Fejeton: Znamená notářství kompromis?

Mnohokrát jsem se setkal s hanlivým tvrzením, že notář je hybrid nebo hermafrodit, ani soud, ani advokát, něco mezi oběma těmito instituty. To je ale ošklivé označení navozující klamný dojem, že notář (notářství) je pouhý kompromis mezi soudem a advokátem, že je tudíž vlastně nadbytečný, že nemá v sobě nic původního, autentického. K tomu by mohli ještě přistoupit zastánci anglosaského práva, jichž ostatně není v naší zemi nedostatek, kteří zdůrazńují, že v zemích anglosaského práva se institut notáře vyskytuje jen v profánní podobě (jako ověřovatel podpisů a kopií v postavení blízkém trafikantům).

Chceme-li demonstrovat notářství jako institut autentický, neodvozený, musíme svou pozornost zaměřit na pozitivní vymezení smyslu a postavení notářství. V kontinentálním právním systému navazujícím na římské civilní právo, který dominuje nejen v Evropě, ale i na jiných kontinentech (zejména v Latinské Americe ), je notář původní institucí se stejnou historickou tradicí jako soud či advokacie. Jak všichni víme, základní charakteristikou notářského povolání je sepisování veřejných listin, a tím předcházení (prevence) vzniku právních sporů.

Svět osvobozený od zbytečných právních sporů nezaměstnává tolik soudy a potažmo ani advokacii. V tom je ovšem možná i háček. Právě v anglosaském světě pozorujeme neúměrný počet advokátů. Ti sami o sobě pochopitelně mají zájem na tom, aby naopak sporů bylo hodně, ba dokonce co nejvíce, poněvadž čím více soudních sporů, tím více práce zůstane pro advokáty. Že tento stav ovšem zaměstnává také zbytečně soudní soustavu, to příliš advokáty ze samé podstaty jejich práce nemusí příliš zajímat, poněvadž soudnictví platí stát, tudíž daňoví poplatníci.

Jeden z prvních závěrů tedy znamená, že svět právní jistoty a svět s pokud možno co nejmenším počtem soudních sporů je světem harmonickým, komfortnějším pro obyvatelstvo. Zbytečné právní spory zneklidňují občany, přinášejí jim dlouhodobé a často zbytečné napětí, opak životní pohody, zvláště při dlouhém trvání soudních řízení. Navíc také útok na účastníkovu peněženku, kdy po dlouhou dobu není jasný výsledek.

A současně působení notářů vede k menšímu zavalení soudů počtem sporných případů a také k naději, že při menším soudním nápadu by samotné civilní soudní řízení mohlo být kratší a rychlejší.

Takže řečeno pozitivně: základní smysl notářství přispívá k přívětivějšímu právnímu prostředí pro samotné občany, a to jak z hlediska životního optimismu, tak i z hlediska vydávaných finančních prostředků. To platí zejména pro agendu sepisování notářských zápisů jako veřejných listin. Také řízení o pozůstalosti s přesně a určitě formulovanými výsledky přispívá k přehlednosti majetkových vztahů. Ostatně i poskytování právní pomoci notářem v souvislostí s výkonem notářství posiluje tyto cíle.

Vztah k soudnictví

Pouze doplňkovou roli při vymezení notářství jako pojmu sehrává jeho vztah k souvisejícím a nejbližším právním profesím, tj. k soudnictví a k advokacii.

Pokud jde o justici (soudnictví), pak souvislost je více než jasná v řízení o pozůstalosti, v němž tradičně (od roku 1855 a možná ještě i o trochu dříve) vystupuje notář jako nesporný soud, a od roku 2009 dokonce samostatně vydává rozhodnutí o dědictví, jímž se celé řízení završuje. Notář je více než půldruhé století jmenován do funkce ministrem spravedlnosti a podléhá dohledu Ministerstva spravedlnosti, jakož i dohledu ze strany soudní soustavy. Notářské zápisy s přímou vykonatelností nahrazují soudní rozhodnutí a jsou přímo vykonatelné. S justicí dále notáře spojuje organizace notářství navazující na síť okresních a krajských soudů. Princip nezávislosti a nestrannosti notáře je také styčným bodem s justicí.

Bylo by možno namítnout, že řízení o pozůstalosti svěřené notáři se vyskytuje pouze v nástupnických státech Rakousko-Uherska jako svébytná záležitost této historické mocnosti. Dovolím si však tvrdit, že je to krásná a smysluplná tradice, která se za 165 let svého nepřetržitého trvání osvědčila. Řada občanů, mluví-li o notáři, ho spojuje právě s jeho rolí soudního komisaře v řízení o pozůstalosti. Toto řízení svou povahou velmi dobře odpovídá preventivní funkci notářství. Precizně a pozitivně rozdělený zůstavitelův majetek mezi dědice je základem přehledné situace, kdy každý z dědiců se může opřít o dědické rozhodnutí, které jasně vymezuje rozsah nabytého majetku.

Zcela přirozeně jsou notáři považováni za nejlepší znalce nikoli jednoduchého dědického práva hmotného i procesního. Řízení o pozůstalosti bývá často důvodně označováno za královnu nesporného řízení soudního. Je tomu tak zvláště poté, co od roku 2009 notář samostatně vydává soudní rozhodnutí. V zákoně o zvláštních řízeních soudních je s účinností od roku 2014 nejrozsáhleji ze všech nesporných řízení soudních upraveno právě řízení o pozůstalosti.  

Notáře od justice nejvíce vzdaluje skutečnost, že notáři nejsou státními zaměstnanci, ale působí na vlastní účet a vlastním jménem. Státní pokladně tím ovšem výrazně ulevují, neboť nejsou státem honorováni, ačkoli vykonávají úkony soudu. Zde je ovšem nutno připomenout, že odměna notáře (na rozdíl od advokátů) je pevně stanovena notářským tarifem vydávaným Ministerstvem spravedlnosti a že počty notářů jmenovaných v jednotlivých okresech jsou fixní (tzv. princip numerus clausus).

Vztah k advokacii

Ve vztahu ke druhému břehu pomyslné řeky, kterou představuje notářství, tj. k advokacii, leží dělicí čára v míře nezávislosti a nestrannosti při výkonu obou profesí. Výstižně celou věc vystihuje známé přísloví, že advokát je se stranami, notář mezi stranami a soud nad stranami. Anebo další rčení o tom, že zatímco soud nad stranami a advokacie se stranou řeší již existující právní spory a konflikty, notář směřuje k tomu, aby ke sporům a konfliktům v občanskoprávní sféře vůbec nedocházelo.

Obě povolání (notáře i advokáta) ovšem spojuje skutečnost, že z hlediska daňového jsou považovány za osoby samostatně výdělečně činné (tzv. OSVČ) a v pracovních věcech stojí na straně zaměstnavatele. Zkrátka – obě profese se musí kompletně postarat o chod své kanceláře, nájmem počínaje a úklidem konče. Přitom ovšem odměna advokáta je převážně závislá na dohodě s klientem, naopak odměna notáře je pevně stanovena státem.

Jestliže tedy notář v porovnání s advokátem požívá některé výhody (např. pevně stanovený počet notářských míst v příslušném okrese, právo na poměrný nápad pozůstalostních věcí, nárok na pevně stanovenou odměnu), tak ho na rozdíl od advokacie svazuje při výkonu funkcí státu řada povinností, které advokát nemá. Především jsou notáři povinni vyřídit každou žádost o provedení notářského úkonu a mohou žádost odmítnout jen ze zákonem stanovených důvodů. Nesmí se klientům podbízet na úkor toho, aby každá věc byla posouzena objektivně, nestranně a nezávisle bez ohledu na zájmy jednotlivých stran.

V tomto bodě se nachází neuralgický bod výkonu notářství. Notář sice musí dbát o to, aby každý notářský případ byl vyřízen včas, bez zbytečných prodlev, s příslušnou odbornou úrovní a s kulturou vystupování na straně jedné, na straně druhé nesmí objektivní pohled na věc zaměnit za ustupování neoprávněným zájmům klientů. Jeho pohled na každý případ musí být vždy pohledem státu, a to samozřejmě především při sepisování notářských zápisů.

Závěrem

Závěrečný pohled na postavení a smysl notáře a notářství je tedy možno shrnout takto: Skutečnost, že notář má některé rysy své činnosti shodné se soudem a jiné rysy shodné s advokacií, není pro charakteristiku notářství nejpodstatnější. Nejpodstatnější je základní poslání notářského povolání. Kultivovat soukromoprávní vztahy vydáváním takových listin, které nedvojznačně, přesně postihují každý právní případ tak, že v budoucnu bude prakticky nemožné, aby se o celé právní záležitosti vyvinul právní spor.   

A tak na otázku položenou v názvu této úvahy, zda notář symbolizuje kompromis, si dovoluji odpovědět záporně. Ne, notářské povolání nepředstavuje v žádném případě kompromis. Notář představuje samostatnou právnickou profesi, která v kontinentálním římském právu a u nás zhruba od 13. století působí samostatně vedle soudů a právních obhájců a neodmyslitelně tvoří jedno rameno trojúhelníku, jímž je charakterizován kontinentální právní řád ve sféře práva soukromého. Tradice římského práva nás zavazuje.

JUDr. Karel Wawerka,

emeritní notář v Praze

• Štítky:
• 2020