Rozhovor: doc. JUDr. Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.

doc. JUDr. Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.:

Soukromé právo chápu jako „hodinový strojek“, který si předáváme z generace na generaci. Pokud z něj vypustíme nějaké malé (zdánlivě nepodstatné) kolečko, může se stát, že se zastaví.

 

ROZHOVOR S PRÁVNÍM HISTORIKEM, VYSOKOŠKOLSKÝM PEDAGOGEM A SPOLUAUTOREM PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE K DĚDICKÉMU PRÁVU doc. JUDr. Mgr. ONDŘEJEM HORÁKEM, Ph.D.

 

Zabýváte se právními dějinami a dědickým právem, co Vás přivedlo nebo kdo Vás přivedl právě k těmto tématům?

Cesta k nim byla do jisté míry zákonitá. Lásku k historii jsem zdědil – dědeček se věnoval a maminka se stále věnuje dějinám starší české literatury (s důrazem na barokní éru), nejčastěji mi však o osobnostech a událostech našich dějin (hlavně o Lucemburcích a husitství) povídal tatínek, který se sice vydal technickým směrem, ale dodnes přečte z rodiny nejvíc historických publikací. Původně jsem chtěl mezifakultně studovat historii a matematiku, naštěstí (zpětně hodnoceno) tuto kombinaci daný rok neotevřeli. Matematiku jsem proto vyměnil za dějiny umění a přibral právo, což se mi následně protnulo v doktorském studiu na brněnské katedře dějin státu a práva. Zabýval jsem se především problematikou meziválečné pozemkové reformy, která mě přivedla až k dějinám soukromého práva i civilistiky.

Dědické právo bylo původně spíše „sňatkem z rozumu“. V souvislosti s rekodifikací občanského práva proběhla na olomoucké právnické fakultě reforma studia, která výrazným způsobem omezila výuku právní historie. Začal jsem učit teorii práva a publikačně se zaměřil na inspirační zdroje současné rekodifikace, což mě (opět) „zákonitě“ přivedlo k současnému dědickému právu, které nejvíce navazuje na meziválečné osnovy. Habilitační přednášku jsem měl na téma Nové dědické právo a česko-rakouská tradice a dnes už raději píšu o dědickém právu než o klasické právní historii, i když se většinou snažím obě oblasti propojit.

Máme 10. výročí účinnosti občanského zákoníku, jak ho vnímáte? A když porovnáte Vaše očekávání v roce 2014 a dnešní stav?

Někteří slaví, jiní si toto výročí pouze připomínají. Většina notářů si ho pravděpodobně pouze připomíná, protože stáli (kvůli přechodným ustanovením) v první „aplikační“ linii a nová úprava jim často přináší více otázek než odpovědí. Původně jsem myslel, že se účinnost zákoníku odloží, obecně mi vadila velká diskontinuita a v případě dědického práva nekoncepční změny, ke kterým došlo při projednávání původního Eliášova návrhu v rekodifikační komisi. Po 10 letech však patřím mezi ty, kteří slaví, protože mi to mj. umožnilo psát pro Ad Notam a v neposlední řadě si s Vámi dnes povídat.

Rád jsem také přijal pozvání na konferenci k 10. výročí „narození“ občanského zákoníku, která se v polovině ledna uskutečnila v Olomouci a na níž měl v sekci dědického práva hlavní příspěvek F. Plašil, ale současně jsem si neodpustil připomenout „zletilost“ Eliášova návrhu z roku 2005, který považuji pro oblast dědického práva za zdařilejší.

Soukromé právo chápu jako „hodinový strojek“, který si předáváme z generace na generaci. Pokud z něj vypustíme nějaké malé (zdánlivě nepodstatné) kolečko, může se stát, že se zastaví. Snažím se (dědické) právo vidět jako systém a současně jako široce založený dlouhodobý proces. K tomu, že v systému něco nefunguje, je možné dospět jak poznatky z praxe, tak logickou úvahou. Proč to nefunguje, většinou odhalíme srovnáním s jinými právními řády.

Jste spoluautorem zanedlouho vycházejícího beckovského komentáře sepsaného pod vedením autorské dvojice Filip Melzer – Petr Tégl k dědickému právu. Máme zde klasický bílý komentář, jednosvazkový šedý komentář, jaký přívlastek bude mít ten váš? Mohl byste nás s ním blíže seznámit? Pro koho je určen?

Napadá mě „velký“, „akademický“, nebo „komparativní“, což však realitě odpovídá pouze zčásti. Většina autorů sice primárně působí na právnických fakultách, ale podílela se na něm také řada praktiků (z notářů P. Bernard, M. Jindřich, F. Schwarzenstein či F. Plašil), přičemž někteří obě sféry propojují (O. Drachovský, A. Talanda a I. Vankátová). Většina autorů také zohledňovala zahraniční (zejména rakouskou) literaturu a judikaturu, ale bylo by možné a v některých případech také vhodné je využít ještě více.

Náš komentář by mohl podat pomocnou ruku soudcům, protože na řadu důležitých rozhodnutí teprve čekáme, ale je určený všem, kteří problémy chápou jako výzvy a příležitosti. K těmto výzvám se však snažíme přistupovat s pokorou a volit řešení, která odpovídají jak právní úpravě, tak středoevropské právní konvenci. Naše názory se snažíme „objektivizovat“ zahraniční literaturou, která promýšlí tyto zdánlivě „nové“ interpretační problémy dlouhodobě. V rámci autorského kolektivu však často dospíváme k různým řešením, někdy i v zásadních otázkách, jako je třeba charakter darování pro případ smrti.

Proč právě rakouská literatura a judikatura?

Pokud studentům v rámci dějin soukromého práva vykládám o ABGB, vždy dodávám, že se jedná o česko-rakouskou kodifikaci (místy, kde vznikala, osobnostmi, které se na ní podílely, nebo inspiračními zdroji). Meziválečné osnovy občanského zákoníku jen mírně revidovaly ABGB a současné dědické právo se nechalo přibližně u 3/4 ustanovení inspirovat vládním návrhem z roku 1937.

Jako jeden z hlavních literárních zdrojů se stále využívá výklad F. Roučka k dědickému právu v rámci komentáře Rouček-Sedláček, třebaže Rouček se dědickému právu nikdy nevěnoval, přitom nejnovější 3. vydání Klangova komentář často zůstává pominuto.

Příklad za všechny – dědická nezpůsobilost osoby odsouzené za účast na sebevraždě (usnesení NS z 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021) byla obdobně řešena v Rakousku (usnesení OGH ze 7. 7. 2008, sp. zn. 6 Ob 286/07p). V odůvodnění rakouského usnesení se mj. navazovalo na výklad ve 2. vydání Klangova komentáře (III, 1952, s. 97), připravený brněnským rodákem E. Weissem (1880–1953), který převážnou většinu své profesní kariéry strávil v Praze jako profesor římského práva na německé právnické fakultě a také se podílel na přípravě meziválečných osnov občanského zákoníku (pro zajímavost doplňme, že Rouček i Weiss zemřeli v cizině).

Aktuálně řešíte grant na česko-lichtenštejnské právní vztahy. Můžete nám ho přiblížit? Co bude jeho výsledkem?

Měly by to být dva svazky česko-německé edice posudků k právnímu postavení Lichtenštejnů v Československu, které budou zahrnovat úvodní studie, editované právní posudky a medailonky jejich autorů, profesorů právnických a filozofických fakult, mj. A. Hobzy, J. Kaprase, J. Krčmáře, J. Sedláčka, M. Stiebera či F. Weyra. První svazek bude zaměřený na období po roce 1918, druhý na období po roce 1945. Pohybujeme se na pomezí mezinárodního, ústavního, správního i soukromého práva.

Kdybyste se mohl setkat s jednou již nežijící osobností právní vědy, kdo by to byl a proč? Na co byste se ho zeptal?

Pokud bych zůstal v oblasti civilistiky a dědického práva, je tam řada větších i menších tajemství, na která bych chtěl znát odpověď. Třeba skutečné důvody, proč si E. Tilsch, autor skvělé učebnice obecné části občanského práva a také první česky psané monografie o dědickém právu, sáhl na život, nebo kdo stál v pozadí návrhu na rozlišování zletilých a nezletilých nepominutelných dědiců při přípravě OZ z roku 1950.

Rád bych si poslechl přednášku Tilschova nejbližšího žáka E. Svobody, který měl pověst skvělého řečníka a patřil k našim předním právním filozofům. Významně se podílel také na rekodifikaci dědického práva v meziválečné éře a v neposlední řadě byl redaktorem časopisu České právo, předchůdce časopisu Ad Notam. Pro edici Klasická právnická díla připravil K. Eliáš velmi zdařilý výbor ze Svobodových prací nazvaný Poutník za hranice pozitivistických kruhů (2018), včetně zevrubné studie o životu a dílu E. Svobody.

Jste vysokoškolským pedagogem, podílíte se na výchově budoucích právníků, jací jsou dnešní studenti? Vnímáte nějaké rozdíly oproti době, kdy jste byl sám studentem? Jak vidíte budoucí uplatnění mladých studentů, i v kontextu nástupu umělé inteligence?

Před 20 lety jsem začal učit na brněnské právnické fakultě, tehdy ještě v rámci doktorského studia, po jeho ukončení jsem dostal možnost působit v Olomouci, ale k Brnu mám stále blízký vztah. Na menší fakultě je samozřejmě vše osobnější a intenzivnější, včetně vztahu k diplomantům. Na naší katedře jsou bráni jako kolegové a obhajoba s rozsáhlou diskusí patří k těm nejpozitivnějším okamžikům jejich studia. Ve srovnání s dobou, kdy jsem studoval, je také velký rozdíl v práci s doktorandy, kde se jim snažíme předat to, čeho se nám nedostávalo.

Studenti nejsou o tolik jiní, studium se však změnilo a liší se také na jednotlivých fakultách. Ze středních škol sice dnes studenti přicházejí s menšími znalostmi ve společenskovědních oblastech, ale jsou odvážnější a komunikativnější. Vlastní studium, přes řadu ulehčení, které technika přináší, však mají těžší – rozsahem látky a jejího zpracování i náročností vyučujících. Za mého studia se právní úprava výrazně měnila i opakovaně v průběhu semestru a učitelé se učili současně s námi.

Pokud jde o AI, pravděpodobně již v blízké budoucnosti promění řadu věcí včetně studia, považuji ji však především za nástroj či pomocníka, uplatnění absolventů doufám spíše pomůže, než uškodí.

Přinesl Vám tento akademický rok něco netradičního?

Kromě komentáře k dědickému právu se nám podařilo dokončit také biografické svazky Encyklopedie českých právních dějin (s více než 2 000 životopisů významných právníků; poslední 3. svazek je právě v tisku).

Největší radost však mám z prvních doktorandů nově otevřeného doktorského studia: D. Marhold se bude věnovat německé civilistice v meziválečném Československu, F. Plašil smluvním prvkům v dědickém právu.

Na začátku tohoto roku jsme díky podpoře olomoucké právnické fakulty vytvořili výzkumnou skupinu pro dějiny středoevropské právní vědy, která cílí především na mladší autory. Jejím cílem je popularizovat osobnosti a díla tradiční civilistiky a také jejich inspirativnost pro současnou aplikační praxi (mj. pracujeme na bibliografii dědického práva v českých zemích v letech 1918 až 2013).

Vážený pane docente, velice děkuji za poskytnutý rozhovor a též děkuji za Vaši práci a čas, který věnuje studentům a výzkumu.

 

Mgr. Ing. Lenka Holíková, členka redakční rady časopisu Ad Notam, notářka v Mělníku

 

doc. JUDr. Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.

  • Vystudoval na Právnické a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

  • Působí na Katedře teorie práva a právních dějin Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Univerzitě obrany v Brně.

  • Odborně se zaměřuje na dějiny právní vědy (s důrazem na civilistiku), dějiny soukromého práva (s důrazem na dědické právo) a na problematiku zásahů do vlastnictví.

  • Je autorem knihy Brněnská normativní civilistika (postavy – projekty – polemiky), Praha 2019.

Zpět