Ke vztahu prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost a vydědění pro dědickou nezpůsobilost

Příspěvek se bude snažit odpovědět na sporné otázky vztahu prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost (§ 1481 OZ) a vydědění dědicky nezpůsobilého potomka (§ 1646 odst. 2 OZ). Je možné vydědit dědicky nezpůsobilého potomka, i když mu již byl čin prominut? Může být takový potomek zkrácen pořízením pro případ smrti na povinném dílu, resp. může mu zůstavitel prominout pouze „částečně“? A pokud došlo k jeho vydědění, postačuje pozdější prominutí, nebo musí dojít také ke zrušení prohlášení o vydědění?

doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

„V záležitostech veřejných má největší váhu zákon, v soukromých závěť.“ M. T. Cicero

I. Úvodem

Příspěvek se zaměřuje na charakter prominutí činu, který dědice vylučuje z dědického práva (činí ho dědicky nezpůsobilým), a související sporné otázky při vydědění dědicky nezpůsobilého potomka (§ 1646 odst. 2 OZ).[1] Navazuje přitom na článek, který se týkal především způsobu prominutí činu, který dědice vylučuje z dědického práva.[2]

Zatímco problematice charakteru prominutí nebyla dosud v naší literatuře (mimo kvalifikační práce[3]) věnována bližší pozornost, ke vztahu prominutí a vydědění dědicky nezpůsobilého se v samostatném příspěvku vyjádřil V. Bednář, bohužel bez zohlednění zahraniční literatury.[4]

Předně je důležité uvést, že vztah prominutí a vydědění pro dědickou nezpůsobilost není možné řešit bez ujasnění si charakteru prominutí, pokud nemají mít výsledky našich úvah nahodilý charakter. Inspirativní pro nás může být zejména spřízněná rakouská literatura, která tuto problematiku promýšlí dlouhodobě.

II. Charakter prominutí

Charakter (právní povaha) prominutí činu, který zakládá dědickou nezpůsobilost (vylučuje z práva na pozůstalost, odkaz i povinný díl), patří k výkladově nejspornějším otázkám dědického práva. Půjde zejména o řešení a) způsobilosti promíjejícího, b) odvolatelnosti, a c) podmínitelnosti prominutí.

Rakouská, německá i domácí literatura se shodují na osobním charakteru prominutí a s tím spojené nezastupitelnosti a nepřevoditelnosti, liší se v názoru na odvolatelnost a podmínitelnost, sporný je také stupeň způsobilosti k právnímu jednání (svéprávnosti).

V rakouské literatuře existují tři názorové proudy, jak chápat právní povahu prominutí.[5]

Může se jednat o:

1) dědicko-právní projev vůle (erbrechtliche Willenserklärung), což zastávají Kralik, Eccher a Likar- -Peer (u nás Mikeš-Záturecký-Bébr, nověji Kittel);

3) sdělení vůle (Willensmitteilung) – Welser a Koziol/Welser/Zöchling-Jud (u nás zřejmě Šešina);

3) výraz vnitřního stavu (innere Tatsache des Seelenlebens) – Handl a Weiss (u nás zřejmě Rouček).

Podle první skupiny by mělo prominutí povahu právního jednání, podle druhé faktického jednání (tzv. právního činu v užším smyslu), podle třetí vnitřního procesu: ad 1) z dědicko-právního projevu vůle by vyplývala odvolatelnost, podmínitelnost a pořizovací způsobilost;[6] ad 2) ze „sdělení vůle“ neodvolatelnost a (zřejmě) by dostačovalo jen uvědomování si svého jednání;[7] ad 3) neřeší se odvolatelnost či podmínitelnost, spíše to, zda byl „proces odpuštění“ ke dni smrti zůstavitele dovršen (ve svých důsledcích by to odpovídalo řešením první skupiny).

Rakouská literatura se většinově kloní ke kvalifikaci prominutí jako dědicko-právního projevu vůle. V českých podmínkách by toto řešení ještě mělo být posíleno požadavkem na „výslovnost“ prominutí a také tím, že prominutí bude v praxi nejčastěji zřejmě uskutečňováno v rámci pořízení pro případ smrti. Proti dědicko-právnímu charakteru prominutí by mohlo být namítáno, že se s prominutím staronově setkáváme také u odvolání daru pro nevděk (§ 2072 odst. 1 OZ). Ovšem i takové prominutí lze chápat jako právní jednání, resp. jako následné vzdání se práva odvolat dar (viz § 2076 OZ).[8]

U prominutí charakteru dědicko-právního jednání se nabízí otázka, zda by mělo zahrnovat také úmysl vyvolat právní následky (v podobě odstranění dědické nezpůsobilosti), jako je tomu v případě odvolání závěti (§ 1577 a násl., resp. u odvolání mlčky podle § 1578 odst. 2 OZ). Domnívám se, že v tomto případě není nutné „zrušovací úmysl“ zjišťovat, ale právní následek vzniká i bez vědomosti o jeho důsledcích. Jedním z důvodů by mohlo být, že také právní účinky činů zakládajících dědickou nezpůsobilost nastupují přímo ze zákona. Naopak u odvolání závěti jde o jednání zůstavitele rušící projev vůle. Považuji však (v souladu s principem autonomie vůle) za možné, že zůstavitel sice osobě, které by jinak náleželo dědické právo, promine čin v osobní (mezilidské) rovině, ale bez dědicko-právních důsledků (v tomto případě by však musel tento svůj úmysl projevit).

III. Vydědění dědicky nezpůsobilého potomka

Na posouzení charakteru prominutí navazuje řešení řady dalších sporných otázek, v tomto článku se však omezím pouze na vztah prominutí a vydědění dědicky nezpůsobilého potomka (§ 1646 odst. 2 OZ). Vycházím přitom z chápání prominutí jako dědicko-právního projevu vůle (viz výše).

1) Je možné vydědit dědicky nezpůsobilého potomka, i když mu již byl čin prominut?

2) Může být dědicky nezpůsobilý potomek zkrácen pořízením pro případ smrti na povinném dílu, resp. může mu být prominuto pouze „částečně“?

3) Pokud došlo k vydědění dědicky nezpůsobilého potomka, postačuje pozdější prominutí, nebo musí dojít také ke zrušení prohlášení o vydědění (§ 1649 OZ)?

Před řešením uvedených otázek je nutné (kromě určujícího principu autonomie vůle) zmínit ještě zásadu, že se dědické poměry posuzují k době dědického nápadu, resp. smrti zůstavitele, což se týká dědické nezpůsobilosti i vydědění.[9] Dále se domnívám, že v pochybnostech by se mělo volit spíše řešení, které předchází případným sporům (zvl. možného antedatování vydědění, viz ad 1 a 3).

Ad 1) V případě odvolatelnosti prominutí, která vyplývá z charakteru dědicko-právního projevu vůle, by mělo být i přes výslovné prominutí možné potomka následně vyloučit z práva na povinný díl či ho v jeho právu zkrátit, a to (teo­reticky) i opominutím v pořízení pro případ smrti (§ 1651 odst. 2 OZ).[10] K stejnému řešení, ovšem s odlišným zdůvodněním, dochází také V. Bednář.[11]

Ad 2) V návaznosti na Muzikáře[12] (obdobně Příkopa či Bednář, ovšem každý s odlišnou argumentací[13]) se domnívám, že může být dědicky nezpůsobilému potomkovi přiděleno méně, než by činil jeho povinný díl. Vyplývá to nejen z pojmového vymezení vydědění (§ 1646 odst. 1 OZ), ale zejména z principu autonomie vůle – pokud je možné vydědit či prominout zcela, tím spíše by mělo být možné prominout částečně (argumentum a fortiori). Konvenuje to nejen dědicko-právnímu charakteru prominutí, ale i jeho běžnému (společenském) významu – nikdo nás nenutí něco prominout buď zcela, nebo vůbec.

„Částečné“ prominutí (umožňující nabýt méně než povinný díl, ať už v podobě dědického podílu, nebo odkazu) by se vztahovalo i na dědění ze zákona (pokud by nedědili testamentární dědicové, dědil by částečně vyděděný potomek), což dovodil již (za předchozí úpravy) Muzikář.[14] Uvedené řešení navazuje na podrobnou argumentaci, podle níž by povolání za dědice nebo odkazovníka dědicky nezpůsobilého potomka, jehož čin byl zůstaviteli znám, mělo být vykládáno jako výslovné prominutí podle § 1481 OZ.[15]

Ad 3) Šešina, Svoboda a Klička, všichni zřejmě v návaznosti na komentář Rouček-Sedláček,[16] zastávají názor, že nedostačuje výslovné odpuštění, ale musí se zrušit také prohlášení o vydědění.[17] Stejný pohled převažoval (za původní úpravy) také v rakouské literatuře (Ehrenzweig, Weiss, Kralik, Welser).[18]

V tomto případě však podle mého názoru není nutné následovat česko-rakouskou tradici – jednak máme nově požadavek výslovného prominutí (podle ABGB dostačuje konkludentní), jednak je také jinak formulováno vydědění dědicky nezpůsobilého potomka.[19] Naopak se domnívám, že by mělo postačovat výslovné prominutí. Pokud k němu dojde, nebude ke dni dědického nápadu splněn vyděďovací důvod, že je potomek nezpůsobilý dědit (§ 1646 odst. 2 OZ), resp. by důvod vydědění zanikl ex tunc, jako by nikdy nebyl, a vydědění by mělo být neplatné (§ 1650 OZ).[20] Takové řešení by také odpovídalo zásadě, že se vydědění nemá podporovat, a především více respektovalo vůli zůstavitele.

Dále je ještě možné podpůrně doplnit, že případy zrušení prohlášení o vydědění (§ 1649 OZ), resp. zrušení závěti (§ 1575 a násl. OZ), nejsou uvedeny taxativně, např. také dědická smlouva ruší dřívější závěť v rozsahu, v jakém nemůže vedle dědické smlouvy obstát. Zrušit prohlášení o vydědění je možné jak odvoláním výslovným, tak mlčky (§ 1578 OZ). Pokud je možné odvolání prohlášení o vydědění mlčky (zničením listiny, na níž bylo sepsáno, nebo dokonce i její nahodilou zkázou v souladu s úmyslem zůstavitele), tím spíše by měla být zohledněna výslovně projevená vůle prominout čin zakládající dědickou nezpůsobilost (argumentum a fortiori). Konečně pokud by zůstavitel dědici takový čin prominul, ale nezrušil by prohlášení o vydědění, nemělo by podle tradičního přístupu právní jednání zůstavitele v podobě prominutí žádné účinky, což by (alespoň dnes) mělo být vnímáno jako nežádoucí.

Je rozdíl, zda zůstavitel čin zakládající dědickou nezpůsobilost promine a zruší prohlášení o vydědění, nebo zda čin jen promine, ale původní prohlášení o vydědění nezruší, protože pak by se mělo (pokud není zřejmé, že zůstavitel chce, aby potomek dědil) vykládat jako negativní závěť (a bude mít jen právo na povinný díl),[21] a protože v něm staronově nemusí být uveden vyděďovací důvod (§ 1648 OZ), může být proti dědici prokázán ještě důvod jiný (než byly činy zakládající dědickou nezpůsobilost, které byly zůstavitelem již prominuty).

V neposlední řadě stojí za zmínku, že po novele rakouského dědického práva z roku 2015 bylo v § 773 ABGB umožněno konkludentní prominutí vydědění v případě, že zůstavitel ztratil pořizovací způsobilost. Někteří autoři se domnívají (Schauer) či alespoň považují za hodné diskuse (Welser), že pokud má možnost prominout vydědění zůstavitel bez pořizovací způsobilosti, tím spíše by ji měl mít zůstavitel s pořizovací způsobilostí.[22]

 

IV. Shrnutí

1. Nejen vydědění, ale také prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost bychom měli považovat za dědicko-právní projev vůle (nezastupitelnost, nepřevoditelnost, odvolatelnost, podmínitelnost, pořizovací způsobilost).

2. Ve vztahu (výslovného) prominutí a vydědění dědicky nezpůsobilého potomka by měla být určující vůle zůstavitele: a) potomka je možné vydědit, i když mu již byl čin prominut (resp. je možné prominutí odvolat); b) potomkovi je možné prominout i „částečně“; c) nemělo by být nutné zrušit prohlášení o vydědění, ale mělo by postačovat pouze následné prominutí, aby měl potomek právo alespoň na povinný díl.

 

[1] Ke vztahu dědické nezpůsobilosti a vydědění srov. Talandová, I. Vydědění dědicky nezpůsobilého potomka. Ad Notam, 2019, č. 2, s. 3–6.

[2] Horák, O. Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost? Ad Notam, 2019, č. 1, s. 3–6.

[3] Srov. Příkopa, V. Vydědění a dědická způsobilost. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci 2012, zvl. s. 43 a násl., a Karhanová, L. Dědická nezpůsobilost a vydědění. Rigorózní práce. Západočeská univerzita v Plzni 2017, zvl. s. 80 a násl.

[4] Bednář, V. Vydědění pro dědickou nezpůsobilost. Bulletin advokacie, 2020, č. 11, s. 41–43, dostupný též z: https://advokatnidenik.cz/2020/12/04/vydedeni-pro-dedickou-nezpusobilost/.

[5] Blíže: Likar-Peer, G. M. Komentář k § 540. In: Fenyves, A., Kerschner, F., Vonkilch, A. a kol. Klang Kommentar ABGB §§ 531–551. 3. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2016, s. 236 a násl., zvl. s. 270–275 a 297–299.

[6] Eccher, B. Komentář k § 540. In: Kodek, G., Schwimann, M. (eds.) ABGB. Praxiskommentar. Bd. 3. §§ 531–858. 4. Auflage. Wien: LexisNexis, 2013, s. 28–29.

[7] Welser, R. Komentář k § 540. In: Rummel, P., Lukas, M. (eds.). Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Teilband §§ 531–824 ABGB (Erbrecht). 4. Auflage. Wien: Manz, 2014, s. 20.

[8] Srov. Janoušek, M. Komentář k § 2076. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2107. Tak to vykládá také část rakouské literatury, např. Parapatits, F. Komentář k § 949. In: Kodek, G., Schwimann, M. (eds.). ABGB. Praxiskommentar. Bd. 3. §§ 859–1089. 4. Auflage. Wien: LexisNexis, 2014, s. 1188.

[9] Probíraného tématu se to sice dotýká jen okrajově, přesto považuji za důležité zareagovat na jedno netradiční řešení V. Bednáře (op. cit. sub 4, s. 43): „V odborné literatuře je dominantní názor, že po smrti zůstavitele může být naplněn jen jeden ze dvou důvodů dědické nezpůsobilosti stanovený v § 1481 o. z. Tím důvodem je zavrženíhodný čin proti poslední vůli zůstavitele. Kdežto u činu povahy trestného činu je dovozováno, že musí být spáchán nejpozději k okamžiku zůstavitelovy smrti. Toto rozlišení však nemá žádnou oporu v zákonné úpravě a nedává ani racionální smysl. Jestliže v obou případech má dědická nezpůsobilost zásadně nastat bez nutnosti zůstavitelova vědomí o spáchání takového činu a činy proti poslední vůli mohou být spáchány až po zůstavitelově smrti, pak se klade otázka, proč by nemohl být i druhý z činů vedoucích k dědické nezpůsobilosti spáchán až po zůstavitelově smrti. ... Dle mého názoru by však i tyto činy měly vést k dědické nezpůsobilosti a mělo by být možné dědice z dědické způsobilosti vyloučit. V zásadě není rozdíl mezi tím, že se dědic pokusí získat výhodu tím, že např. podvrhne poslední vůli, aby z ní získal pro sebe výhodu, nebo pokud se dědic po smrti zůstavitele dopustí podvodu např. tím, že přihlásí do pozůstalostního řízení své neexistující pohledávky ve snaze zkrátit ostatní dědice na jejich dědictví. Přesto je dosud na oba dědicovy činy nahlíženo odlišně, a to bez výslovné právní úpravy a bez racionálního důvodu. Oba důvody pro dědickou nezpůsobilost by měly dědickou nezpůsobilost dědice způsobit tehdy, pokud budou namítnuty kdykoliv, kdy lze uplatňovat ochranu oprávněného dědice. Ta sice není nově upravena v zákoně výslovně, ale je třeba vycházet z pravidel o držbě a promlčení.“

Česko-rakouská literatura však pro toto rozlišování racionální zdůvodnění našla (blíže Likar-Peer, G. M., op. cit. sub 5, zvl. s. 257–261 a 292–293). Oba případy dědické nezpůsobilosti sice nastávají i bez vědomosti zůstavitele, ale z hlediska ochrany jeho zájmů se zásadně liší – zatímco v případě zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli to je přímý zásah do autonomie vůle zůstavitele, v případě činu povahy úmyslného činu vůči nejbližší rodině to je zásah nepřímý, kdy právní úprava nějakou vůli zůstavitele presumuje (ale současně prostřednictvím prominutí umožňuje vyloučení z dědického práva zvrátit, což však po smrti již možné není). Rozdílnost obou případů by se ještě zvýraznila v situaci, kdy bychom dědickou nezpůsobilost chtěli namítat „kdykoliv, kdy lze uplatňovat ochranu oprávněného dědice“ a tato ochrana by byla stejně jako u vlastnického práva nepromlčitelná, jak uvádí důvodová zpráva k § 614 o. z. a v návaznosti na ni většina současných autorů (ke spornému charakteru žaloby oprávněného dědice a provázané otázce vydržení viz zevrubný článek Plašil, F., Talandová, I., Talanda, A. Žaloba oprávněného dědice. Bulletin advokacie, 2020, č. 1–2, s. 30–38, dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2020/03/03/zaloba-opravneneho-dedice/, v němž autoři naopak dovozují, že se žaloba oprávněného dědice podle § 189 odst. 2 z. ř. s. promlčuje, a to v subjektivní tříleté a objektivní desetileté lhůtě).

Přesto má Bednářova úvaha jisté ratio, přičemž pro nás může být opět inspirativní tradiční (Pfaff/Hofmann) i současná (Jud) rakouská literatura (blíže Likar-Peer, G. M., op. cit. sub 5, zvl. s. 288 a 292–293, pozn. 431; Welser, R. Der Erbrechts-Kommentar. §§ 531–824 ABGB. Wien: Manz, 2019, s. 34). Pro modifikaci zásady, že se mají dědické poměry posuzovat k době smrti zůstavitele, a k zásahu do již nabytých práv, však musí existovat důležité teleologické důvody, které v případě úmyslného trestného činu spáchaného s větším časovým odstupem proti někomu z nejbližší rodiny zůstavitele nebudou naplněny (pokud dovedeme Bednářovu myšlenku ad absurdum, skutečně by měly obě děti zůstavitele, které se několik let po jeho smrti porvou na rodinné oslavě a ublíží si na zdraví, přijít o dědictví ve prospěch vzdálenějších příbuzných nebo státu?). Jiná by ovšem byla situace, pokud by šlo o úmyslný trestný čin související s pozůstalostí (např. zatajení, zpronevěra, zničení či krádež věci náležející do pozůstalosti, protiprávní dispozice s penězi na účtu s úmyslem se obohatit) a pozůstalostním řízením (např. přihlášení neexistující pohledávky), které de facto také zasahují do autonomie vůle zůstavitele.

K problematice se ještě vrátíme v samostatném článku, kde podrobně rozebereme nejnovější příspěvek k tématu: Bednář, V. Dědická nezpůsobilost – jak je to s okamžikem naplnění skutkové podstaty. Bulletin advokacie, 2021, č. 12, s. 36–38, dostupný též z: https://advokatnidenik.cz/2022/01/02/dedicka-nezpusobilost-jak-je-to-s-okamzikem-naplneni-skutkove-podstaty/.

Autor tam přichází s novým historicko-srovnávacím argumentem, který by měl podporovat jeho tezi, a to argument genezí ABGB: „Původní úprava v obecném zákoníku občanském vycházela z toho, že dědicky nehodným je ten, kdo se dopustil zločinu proti zůstaviteli“ (s. 37). Toto však nebyla původní úprava ABGB (ta naopak zahrnovala také děti, rodiče a manžela, tedy v zásadě jako dnes), ale úprava ve znění 3. dílčí novely z roku 1916, kde byl okruh osob pod vlivem německého BGB zúžený pouze na zůstavitele.

[10] V domácí literatuře zřejmě převažuje názor, že prominutí je neodvolatelné (Rouček, Holub, Mikeš, Šešina). V rakouské literatuře je otázka sporná (srov. Likar-Peer, G. M., op. cit. sub 5, s. 283–284 a 299).

[11] V. Bednář k tomu uvádí (op. cit. sub 4, s. 42, zvýraznil OH): „Dokud je zůstavitel naživu, tak sice dědic může naplnit předpoklady, ale dědicky nezpůsobilým zatím není, tím se stane až po zůstavitelově smrti. Je tomu tak proto, že dědickou nezpůsobilostí dochází k vyloučení z dědického práva. Dědické právo pak dle § 1479 o. z. vzniká smrtí zůstavitele. Je proto třeba ust. § 1646 odst. 2 o. z. vykládat tak, aby mohlo být dosaženo jeho smyslu a účelu. To znamená, že pro možnost vydědění potomka postačí, pokud se dopustí činu, který vede k dědické nezpůsobilosti, a není proto rozhodné, zda zůstavitel čin výslovně promine. Prominutím zůstavitel pouze vyloučí důsledky dědické nezpůsobilosti, avšak důsledky vydědění zůstanou zachovány.“ Argument dosažení „smyslu a účelu“ § 1646 odst. 2 o. z. tím, že „není rozhodné, zda zůstavitel čin výslovně promine“, bohužel není nijak rozveden, ale rozvedení by si zasloužil, protože je netradiční. To, že prominutí rozhodné je, je naopak jedna z mála otázek, na kterých se rakouská literatura shodne. Zatímco však část autorů tvrdí (Weiss, Welser), že po prominutí činu zakládající dědickou nezpůsobilost není možné potomka z tohoto důvodu vydědit (tedy prominutí vylučuje dědickou nezpůsobilost i vydědění), jiní autoři (Kralik, Likar-Peer) považují prominutí za odvolatelné a možnost vydědění připouštějí i po prominutí (tedy prominutí nevylučuje ani dědickou nezpůsobilost, ani vydědění). Nikde jsem však v rakouské literatuře nenarazil na tvrzení, že prominutí sice vyloučí důsledky dědické nezpůsobilosti, ale přesto může být potomek následně vyděděn.

[12] „Pokud by však šlo o dědice neopomenutelného, který by byl jinak nezpůsobilý dědit ve smyslu § 469 obč. z., a závěť nerespektovala jeho neopomenutelný podíl dle § 479 obč. z., bylo by nutno vycházet z toho, že odpuštění má dopad na dědické právo jinak nezpůsobilého dědice jen v tom rozsahu, v jakém mu bylo přiznáno závětí.“ Muzikář, L. Komentář k § 469. In: Eliáš, K. (ed.) Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008, s. 1177.

[13] „V souladu s výkladovým pravidlem a maiori ad minus lze tuto variantu považovat za možnou. Když zákon umožňuje nezpůsobilému dědici upřít jeho celý díl, může zůstavitel v rámci autonomie své vůle odpustit, a tak přiznat takový podíl, jaký sám uzná za vhodné.“ Příkopa, V., op. cit. sub 3, s. 45. „Pokud by zůstavitel vydědil dle § 1646 odst. 2 o. z. bez toho, aniž by prominul to, co vedlo k dědické nezpůsobilosti, pak by dotyčnému potomkovi nemohl poslední vůlí zanechat ani věc nepatrné hodnoty. A to ani v případě pořízení na základě § 1594 o. z., kdy by na takto vyděděného nemohl pamatovat odkazem. Pokud bychom pak tvrdili, že prominutí činu vedoucího k dědické nezpůsobilosti má za následek nemožnost vydědění dle § 1646 odst. 2 o. z., pak by zůstavitel musel volit mezi tím, že potomkovi nezanechá vůbec nic, nebo že na něj bude muset pamatovat alespoň povinným dílem. Takovýto výklad by byl velmi přísný a byl by zjevně proti smyslu a účelu úpravy.“ V. Bednář, V., op. cit. sub 4, s. 42. Dále navazuji na Příkopovo řešení, které lépe zohledňuje představy zůstavitele a nenutí ho volit mezi variantou „povinný díl nebo nic“.

[14] „Odpuštění, vyplývající ze závěti, vztahující se jen na část dědictví, by však bylo nutno vztahovat i na dědění ze zákona.“ Muzikář, L., op. cit. sub 12, s. 1177.

[15] Horák, O., op. cit. sub 2, zvl. s. 5.

[16] Rouček, F. Komentář k § 770. In: Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha: V. Linhart, 1936, s. 440.

[17] Šešina, M. Komentář k § 1646. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. Občanský zákoník. Komentář. Sv. IV. (§1475–1720). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 362; Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 7; Svoboda, J. Komentář k § 1646. In: Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015.

[18] Srov. Welser, R., op. cit. sub 7, v pozn. 7, s. 20 a 194, Likar-Peer, G. M., op. cit. sub 5, s. 283.

[19] Původní znění § 770 ABGB: „Vůbec může být nepominutelnému dědici odňat posledním pořízením povinný díl i pro takové činy, které činí dědice podle §§ 540–542 nehodným dědického práva.“

[20] Obdobně Karhanová, L., op. cit. sub 3, s. 119.

[21] K negativní závěti blíže: Talanda, A., Talandová, I., Plašil, F. Postavení nepominutelného dědice. Ad Notam, 2019, č. 1, zvl. s. 31–33.

[22] Srov. Welser, R., op. cit. sub 9, s. 343. Nejnověji srov. Kogler, G. in Fenyves, A., Kerschner, F., Vonkilch, A. a kol. Klang Kommentar ABGB §§ 756–796. 3. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2021, s. 162–163.

Zpět