Nad starým judikátem

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam

Účinnost nového občanského zákoníku navrátila právníky i laickou veřejnost tak trochu do 19. století, což vede nejen k nutnosti umět tehdejší právnickou češtinu, ale i k „obživnutí“ části staré judikatury. Tentokráte přinášíme Praktický případ, který byl ve stejnojmenné rubrice publikován v časopisu Právník v roce 1896:

„Vzdání se dědictví a smlouva o právu dědickém (§§. 551. a 602. ob. zák. obč.)

Po smrti Josefa V. v roce 1892, jenž poslední vůle nezanechal, přihlásili se k pozůstalosti ze zákona děti z třetího manželství spolu se svou matkou poukazujíce na to, že se děti z prvního a druhého manželství dle připojených prohlášení svých dědických nároků na pozůstalost po otci vzdaly.

Zejména předložili prohlášení dcery Kateřiny (z prvního manželství) ze dne 1. října 1882 od ní podepsané a notářsky ověřené toho znění, že obdržela od svého otce jménem otcovského podílu 200 zl., což právoplatně kvituje a prohlašuje, že jest s otcovským podílem úplně vyplacena a že za tou příčinou žádných nároků na pozůstalost svého otce činiti nebude.

Manžel Kateřiny v roce 1890 zemřelé František S. přihlásil se jménem jejích tří dětí, jako vnuků Josefa V. k pozůstalosti jeho na základě zákona, i byv pak s touto přihláškou po slyšení stran odkázán na pořad práva podal žalobu, domáhaje se nálezu, že jest prohlášení Kateřiny ze dne 1. října 1882 pro omyl a nátlak na Kateřinu jejím otcem neplatné. V pozdější opravě žaloby domáháno se nálezu, že jest prohlášení ono následkem dodatečného ujednání zůstavitele se žalobcem pokud se týče dítek Kateřiny bezúčinné, že tudíž dítkám těmto dědičné právo po jejich dědu přísluší.

V první instanci byla žaloba zamítnuta.

Rozsudkem c. k. vrchního soudu zemského pro král. České ze dne 3. března 1896 č. 4662. bylo žalobě vyhověno, vykoná-li František S. přísahu v tom smyslu, že on po prohlášení Kateřiny ze dne 1. října 1882 s Josefem V. ujednal, že platiti má jenom co do Kateřiny S. samé, poněvadž je marnotratnice, ale nikoli co do jejích dětí a že její děti na jejím místě po Josefu V. děditi budou.

V  důvodech – nehledíc k otázkám procesuálním – se uvádí:

V dalším ujednání od žalobce tvrzeném obsaženo jest částečné zrušení neboli obmezení sporného prohlášení, poněvadž prohlášení, jak v předložené listině obsaženo jest, účinek by mělo nejen pro Kateřinu S., nýbrž i pro její děti (§. 551 ob. z. obč.), kdežto pozdějším ujednáním mezi Josefem V. a mezi žalobcem jako otcovským opatrovníkem dítek a jako plnomocníkem Kateřiny S. uzavřeným, účinky onoho vzdání se práva dědického pouze na osobu Kateřiny S. obmezeny byly, tak že následkem toho dětem po Kateřině S. dědické právo k pozůstalosti Josefa V. zachováno bylo.

Poněvadž smlouva neboli prohlášení se v příčině vzdání se dědictví na žádnou zvláštní formu vázáno není a obapolným dohodnutím se stran, kteréž taktéž žádnou zvláštní formou vázáno není, buď na dobro neb částečně zrušeno neb obmezeno býti může, nelze v přítomném případu tvrditi, že by byly dítky Kateřiny S. zmíněným ústním ujednáním stran zúčastněných nějakého nového práva dědického nabyly, nýbrž dlužno za to míti, že práva dědická dítek těch, kteráž by jim již ze zákona byla příslušela, kdyby se byla Kateřina S. dědického práva nevzdala, obmezením toho prohlášení na osobu Kateřiny S. pouze znovu oživla, jak by se to bylo stalo, kdyby byl Josef V. ono prohlášení ze dne 1. října 1882 jednoduše zničil, a to tím spíše, an Josef V. dle tvrzení žalujícího sám toho mínění byl, že se prohlášení sporné na dědická práva dítek Kateřiny S. vztahovati nemá.

Že by dotčené ujednání mezi žalobcem a Josefem V. se stavší potřebné přesnosti nemělo, nelze taktéž tvrditi, ano z ujednání toho výslovně to vysvítá, čeho se v upravené prosbě žalobní domáháno.

C. k. nejvyšší soud obnovil nález první stolice z těchto důvodů:

Především dlužno přihlížeti k tomu, že žádáno, by vzdání se dědických práv se strany Kateřiny S. co do žalobců – dětí jejích – jak neplatným tak i bezúčinným bylo prohlášeno. By toto vzdání se dědictví vůči dětem za neplatné bylo prohlášeno, k tomu nestává žádné příčiny. Nehledíc k tomu, že od prosby, by to vzdání se dědictví jakožto samo o sobě původně neplatné bylo prohlášeno, v doplňovacím řízení bylo upuštěno, vysvítá z udání vlastních udání žalobců, že František S. jako plnomocník Kateřiny S. s Josefem V. ujednal, že její vzdání se dědictví co do osoby její v platnosti zůstati má. Tím však stalo se toto vzdání se d l e §. 551. ob. zák. též pokud se týče dětí její platně účinným. Co se však od otázky neplatnosti lišící se otázky bezúčinnosti následkem dotčeného ujednání týče, sluší též tuto záporně zodpověděti.

Neboť na konci r. 1882, v čase, kdy dotčené ujednání prý uzavřeno bylo, neměli nezl. žalobci, jakožto vnukové Josefa V., ku pozůstalosti zákonného práva dědického, poněvadž tehdy Josef V. ještě mrtev nebyl a nad to matka jejich na živu byla (§§. 536. a 732. ob. z. obč.). Nelze tudíž mluviti o opětném nabytí platnosti jich práva dědického (jehož nestávalo) jakožto o domnělém následku toho, že prý odstraněno bylo vzdání se jich matky dědického práva po otci, pokud se týče, dědu. Pokud by však žalobci následkem toho, že matka jejich (Kateřina S.) před Josefem V. zemřela, po Josefu V. byli děditi měli, bylo by se tomu v zákonité formě zřízeného prohlášení poslední vůle Josefa V. zapotřebí bývalo. Pouhým, dle tvrzení žalujících mezi Františkem S. v zastoupení dětí jeho a Josefem V. učiněným ujednáním nemohl se závěrečného ustanovení §. 551. ob. z. obč. vyplývající právní následek vzdání se Kateřiny S. odstraněn býti, poněvadž smlouva o právu dědickém d l e §. 602. ob. z á k. obč. platně mezi manžely a tudíž nikoli mezi dědem a vnuky jeho uzavřena býti může. Z toho důvodu sluší prosbu žalobní zamítnouti.

Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 9. června 1896 č. 6409.“^[1]

Citovaný praktický případ je nepochybně aktuální, poněvadž popsaný příběh, či – chcete-li – skutkový děj může nastat i dnes.

Není bez zajímavosti, že nastala diformita v rozhodnutích soudů prvé a druhé stolice, přičemž c. k. vrchní soud zjevně přehlédl ustanovení § 602 ob. zák. obč.

Právního historika potěší, že v případu se uvažovalo i o provedení důkazu výpovědi pod přísahou, kterou náš právní řád zatím ještě nezná…

Právník nepřehlédne, že ustanovení § 551 ob. zák. obč. v zásadě odpovídá ustanovení § 1484 odst. 1, věta prvá NOZ a že obdobu ustanovení § 602 ob. zák. obč. v NOZ nenalezneme…

Co poradit nynějšímu Josefu V.?

Nejschůdnější by bylo, aby v případě, že by chtěl své vnuky učinit svými dědici, při sepisu smlouvy s dcerou nepřehlédl ustanovení § 1484 odst. 1, část prvé věty za středníkem, případně aby poté, kdy byla již smlouva ve formě veřejné listiny bez takového ujednání sepsána, alespoň částečně věc napravil závětí.

Osobně jsem toho názoru, že něco takového však Josef V. dne 1. října 1882 ani následně do své smrti učinit nechtěl…

• Štítky:
• 2014