Dědické zemské právo v české historii

JUDr. PhDr. Stanislav Balík,  soudce ústavního soudu, člen redakční rady Ad Notam

 

Autoři recenzované publikace si byli vědomi toho, že pro danou problematiku „existuje doposud relativně málo komplexní české, ale i zahraniční odborné literatury“, a danou mezeru začali zaplňovat zprvu formou dílčích studií, posléze monograficky. Zaměřili zatím pozornost na středověké zemské právo hmotné s příslibem, že v budoucnosti zpracují též dědické městské právo a posléze provedou komparaci.

Pro sledování vývoje zemského dědického práva si autoři stanovili tři hlavní etapy, a to do r. 1497, mezi lety 1497-1627, v letech 1627-1811 a konečně – toliko formou epilogu – po r. 1811. Čtenáři se tak dostává do rukou výklad o dědickém právu v celé řadě právních památek, a to ve Statutech Konrádových z konce 12. století, v Privilegiu Jana Lucemburského z r. 1310, v Maiestas Carolina z r. 1355, ve Všehrdových O právech, súdiech i o dskách země české knihy devatery z r. 1499, v Privilegiu Vladislava II. Jagellonského z r. 1497, ve Vladislavském zřízení zemském z r. 1500, v Obnoveném zřízení zemském z r. 1627, Deklaratoriích a Novelách z r. 1650 a stručně i ve Všeobecném občanském zákoníku z r. 1811 a následujících právních předpisech. Speciálně se pak autoři zabývali šlechtickým kšaftováním v praxi 16. a 17. století a zvláštnostmi dědického práva žen.

V rámci výkladu o dědickém právu v jednotlivých etapách je pojednáno o subjektech dědického práva, o pojmech dědic a nápadník, o posloupnosti z vůle zůstavitele, o předmětu dědického práva a o intestátní posloupnosti, jednotlivé kapitoly obvykle uzavírají dílčí závěry. Přehledně zpracované tabulky znázorňují dědickou posloupnost ve všech stěžejních obdobích.

Významným mezníkem ve vývoji zemského dědického práva se stalo nepochybně Privilegium Vladislava II. Jagellonského, které „omezilo právo odúmrtní a změnilo principy intestátní posloupnosti tím, že rozšířilo obor nápadníků pro případ, že nebylo nedílných příbuzných a zůstavitel nijak o svém majetku nepořídil. Odúmrtní právo ovšem nezaniklo. Tam, kde nebylo dědiců v původním slova smyslu (nedílných příbuzných), neexistovala poslední vůle zaznamenaná nějakou formou (spolek, nápadní zápis nebo kšaft) a nebylo ani ´nejbližšího přítele příbuzného´(odděleného příbuzného) uplatnilo se odúmrtní právo a statek napadl na korunu naprosto stejně, jako tomu bylo dříve.“ V tomto směru tak autoři přikývli závěrům, které podal Josef Kalousek v práci O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách a na Moravě (Praha 1894).

Za další významnou změnu českého zemského dědického práva pokládají autoři Obnovené zřízení zemské, Deklaratoria a Novely. V Obnoveném zřízení zemském bylo dědické právo zařazeno v článcích pod písmenem „O“. Podle autorů Obnovené zřízení zemské obsahuje „mimo samotných nových pravidel také některé definice, explicitní derogační ustanovení a hojně také zdůvodnění včetně pohledů do staršího zemského dědického práva, které je významným poznávacím právním pramenem.“ Jinde autoři uvádějí, že „vítězství habsburské strany v bělohorské bitvě přineslo zemím České koruny a jejich obyvatelům nejen dobře známé újmy, ale také pokrok. Nalezneme ho například v právu, i když zřejmě především v právu soukromém. Příkladem pozitivní změny s prvky pronikání římského práva může být zemské dědické právo tak, jak je obsaženo v OZZ a DaN.“ S tím nelze po podrobnějším prostudování změn v dědické právu v tomto období než souhlasit.

Autoři sami připouštějí, že jejich práce je do značné míry juristickým rozborem pro danou oblast relevantních historických právních památek. Není tomu tak beze zbytku. V monografii je zařazena celá řada příkladů z aplikační praxe, výňatků z kšaftů atp.

Lze jen litovat, že text zajímavé publikace končí v podstatě v 17. století. Zájemci se mohou jen těšit, že záhy přijde i další pokračování, přinášející zpracování tohoto oboru v době moderní, výklad o městském dědickém právu a konečně protažení vývojové linie až k platné právní úpravě.

Zpět