Úvahy nad interpretací důvodu vydědění potomka pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze

JUDr. Jiří Svoboda

 

V řízení o pozůstalosti se setkáváme i s případy, kdy zůstavitel vydědil svého nezdárného potomka. Většina zákonných důvodů vydědění zůstala oproti předchozí právní úpravě bez významných změn. Mám na mysli důvody vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. a), b) a d) ObčZ, neboť ty jsou v podstatě stejné, jako byly důvody vydědění v § 469a odst. 1 písm. a), b) a d) ObčZ 1964. Avšak důvod vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. c) ObčZ doznal (ze všech důvodů vydědění) největších, dá se říci až revolučních změn, a právě tomuto důvodu vydědění bych se rád v tomto článku věnoval. Na jedné straně je sice ObčZ postaven na staré právní zásadě exheredationes non sunt adiuvandae (vydědění se nemá podporovat),[2] na straně druhé ovšem je výsostným právem zůstavitelovým, aby svého nezpůsobného potomka, naplnil-li či naplní-li² svým chováním (jednáním) některý ze zákonem stanovených důvodů vydědění, vyloučil z jeho práva na povinný díl, resp. ho vyloučil z jeho dědického práva.

I. Historické souvislosti

Pro správné pochopení institutu vydědění se nelze obejít bez krátké zmínky o historických souvislostech a o právní úpravě v přechozích civilních kodexech.

 

1. Vydědění podle OZO

Podle § 768 OZO zůstavitel mohl své dítě vydědit, když nechalo zůstavitele bez pomoci v nouzi nebo bylo-li pro zločin odsouzeno k žaláři doživotnímu nebo dvacetiletému nebo vedlo-li vytrvale život, který se příčil veřejné mravnosti. Podle § 769 OZO mohli být vyloučeni z povinného dílu i rodiče zůstavitele, jestliže úplně zanedbali výchovu dítěte. Pro úplnost je třeba dodat, i když tento důvod nemá pro tento výklad význam, že vyděděn mohl být i velmi zadlužený nebo marnotratný nepominutelný dědic, byla-li tu pravděpodobná obava, že by povinný díl, který mu přináleží, byl zcela nebo z největší části pro jeho děti ztracen. Zůstavitel však byl nucen povinný díl zůstavit dětem tohoto nepominutelného dědice (§ 773 OZO).

Musím však zdůraznit, že ze samotného textu zákona (srov. § 768 OZO) vůbec nevyplývalo, že by zůstavitel měl za účelem vydědění projevit svoji vůli v nějakém zvláštním prohlášení o vydědění. Autoři komentáře OZO zdůraznili, že vydědění se musí státi ve formě posledního pořízení, dále však bez jakéhokoliv zdůvodnění dodali … lhostejno, zda se stane v tom pořízení, kterým se povolává dědic, či v pořízení, které neobsahuje jiné ustanovení než exheredaci, v kterémžto případě mluvíme o „negativním testamentu“.[3] Osobně neshledávám takový závěr za docela přesvědčivý. Oproti tomuto názoru bych aplikoval závěry E. Svobody, který se dlouhodobě zabýval právě dědickým právem a byl uznávaným odborníkem na tuto problematiku, a soudní praxe. Podle E. Svobody zůstavitel prostě vydědil svého potomka, jestliže ho v platném pořízení pro případ smrti (vesměs tedy v závěti) buď úmyslně zkrátil, nebo vynechal a povolal jiné osoby za dědice nebo odkazovníky, anebo výslovně prohlásil, že mu nezůstavuje ničeho, nebo méně, než mu po právu náleží.[4] Prvorepublikový Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vyděděním se rozuměl projev vůle zůstavitele o tom, že nepominutelný dědic má z některého zákonného důvodu pozbýt nárok na povinný díl. Tento projev se mohl stát výslovně, nebo také mlčky tím, že zůstavitel úplně pominul v závěti nepominutelného dědice. Nebyl-li nepominutelný dědic v závěti (sice) ustanoven dědicem, nýbrž byl jinak obmyšlen (např. v podobě odkazu), nebylo možné v tom spatřovat jeho vydědění; byl-li nepominutelný dědic snad jen zkrácen v povinném dílu, mohl žádat popřípadě pouze doplnění povinného dílu.[5] I Nejvyšší soud tedy vycházel z předpokladu, že zůstavitel vydědí nepominutelného dědice ve své závěti.

 

2. Vydědění podle ObčZ 1950

Vydědění bylo upraveno v § 552. Dědice, jehož zákonný podíl nemohl být závětí zkrácen vůbec anebo nikoliv o více než čtvrtinu jeho ceny (§ 551), mohl pořizovatel vydědit proto, že jej opustil v nouzi nebo že byl odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo že trvale odpíral pracovat. Byl-li takto vyděděný potomkem zůstavitelovým, nabývali jeho dědický podíl jeho potomci. Za nepominutelné dědice byli ve smyslu § 551 ObčZ 1950 pokládáni zůstavitelovi potomci, a dále také zůstavitelovi rodiče nebo staří rodiče (prarodiče), obojí však jen v tom případě, pokud by dědili ze zákona a za podmínky, že byli v době zůstavitelova úmrtí v nouzi a byli už práce neschopní.[6]

Podle § 552 odst. 2 ObčZ 1950 pro vydědění platily stejné náležitosti jako pro zřízení závěti – zákon tedy předpokládal zvláštní zůstavitelův projev vůle o vydědění nepominutelného dědice.

 

3. Vydědění podle ObčZ 1964

ObčZ 1964 vycházel při svém vzniku z představy, že socia­lismus v naší vlasti zvítězil[7] a že již tedy není nadále nutné právně upravovat takový institut, neboť při úpravě dědění bere osnova zřetel k nynějšímu stupni vývoje naší společnosti, a proto byly některé instituty dosavadního dědického práva nahrazeny jinými a od jiných, které jsou již vývojem překonány, bylo upuštěno.[8] Tyto úvahy se však záhy ukázaly býti značně problematické a zákonem č. 131/1982 Sb., s účinností od 1. 4. 1983, bylo vydědění (znovu) upraveno. Podle § 469a ObčZ 1964, ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, zůstavitel mohl vydědit potomka, jestliže v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstavitelovi potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. Zákonem č. 509/1991 Sb. bylo uvedené ustanovení s účinností od 1. 1. 1992 novelizováno (§ 469a odst. 1 ObčZ 1964) a zůstavitel mohl vydědit potomka, jestliže

a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech;

b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl;

c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku;

d) trvale vede nezřízený život.

 

ObčZ 1964 navázal na ObčZ 1950 a (i nadále) vycházel z předpokladu, že o vydědění bude pořízen zvláštní projev vůle, který, aby byl platný, musel splňovat formální náležitosti závěti a musel obsahovat důvod vydědění (§ 469a odst. 3 ObčZ 1964).

 

II. k pojmu vydědění

Nepominutelný dědic, který byl zůstavitelem vyděděn platně a po právu, nemá právo na povinný díl. Ze zákonných důvodů může zůstavitel svého potomka (nepominutelného dědice) vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit; nepominutelný dědic se tím mohl vyloučit z dědické posloupnosti zákonné, nebo jen z práva na povinný díl. Zbaví-li zůstavitel nepominutelného dědice jeho práva na povinný díl, může svobodně testovat, aniž by musel brát ohled na zákonné právo takové osoby na povinný díl. Domnívám se ale, že chce-li zůstavitel zbavit svého potomka jeho dědického práva, postačí, učiní-li prohlášení o jeho vydědění, aniž by byl nucen současně pořizovat pro případ smrti. Je to naprosto logické, protože jinak by prohlášení o vydědění bylo možné pouze v kombinaci se závětí či dědickou smlouvou, protože samo o sobě není schopno způsobit zánik dědického práva; tak tomu ale zcela jistě není. Problém samostatného prohlášení o vydědění tkví v tom, že nedošlo-li k platnému vydědění (např. projev vůle zůstavitele o vydědění zůstavitele trpí vadami, které způsobují ve smyslu § 580–585 ObčZ jeho neplatnost, nebo dle § 551‑554 ObčZ zdánlivost), potomek, který měl být vyděděn, dědí, jelikož dědické právo ze zákona mu nezaniklo.[9] Je-li však prohlášení o vydědění učiněno v kombinaci se závětí či dědickou smlouvou a důvod vydědění není prokázán (nebyl jedním ze zákonem stanovených důvodů vydědění) nebo prohlášení o vydědění bylo shledáno neplatným, potomek, který měl být vyděděn, má právo pouze na povinný díl, protože dědické právo ze zákona již nemá, ovšem za předpokladu je-li zároveň platná závěť či dědická smlouva.[10] Proto, je-li nepominutelný dědic platně (po právu) vyděděn zcela, je postižen tak, že ztrácí úplně jak své dědické právo, tak i právo na povinný díl.[11] Domnívám se, že je i nadále použitelný právní názor, který byl zaujímán za účinnosti předchozího občanského zákoníku, že při platném vydědění (vydědění po právu), jsou-li splněny zákonné předpoklady, nastává situace, jako by zůstavitelův potomek byl v případné závěti opomenut, a přitom zároveň zbavován práva na dědictví i v rozsahu povinného dílu. Není proto rozhodné, dochází-li k dědění ze závěti nebo ze zákona, popř. z obou těchto důvodů.[12]

Osobami, které lze vydědit, mohou být výlučně zůstavitelovi nepominutelní dědicové, kterými jsou ve smyslu § 1643 odst. 1 děti zůstavitele (narozené jak v manželství, tak i mimo něj), a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci (vnuci, pravnuci atd.); dítětem se rozumí i osvojenec, který byl osvojen zůstavitelem. Povolá-li zůstavitel v pořízení pro případ smrti svého vnuka dědicem a opomine-li přitom jeho rodiče (svého syna, anebo svou dceru), tento vnuk nebude nepominutelným dědicem, pokud by se jeho rodič dožil smrti zůstavitele a dědictví neodmítl.[13]

Vydědit lze nepominutelného dědice jen (a výlučně) z důvodů uvedených v občanském zákoníku; v tomto směru nedošlo oproti předchozí právní úpravě k žádné změně. Výčet těchto důvodů je i nadále taxativní.[14]

Vydědit nebude možné toho, kdo není trestně odpovědný, ať již z důvodu svého věku (ve smyslu § 25 TrZ jde o osobu, která v době spáchání činu nedovršila patnáctý rok svého věku, nebo dle § 5 odst. 1 ZSM jde o osobu, která v době spáchání činu byla mladistvá a nedosáhla takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání) nebo z důvodu své nepříčetnosti ve smyslu § 26 TrZ.[15]

Přivedl-li se pachatel, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti požitím nebo aplikací návykové látky,[16] bude podle § 360 odst. 1 TrZ potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let; dopustí-li se však činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. Jestliže se ovšem pachatel do stavu nepříčetnosti přivedl v úmyslu spáchat trestný čin („actio libera in causa dolosa“ – tzv. napití na kuráž) či pachatel spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti („actio libera in causa culposa“), § 360 odst. 1 TrZ se nepoužije a pachatel odpovídá podle obecných zásad.[17]

 

III. důvod vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. c) občz

Tímto důvodem vydědění je, že potomek byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. Toto zákonné ustanovení tedy vyžaduje naplnění dvou předpokladů:

n nepominutelný dědic byl odsouzen pro trestný čin (zákon již nevyžaduje, aby šlo o úmyslný trestný čin) a

n trestný čin byl spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze jeho pachatele (tzn. potomka).

 

1. Trestný čin

Legální definice trestného činu je obsažena v § 13[18] TrZ, když trestněprávní teorie konstantně vychází z konstrukce tzv. skutkové podstaty trestného činu – největší význam má subjektivní stránka trestného činu, která je dána zaviněním (v obecně těžší formě úmyslu nebo ve formě obecně méně závažné nedbalosti[19]) pachatele, avšak fakultativně může být určena i pohnutkou, záměrem, cílem nebo jiným subjektivním znakem.

Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny pak jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.[20]

I když ObčZ nestanoví (výslovně), že by nepominutelný dědic, aby naplnil skutkovou podstatu komentovaného důvodu vydědění, musel spáchat úmyslný trestný čin, přesto půjde vesměs o úmyslné trestné činy (zločiny, zvlášť závažné zločiny nebo přečiny spáchané úmyslně) – tzv. dokonané úmyslné trestné činy (§ 13–15 TrZ) a trestné činy, které skončily ve fázi přípravy nebo pokusu (§ 20 a 21 TrZ). Patrně jen ve výjimečných případech bude k naplnění tohoto důvodu vydědění postačovat spáchání trestného činu pachatelem z nedbalosti.[21]

Dále půjde i o trestné činy spáchané mladistvými podle ZSM, tzv. provinění.[22]

Do uvedeného výčtu naopak nebudou spadat případy, kdy osoba jednala v nutné obraně (§ 29 TrZ), krajní nouzi (§ 28 TrZ), se svolením poškozeného (§ 30 TrZ), šlo-li o přípustné riziko (§ 31 TrZ), nebo kdy tato osoba oprávněně použila zbraně (§ 32 TrZ).

 

2. Vázanost rozhodnutím v trestním řízení

Civilní soud je podle § 135 odst. 1 OSŘ za použití § 1 odst. 3 ZŘS vázán rozhodnutím soudu v trestní věci o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.[23] Jestliže takové rozhodnutí bylo vydáno, pozůstalostní soud si jej opatří. Jestliže byl nepominutelný dědic v rámci trestního řízení soudem pravomocně zproštěn obžaloby (§ 226 TrŘ), je tím pozůstalostní soud vázán také a nemůže o této otázce již dále sám rozhodovat; obdobně by se postupovalo i tehdy, pokud by trestní stíhání nepominutelného dědice pravomocně zastavil státní zástupce (§ 172 TrŘ), popř. pokud by státní zástupce nebo policejní orgán před zahájením trestního stíhání usnesením věc pravomocně odložil (§ 159a TrŘ).

Pokud nebylo trestní řízení (dosud) pravomocně skončeno, je namístě pozůstalostní řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ za použití § 1 odst. 3 ZŘS přerušit, protože probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v řízení o pozůstalosti. Civilní soud bude v každém případě vázán výsledkem trestního řízení (na rozdíl od posuzování dědické nezpůsobilosti) i tehdy, nedošlo-li z nějakého důvodu k odsouzení nepominutelného dědice, např. že trestní řízení bylo zastaveno pro jeho nepřípustnost (§ 11 odst. 1 TrŘ).

 

3. Nadále již nebude významné pravomocné odsouzení k trestu odnětí svobody

Ze zákonného textu podle mého názoru jednoznačně vyplývá, že pro naplnění tohoto důvodu vydědění nebude nadále důležité, zda byl nepominutelný dědic odsouzen k trestu odnětí svobody.[24] Naopak kardinální pro naplnění tohoto důvodu vydědění bude již samotné odsouzení nepominutelného dědice v trestním řízení (pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze). K naplnění tohoto důvodu vydědění již tedy nebude nijak zásadní, byl-li nepominutelný dědic v trestním řízení pravomocně odsouzen i ke kratšímu trestu odnětí svobody (než k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku) nebo že výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu (§ 81–82 TrZ), popř. že soud nepominutelného dědice pravomocně odsoudil a za spáchaný trestný čin (provinění dle ZSM) mu uložil jiný trest než trest odnětí svobody, zejm.

• domácí vězení,

• obecně prospěšné práce,

• peněžitý trest,

• zákaz držení a chovu zvířat,

• zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce;[25]

uvedené tresty lze podle § 53 odst. 2 TrZ uložit samostatně, i když TrZ za některý trestný čin takový trest nestanoví.

 

4. Důsledek zahlazení odsouzení

K vydědění (po právu) nepominutelného dědice ale nedojde, jestliže došlo k zahlazení jeho odsouzení (§ 105 TrZ). Vydědění po právu předpokládá, že nepominutelný dědic byl pravomocným rozhodnutím soudu v trestním řízení uznán vinným spácháním trestného činu, proviněním dle ZSM (a že tento čin byl spáchán za okolností, které svědčí o jeho zvrhlé povaze). Z pohledu § 1646 odst. 1 písm. c) ObčZ není významné či důležité, proti komu byl trestný čin zůstavitelova potomka namířen (kdo byl poškozeným), jakým jednáním (opomenutím) byl trestný čin spáchán nebo jaká byla pohnutka (motiv) protiprávního jednání potomka zůstavitele. Bylo-li však odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen (§ 106 TrZ). Právním důsledkem zahlazení odsouzení je zákonná fikce neodsouzení pachatele, která nastává dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo odsouzení zahlazeno. Právní význam zahlazení odsouzení spočívá v tom, že k odsouzení – pokud s ním zákon spojuje některé právní následky – se nepřihlíží a že na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen.[26] Jak dovodil Nejvyšší soud, došlo-li k zahlazení odsouzení a vznikla-li tím zákonná fikce neodsouzení pachatele, má to (mj.) za následek, že na potomka zůstavitele nadále (po právní moci rozhodnutí, kterým bylo jeho odsouzení zahlazeno) nelze hledět jako na „odsouzeného“, a že se proto důvod k vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. c) ObčZ nemůže uplatnit.[27]

TrZ vznik zákonné fikce neodsouzení pachatele (že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen) nespojuje pouze se zahlazením odsouzení, ale tato zákonná fikce je obsažena i u některých jiných druhů trestu nespojených s odnětím svobody, a to u trestu obecně prospěšných prací (§ 65 odst. 5 TrZ), u peněžitého trestu (§ 69 odst. 3 TrZ), u trestu zákazu činnosti (§ 74 odst. 2 TrZ), u trestu zákazu držení a chovu zvířat (§ 74b odst. 2 TrZ) a u podmíněného odsouzení (§ 83 odst. 1 a 4 TrZ) – vykonáním příslušného trestu se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen; vedl-li podmíněně odsouzený ve zkušební době řádný život a osvědčil se, resp. se mělo za to, že se osvědčil, potom se na něho také hledí, jako by nebyl odsouzen.

 

5. K pojmu „okolnosti svědčící o zvrhlé povaze“

Pojem „okolnosti svědčící o zvrhlé povaze“ není v ObčZ ani v jiném právním předpise (TrZ) jakkoliv vymezen, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda byl naplněn důvod pro vydědění nepominutelného dědice. Toto ustanovení zákona tak patří k právním normám s tzv. relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.[28]

Pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání trestného činu nepominutelným dědicem za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze a zda tedy byl takový potomek (po právu) vyděděn, je podle mého názoru klíčový již trestný čin jako takový (provinění dle ZSM) spáchaný nepominutelným dědicem. Samotná skutečnost, že nepominutelný dědic byl za spáchání určitého (konkrétního) trestného činu (provinění dle ZSM) pravomocně odsouzen, by totiž měla (mohla) vést k jeho vydědění, jelikož už formální znaky tohoto trestného činu jsou natolik vypovídající (mj. i o mravním charakteru nepominutelného dědice) či evidentní, že lze mít důvodně za to, že došlo k jeho spáchání za okolností svědčících o zvrhlé povaze nepominutelného dědice. Přirozeně zde mohu podat toliko demonstrativní výčet trestných činů, u nichž by odsouzení pachatele (potomka) mohlo naplnit komentovaný důvod vydědění. Podle mého názoru do výčtu takových trestných činů náleží: vražda (§ 140 TrZ), zabití (§ 141 TrZ, obzvláště dle odst. 2), těžké ublížení na zdraví (§ 145 TrZ), ublížení na zdraví (§ 146 TrZ), mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 149 TrZ), neposkytnutí pomoci (§ 150 a 151 TrZ), šíření nakažlivé choroby (§ 152 TrZ), ohrožení pohlavní nemocí (§ 155 TrZ), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 156 TrZ), neoprávněné odebrání tkání a orgánů (§ 164 TrZ), trestné činy proti svobodě (§ 168–175 TrZ), trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (§ 185–193b TrZ), opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195 TrZ), týrání svěřené osoby (§ 198 TrZ), týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 TrZ), ohrožování výchovy dítěte (§ 201 TrZ), svádění k pohlavnímu styku (§ 202 TrZ), trestné činy obecně ohrožující (zejm. dle § 272, 274, 287, 290 TrZ), poškození a ohrožení životního prostředí (§ 293 TrZ), neoprávněné vypuštění znečisťujících látek (§ 297 TrZ), týrání zvířat (§ 302 TrZ), chov zvířat v nevhodných podmínkách (§ 302a TrZ), opilství (§ 360 TrZ), a posléze trestné činy proti lids­kosti, proti míru a trestné činy válečné (§ 400–405, § 411–414 TrZ). U trestného činu opilství ovšem jen tehdy, jde-li o tzv. rauschdelikt, tj. jde o samostatnou skutkovou podstatu, která dopadá na situace, kdy se pachatel zaviněně přivede (např. požitím alkoholických nebo psychotropních látek) do stavu nepříčetnosti, v němž spáchá čin, který, pokud by při jeho spáchání nebyl nepříčetný, by byl trestným činem.[29]

Při výkladu slova „zvrhlý“ není možné vycházet pouze z jazykového výkladu, který znamená jen prvotní přiblížení k aplikované právní normě, a pro jeho zjištění je proto nutno vycházet též z jeho účelu, okolností jeho vzniku, systematických souvislostí a v neposlední řadě z obvyklých výkladových principů.[30] Slovo zvrhlý je synonymem slova zvrácený. Zvrhlý alias zvrácený znamená úchylný, nenormální, perverzní nepřirozený či zrůdný.[31] Přece však aby nepominutelný dědic naplnil důvod svého vydědění ve smyslu komentovaného ustanovení, nemusí být (nutně) maniakem či jinak perverzní osobností.

Domnívám se, že zcela jistě bude postačující (k naplnění skutkové podstaty komentovaného důvodu vydědění), bude-li nepominutelný dědic v trestním řízení za určité své jednání pravomocně odsouzen, přičemž toto jednání s ohledem na jeho nepochybný a zřejmý konflikt se zájmy chráněnými trestním zákonem, zejm. se zvýšenou (trestněprávní) ochranou člověka, jeho života, zdraví, tělesné integrity, osobní svobody, nedotknutelnosti, důstojnosti, vážnosti a jiných jeho základních lidských práv, svobod a zájmů,[32] je většinovou společností negativně vnímáno, přičemž míra (velikost) společenského rozhořčení nad takovým jednáním překračuje rámec běžného odsudku porušování pravidel fungování demokratické společnosti.

Neméně významnou oblastí (trestněprávní) ochrany je také oblast životního prostředí jako základního životního prostoru člověka, živočichů i jiných organismů, včetně ochrany zvířat, která jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, a to před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným usmrcením člověkem.[33] Z tohoto důvodu dovozuji, že spáchal-li nepominutelný dědic jeden z výše uvedených trestných činů proti životnímu prostředí (§ 293, 297, 302 a 302a TrZ), naplnil i tím důvod svého vydědění ve smyslu komentovaného ustanovení.

 

Určitým vodítkem při posuzování tohoto důvodu vydědění (avšak bez vztahu k určitým trestným činům) by mohly být (také) přitěžující okolnosti, ke kterým soud v trestním řízení (při stanovení druhu trestu a jeho výměry) přihlédne, např., že pachatel spáchal trestný čin

• ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky;

• surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem;

• využívaje něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti;

• vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku;

• vůči dítěti, osobě blízké, těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí a ohrozil tím jejich život nebo zdraví, způsobil jim škodu, újmu na zdraví nebo jinou újmu anebo se na jejich úkor bezdůvodně obohatil [§ 42 písm. b), c), d), g) a h) TrZ].[34]

Soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne i k tomu, že pachatel svedl k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých [srov. § 42 písm. i) TrZ].

Domnívám se, že při posuzování důvodnosti vydědění nebude nutné (vždy) vycházet z předpokladu, že aby nepominutelný dědic naplnil komentovaný důvod vydědění, musel spáchal trestný čin z jiné zavrženíhodné pohnutky, popř. dokonce z pohnutky zvlášť zavrženíhodné,[35] která je jednou z podmínek použití vyšší trestní sazby – výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Za jinou zavrženíhodnou pohnutku lze obecně považovat pohnutku, která je v zásadním rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě pachatele k lidskému životu, např. pomstychtivost. Naproti tomu nelze takový charakter přičítat pohnutkám, které mají podklad v přirozených citech člověka (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, v dlouhodobé stresové situaci, v napětí v meziosobních vztazích apod.[36] Trestněprávní teorie dospěla k závěru, že pramení-li pohnutka činu z psychické poruchy nebo deviantního pudového založení pachatele (sexuální úchylky, např. pedofilie, sadismus), nelze v takových případech zpravidla usuzovat na zavrženíhodnost pohnutky, která je dána onemocněním nebo biologicky, bez viny pachatele.[37] Mám přesto za to, že pro účely civilního řízení, v jehož rámci se zvažuje, zda v konkrétním případě došlo ze strany nepominutelného dědice k naplnění komentovaného důvodu vydědění, není nutné (vždy) zohlednit citovaný trestněprávní výklad. Dostatečně odůvodňujícím pro naplnění komentovaného důvodu vydědění bude totiž již samotný fakt, že pohnutka činu pramenila z psychické poruchy nebo ze sexuální úchylky pachatele, neboť při zvažování důvodnosti vydědění nejde o „posuzování viny nepominutelného dědice“, nýbrž toliko o objasnění, zda ke spáchání trestného činu nepominutelným dědicem došlo za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze.[38]

 

IV. MÍSTO ZÁVĚRU

Již v úvodu jsem se zmínil, že komentovaný důvod vydědění doznal ze všech důvodů vydědění největší, ba až revoluční změnu. Důvod vydědění v § 469a odst. 1 písm. c) ObčZ 1964 byl naformulován (zcela) jednoznačně a nevyvolával žádné (významné) aplikační problémy; k platnému vydědění potomka zůstavitelem postačilo pravomocné odsouzení potomka v trestním řízení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Oproti tomu komentovaný důvod vydědění přináší notnou dávku nejistoty ohledně toho, co vše bude zapotřebí k naplnění jeho skutkové podstaty splnit, jakých trestných činů (provinění) se vlastně týká, stručně řečeno, jak doopravdy vyložit hypotézu právní normy „... okolnosti, které svědčí o zvrhlé povaze potomka...“. Podle mého názoru (již) nemá valný smysl lkát nad tím, že tento důvod vydědění měl být naformulován jinak, resp. že mohl být zachován předchozí důvod vydědění (třebas s malou korekcí). Proto jsem se pokusil o výklad tohoto ustanovení, přičemž jsem si vědom toho, že nemusí jít o výklad jediný nebo o výklad jedině možný. Nicméně jsem považoval za přínosné alespoň načrtnout či nastínit, jak by bylo možné toto ustanovení interpretovat.