Vina a trest notáře Jana z Pomuku

JUDr. Jan Kotous

Snad o žádném českém právníku, který mj. vykonával i notářskou profesi, nebylo popsáno takové množství papíru jako o „svatém vyšehradském notáři“, ^[1] Janovi z Pomuku během 621 let, které uplynuly od jeho mučednické smrti.

I když je celý případ tohoto českého národního světce poměrně podrobně zpracován jak po stránce teologické, antropologické a historické, neustále poutá pozornost dalších a dalších autorů. Lze konstatovat, že v opravdu značném množství prací z uvedených oborů, se nesetkáváme ani s náznakem právněhistorického rozboru, který by z hlediska tehdy platného práva posoudil otázku viny a oprávněnosti trestu, této první výrazné oběti mocenského zápasu mezi státem a církví u nás. Zdá se, že v dosavadní svatojanské literatuře bylo vždy a dosud je velmi lákavé zúžit celý problém pouze na známý spor mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna ve věci stvrzení volby kladrubského opata, či dokonce na později, v baroku zejména jezuity upřednostňovaný, případ zpovědního tajemství. Tak jednoduché to ovšem není. Legenda o zpovědním tajemství, kdy na jedné straně stojí žárlivý král a na straně druhé zpovědník královny, se rozšířila koncem 15. století, tedy až sto let po Janově smrti.

Co předcházelo…

Historickou skutečností je, že začátkem 90. let 14. století byla vláda Václava IV. hodnocena v soudobých pramenech jako nevalně úspěšná a její způsob jako mírně řečeno podivný. Václav IV. ztratil dokonce podporu své vlastní dynastie, což se později projevilo královým zatčením, ztrátou římskoněmeckého královského trůnu, kde jej posléze nahradil jeho mladší bratr Zikmund. Při hodnocení způsobu Václavovy vlády nelze pominout, že jeho kralování se vyznačovalo až patologickou nechutí vykonávat vladařské povinnosti, ale přitom žárlivým střežením vlastních panovnických práv. To vše bohužel ve spojení s osobní neukázněností, přenášením odpovědnosti na jiné, často nekompetentní a problematické osoby, o prokazatelném alkoholismu nemluvě. Počátek animozity mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna byl v době generálního vikariátu Jana z Pomuku^[2] poměrně starého data a je ho možné položit do doby kolem roku 1384, kdy došlo k sousedskému sporu mezi arcibiskupem a královým maršálkem Janem Čůchem ze Zásady. Tento spor, který měl za následek plenění arcibiskupských statků, vyvrcholil odvoláním Jana z Jenštejna z funkce králova kancléře. Spory mezi arcibiskupem, královými milci a nakonec králem samým byly umocněny ještě tím, že Jan z Jenštejna, bez ohledu na krále a jeho zájmy, začal prosazovat vlastní zahraniční politiku, ovlivněnou tehdy existujícím papežským schizmatem.^[3]A právě tato skutečnost byla pro římského a českého krále Václava IV. velmi nebezpečná. Nahrávala totiž Václavovým kritikům doma i v říši…

Jan z Pomuku neměl na většině z těchto akcí žádnou účast. Po ukončení studia na právnické fakultě v Praze roku 1381 je prohlášen bakalářem. O rok později se s ním setkáváme v Padově, kde 17. října 1387 dosáhl doktorátu. Stal se doktorem dekretů, jak zněl tehdejší titul. Do Prahy se vrátil ovšem v době, která se vyznačovala vysokým stupněm sociálního napětí. V listopadu 1387 byl ustanoven královským podkomořím Zikmund Huler z Orlíka, který měl společně s dvorským sudím spravovat královská města a rozhodovat na městském soudu. Prvním opatřením nového podkomořího bylo omezení odvolacích práv. Zásadním projevem tohoto stavu bylo, že přestala být uznávána ze strany tehdejší státní moci a správy imunita kleriků, kteří podle církevního práva a tzv. Statut Ernesti z roku 1349 byli dosud vyňati z působnosti civilních soudů a podléhali pouze soudní pravomoci arcibiskupa a jeho justičních úředníků. Arcibiskup uvedené rozhodnutí ovšem neuznal a odvolal se k papeži do Říma.^[4]

Dva roky po návratu z Padovy byl Jan z Pomuku, který dosud působil v duchovní správě a jako arcibiskupův notář, jmenován generálním vikářem a současně v září 1389 dostává i tehdy velmi žádanou vyšehradskou kanovnickou prebendu. Pravomoci generálního vikáře, upravené kanonickým právem, byly značně rozsáhlé. Úřadovat začíná ovšem v době, kdy jsou na pořadu dne stále častější konflikty mezi králem a jeho úředníky na straně jedné a Jenštejnem a jeho aparátem na straně druhé. Spory kulminují během 2. poloviny roku 1392. Lze konstatovat, že neustálé výtky ze strany arcibiskupa, jeho stížnosti na vztah mezi státem a církví, neplnění role krále jako ochránce církve apod. chápe Václav IV. jako skrytý útok na vlastní osobu. Protože stížnosti nebyly králem řešeny a útoky na arcibiskupa a církevní práva pokračovaly v nezměněné intenzitě, byl Jan z Jenštejna nucen uchýlit se k tomu jedinému, co mu ještě zbývalo, k církevním trestům. Na jeho příkaz vydali generální vikář Jan z Pomuku a arcibiskupský oficiál Mikuláš Puchník na podkomořího Hulera půhon před církevní soud. Sebevědomý Huler, který si byl jist královskou podporou, odpověděl, že půhonu vyhoví, ale dostaví se v průvodu 200 kopiníků. Nato Jenštejn uvalil na Hulera církevní klatbu. Král reagoval tím, že nařídil královským městům dne 20. ledna 1393, aby podkomořímu Hulerovi složila přísahu věrnosti a poslušnosti.

Složitou situaci neuklidnila ani smrt císařovny vdovy Alžběty Pomořanské 14. února 1393 nebo zahájení tzv. Milostivého léta 16. března t.r. Milostivé léto bylo pro středověkého člověka opravdu zvláštní, posvátnou událostí a Václav se svými rádci hodlal této mimořádné příležitosti využít. Chtěl požádat v jeho rámci papeže o zřízení dalšího – třetího biskupství v Čechách. Nové biskupské místo chystal zřejmě pro svého rádce a diplomata Václava Králíka z Buřenic. Za zdroj financí pro nové biskupství měly sloužit statky kladrubského kláštera, kde umíral starý opat Racek. Stalo se však něco s čím král, ani jeho nejbližší okolí, nepočítali. Po smrti opata kladrubští benediktini, poslušni své řehole, přikročili k volbě, o které byl informován arcibiskup, král však nikoli. Volba proběhla 7. března 1393 a benediktini zvolili kandidáta ze svého středu. Arcibiskup, který byl neprodleně informován, dal svému generálnímu vikáři pokyn, aby volbu potvrdil. Stalo se tak tři dny po volbě, 10. března 1393. Král byl zatím na svém oblíbeném hradě Žebráku a s největší pravděpodobností tak bleskovou akci arcibiskupa nepředpokládal ani v nejmenším. Jeho reakce byla příznačná. Upadl do nekontrolovatelného výbuchu vzteku, který v té době byl pro něho charakteristický v případě, že se setkal s neúspěchem. V historických souvislostech a za tehdejšího právního vědomí se lze domnívat, že uvedené události, jednání arcibiskupa a jeho úředníků, chápalo okolí Václava IV., jeho rada a konec konců i on sám, jako zločin velezrady, opovážlivé porušení panovnické moci, tedy crimen laese majestatis. Václav se zřejmě obával, aby v Čechách nedošlo k podobnému vývoji jako v Anglii za Richarda II. Na tuto myšlenku jej velmi dobře mohl přivést jeho švagr, anglický princ Jindřich z Derby, pozdější král Jindřich IV., který byl v době Milostivého léta u svého švagra v Praze na návštěvě.

Podle dochovaných pramenů víme, že v pátek 14. března 1393 byl Jan z Pomuku v Praze a normálně úřadoval. Zřejmě v té době se mu donesly zprávy o situaci na královském dvoře a králově pohledu na věc. Jan z Pomuku si zcela jistě uvědomoval závažnost situace a také, že je v bezprostředním ohrožení života. Spolu s oficiálem Mikulášem Puchníkem uprchl v sobotu 15. března 1393 za arcibiskupem na jeho hrad v Roudnici nad Labem. Už ze samotného faktu „útěku“ lze dovodit, že si oba vysocí církevní hodnostáři byli vědomi možnosti obvinění ze zločinu, který tehdejší právo trestalo smrtí. Nebyli ovšem jediní, kdo toho dne dorazili za arcibiskupem do Roudnice. Později se tam objevili i někteří členové královské rady, aby jednali s arcibiskupem. O roudnickém jednání nemáme žádné přímé informace. Arcibiskup se pravděpodobně s ohledem na královo hodnocení situace právem obával obvinění z velezrady, a tím i o svůj život a o život svých úředníků.^[5]

Z dalšího sledu událostí vyplývá, že arcibiskup přistoupil na nabídku přímého jednání s králem s cílem urovnat spor, za podmínky, že k jednání dojde na neutrálním území tzv. johanitské jurisdikce poblíž kostela Panny Marie pod řetězem na Malé Straně. Zde platilo tzv. pražské právo postranní a arcibiskup se zde mohl cítit bezpečně. V úterý 18. března 1393 vyjel arcibiskup se svým doprovodem z Roudnice do obce Kyje, kde se s ním setkala královská delegace. Její členové se zaručili svým slovem, že se král s arcibiskupem rád setká a má zájem na nalezení smíru. Delegace současně předala arcibiskupovi králův osobní, německy psaný list. Jeho obsah patrně z delegace nikdo neznal. Vzhledem ke svému obsahu, mohl být pro arcibiskupa posledním vážným varováním. Cituji zde jeho přibližný český překlad: „Ty arcibiskupe, vrať mi můj hrad roudnický a jiné mé hrady a kliď se mi z mé české země! Pakli se oč pokusíš proti mně nebo mým lidem, nechám Tě utopit, aby byl konečně pokoj. Přijeď do Prahy!“ Zůstává otázkou, zda Jan z Jenštejna obsah listu sdělil svým lidem, kteří jej k cestě do Prahy přemlouvali…

Arcibiskup se tedy vrátil 18. března 1393 do svého sídla v Praze, které tehdy bylo na Malé Straně v prostoru ohraničeném dnešní Mosteckou a Josefskou ulicí. Spolu s ním se vrátili i hlavní aktéři pozdějších událostí. Generální vikář Jan z Pomuku, arcibiskupský oficiál Mikuláš Puchník, příbuzný Jana z Jenštejna, míšeňský probošt Václav Knobloch a arcibiskupův hofmistr Něpr z Roupova. Celý následující den, 19. března 1393, byla vedena mezi královými zmocněnci a arcibiskupovými úředníky poměrně složitá jednání, jejichž výsledkem měla být smlouva mezi králem a arcibiskupem. Vzhledem k pozdějšímu vývoji situace probíhala jednání s největší pravděpodobností v prostorách svatovítské kapituly, poblíž katedrály sv. Víta, za aktivní účasti některých kanovníků, zejména kapitulního děkana a vynikajícího právníka Bohuslava z Krňova. Podle závěrů jednání měla být smlouva podepsána následujícího dne, tak, jak bylo dohodnuto ještě v Roudnici, na setkání krále s arcibiskupem v prostorách komendy johanitského řádu u kostela Panny Marie pod řetězem.

Události posledního dne

O jednání v prostorách johanitské komendy u Karlova mostu na Malé Straně jsme poměrně dobře informováni z relací, které později Jan z Jenštejna poslal do Říma. Většina autorů, kteří se snažili události rekonstruovat, se domnívá, že arcibiskup uvítal krále pravděpodobně nevhodnými slovy, namířenými proti špatným rádcům, a to stačilo, aby impulzivní král prohlásil vše, co bylo dohodnuto, za zrušené. Další jednání jednoznačně odmítl, přičemž začal vyhrožovat jednotlivcům z arcibiskupova doprovodu utopením. Před johanitskou komendou král nechal zadržet Jana z Pomuku, Mikuláše Puchníka, Václava Knoblocha a Něpra z Roupova. Měli být odvedeni na Hrad do kapitulní síně, kam byla svolána svatovítská kapitula, a kde si král hodlal objasnit, kdo z arcibiskupových úředníků měl největší podíl na sporných událostech.

V době Jana z Pomuku tvořila kapitula u sv. Víta poradní sbor arcibiskupův a jeho senát. Tehdy platné církevní právo dekretální vázalo těsněji arcibiskupa na poradu s kapitulou a votum kanovníků mělo rozhodující vliv na platnost arcibiskupova právního úkonu. A právě této skutečnosti si byl Václav IV., který patřil mezi nejvzdělanější vládce své doby, velmi dobře vědom. V kapitulní síni byli přítomni nejen zadržení, ale také svatovítští kanovníci. V jejich čele stál děkan kapituly, významný právník, profesor pražské univerzity Bohuslav z Krňova. Králi šlo především o stížnost (žalobu) Jana z Jenštejna, kterou poslal počátkem října 1392, během zasedání zemského soudu, královské radě, a která ve 13 bodech poukazovala na příkoří a protizákonné skutky, kterých se dopouštěla státní moc proti církvi. Současně žaloba vinila krále, že zanedbává své povinnosti, které má jako ochránce víry a církve. Pravděpodobně se mělo také vyjasnit, zda byla kapitula dotazována k  volbě kladrubského opata a v případě exkomunikace podkomořího Hulera. Zdá se, že se někdo z králova okolí mylně domníval, že v případě absence stanoviska kapituly budou obě uvedená rozhodnutí, učiněná arcibiskupovými úředníky, neplatná. Jménem kapituly komunikoval s králem její děkan Bohuslav z Krňova. Ten se zřejmě dostal s králem do ostré diskuse, když se mu snažil marně vysvětlit, že oba případy spadají do výlučné pravomoci arcibiskupa. Brilantní právník, kterým bezpochyby Bohuslav z Krňova byl, snad vytkl králi jeho jednání a řekl mu, že podle „privilegia fori“ nemá právo zatknout, vyslýchat nebo soudit představitele kléru. Král, když slyšel, co slyšet nechtěl, dostal patrně jeden ze svých záchvatů vzteku a při diskusi s Bohuslavem z Krňova jej udeřil jilcem svého mečíku do hlavy, až mu vytryskla krev.

Když výslechy v kapitulní síni skončily pro královu stranu naprostým fiaskem, byli zatčení preláti odvedeni na Staroměstskou radnici, zde podřízeni jurisdikci městského práva, podle něho vyslýcháni a souzeni. Snad to byla iniciativa podkomořího Zikmunda Hulera, který věcnou a místní příslušnost dekretálního práva neuznával, a který měl s odsuzováním kleriků v Praze bohaté zkušenosti. Předpokládejme tedy, že Jan z Pomuku, Mikuláš Puchník a Václav Knobloch byli odevzdáni městskému právu na příkaz krále, tlumočeného podkomořím Hulerem. Z čeho byli přesně obviněni, nevíme. Protože začátkem a základem i tehdejšího trestního procesu byla žaloba a platila zásada, nebylo-li žalobce, nebylo soudce, zůstává otázkou, kdo v tomto procesu byl žalobcem. Asi těžko přímo král, spíše v jeho zastoupení podkomoří. V inkriminovaném případu, kde bylo více žalovaných a žalobce si nebyl jist „kdo je hlavní strůjce“, mělo být na ně „puštěno právo“. A protože chyběli svědci, mělo nastoupit právo útrpné. Mučení se v našich právních pramenech objevuje koncem 13. století. Převzali je z Itálie městské soudy a koncem 14. století bylo jeho používání u nás již obecně rozšířené.

Na Staroměstské radnici nebyla v té době mučírna. Nacházela se na Staroměstské rychtě, v místech, kde je dnes budova Hygienické stanice hl. m. Prahy. Není účelem tohoto článku popisovat průběh mučení jednotlivých aktérů. Omezím se pouze na konstatování, že míšeňský probošt Václav Knobloch nebyl mučen vůbec a oficiála Puchníka kat šetřil, takže již čtvrtý den po mučení byl v úřadě. Nakonec si nechali Jana z Pomuku. Bylo to celkem logické. Jan byl „alter ego“ arcibiskupa, byl vykonavatelem jeho vůle, byl to nakonec on, kdo podpisem schválil volbu kladrubského opata. Jan z Pomuku byl ovšem také vynikajícím právníkem, který získal vysoce ceněný titul doktora dekretů na velmi prestižní padovské univerzitě. I z tohoto titulu můžeme usuzovat, že koncipoval pro svého arcibiskupa určité závažné materiály, mj. pravděpodobně také žalobu na poměry v Českém království, kterou Jan z Jenštejna předložil počátkem října 1392 královské radě. O průběhu vlastního mučení se dochovalo poměrně hodně zpráv. Je prokázáno, že Janova mučení se král Václav IV. osobně účastnil. Vzpomeňme, jak uhodil jilcem svého mečíku Bohuslava z Krňova. Podobně se zachoval i u Jana z Pomuku, který se „právu útrpnému“ podrobil zcela. Jako vzdělaný právník se určitě snažil svým „soudcům“ oponovat. Upozornil je zřejmě na skutečnost, že jim nepřísluší soudit kleriky pro jakékoli trestněprávní skutky. Jinak takový soudce přestupuje hranice své moci a bude vyloučen z církve. A polemizoval i s přítomným králem, kterému měl podle svědectví Ondřeje z Řezna a jeho „Kroniky“ říct do očí, že je špatný král a jen ten je hoden jména krále, kdo dobře vládne. U dalších otázek se odvolal zřejmě na zachování kněžského tajemství, slib poslušnosti církvi a… mlčel.^[6]

Výzkum pozůstatků provedený antropologickým oddělením Národního muzea v Praze potvrdil v případě Jana z Pomuku kruté mučení. Vyslovené závěry vcelku odpovídají dochovaným informacím ze zpráv Jana z Jenštejna, Ludolfa Zaháňského a dalších. Jan z Pomuku po skončení mučení ještě žil. Oba jeho společníci, Václav Knobloch a Mikuláš Puchník, byli údajně donuceni podepsat prohlášení, že neřeknou nic o svém zatčení a mučení.^[7]Zmučený, polomrtvý generální vikář byl svázán do kozelce, s roubíkem v ústech vložen do pytle a vláčen nebo vezen ulicemi až na Karlův most. Pravděpodobně zemřel cestou. Do Vltavy bylo vhozeno 20. března 1393 v 9 hodin večer již jen mrtvé tělo.

Závěrem

Tragický konec Jana z Pomuku předznamenává složitá sociálněpolitická situace v tehdejších Čechách, umocněná výraznými osobnostmi Václava IV. a Jana z Jenštejna. Ve vztahu k církvi se Václav IV. a jeho okolí řídí jediným cílem přetvořit církev v „instrumentum regni“. V této souvislosti jakékoli pokusy o samostatné rozhodování a samostatné přístupy, mimo rámec panovníkovy vůle, jsou chápány jako zločin urážky majestátu, jako velezrada.^[8] Dobové materiály naznačují, že Václav IV. si byl zřejmě vědom nedostatků vlastní vlády, které neměl sílu a vůli odstranit.^[9] Věděl, že je označován za nespravedlivého krále, který ubližuje zemi a řádu a jako takový by měl být svržen.^[10] Jeho největším, zcela otevřeným kritikem a ke všemu ještě vybaveným mimořádnými pravomocemi, byl arcibiskup Jan z Jenštejna. A v něm viděl král a všichni, kdo na něm záviseli, největšího nepřítele. Podle Václava IV. a jeho rádců se Jenštejn dopustil zrady, úkladů proti králi a jednotě země. Tuto hypotézu podporuje text dopisu, který král poslal arcibiskupovi, když jej zval k jednání do Prahy. Na arcibiskupa král přímo nemohl. Jeho násilné odstranění by patrně znamenalo v Čechách občanskou válku. A tak si král „schladil žáhu“ na jeho zástupci, který měl odvahu postavit se mu tváří v tvář.

Svatojanská legenda, tak, jak vykrystalizovala v období baroka, je krásná a časem nabyla na objemu. Historická pravda je ovšem někdy mnohem syrovější, ale také vznešenější než jakékoli legendy. Václav IV. nařídil Jana z Pomuku popravit utopením, ne odklidit, jak se dosud většina autorů domnívala. Už to, že byl svázán do kozelce s roubíkem v ústech a vložen do pytle, přesně odpovídá tehdejšímu způsobu popravy utopením. Kdyby jej chtěli odklidit, měli dost jiných možností, než zmučeného kněze házet uprostřed hlavního města, na nejrušnější městské spojnici, do Vltavy.

Historie, oproštěná od nánosu legend, ukazuje Jana z Pomuku, svatého Jana Nepomuckého, ne jako člověka, který se „dne 20. března ocitl v nesprávnou chvíli sice na správné straně, ale na špatném místě“,^[11] ale jako člověka vědomého si své kněžské přísahy a povinností svěřených mu vysokým úřadem, své profesní odpovědnosti, stojícího na straně práva, spravedlnosti a pravdy, o které byl z hloubi duše přesvědčen. Český notářský stav může být právem hrdý na skutečnost, že osobnost takového významu a morálních kvalit může počítat mezi své členy.

• Štítky:
• 2014