Rozhovor s JUDr. Miloslavem Jindřichem, čestným viceprezidentem NKČR, uveřejněný v ARS NOTARIA č. 3/2020

Notářství má své postavení jen díky principům a zásádám, na kterých je založeno

 
Prinášame rozhovor s čestným viceprezidentom Notárskej komory Českej republiky JUDr. Miloslavom Jindřichom a členom Legislativnej rady vlády Českej republiky.

 

 

                                                                                                                                    

 

Notárstvu sa venujete celý svoj profesijný život. V čom vidíte prínos notárskej činnosti pre spoločnosť? Myslíte si, že ľudia si uvedomujú potrebu nášho povolania a vedia využiť všetky služby, ktoré ponúkame?

Pravé notářství, tedy takové, které je vykonáváno podle jeho zásad a principů, přináší společnosti důvěru a jistotu, tedy to, co potřebuje každý z nás. Ač to dnes může znít  neuvěřitelně, lze konstatovat, že notářům se většinou stále ještě věří. Člověk jde za notářem se svojí záležitostí, s převodem vesnické usedlosti nebo rodinného domu, nebo s požadavkem o sepsání jeho závěti ne snad proto, že by znal výhody veřejné listiny, její rozdíl od listiny soukromé, ale prostě proto,  že notáři věří, že mu věřil i jeho otec, jeho předci. Není to jen v konkrétní osobě notáře, je to obecné povědomí. Přijde nový notář a věří se mu zas a bylo tomu tak dokonce i za státnho notářství.  Je úžasné, že tato víra ve společnosti přetrvává, i když bohužel časem ubývá. Někdy je s podivem, že i naší generaci se podařilo jí v zásadě zachovat. Je to především tím, jak je notářství nastaveno, na jakých zásadách a principech je založen jeho výkon. Můžeme být vděčni  našim předkům, kteří tuto důvěru v notářství svým výkonem notářství a svým chováním vybudovali. Jen pro tuto víru nám zůstává agenda, ve které není zajištěn přímus povinnými notářskými zápisy. Na druhou stranu si přiznejme, že jde o agendu slabou, že možnosti notářství v této oblasti veřejností využívány nejsou. Smlouvy o zápůjčkách nebo o nájmech či pachtech nebo jiná právní jednání jsou sepisovány jen výjimečně a vykonatelné notářské zápisy se soustřeďují spíše do několika málo velkých notářských kanceláří. Také tradiční nemovitostní agenda značně poklesla. Notáři sepisují spíše rodinné darovací smlouvy, než smlouvy kupní. Částečně se počet kupních smluv sepsných notářem u nás zvýšil, když vešlo v povědomí, že odměna notáře za notářskou úschovu kupní ceny v případě, že notář sepíše i kupní smlouvu se snižuje na jednu desetinu odměny za samotnou notářskou úschovu. Mnozí notáři však krátkozrace, z pohodlnosti s touto možností neseznamují,  když jejich příjem i při sepsání kupní smlouvy by byl jen o málo vyšší, a spokojí se s odměnou za notářskou úschovu kupní ceny podle kupní smlouvy sepsané realitní kanceláří.  Notářská komora České republiky se dříve několikrát pokusila o výlučné notářské kompetence v této nemovitostní agendě. K vážným úvahám o nich došlo i při přípravě občanského zákonníku, když se zvažovalo podle francouzského vzoru, že vlastnické právo k nemovité věci se bude nabývat samotnou smlouvou a zápisem do katasru nemovitostí bude působit vůči třetím osobám. Nakonec však byl úspěšný současný model. Při posledním pokusu, kdy došlo ke kompromisu v tom smyslu, že smlouvy o převodech nemovitých věcí by sepisovali jen notáři a advokáti, návrh v poslanecké sněmovně neprošel jen o několik hlasů. V současné době již je zřejmé, že tuto kompetenci se prosadit nepodaří. Je to dáno i tím, že historicky, na rozdíl od mnoha jiných zemí, nemá v tomto prostoru tradici. Naproti tomu tradici má  sepisování pořízení pro případ smrti notářem, i když nejde o kompetenci výlučnou. Je příznačné, že počet závětí sepsaných ve formě notářského zápisu se mnohonásobně zvýšil po přijetí občanského zákonníku. Je to totiž dáno zejména novými možnostmi, které dává občanský zákoník, především tou skutečností, že tzv. nepominutelný dědic ve skutečnosti dědicem není, má jen právo na povinný díl vyplacený v penězích. Tudíž závětí zůstavitel může pořizovat o svém majetku neomezeně, bez ohledu na to, zda má potomky či nikoli. Dědic dědí vše a vyplácí povinný díl. Navíc  závěť sepsaná notářským zápisem zůstává nadále zvýhodněna oproti jiným tím, že je vedle ostatních všech právních jednání pro případ smrti evidována Notářskou komorou České republiky.

Mluvíme-li o přínosu notářství pro společnost, lze konstatovat, že notářství, jehož hlavním úkolem je předcházení sporům, nabízí společnosti jistotu v majetkových právních vztazích. To není málo. Jistě, dnes nás válcuje angloamerický pohled na právo, podle kterého jsou spory přirozeným stavem společnosti, podle kterého spory jsou hnacím motorem ekonomiky. Kontinentální Evropa tomuto tlaku stále ustupuje, avšak její společnost, zvláště v našem středoevropském prostoru není na tento způsob uplatňování práva připravena. Ta  právní jistotu potřebuje a vyžaduje jí. Ti za mořem, tedy Britové a Američané, jsou a byly vždy jiní lidé. Právě jejich mentalitě jejich právní systém zcela vyhovuje. Tento společenský rozdíl mezi těmi za mořem a kontinetální Evropou plně vystihuje například jedinečné srovnání povah Angličanů a Němců, způsobu jejich života a společenského uspořádání v jejich zemích, byť z konce předminulého století, avšak stále aktuální, v knize Tři muži na toulkách od Jerome Klapka Jeromeho.      

Notářství díky tomu, že na jedné straně jsou v něm obsaženy  pravomoci státu a na druhé straně  ho vykonává na státu nezávislý notář jako svobodné povolání, má velký potenciál.  Notáři by mohli být  využiti  i k dalším činnostem v rámci výkonu notářství nebo i vedle něho, jako je tomu již nyní v případě vedení řízení o pozůstalosti jako soudní komisaři. Jeví se například jako zcela zcela přirozená možnost  rozvodu manželství, uzavřeného pouze civilním sňatkem, právním jednáním manželů, totiž  dohodou uzavřenou  ve formě notářského zápisu, za podmínek současného tzv. dobrovolného rozvodu před soudem, když vezmeme v úvahu, že i uzavření manželství se děje jen ústní smlouvou, i když  před státním úředníkem. Z průzkumů vyplývá, že společenská poptávka po této možnosti stále stoupá. Málo platné, jde-li člověk k soudu, jde se staženým žaludkem, i když se jedná třeba jen o schválení úkonu za nezletilého. Často se stává, že manželé jsou dávno dohodnuti o svém rozvodu, jsou splněny zákonné podmínky pro dobrovolný rozvod, ale kvůli jedné stresové návštěvě soudu, zůstávají v manželském vztahu, ač spolu již dávno fakticky nežijí. Notářská komora České republiky již několik let tuto možnost navrhuje, ale až nyní se o takovém způsobu rozvodu začíná vážně debatovat s ministerstvem spravedlnosti i v poslanecké sněmovně. Jestliže by notářství tuto agendu získalo, byla by nepochybně rozprostřena po všech oblastech i v „chudších“ notářských regionech a nedocházelo by k její koncentraci do velkých měst, jako je tomu obchodní agendě. Právě soustřeďování této, v současnosti nosné agendy, do velkých měst zejména do Prahy a navíc stále více jen do velkých notářských kanceláří, je současným problémem českého notářství. V poslední době dokonce ministerstvo spravedlnosti akceptuje návrhy Notářské komory na rušení notářských úřadů v ekonomicky slabých oblasech, což bylo ještě před několika lety nemyslitelné. 

 

Česká a Slovenská republika majú veľmi úzke vzťahy determinované jednak minulosťou, geografickou polohou ale aj blízkosťou jazykov. Aký máte vzťah k Slovensku a ako sa pozeráte na rozdielne cesty, ktorými sa uberá notárstvo v Česku a na Slovensku po
1. 1. 1993?

Vzhledem k tomu, že většinu svého života jsem prožil v našem společném státu, je pro mě Slovensko stále blízké. Jedu-li do Tater nebo do Bratislavy či jinam, nejedu do ciziny a totéž cítím i ze slovenské strany. I  slovenští přátelé považují Prahu tak trochu za svou. Musím přiznat, že jsem Slovensko navštívil po rozdělení Československa mnohem častěji, než předtím. Po určitou dobu jsem vysokohorské průsmyky Vysokých Tater a hřebenovky Nízkých Tater zdolával téměř každý rok. Jinak si myslím, že rozdělení oběma národům a našim vzájemným vztahům jenom prospělo. Jen český patriot si povzdechl, že po zabrání Podkarpatské Rusi Sovětským svazem jako válečné kořisti na státu, který byl považován za vítězný, a odsunu sudetských Němců, rozpadem Československa definitivně zaniklo jedno malé, ale naše české, imperium, byť v jeho závěru zubožené ruskou okupací a husákovským režimem, které bylo vytvořeno na troskách Rakouska – Uherska, jako jeho malá replika. O Slovensko se stále zajímám a často se mě jeví, že nám může být v mnohém  příkladem. Jen mě mrzí, že občas slýchávám a čtu od některých slovenských historiků tendenční výklady historie v tom smyslu, že slovenskému národu bylo lépe v rámci Uherska, než v Československu.

Po pádu komunistického režimu na konci roku 1989 jsme v Čechách započali cestu k  obnově českého notářství a totéž se dělo na Slovensku. Cesta to byla náročná, klikatá, ale velmi dobrou spoluprací našich zájmových sdružení státních notářů Notářské komory Slovenska, v jejímž čele stál JUDr. Jozef Opatovský a Sdružení notářů České republiky, jehož jsem byl předsedou, přes, mírně řečeno, nevstřícnost tehdejší politické scény v obou republikách i na federální úrovni, se podařilo obnovit notářství dnem 1.1.1993, shodou okolností dnem rozpadu společného federativního státu a vzniku samostatných republik. Na toto období, byť náročné, ale plné elánu a nasazení s vědomím, že prosazujeme správnou věc, rád vzpomínám. Poznal jsem v něm řadu milých slovenských kolegů, se kterými mnohými jsme po vzniku našich notářství a našich komor zahájili tradici setkávání prezidií republikových notářských komor, která trvá doposud. V rámci těchto setkání si vzájemně předáváme informace o vývoji našich notářství a vzájemné zkušenosti z notářské praxe. Právě, pro mně nezapomenutelné, první setkání prezidií ve Vysokých Tatrách na Štrbském plese, u mě znovu obnovilo můj zájem o tuto nádhernou část slovenské země.

I když jsme vycházeli ze stejného východiska, když na počátku byly naše právní řády ohledně našich prvotních kompetencí stejné, naše cesty se právě z tohoto pohledu postupně rozcházely. Zatímco u nás se postupně dařilo prosazovat další kompetence ve stěžejných notářských činnostech, totiž v sepisování notářských zápisů o právních jednáních a osvědčování právně významných skutečností, zejména v právu obchodních společností, a tím posilovat notářství v oblasti kompetencí, opravňující jeho existenci, na Slovensku tomu tak nebylo. Je zřejmé, že prosazení takové notářské činnosti v konkurenci jiných právnických profesí a v liberálním prostředí zahleděném v angloamerickém právu a potom její udržení, nezáleží jen na vůli a snaze vedení notářské samosprávy, které jsou předpokladem a samozřejmostí, ale především na politické a společenské konstelaci. Je pak výsledkem umění možného, často je důležitá možnost využití náhodně příznivé situace. Příkladem rozdílné cesty obou notářství je Rejstřík zástav. Obě komory vedou elektronický rejstřík, ve kterém se zapisují mimo jiné zástavní práva, která zápisem vznikají. Zatímco slovenští kolegové zapisují zástavní práva na podkladě zástavních smluv, které jsou jim předloženy jako soukromé listiny, u nás zástavní smlouva o zástavním právu, které má vzniknout zápisem do Rejstříku zástav, musí mít formu notářského zápisu. Notář, který takovou smlouvu sepsal, je povinen bez žádosti smluvních stran provést zápis neodkladně po nabytí účinnosti takové smlouvy, tedy většinou bezprostředně po jejím uzavření, neboť kladný přezkum pro zápis již musel provést preventivně před jejím sepsáním. Odporoval-li by její obsah právním předpisům, byl by povinen sepsání takové smlouvy odmítnout. Odměna za zápis není, je obsažena v odměně za sepsání notářského zápisu. Prvotní je tedy důraz na základní notářskou činnost a z ní pak přirozeně vyplyne činnost další, zde provedení zápisu. Je pravdou, že tlak na nahrazení tohoto způsobu vzniku zástavního práva jen jeho registrací nastal ihned po jeho zavedení a že jeho udržení stálo nemálo úsilí, zvláště při přípravě a přijímání nového občanského zákonníku. Podle nové právní úpravy se vedle zástavního práva zapisují do Rejstříku zástav i jiná práva, jako například zákaz dalšího zatížení zástavním právem, ty však již nemusí mít titul ve formě notářského zápisu a notáři je zapisují na základě jim předložených písemností. Nicméně pro zástavní práva zapisovaná do rejstříku zástav povinná forma notářského zápisu pro zástavní smlouvu zůstala zachována. Postup při zapisování zástavního práva do Rejstříku zástav byl úspěšně použit jako příklad pro zápisy notářem do veřejných rejstříků, který je postaven na stejném principu, s tím však, že notář je povinen příslušný notářský zápis sepsat, a to i notářský zápis o právním jednání, i když odporuje právním předpisům, a tuto skutečnost v notářském zápisu uvést. Je tomu tak proto, aby právnická osoba mohla i na základě takového notářského zápisu docílit zápisu v rejstříku rejstříkovým soudem, na základě jejího návrhu, jestliže by byl názor notáře podle soudu chybný. V případě kladného vyjádření notáře v notářském zápisu, zápis do veřejného rejstříku provede notář, který sepsal notářský zápis o právním jednání nebo o osvědčení rozhodnutí orgánu právnické osoby o skutečnosti do rejstříku zapisované. V  tomto případě však již jen na základě žádosti příslušné právnické osoby. Vzhledem k tomu, že prostor pro rozšiřování výlučných kompetencí ve vazbě na veřejné listiny nebyl na Slovensku nikdy dán v takové  míře jako u nás. V zájmu posilování postavení notářství se dala slovenská notářská reprezentace cestou elektronizace a tak  prostřednictví vybudovaného systému byly získány další kompetence, byť nejde o rozšíření klasické, stěžejní notářské činnosti. Elektronizací notářství slovenské notářství více méně předběhlo svou dobu a tudíž se nyní může lépe a rychleji adaptovat na chystanou všeobecnou digitalizaci. Je nepochybné, že uhájení pozic českého notářství spočívající na povinných notářských zápisech, nejen v právu obchodních společností, ale například i v případě zástavních smluv o zástavních právech zapisovaných do Rejstříku zástav, bude v nástávající době velmi obtížné. Napomoci tomu má i chystaná právní úprava notářských zápisů v elektronické podobě.

 

V Česku aj na Slovensku dochádza v posledných rokoch ku generačnej obmene notárov. Na Slovensku je to spôsobené najmä zavedením vekového cenzu, t.j. odchodom do „notárskeho dôchodku“ vo veku 67 rokov. Sú podľa Vás mladí právnici pripravení prijať notársku profesiu v jej štandardnej konzervatívnej podobe alebo naopak, majú snahu posúvať notárstvo komerčnejším smerom?

I když naše hranice pro výkon funkce notáře je 70 let, zásadní generační výměna již delší dobu skutečně také i u nás probíhá. Započala již počátkem roku 2014, tedy nabytím účinnosti nového občanského zákonníku, zákona o obchodních korporacích, zákona o zvláštních řízeních soudních, včetně řízení o pozůstalosti a dalších předpisů souvisejících s celkovou změnou soukromého práva. V tomto období svoji činnost ukončilo mnoho notářů, kteří dosáhli důchodového věku, i když jim ještě 70 let nebylo, neboť se již nechtěli přizpůsobovat nové právní úpravě. Další předčasné odchody notářů způsobují nové povinnosti, které se neustále na notáře nabalují, zvyšující se odpovědnost a náklady a v neposlední řadě i postupující elektronizace. Je třeba mít na zřeteli, že odcházející generace notářů současné notářství budovala téměř po celou dobu svého výkonu notářství. Začínala z ničeho, bez zvláštních kompetencí,byla si vědoma, že postupně získávané kompetence nejsou samozřejmostí, že musí stále dokazovat, že notářství náleží, že notářství je společnosti prospěšné. Musela se stále učit novému a odrážet permanentní snahy o narušení postavení notářství a o odebrání jeho výlučné činnosti. U nastupující generace mám pocit, že vše bere jako samozřejmost, domnívaje se, že současné postavení notářství je neotřesitelné, že není třeba dokazovat jeho celospolečenskou prospěšnost. Že není třeba obhajovat kompetence stávající a usilovat o  získání kompetencí nových, které jsou v souladu s notářskými principy. Jako by se již nemohlo stát, že notářství o některé kompetence může kdykoli přijít, což hrozí například v oblasti práva obchodních společností v důsledku postupující digitalizace. Přitom mnozí mladí notáři, zvláště ve velkých městech mají svoji činnost úmyslně založenou pouze na obchodních věcech, někteří třeba jen na masovém zakládání společností, a ani neusilují o jinou agendu, nebo dokonce je pro ně obtěžující, obchodně se nerentující a tak ji odmítají a porušují tím jednu ze svých základních povinností. Tento přístup je navíc velmi krátkozraký, neboť při rozmanité činnosti notáře, výpadek některé z nich, nemusí být pro jeho notářský úřad fatální. Také mám pocit, že si nastupující generace notářů neuvědomuje, že notářství má své postavení, jen díky principům a zásadám, na kterých je založeno. Nebudou-li tyto dodržovány, není důvod pro jeho existenci. Proto se notář například nemůže chovat tak jako jako kdyby žadatel o notářský úkon, tedy ten, kdo ho platí, byl jeho klient. Tedy ten, v jehož zájmu má notář vždy postupovat, třeba na úkor a proti zájmu druhé strany. Notář naopak musí dodržovat zásadu nestrannosti, nemůže být advokátem jedné strany, navíc advokátem zvýhodněným úředním  razítkem. Notář také nemůže neomezeně obchodovat se svěřenými pravomocemi. V zájmu získávání větší „klientely“ podbízet se a nabízet smluvní ceny, přizpůsobovat je poptávce bez ohledu na notářský tarif, být existenčně závislý na několika svých „klientech“. To vše narušuje jeho nezávislost a nestrannost. Jeví se mně, že zejména tyto zásady výkonu notářství jsou nastupující generací notářů často opomíněny. Nebudou-li se dodržovat, nebude notářství výjimečné a tudíž bude nahraditelné. Notářství se nepochybně musí přizpůsobovat vývoji a společenským potřebám, nemůže lpět na dlouholetých pravidlech, které již společenské poptávce nevyhovují. Vždy si však musí zachovat svojí výjimečnost a tudíž nepostradatelnost, jinak jeho kompetence budou převzaty, a právem, jinou právnickou profesí. Nerad bych, aby to, co říkám vyznělo jako nějaké hraběcí rady. Přeci jen je právem mladé generace notářů, aby si notářství utvářela i vykonávala podle svých představ. Na druhou stranu má i velkou odpovědnost, aby zachovala notářství alespoň v jeho postavení a prosperitě v jakém ho převzala, což může být obtížné. Je totiž třeba mít na zřeteli, že notářství má sice mnoha set letou tradici, ale vždy to s ním bylo jako na houpačce. Jednou dole a jednou nahoře. Například za císaře Josefa II., který reformoval kde co, jeho reformy pocítilo i notářství, když v celém rakouském císařství zbyl jen malý počet notářů, kteří vykonávali jedinou kompetenci, totiž protestaci směnek. A přeci se opět postupně, byť dlouho, zvedalo, až  dosáhlo ve druhé polovině devatenáctého století opět významného postavení. Závěrem mé odpovědi na Vaši otázku chci zdůraznit, že jsem toho názoru, že notářství při jehož výkonu jsou zachovávány jeho principy a zásady nelze považovat za konzervativní nebo naopak nejsou-li zachovávány, tak za liberální. Neuplatňují-li se totiž tyto principy a zásady při výkonu notářství, o notářství vůbec nejde, i když název notářství bude zachován. Na druhou stranu k jejich uplatňování je možno zvolit jak konzervativí přístup, tak i přístup zohledňující nové možnosti, což bude nezbytné v případě nadcházející digitalizace výkonu notářství. Příkladem může být lpění pouze na možnosti vyhotovení notářského zápisu v listinné podobě, když se na druhou stranu bude nabízet, že i při zavedení elektronického notářského zápisu bude zajištěno ověření identity příslušné osoby s využitím prostředků pro vzdálenou identifikaci a autentizaci, s využitím též videokonference a uznávaných elektronických podpisů.

 

Za Váš dlhodobý prínos v oblasti občianskeho práva ste v roku 2010 získali v Českej republike prestížne ocenenie Právnik roka. Ako si spomínate na svoje prvé dojmy po získaní tejto ceny?

Vzpomínám spíše na pocity po oznámení, že tuto cenu získám. Při vědomí, že v roce 2011 dovrším šedesáti let, jsem si řekl, aha, už dostávám ceny,  znamení, že se blíží konec mého profesního života. Nicméně tomu tak nebylo a i když jsem se v roce 2015 vzdal funkce viceprezidenta Notářské komory České republiky, dál jsem notářem v Benešově a jestliže zdraví dovolí, tak bych rád skončil až v příštím roce, kdy dosáhnu věku, který je u nás důvodem pro odvolání z funkce notáře. Na notářské samosprávě se ale již nijak nepodílím. Jednou za  čas se sice s Radimem Neubauerem, Pavlem Bernardem a Martinem Foukalem neformálně sejdeme, ale spíše vedeme všeobecné debaty. Jsem-li požádán o radu, poskytnu ji, pokud mohu, ale jinak do vedení samosprávy nijak nezasahuji. Jsem toho názoru, že není dobré vykonávat vedoucí funkce se starými autoritami v zádech nebo za krkem. Jsem jen členem naší čtyřčlené Legislativní rady prezidia, když funkce jejího předsedy jsem se vzdal spolu s funkcí viceprezidenta.   

Udělení ceny Právník roku si samozřejmě velmi vážím, zvláště když v oblasti občanského práva je při jejím udělování vždy velká konkurence. Ale ptáte-li se na dojmy, tak musím říci, že když stojíte na pódiu, před naplněným obrovským sálem plným nejvýznamnějších osobností právnické profese a přednášíte děkovnou řeč, tak si uvědomíte, že asi něco významného za vámi je, kolik usilí a času Vás to stálo, že je dobré, že to vše vešlo ve známost, a je vám dobře. I když v mládí  jsem se díval na udělování cen a vyznamenání s despektem, nyní  vím,  že ocenění významných počinů a výjimečných zásluh je velmi důležité. Udělování vyznamenání je  významnou společenskou událostí zvyšující prestiž nejen vyznamenaných, ale také toho, kdo ocenění uděluje. To vše jsem si uvědomil zejména, když mně byla udělena v roce 2016 za přínos pro právní teorii a praxi v oblasti soukromého  práva stříbrná medaile profesora Antonína Randy, nejvýznamnější osobnosti českého právnictví druhé poloviny devatenáctého století, kterou uděluje Jednota českých právníků a kterou jsem přebíral v pražském Karolinu z rukou jejího předsedy JUDr. Pavla Rychetského, předsedy našeho Ústavního soudu. Z tohoto důvodu jsem inicioval, aby Notářská komora České republiky za zásluhy o rozvoj českého notářství  pravidelně udělovala vyznamenání v podobě  zlaté, stříbrné a bronzové  medaile Jindřicha z Isernie, protonotáře českého krále Přemysla Otakara II, který v Praze při Vyšehradské kapitule  založil v roce 1270 notářskou školu, když prezidium Notářské komory České republiky takové zlaté medaile již v roce 2015 předalo mně a JUDr. Martinovi Foukalovi při našem odchodu z funkcí  jako ocenění našich zásluh. K prvnímu a zatím jedinému udělování tohto vyznamenání došlo v roce 2018 v pražském Rudolfínu, v rámci celostátní notářské konference, konané u příležitosti 25. výročí obnovy notářství u nás, které máme společné s Vámi. Jen připomínám pro čtenáře, že mimo jiné byla udělena stříbrná medaile také Vašemu kolegovi a mému příteli JUDr. Jozefu Opatovskému, prvnímu prezidentovi Notářské komory Slovenské republiky, který se velmi zasloužil o obnovu svobodného notářství v našich zemích a o spolupráci našich notářských samospráv. V neposlední řadě toto vyznamenání také upozorňuje na mnoha set letou historii notářství v českých zemích, což je významné pro prestiž českého notářství .

 

Ako bývalej členke Legislatívnej rady vlády Slovenskej republiky mi nedá neopýtať sa aj na Vašu funkciu člena Legislatívnej rady vlády Českej republiky. V čom Vás obohacuje táto práca a v čom má podľa Vás prínos pre notárstvo?

Členem Legislativní rady vlády jsem nepřetržitě od roku 2002, když předtím jsem byl několik let členem komise Legislativní rady pro soukromé právo. Musím konstatovat, že celkověje práce Legislativní rady stále náročnější, neboť na ministerstvech citelně ubylo kvalitních legislativců a tak předkládají zákony k posouzení Legislativní radě ve stále zhoršující se kvalitě. Legislativní rada se koná jednou za čtrnáct dní a protože se od Vás očekává, že se zapojíte do diskuse o předkládaných návrzích, je třeba si návrhy zákonů opravdu nastudovat. Jde přitom většinou o zákony veřejnoprávní, tedy mimo oblast soukromoprávní, mně blízkou. Samozřejmě, jste-li jmenována zpravodajem návrhu zákona intenzita studia musí být mnohem větší. Pro mně osobně je účast na jednání Legislativní rady velmi přínosná. I když jsem členem již devatenáctý rok a po JUDr. Pavlu Zářeckém a prof. Bělinovi mám ze současného složení nejdelší členství, stále se učím. Většina členů jsou profesoři a docenti právnických fakult, specialisté na různé obory práva a tak sledovat diskusi při jednání je značně obohacující. Také se naučíte jít s kůží na trh, nebát se vyslovit a hájit veřejně svůj názor, byť je třeba v rozporu s názorem většiny Vašich učených kolegů. To vše je důležité pro výkon mé notářské praxe, kterou je třeba vykonávat s určitým sebevědomím, s vírou ve vlastní názor, což pomáhá k tomu, že člověk při výkonu notářství nepodléhá různým nekalým tlakům, ke kterým čas od času dochází. Na druhou stranu mně účast v tomto učeném kolektivu učí pokoře, ke zdravým pochybnostem o mých vědomostech, k akceptování názorů druhých, což je též důležité, neboť nikdo neroste do nebe. Mé členství v Legislativní radě, je pro naše notářství nepochybně přínosné, neboť máme mým prostřednictvím možnost ještě po připomínkovém řízení v případě našich zájmových návrhů zákonů ovlivnit jejich znění, jsou-li pro to závažné argumenty. Nikoli však z pozice lobingu, pro který zde prostor není, ale z hlediska odborného.

 

Dňa 1. 1. 2014 u Vás nadobudol účinnosť nový Občiansky zákonník. Dedičské právo v ňom upravuje 245 paragrafov, pričom zavádza viacero staronových dedičských inštitútov. Predpokladám, že niektoré sa viac a niektoré menej osvedčili. Čo by ste s odstupom času poradili nám, ktorých rekodifikácia Občianskeho zákonníka stále len čaká, čoho by sme sa mali vyvarovať?

Jestliže bych měl odpovědět na tuto otázku komplexně, musel by to být spíše formou článku o mnoha a mnoha stranách. Zmíním proto jen  několik základních problémů a poznatků z dosavadní praxe. Naše právní úprava  je, že v zásadě převzata  z vládního návrhu  občanského zákonníku z roku 1937, který tehdy moderním jazykem těměř kopíroval úpravu v obecném občanském zákonníku z roku 1811. Tato právní úprava byla založena na principu ležící pozůstalosti, což však náš zákoník nepřijal. Nebyl jsem nikdy příznivcem ležící pozůstalosti, neboť ležící pozůstalost nebyla trustem a konstrukce, že pozůstalost do doby podání dědické přihlášky náleží zemřelému zůstaviteli, po podání přihlášky společně zůstaviteli a dědici a jen dědici až odevzdáním pozůstalosti soudem, přinášela v době její platnosti značné problémy. A to pozůstalosti zdaleka nebyly tak rozmanité rozličným majetkem jako je tomu nyní. Nicméně byla na ní založena celá úprava dědického práva nyní převzatá naším občanským zákoníkem, včetně institutů, které přímo počítají s tím, že pozůstalost bude dědici odevzdána, jako je například svěřenské nástupnictví, podmínky dědění, doložení času. Podle naší právní úpravy se tedy k pozůstalosti nepřihlašuje, pozůstalost se neodevzdává. Dědictví se odmítá, případně neodmítá, ale může se kupodivu i přijmout. V občanském zákonníku je sice výslovně stanoveno, že dědické právo se nabývá úmrtím zůstavitele, avšak chybí pravidlo o tom, kdy se nabývá  dědictví,  kterým se rozumí pozůstalost ve vztahu k dědici. Pouze výkladem se dovozuje, že se dědictví nabývá v zásadě smrtí zůstavitele a v procesním předpisu se stanoví, že   rozhodnutím soud  potvrzuje nabytí dědictví s účinky ke dni smrti zůstavitele. To však neplatí vždy. V případě dědění podle pořízení pro případ smrti při určení  svěřenského nástupnictví, podmínek a doložení času se konstruuje odsunutí dědického práva a dědictví se nabývá, až nastane-li příslušná skutečnost, splní se podmínka a k tomuto dni se potvrzuje nabytí dědictví následnému dědici soudem.  Jelikož nemáme ležící pozůstalost, jmění náležející do pozůstalosti musí od úmrtí zůstavitele  do doby jeho nabytí následným dědicem  někomu  patřit. Z tohto důvodu se v řízení o pozůstalosti potvrzuje nabytí dědictví přednímu dědici, tedy tomu, který by byl dědicem, kdyby nebyl povolán dědic následný. Po splnění podmínky pro nabytí dědictví následným dědicem, se vede další řízení o pozůstalosti, ve kterém se potvrdí nabytí dědictví jemu. Je to vše značně komplikované a to nezmiňuji problémy nastávající při předání jmění předním dědicem dědici následnému a problémy s uchováním takového majetku.

Dalším problémem je neujasněné postavení nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti. Zatímco občanský zákoník předpokládá jeho účast jen při soupisu majetku zůstavitele a při stanovení jeho ceny, procesní předpis, zákon o zvláštních řízeních soudních, počítá s jeho účastí i při vypořádání jeho povinného dílu. To samozřejmě přináší určitá úskalí. Občanský zákoník a tudíž ani procesní předpis nestanoví, že soud má povinnost vyrozumívat nepominutelného dědice o jeho právu na povinný díl, není ani ustanovení obdobné ustanovení o vyrozumívání  neznámého dědice či dědice neznámého pobytu. Nepřihlásí-li se nepominutelný dědic sám nebo ho neoznačí a jeho adresu nesdělí někdo jiný, soud ho ani nemůže pozvat k soupisu pozůstalosti. Je pak otázkou, jak řešit jeho povinný díl. Problém také nastává, jestliže nepominutelný dědic popírá své vydědění, tedy vyloučení z práva na povinný díl. Jelikož právo na povinný díl není dědickým právem, nelze ho odkázat na podání žaloby k soudu. Vzniká otázka zda řešit jeho sporné právo v rámci pozůstalosti,  což se jeví neslučitelné s povahou tohoto řízení, nebo zda k němu a jeho právu nepříhlížet s tím, že má možnost žalovat dědice u obecného soudu. 

Nepovedený je také institut vydědění, kterým se ve skutečnosti nevyděďuje, ale podle výslovného znění zákona prohlášením o vydědění  vylučuje z práva na povinný díl nebo se toto právo omezuje, což navozuje dojem, že předpokladem takového vydědění je prvotní pořízení pro případ smrti, ve kterém není potomek povolán za dědice, že snad ani není možné vydědit bez dalšího. 

Oproti předpokladům není příliš využíván institut zřeknutí se práva na dědictví smlouvou se zůstavitelem, což je dáno zřejmě možností zůstavitele v pořízení pro případ smrti svého potomka z dědění zcela vyloučit a hrozí jen jeho uplatnění povinného dílu. Vůbec se nepovedl institut vzdání se dědického práva po jeho neodmítnutí ve prospěch jiného dědice, neboť výslovným odkazem na zcizení dědictví se stal vedle možnosti zcizení dědictví nadbytečným. 

Dalším problémem je odpovědnost za dluhy zůstavitele dědicem celým jeho majetkem, není-li vyhrazen soupis pozůstalosti a s tím související problematika těchto soupisů. 

Mohl bych pokračovat dále, ale to by musel být náš rozhovor jen o dědickém právu a ještě by to nestačilo. Je pravdou, že  jsem se jako člen rekodifikační komise, jmenovaný v posledním roce před přijetím nového občanského zákonníku také na úpravě dědického práva podílel. I když se podařilo mnohé prosadit, jako například to, že dohoda dědiců o výši jejich dědických podílů a o rozdělení pozůstalosti je možná jen před soudem, tedy před soudním komisařem, což z hlediska udržení výlučnosti notářského soudního komisariátu bylo významné, příprava zákoníku byla již ve fázi, kdy základní principy a instituty byly rozhodnuty, případně se moje menšinové názory  nepodařilo prosadit.

 

Ako iste viete, Slovenská republika pripravuje právnu úpravu priameho zápisu údajov do Obchodného registra notármi podľa vzoru Českej republiky. Osvedčil sa tento inštitút u Vás a čo by ste nám poradili na tejto ceste?

Musím se přiznat, že nemám rád používání pojmu přímý zápis, který se tak ujal,  neboť nevím, co je tím vyjádřeno, jak se zápisuje nepřímo. Jestliže tím míní zápisy bez řízení, bez usnesení, tak rejstříkový soud u nás také v určitých případech takto zapisuje. Prosazení zapisování údajů do obchodního rejstříku a v důsledku toho i do ostatních veřejných rejstříků notářem byl konečným a musím říci vedlejším produktem naší patnáctileté snahy o zachování obligatorních notářských zápisů  v právu obchodních společností. Prvotním úspěchem bylo nejen udržení, ale i navýšení povinných notářských zápisů jak pro zakladatelská právní jednání a jejich změny, tak o osvědčení určitých zásadních rozhodnutí valných hromad kapitálových společností, včetně rozhodnutí při přeměnách v rozsáhlé novele obchodního zákonníku účinné od roku 2001, byť od té doby s tím, že notář musí v notářském zápisu o osvědčení  rozhodnutí potvrdit splnění všech formalit a to že rozhodnutí je v souladu s právním řádem a zakladatelským právním jednání společností. Tedy provést preventivní přezkum těchto rozhodnutí. V podstatě nést obdobnou odpovědnost jako v případě notářských zápisů o právním jednání. V další etapě, tuším, že v roce 2005 se podařilo zjednodušit řízení u rejstříkového soudu při zápisu skutečností, které měly podklad v notářském zápisu, a to i když nebyla forma notářského zápisu zákonem předepsána. V takovém případě soud přezkoumal jen formální náležitosti notářského zápisu a provedl zápis na základě přezkumu notářem obsaženém v notářském zápisu, aniž by musel vydat usnesení. Uspěli jsme s argumentem, že následný přezkum soudem je nadbytečný, je-li proveden preventivní přezkum notářem. To vedlo k tomu, že se začaly více používat notářské zápisy na základě volby společnosti. Notářské zápisy z jejich pohledu nebyly jen nutné zlo, ale i v určitých případech i výhoda a začal se měnit jejich pohled na notářství.  Při této konstelaci pak následoval logicky poslední krok při změnách v souvislosti s přijetím zákona o obchodních korporacích a následně  zákona o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob., účinných od 1.1.2014. Byla prosazena úprava, podle které vedle soudu  zápis údajů do rejstříku provádí zcela bez ingerence soudu na žádost  notář, který sepsal podkladový notářský zápis o příslušném právním jednání   nebo o osvědčení rozhodnutí orgánu právnické osoby, ve kterých potvrdil splnění všech formalit a soulad s právními předpisy a zakladatelským právním jednání příslušné společnosti, to vše bez ohledu na to, zda je notářský zápis předepsán či nikoliv. Jestliže notář takový kladný přezkum v notářském zápisu neuvede a označí chyby a vady právního jednání nebo rozhodnutí orgánu právnické osoby,  právnická osoba může podat návrh na zápis k rejstříkovému soudu. Ostatně to může učinit vždy, má právo volby, neboť zápisy soudem a notářem jsou paraelní. Jak již jsem uvedl, naší hlavní snahou nebylo dosažení tohoto cíle, ale udržení, případně rozšíření našich kompetencí v oblasti sepisování notářských zápisů. Sepisování notářských zápisů zejména o právních jednáních jsme vždy vnímali jako stěžejní činnost  při výkonu notářství, neboť je na nich postaven   smysl notářství a jeho existence, nehledě na ekonomický přínos pro notáře s tím spojený.  Samozřejmě, že se zvýšil i počet notářských zápisů o právních jednáních a o osvědčení rozhodnutí orgánů právnických osob, pro které tato forma není zákonem vyžadována, jestliže i tyto jsou podkladem pro zápis notářem do rejstříků.  Právě i z těchto důvodů, jsme prosazovali, aby  zápisy notářem byly založeny na podkladových notářských zápisech. Je samozřejmé, že notáři vyhotovují v této souvislosti i ostatní písemnosti a tak poskytují komplexní službu. Při samotném zápisu do rejstříku již notář nic nepřezkoumává a jestliže sepsal s kladným vyjádřením podkladový notářský zápis, tak zápis do rejstříku již provést musí, je-li o to požádán. Žádné řízení se o tom nevede. O naprosté formálnosti zápisu svědčí i to, že odměna notáře za samotné faktické provedení zápisu elektronickým přenosem dat je stanovena za každý zápis jen částkou 300 Kč. 

Rád bych Vám doporučil stejný postup, tedy především snahu o prosazení vazby zápisu na podkladový notářský zápis, tedy aby Vaše právní úprava byla přijata  skutečně podle našeho vzoru. Vím však, že za sebou nemáte vývoj, který jsem uvedl, takže to asi bude obtížné. Bez notářských zápisů však bude notář jen registrátorem, což má k výkonu notářství daleko, byť máme v našem notářském řádu účelově stanoveno, že tato činnost se za výkon notářství považuje, aby byla při ní založena nestrannost notáře. Tomu také bude odpovídat odměna notáře, která nemůže dosáhnout odměny za sepsání podkladového notářského zápisu a za úkony související, což může navodit i korupční prostředí. Nicméně by měl notář alespoň sepsat notářský zápis o přezkumu písemností, které mu byly předloženy, ve kterém by uvedl jaké písemnosti mu byly předloženy a jaké předpoklady pro zápis tyto listiny dokládají. Takový notářský zápis sepisujeme ještě po sepsání podkladového notářského zápisu, jestliže některé požadavky pro zápis do rejstříku mohou být splněny až po sepsání podkladového notářského zápisu. Typicky po sepsání společenské smlouvy o založení společnosti, kdy je třeba předložit notáři následně po založení společnosti notářským zápisem zejména výpis ze živnostenského rejstříku a doklad od banky o složení vkladů do základního kapitálu. Jestliže však nebude pro zápis do rejstříku povinně podkladem notářský zápis, bude to mít dopad i psychologický, neboť notář nebude vnímán jako ten, kdo právnickým osobám pomáhá, kdo jim poskytuje právní službu, tedy jako osoba pro ně potřebná, ale jako ten, kdo hodnotí to, co ony sami vytvořily, případně za nemalý peníz u advokátů obstaraly, což nutně budou vnímat, jako nadbytečný jimi placený krok, jako nedůvodnou  překážku, obdobně jako je tomu v případě přezkumu rejstříkovým soudem.

 

V Českej republike ako aj v ostatných európskych krajinách majú snúbenci možnosť uzavrieť tzv. predmanželské zmluvy. Z krajín EÚ to nie je možné jedine v Slovenskej republike a v Rumunsku. Ako vnímate výhody tohto inštitútu u Vás?

Náš občanský zákoník umožňuje manželům, aby smlouvou o manželském majetkovém režimu ve formě notářského zápisu si ujednali jiný režim, než zákonný režim, který  spočívá na společném jmění manželů a má  pravidla, která jsou v podstatě stejná jako u Vás. Manželé mohou zvolit zúžení společného jmění manželů, jeho rozšíření, vyhradit  vznik společného jmění až k zániku manželství a také zvolit  oddělené jmění, tedy mít i majetkový režim takový, jakoby nebyli manželé. Tyto smluvní režimy si mohou smluvně ujednat, taktéž jen ve formě notářského zápisu, i slovy zákona „muž a žena, kteří hodlají vstoupit do manželství“, a to s účinností od uzavření manželství. Slovo snoubenci je používáno v občanském zákonníku  jen jako legislativní zkratka, neboť náš právní řád nezná institut zásnub. Tato tzv. předmanželská smlouva se tedy může týkat jen jmění budoucích manželů, nikoli například ujednání o jejich bydlení nebo o výchově a výživě dětí. Tak jako manželé, i snoubenci možnosti zvolit si  smluvní  režim dost často využívají. Zatímco manželé spíše rozsah jejich společného jmění zužují nebo rozšiřují, snoubenci v naprosté většině ujednávají režim oddělených jmění. Zvláště, je-li některý z nich zadlužen nebo rizikově podniká, umožňuje tento institut ochranu jmění druhého manžela, neboť žádné společné jmění jim po uzavření manželství nevzniká. Jestliže si manželé nebo snoubenci ujednají zápis smlouvy do Seznamu listin o manželském mjetkovém režimu, který je veřejným seznamem vedeným Notářskou komorou české republiky, působí smlouvy vůči každému, aniž by ho s ní museli manželé seznámit. Též soudní exekutor při vedení exekuce vůči některému z manželů, má povinnost nahlédnout do sbírky těchto smluv vedené v rámci tohoto seznamu. Je-li ujednán režim odděleného jmění,  může postihnout jen majetek dlužníka, neboť žádné společné jmění není. Samozřejmě že se musí řídit i ujednáními o ostatních režimech odlišných od režimu zákonného. To platí i v případě dluhů, které vzniknou před uzavřením předmanželské smlouvy, neboť nelze dovodit, že je uzavírána taková smlouva účelově k poškození věřitele. Ten při vzniku dluhu totiž věděl, že dlužník není v manželském svazku a není důvodné věřitele zvýhodnit uspokojením i z jiného majetku, než dlužníka, jen z toho důvodu, že dlužník uzavřel sňatek. Po delším diskusích a nerespektování takových předmanželských smluv soudními exekutory Nejvyšší soud České republiky svým rozhodnutím dovodil jejich působení vůči věřitelům i v takových případech. Tyto smlouvy však nejsou ujednávány jen účelově. V současné době lidé uzavírají manželství ve většině v pozdějším věku, často po delším spolužití a  nechtějí na jejich dosavadním, pro ně přirozeném majetkovém režimu nic měnit. Budou-li si něco chtít pořídit společně, pořídí si to do podílu Časté využívání smluv o manželském majetkovém režimu jak manžely tak snoubenci, jen potvrzuje, že společnost i po sedmdesátileté existenci zákonného společného jmění manželů tento umělý, nepřirozený  institut nepochopila a nepřijala za svůj. Často, aniž by manželé tušili, že existuje něco jako jejich společné jmění, jsou s existencí zákonného manželského majetkového režimu  konfrontováni a seznamováni až při rozvodu nebo přeživší manželé a dědici při  vypořádání společného jmění manželů v rámci řízení o pozůstalosti.

 

Ako vidíte notárstvo v Čechách a na Slovensku v súčasnej dobe elektronizácie a aké sú podľa Vášho názoru jeho vízie do budúcnosti?

Je třeba si přiznat, že trend  podrobit  elektronizaci vše možného i nemožné  je nezadržitelný bez ohledu na to, zda jde o pozitivní vývoj či nikoli. Zda je skutečně potřebné pro rozvoj společnosti neustálé zrychlování  mezilidských vztahů a nahrazování osobních styků stykem   a vazbami přes sociální sítě a v neposlední řadě neustálým zahlcováním každého nevýznamnými nebo i významnými informacemi všeho druhu,   pro životy konrétních lidí často naprosto  bezcennými. Z hlediska naší praxe je otázkou, zda je skutečně potřebné mít možnost obchodní  společnost založit například během chvíle u snídaně. Nicméně vývoj tímto směrem je daný a není podstatné se zabývat otázkou, co je jeho skutečnou  hnací silou, jeho skutečným důvodem a čí zájmy se tak uskutečňují. Je třeba však vědět, že tímto vývojem náš kontinentální systém práva  opouští jeden ze svých základních principů, totiž důraz na právní jistotu v právních vztazích a postupně směřuje ke kultuře sporů, která je vlastní angloamerickému typu práva. To samozřejmě nesvědčí notářství, jehož smyslem a hlavní úlohou je   sporům předcházet a je v podstatě založeno svou preventivní činností na osobním, fyzickém styku, zvláště v případě sepisování notářských zápisů o právním jednání. Ostatně i jakékoli osvědčování či ověřování je založeno na prezentaci skutečností před notářem.  Vývoj však je nezvratný a je úkolem notářství najít si své místo i v tomto novém světě, aniž by však  pozbylo  své základní kompetence a rezignovalo na své  hlavní  principy a zásady. Jestliže je preferován elektronický styk a tedy i elektronické písemnosti, není možné, aby právní jednání ve formě notářského zápisu mohla být ukutečňována nadále jen v listinné podobě. Z toho plyne, že nestačí, že již nyní stejnopisy notářských zápisů mohou mít elektronické podobu. Právní úprava musí umožnit, aby i samotné notářské zápisy mohly být pořizovány i v podobě elektronické, aby bylo možno uskutečňovat právní jednání nadále i v této formě. Jinak nad zájmem o právní jistotou zajišťovanou těmito veřejnými listinami nepochybně převládne zájem nezdržovat právní jednání osobní fyzickou účastí u notáře a budou se hledat cesty jak notářské zápisy nahradit nebo se dokonce od  požadavku na veřejné listiny  upustí. Z tohto důvodu Notářská komora České republiky připravila návrh zákona o změně notářského řádu, který je již k projednání v poslanecké sněmovně našeho parlamentu a který řeší další elektronizaci notářství. Zavádí mimo jiné právě elektronické notářské zápisy a také Vaši praxi ověřování pravosti podpisů. Elektronické notářské zápisy budou podepisovány uznávanými elektronickými podpisy, notář připojí svůj kvalifikovaný elektronický podpis. Prokázání totožnosti  účastníků, svědků úkonu, důvěrníků nebo tlumočníků bude provedeno s využitím prostředků pro vzdálenou identifikaci a autentizaci, přičemž spojení bude zajištěno videokonferencí. Elektronické ověření identity příslušné osoby se provede  prostřednictvím občanského průkazu se strojově čitelným údaji a kontaktním elektronickým čipem a prostřednictvím jejího uznávaného elektronického podpisu, případně jiným připuštěným způsobem. Notářská komora České republiky povede elektronickou sbírku všech notářských zápisů s automatickým systémem přidělování čísel NZ, do které bude muset notář založit elektronický notářský zápis týž den, ve kterém ho pořídil. Bude-li pořízen notářský zápis v listinné podobě, notář založí také týž den, ve kterém ho pořídil, jeho elektronickou podobu.     

 

Ak Vám zvýši čas aj na vlastné záujmy, prezradíte nám, čo najradšej robíte vo voľnom čase?

Volného času jsem měl vždy málo a nyní vidím, že to byla chyba, má chyba. Snažím se nyní to napravit.  Nemám nějaké zvláštní záliby, nějakého koníčka. Rád rekreačně sportuji. Kolo, plavání, tenis, horská turistika a tak. V poslední době    jsem si vyhlásil   obranu proti všem možným informacím, které dotírají ze všech možných médií a starají se, aby byl člověk v neustálém neklidu, neustále něco očekával, stále přemýšlel o minulosti a o tom, co bude,  a přitom mu unikala přítomnost. Naopak, jsem se vrátil ke klasické četbě a to spíše oddechové a optimistické literatury. Zajímám se také o období secese, o dobu,  kdy se z mého pohledu nejvíce a naposledy tvořilo s ohledem na  krásu kolem. Rád také jdu do přírody a jen tak pozoruji dění kolem sebe. 

 

Dovolte mně, poděkovat Vám za pozvání k tomuto rozhovoru, který mně umožnil znovu tímto způsobem po delší době oslovit slovenské kolegyně a kolegy. Doufám, že Slovensko ještě češtině rozumí.  Přeji vám všem elán a vůli  k vytváření a upevňování plnohodnotného notářství a jeho prosperitu. Nezapomínejte však přitom, že notářství má sloužit i vám  k užívání vašeho zvolna plynoucího života.   

Otázky kládla JUDr. Katarína Valová, PhD.,

členka redakčnej rady ARS NOTARIA

 

 

JUDr. Miloslav Jindřich

 

JUDr. Miloslav Jindřich,  čestný  viceprezident  Notářské komory České republiky, byl od roku 1979 do roku 1992 státním notářem a od roku 1993 je notářem se sídlem v Benešově. Funkci  viceprezidenta Notářské komory České republiky vykonával do počátku roku 2015 od  obnovy notářství v roce 1993, na které se jako předseda tehdejšího Sdružení notářů České republiky a člen poradního sboru ministra spravedlnosti výrazně podílel.  Od roku 2002 je členem Legislativní rady vlády, když předtím působil v její komisi pro  občanské právo.     V roce 2010 byl oceněn jako Právník roku v oboru občanské právo  v anketě pořádané každoročně Českou advokátní komorou  ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti a v roce 2016 mu byla udělena stříbrná medaile Antonína Randy, nejvýznamnější osobnosti českého právnictví ve druhé polovině 19. století., udělovaná   za zásluhy o české právnictví Jednotou českých právníků.

Jako člen rekodifikační komise, jmenovaný v posledním roce před přijetím nového občanského zákoníku, přispěl k jeho závěrečným úpravám zejména v oblasti dědického a zástavního práva. Posléze se též podílel na přípravě tzv. doprovodných zákonů, zejména zákona o zvláštních řízeních soudních v případě řízení o pozůstalosti, zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob ohledně úpravy zápisů prováděných notáři a na zásadních,  rozsáhlých změnách  notářského řádu přijatých tzv. změnovým zákonem.  

JUDr. Miloslav Jindřich  je  jeden ze spoluautorů,   komentáře  MELZER, F.,  TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník - velký komentář vydávaného postupně ve svazcích, jako autor komentáře  ustanovení o veřejných a soukromých listinách a o smluvních manželských majetkových režimech v již vydaných svazcích III a IV/1 a dále v připravovaných svazcích jako spoluautor komentující úpravu  zástavního práva a dědického práva.  Jeho výklad notářského řádu o výkonu notářství, jako významného spoluautora  čtyř vydání  komentáře „Notářský řád a řízení o dědictví, Komentář“ a pátého vydání pod názvem„“Notářský řád“ vydávaného Nakladatelstvím C.H.Beck, bývá podkladem pro soudní rozhodnutí a východiskem pro právní teorii.

Zpět