Tomáš Lichovník: Proniknout do „výsostných vod“ jiné profese většinou nepřináší nic dobrého

JUDr. et Ing. Ondřej Klička, vedoucí redaktor, notář v Praze

 

Ad Notam přináší exkluzivní rozhovor s čerstvě jmenovaným soudcem Ústavního soudu České republiky, JUDr. Tomášem Lichovníkem, dlouholetým viceprezidentem a prezidentem Soudcovské unie.

 

Rád bych Vám touto cestou gratuloval k Vašemu jmenování soudcem Ústavního soudu. Ale i před­tím byla Vaše profesionální kariéra poměrně bohatá. Byl Ústavní soud vždy Váš profesní cíl?

 

To určitě ne. Práce soudce obecného soudu mne velmi bavila. Nicméně Ústavní soud považuji za vrchol právnické kariéry, alespoň tedy ve veřejné sféře. Nabídkou jsem byl poctěn a bez velkého váhání jsem ji přijal.

 

Jaké jsou Vaše první dojmy z práce soudce Ústavního soudu?

 

Případy, které Ústavní soud projednává, jsou velmi rozmanité. Skutečně ze všech oblastí práva a života vůbec. Jen je škoda, že lidé si z Ústavního soudu dělají čtvrtou instanci soudů obecných. Když neuspěli se svou věcí před soudem okresním, krajským ani nejvyšším, předloží naprosto stejnou argumentaci i soudu ústavnímu. To je nepochopení role Ústavního soudu a jeho zbytečné zatěžování.

 

Zatím jsem se zúčastnil jen několika málo jednání pléna. Diskuze na něm však velmi oceňuji. Pro soudce je přínosné, musí-li svůj názor obhajovat v otevřené diskusi a může-li naslouchat názorům jiných.

 

Mezi právníky jste označován jako praktik. Berete toto označení jako kompliment?

 

Ano, děkuji. Soudce obecného soudu musí být praktik. Zejména na úrovni nalézacího a odvolacího soudu. Při svém rozhodování jsem se snažil, aby soudní rozhodnutí nepřineslo jen konec konkrétního soudního sporu, ale aby i pomohlo vyřešit spor mezi lidmi. Aby nenásledovala další žaloba. K tomu je však třeba i dobrá vůle účastníků řízení a té se mnohdy nedostává.

 

Jaká očekávání spojujete s tím, že jste se stal soudcem Ústavního soudu a jak hodláte jako praktik rozhodování tohoto soudu obohatit?

 

Zejména v řízeních o ústavních stížnostech bych rád využil své zkušenosti ze soudcovské práce. Stížnosti proti rozhodnutím soudů převažují a v soudních řízeních se snad docela orientuji. Nevím, zda rozhodování Ústavního soudu přímo obohatím, ale budu se snažit domýšlet a předkládat možné dopady našich rozhodnutí do praktického života.

 

Ve svém profesním životě jste se propracoval až na vrchol české justice. Byly ve Vašem životě i některé momenty, pro které jste chtěl justici opustit?

 

Na odchod z justice jsem nikdy nepomýšlel. Zklamání a deziluzí však bylo mnoho. Zejména z dlouhodobé neschopnosti ministerstva spravedlnosti efektivně řídit soudnictví. Přes výrazný nárůst množství i složitosti soudních případů v posledních letech se nezměnilo téměř nic. Soudy jsou nedostatečně obsazené, soudci i administrativní aparát trvale přetíženi. Je div, že soudnictví ještě stále plní svou úlohu. Dlouhodobé přetížení však není na škodu jen lidem v justici, ale zejména účastníkům řízení, občanům. Je to podobné jako u lékařů. Také si přejeme, aby se nám věnoval lékař, který má dostatek času na nás i na potřebné studium. A který svou práci dělá stále rád.

 

Jste jednou z ústředních postav, která se velice zasloužila o vážnou diskusi nad zavedením samosprávy soudů. Povede se tato Vaše myšlenka prosadit tak, aby se správa soudů stala více nezávislou na výkonné moci? Jak se hodláte o její prosazení z pozice soudce Ústavního soudu zasadit?

 

Myšlenku vrcholného orgánu soudní moci již nebudu moci prosazovat tak aktivně jako z pozice prezidenta Soudcovské unie. Přesto ji budu rád vysvětlovat i nadále. Nevidím totiž jinou možnost, jak zajistit soudnictví dlouhodobou koncepci a jak ji také prosadit.

 

Notář a soudce jsou dvě odlišné právní profese. Mají však mnoho společného, například pokud vezmeme v úvahu, že na rozdíl od advokátů je počet soudců stejně jako notářů omezen. Notář může být pověřen notářským úřadem pouze na základě výsledku konkurzu na obsazení nového nebo uvolněného notářského úřadu. V případě soudců zatím není jednotná praxe týkající se toho, jak nového soudce vybrat. Jaký je Váš názor na to, jakým způsobem by měl být kandidát na jmenování soudcem s ohledem na zavedení větší samosprávy vybírán?

 

To je zajímavé a myslím výstižné přirovnání. U soudce stejně jako u notáře je problém zbavit se toho špatného, který se však nedopustí ničeho tak závažného, aby byl zbaven funkce v kárném řízení. Proto je třeba důraz klást na výběr kandidátů. Za klíčové považuji sjednocení výběru ve všech krajích a otevření soudnictví lidem z praxe. Sjednocení podmínek výběrových řízení by mělo být úkolem právě pro vrcholný orgán soudní moci.

 

Mezi právníky se hovoří, zatím spíše neoficiálně, o tom, že by měla být zavedena jednotná právnická profesní zkouška, která by jejího absolventa opravňovala k tomu, aby zastával jakoukoliv právnickou profesi, ať již soudce, státního zástupce, notáře, advokáta nebo soudního exekutora. Má takový systém zkoušek opodstatnění a pokud ano, je takový systém zkoušek u nás proveditelný?

 

Ta myšlenka má nepochybně svou logiku. Dnes máme několik profesních zkoušek, které jsou vzájemně uznávány, ačkoli se svým zaměřením liší. Zajištění takové jednotné zkoušky by však zřejmě narazilo na problémy v praktické části. Předpokládal bych alespoň krátkou praxi každého uchazeče v každé vyjmenované právnické profesi. Zejména velký počet advokátních koncipientů by zřejmě silně zatěžoval například notáře či soudní exekutory.

 

Mezi právnickými profesemi vždy existovala určitá rivalita. Nelze se domnívat, že tomu v budoucnu bude jinak. Je dle Vašeho názoru vymezení pravomocí mezi jednotlivými právnickými profesemi nastaveno správně?

 

Myslím, že ano. Každá profese má své opodstatnění a své úkoly. Objevují se snahy proniknout do „výsostných vod“ jiné profese, ale to většinou nepřináší nic dobrého. Jen pro příklad uvedu přímo vykonatelné exekutorské zápisy. Sice už byly zrušeny, ale nepřinesly nic dobrého, a to ani exekutorům samotným. Či alespoň jejich pověsti. Což mne mrzí, protože jejich práce je velmi potřebná, až nezbytná. Každý bychom se měli držet svého, snažit se dělat svou profesi co nejlépe, s ostatními profesemi spolupracovat, ale „nelézt jim do zelí“.

 

 

JUDr. Tomáš Lichovník (*1964)

•  Soudce Ústavního soudu České republiky.  Jmenován byl do této funkce prezidentem republiky dne 19. června 2014.

•  Působil jako dlouholetý viceprezident (2005 – 2008)  a následně prezident (2008 – 2014) Soudcovské unie.

•  Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, kde v roce 1988 získal titul doktora práv v oboru pracovního práva.

•  V letech 1986 až 1991 pracoval jako podniko­vý právník, roku 1992 byl jmenován soudcem a roku 1994 se stal předsedou soudu.

•  Specializuje se na občanské právo.

Zpět