Rozhodnutí NS 24 Cdo 2592/2021 aneb k významu veřejné listiny

Následující článek se zabývá významem a praktickým dopadem přelomového rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021. Toto rozhodnutí představuje nejen zásadní změnu v oblasti sporů o dědické právo, ale především zdůraznění rozdílu mezi závětí pořízenou ve formě veřejné listiny a závětí pořízenou ve formě soukromé listiny. Tento rozdíl však lze vztáhnout nejen na závěti, ale i na další zásadní právní jednání.

JUDr. Ing. Martin Muzikář

 

I. Skutkový stav

Zůstavitelka zemřela dne 28. 12. 2017 se zanecháním vlastnoruční závěti ze dne 28. 8. 2017. Tato závěť byla v řízení o pozůstalosti zpochybněna dědicem ze zákona (který by v případě neexistence či neplatnosti závěti dědil), a to nejprve z hlediska platnosti, z důvodu zdravotní nezpůsobilosti zůstavitelky. Dědic ze zákona byl proto podle § 170 odst. 1 ZŘS odkázán, aby podal žalobu na určení, že závětní dědici nejsou dědici ze závěti.

Později, ve sporném řízení zahájeném na základě žaloby dle § 170 odst. 1 ZŘS, již dědic v žalobě nezpochybňoval platnost závěti, nýbrž (jen) její pravost, a to z důvodu, že zůstavitelka nebyla původcem závěti.

Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu dědice ze zákona zamítl a Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dědic ze zákona dovolání, ve kterém uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 LPS), neboť byl chybně poučen o břemenu tvrzení a břemenu důkazním, když podle § 565 ObčZ platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny (v tomto případě vlastnoruční závěti), aby dokázal její pravost a správnost. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní proto mělo tížit dědice ze závěti (který se této listiny dovolával), nikoli jeho (jako osoby, která pravost této listiny zpochybnila).

Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dal dovolateli za pravdu a uzavřel, že i při posuzování pravosti závěti (ve formě soukromé listiny) je nutno aplikovat obecné ustanovení § 565 ObčZ, podle kterého platí, že pravost takové závěti musí prokazovat ten, kdo se jí dovolává, tedy závětní dědic. Dále doplnil, že pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti není rozhodující jen to, který z účastníků řízení o pozůstalosti byl odkázán k podání žaloby dle § 170 odst. 1 ZŘS; otázku, který z účastníků je povinen tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy, si posuzuje soud ve sporném řízení vždy výlučně sám, s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu.

 

II. Komentář

Závěť může být v řízení o pozůstalosti zpochybněna z těchto hledisek:

1. z hlediska pravosti (např. proto, že byla podepsána někým jiným než zůstavitelem),

2. z hlediska platnosti (např. proto, že zůstavitel nebyl v době pořízení plně svéprávný), nebo

3. z hlediska pravosti i platnosti zároveň (např. proto, že allografní závěť byla podepsána někým jiným než zůstavitelem a zároveň byla pořízena za přítomnosti nezpůsobilých svědků).

Jestliže je v řízení o pozůstalosti závěť zpochybněna, vzniká spor o dědické právo. Návod, jak v těchto případech postupovat, poskytuje především § 170 ZŘS a dále též § 1672−1673 ObčZ (dlužno dodat, jak ve svém rozhodnutí poukazuje i Nejvyšší soud, že tato procesní ustanovení jsou zařazena do občanského zákoníku zcela nesystematicky; navíc jsou obsažena v části nazvané „nabytí dědictví“, kam logicky nepatří).

Podle § 170 odst. 1 ZŘS platí, že v případě sporu o dědické právo je třeba odkázat k žalobě toho účastníka, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší. Právě posouzení, čí dědické právo je slabší (resp. nejslabší), je v tomto případě klíčové. Určité vodítko nám zde poskytuje § 1673 odst. 1 ObčZ, Nejvyšší soud tuto mozaiku doplnil aplikací obecného ustanovení § 565 ObčZ, podle kterého platí, že každý, kdo se dovolává soukromé listiny (tedy i závěti pořízené ve formě soukromé listiny), musí též dokázat její pravost a správnost.

Pokud je závěť popřena jen z hlediska platnosti, pak se aplikuje § 1673 odst. 1 ObčZ a k žalobě se odkáže dědic ze zákona. Pokud je závěť popřena jen z hlediska pravosti (nebo jak z hlediska pravosti, tak i z hlediska platnosti), je nutno postupovat podle obecného ustanovení § 565 ObčZ (když občanský zákoník žádnou zvláštní úpravu neobsahuje) a k žalobě odkázat toho, kdo se listiny dovolává, tedy dědice ze závěti.[1]

Podle dosavadní judikatury, aplikovatelné do 31. 12. 2013 (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017), platilo, že k žalobě má být (ve všech třech případech zpochybnění) zpravidla odkázán ten, kdo zpochybňuje existující závěť, jež nevykazuje na první pohled zjevné nedostatky.[2] Nejvyšší soud se nyní od této judikatury zcela odklání, a to s ohledem na § 565 ObčZ, který je od 1. 1. 2014 jako obecné pravidlo nutno respektovat a jehož obdoba v předchozí právní úpravě (především v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) do 31. 12. 2013 absentovala.

Předmětné rozhodnutí logicky a jasně strukturuje jednotlivé varianty sporů o dědické právo a poskytuje návod, jak v takových případech postupovat. Zatímco dříve posouzení toho, kdo má být odkázán k podání žaloby, podléhalo poměrně abstraktnímu posouzení toho, čí dědické právo je slabší (k žalobě byl zpravidla odkázán dědic ze zákona, jenž napadal závěť), nyní je vše jasně dáno (k žalobě bude v drtivé většině případů odkázán dědic závětní).

Určitým rizikem tohoto výkladu může být otázka, jak posoudit případné „šikanózní“ napadení závěti ze strany zákonného dědice z hlediska pravosti, které by mělo za cíl, aby dědic ze závěti byl nucen podat žalobu a unést břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Jedná se totiž o poměrně významný argument, který v předmětném rozhodnutí bohužel rozebrán není. Zde je však nutno upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 1. 1940, sp. zn. R II 253/39 (Vážný 17557), podle kterého platí, že „nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem, přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbuditi pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabiti sílu tohoto delačního důvodu“. V drtivé většině případů lze předpokládat, že zpochybnění závěti tyto podmínky splní, nicméně pokud by se jednalo o zpochybnění čistě formální (účelové), pak je podle mého názoru nutno daného účastníka vyzvat k doplnění. Pokud by svá tvrzení nedoplnil, pak je nutno odkázat k podání žaloby právě jeho (srov. především § 6 odst. 2 ObčZ, podle kterého platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, a § 8 ObčZ, podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany).

Kromě výše uvedené otázky se Nejvyšší soud zabýval též otázkou vztahu mezi odkazem k podání žaloby dle § 170 odst. 1 ZŘS v řízení o pozůstalosti a následným sporným řízením zahájeným na základě této žaloby. Vzhledem k rozdílné povaze obou řízení[3] dospěl k závěru, že pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti není určující pouze a jedině to, který z účastníků řízení o pozůstalosti byl odkázán k podání žaloby dle § 170 odst. 1 ZŘS. Otázku, který z účastníků je povinen tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy, si posuzuje soud ve sporném řízení vždy výlučně sám. Jinými slovy, soud ve sporném řízení není vázán posouzením pozůstalostního soudu.

Praktický význam tohoto „dodatku“ pochopitelně řeší, jak postupovat v obdobných případech v budoucnu, má však (za předpokladu úmrtí zůstavitele po 1. 1. 2014) i obrovský význam pro dosud probíhající sporná řízení, potažmo řízení pozůstalostní (jež jsou závislá na výsledku takových sporů). Případné obrácení toho, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní (v důsledku změny judikatury), se totiž vyřeší přímo ve sporném řízení, a není proto nutno o tom (znovu a jinak) rozhodovat v řízení o pozůstalosti.

 

III. Shrnutí a závěry pro praxi

Pokud si shrneme závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl, jedná se o tato dvě zásadní rozhodnutí:

1. V případě sporu o dědické právo mezi dědicem ze zákona a dědicem ze závěti ve formě soukromé listiny (kterou dědic ze zákona zpochybnil buď jen z hlediska pravosti, nebo jak z hlediska pravosti, tak i z hlediska platnosti) je slabším dědickým právem právo dědice závětního, a proto je třeba jej odkázat k podání žaloby dle § 170 odst. 1 ZŘS.

2. Pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti není rozhodující pouze a jedině to, který z účastníků řízení o pozůstalosti byl odkázán k podání žaloby dle § 170 odst. 1 ZŘS. Otázku, který z účastníků je povinen tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy, si posuzuje soud ve sporném řízení vždy výlučně sám.

Závěrem – a to je podle mého názoru nejdůležitější poznatek – je nutno zdůraznit, že předmětné rozhodnutí se týká pouze závětí pořízených ve formě soukromé listiny. Pro závěti ve formě veřejné listiny (notářského zápisu) platí § 568 ObčZ, tedy presumpce správnosti, a tedy i žádná potřeba tyto listiny v případě sporu jakkoli dále obhajovat. Předmětné rozhodnutí tak významně posiluje nejen význam a právní sílu závěti pořízené ve formě veřejné listiny, ale i význam a právní sílu veřejné listiny jako takové (neboť obdobné závěry platí nejen pro závěť, ale i pro celou řadu dalších zásadních právních jednání, jako je např. darování pro případ smrti nebo klasická smlouva darovací či kupní). Např. u darování pro případ smrti je potřeba učinit takové právní jednání ve formě veřejné listiny (s ohledem na předmětné rozhodnutí) podle mého názoru zcela nezbytná.[4] Situace, kdy jsou tato zásadní právní jednání (jako je např. dar nemovitosti jen jednomu z několika dětí) po úmrtí zůstavitele předmětem sporu, nejsou ničím výjimečným, přičemž zůstavitel se již k dané listině vyjádřit nemůže. Ten, kdo své právo v takovém případě opře o veřejnou listinu (notářský zápis), může být již od počátku bez starostí, neboť si zvolil právní jistotu. Ten, kdo své právo opře o listinu soukromou, ponese na svých bedrech velmi těžké břemeno, kterým je břemeno důkazní, se všemi důsledky z toho plynoucími.[5]

Velká část odborné veřejnosti opakovaně upozorňuje na potřebu činit zásadní právní jednání ve formě veřejné listiny (notářského zápisu). Nyní, po publikaci tohoto rozhodnutí, je tato potřeba ještě více markantní. Pořízení závěti (resp. jiné právní jednání) ve formě soukromé listiny tak může mít v případě napadení ze strany „opomenutého“ zákonného dědice a neunesení důkazního břemene ze strany dědice závětního (resp. toho, kdo má ze soukromé listiny prospěch) zcela fatální důsledky. Vigilantibus iura scripta sunt.

 

[1] Ke stejnému závěru dospívají i Jiří Svoboda a Ondřej Klička, byť z jiného důvodu. Závěr, že dědic ze závěti ve formě soukromé listiny má slabší dědické právo než dědic ze zákona, dovozují ze skutečnosti, že závětní dědic opírá své právo o soukromou listinu, zatímco dědic ze zákona o listinu veřejnou (rodný list či oddací list, srov. § 567 ObčZ), tedy samozřejmě pokud se nejedná o spolužijící osobu dle § 1636 odst. 1 ObčZ: „Autoři se též domnívají, že vzhledem k zákonným ustanovením týkajícím se důkazní síly soukromých listin, je i postavení dědice, který opírá své dědické právo o pořízení pro případ smrti vyhotovené ve formě soukromé listiny ‚slabší‘ než postavení dědice, který opírá své dědické právo o zákonnou dědickou posloupnost založenou na příbuzenství nebo manželství; tento názor lze dovodit z toho, že příbuzenský stav či manželství se soudu dokládá veřejnými listinami (rodný list, oddací list).“ Blíže viz Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 245.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017: „Při výběru účastníka, kterému má být při sporu o dědické právo uloženo podání žaloby, tj. při posuzování, čí dědické právo se jeví méně pravděpodobné, lze vycházet z toho, že méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu, nebo dědické právo, které závisí na prokázání existence dědického titulu vůbec. Soud přihlíží mimo jiné také k tomu, za jakých okolností byla závěť účastníkem dědického řízení předložena, a nejeví-li se jako ‚pravděpodobné‘, že závěť by mohla být listinou neplatnou, odkáže k podání žaloby na uplatnění dědického práva toho z dědiců, který pravost a platnost závěti popírá.“

[3] Řízení o pozůstalosti je nesporným řízením (pro které je typická zásada vyšetřovací, srov. § 21 ZŘS), zatímco řízení zahájené na základě žaloby dle § 170 odst. 1 ZŘS je „klasickým“ řízením sporným (pro které je typická zásada projednací, srov. § 120 OSŘ).

[4] Srov. též současnou právní úpravu rakouskou (§ 603 ABGB) nebo dřívější právní úpravu na našem území [zprvu § 943 OZO ve spojení s § 1 písm. d) zákona č. 76/1871 ř. z., o tom, ku kterým jednáním právním potřebí spisu notářského, a později návrh obsažený v § 807 VlN 1937], ze kterých současná právní úprava v občanském zákoníku vychází a podle kterých je (byla) forma veřejné listiny povinná. K dalším důvodům vhodnosti obligatorní formy notářského zápisu pro darování pro případ smrti blíže viz Fekete, I., Feketeová, M. Darovanie pre prípad smrti – donatio mortis causa. Justičná revue, 2006, č. 10, s. 1446 a násl. a Muzikář, M. Darování pro případ smrti a jeho osud po smrti dárce. Ad Notam, 2017, č. 4, s. 17 a násl.

[5] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003.