu.“ Redakce Právníka upozornila na to, že i podle rakouského práva „nelze notáře P. omluviti a sprostiti závazku regressního, ježto zameškáním protestu jest proto vinen, že i dle rak. práva notář měl příkaz, který byl naléhavý, ježto byl poslední den – ihned odmítnouti, jak přesně a jasně popisuje § 1003. našeho zák. obč. všem osobám, jež jsou k obstarání určitých právních jednání veřejně ustanoveny.“

Zpět